Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j./O provazníkovi

Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j.
Věrný sluha	O provazníkovi	Co jest hrůza?

Údaje o textu
Titulek:	O provazníkovi
Autor:	neuveden
Zdroj:	Vybrané báchorky L. Bechsteina, br. Grimmů a j. Přeložil P. J. Šulc. Praha : Alois Hynek, 1885. s. 127–134. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70
Překlad:	Pavel J. Šulc
Licence překlad:	PD old 70

Podél cesty u města Bagdadu robil provazník Alhabal svoje zboží. Byl chud, o tom svědčilo celé jeho vzezření. Když tak robotil, šli kolem něho dva mužové. „Kolikráte již řekl jsem ti,“ ozval se jeden z nich, „že jest hlavní věcí, poskytnouti lidem příležitosti, by získali jmění. Věř mi, Saade, podaří-li se chudému řemeslníku, získati čásť peněz, by mohl vésti obchod, musí zbohatnouti a tím stane se blaženým. Kdo jest chud, jest nešťasten.“

„Mýlíš se, Saadi,“ odvětil Saad. „Člověk arci musí míti, čeho potřebuje k živobytí, ale bohatství neblaží, nýbrž vědomí, že jsme konali svoje povinnosti. Kdo nemiluje ctnosť, zůstane chudým, i kdyby jeho byly veškeré poklady světské. Uvaž, jak často zbohatne člověk pouhou náhodou. Dej člověku některému peněz sebe více, zůstane chudým při největší píli, až konečně jej náhoda šťastná dovede k cíli.“

„Uvidíme,“ pravil Saadi kráčeje k místu, kde pracoval provazník. „Hle, muž tento zajisté jest chud, a můžeme hnedle na něm učiniti zkoušku.“

„Znám jej! Toť řádný muž, pracuje od rána do večera.“

Provazník uklonil se zdvořile, uzřev oba muže se blížiti, a Saadi oslovil jej takto: „Povězte mi, příteli, jak to možno, že zdáte se býti chudým, ač stále pracujete. Řemeslo přece živí svého mistra.“

„Dovolte,“ odvětil provazník, „co denně vydělám, postačí sotva k nuzné výživě ženy a dítek. Avšak jsme spokojeni a děkujeme za to Bohu.“

„Kdybyste pak měl peníze, byste mohl provozovati řemeslo větší měrou,“ pravil Saadi, „kdybych vám daroval dvě stě dukátů — co potom?“

„Ó, pane!“ zvolal provazník, „snad netropíte si šašky. Dvě stě dukátů kdybych měl, zbohatl bych záhy.“

Saadi vyňal měšec a dal jej provazníkovi řka: „Tu máte. Po čase přijdeme opět, bychom spatřili, co jste pořídil.“

Provazník radostí ani nemohl mluviti; chtěl políbiti okraj šatu lidumilova, avšak Saadi pokynul mu rukou a vzdálil se s přítelem svým.

Alhabal míval ve zvyku, že nosil peníze v turbaně svém. Také nyní sejmul turban, v němž skryl peníze obdržené, podržev si z nich deset dukátů. Potom dal zase turban na hlavu a šel do města, by nakoupil konopí a kus masa k večeři. Když prohlížel si spokojeně maso, sletěl sup s povětří, chtěje mu vyrvati maso, a když Alhabal se bránil, sletěl mu turban s hlavy. To vida sup, chopil turban a s ním povznesl se do výše.

Alhabal byl omráčen leknutím a když se vzpamatoval, počal křičeti, ale marně; sup zmizel i s turbanem jeho zrakům. Když pak se zmínil provazník o penězích, jež byly v turbanu, vysmáli se mu lidé ještě, poněvadž jej znali co chuďasa. Musil si koupiti nový turban i pracovati zase od rána do večera jako dříve.

Když uplynulo několik měsíců, šli opět Saad a Saadi touže cestou i spatřili, že provazník pracuje jako dříve, s tím pouze rozdílem, že měl pěknější turban na hlavě.

„Příteli,“ oslovil jej Saadi, „zdá se, že nevede se ti lépe, nežli když posledně jsme tě viděli.“

„Ach, pane,“ odvece Alhabal, „neuvěříte mi, povím-li vám svoji nehodu.“

Vypravoval jim, co se mu přihodilo. Saadi pak mu lál řka: „Jsi ničema jako jiní. Prohýřil jsi peníze a nyní nás balamutíš. “

„Možná přece, že mluví pravdu,“ řekl na to Saad.

„Nuže, zkusím to opětně,“ pravil Saadi, „dám ti zase dvě stě dukátův. Ale pamatuj si, že tolik peněz nespadne každodenně s nebe.“

Dal mu peníze a potom šli dále; provazník děkoval vroucně. Vzal opět deset dukátův, a poněvadž nevěděl o jiném úkrytu, svázal peníze do šátku a pak je uložil do starého hrnce, v němž byly otruby, nasypal tyto na vrch, postavil hrnec do kouta u dvéří a šel nakoupit zase konopí. Když se vrátil, ohledl se po hrnci — ale ten byl zmizel. „Kde jest hrnec?“ zvolal.

„Ten starý, černý?“ tázala se žena jeho, „vyměnila jsem jej za nový.“

Provazník div si nezoufal.

„Víš-li pak, že v něm bylo uloženo sto devadesát dukátů.“

„Ty jsi blázen,“ pravila žena zblednuvši.

„Ne, ale zblázním se, když se to bude takhle dařiti.“ Po té jí vypravoval, co učinili oni dva přátelé, Saad a Saadi.

Žena počala pak bědovati, že sotva ji mohl upokojiti.

„Neštěstí se stalo,“ pravil. „Bůh dal a zase vzal, jméno jeho budiž velebeno.“

Po delším čase přišli opět oba přátelé k provazníkovi, a divili se nemálo uzřevše, že jest posud chudým, jako býval dříve.

Vypravoval jim, co se mu zase stalo řka: „Jsem povinen vám býti vděčným, jako byste byli mi pomohli; avšak zdá se, že Bůh nechce, bych zbohatl.“

„Kdybych ti i věřil,“ pravil Saadi, „přece již bych to nezkoušel s tebou, nebo tobě není pomoci. Škoda peněz, jimiž byl by sobě mnohý jiný pomohl. Co myslíš, Saade, zdali jest tvrzení tvoje správnější, nežli moje? Znáš snad jiný způsob, který by učinil muže tohoto bohatým?“ Saad vyňal z kapsy své kus olova řka: „Víš, že jsem olovo to prvé nalezl na silnici. Zkusme, nepřinese-li provazníkovi více štěstí, nežli tvoje peníze.“

Saad se smál a pak odešli.

„Večer, když provazník se svlékal, vypadlo mu olovo z kapsy. Zdvihl je a položil na okno.

Stalo se, že soused jeho, rybář, v noci chtěl jíti loviti ryb. Scházel mu kus olova na síti, i poslal ženu, by si v sousedstvu vydlužila kus olova, jehož nutně potřeboval.

Žena obešla sousedy a konečně přišla i k provazníkovi, který jí ochotně daroval onen kus olova.

„Díky vám!“ pravila rybářka, „co muž můj dnes ponejprv uloví, bude vaše. To řkouc odběhla.“

Muž její pak naponejprv chytil velikou rybu a měl vůbec toho dne štěstí, neboť nalovil mnoho ryb.

Provazník podivil se nemálo, když za kus olova dostal tak velikou rybu. Když pak žena rybu kuchala, nalezla v jejím žaludku kus skla, i dala jej dětem za hračku.

Večer, když přicházel provazník domů, slyšel děti své křičeti v ulici. Hádaly se o sklo, jež chtělo každé z nich míti. „Svítí a září jako hvězda,“ volalo jedno děcko.

Provazník vzal kámen, prohlížel jej a pak uložil na okno.

Vedle provazníka bydlil žid, jenž provozoval obchod s drahými kameny. Žena jeho uzřela kámen, a tázala se, zdali je na prodej.

Provazníková chtěla jej prodati, ale děti tomu odporovaly.

„Dejte mi věděti,“ řekla židovka, „kdybyste kámen chtěla prodati. Ale neukazujte ho nikomu. Co by vám dal za něj jiný, dám já také.“

V poledne, když přišel provazník, vyjednávala židovka s jeho ženou opět v příčině kamenu toho, nabízejíc zaň sto dukátů. Alhabal povšiml si teprv nyní lépe kamene, i pravil: „Co vám napadá, toť diamant, a nedáte-li sto tisíc dukátů zaň, nedostanete ho.“

Židovka nabízela padesát tisíc; konečně pravila: „Počkejte, až se vrátí domů manžel můj. Ukažte mu kámen, a co bude možno, dá vám zaň.“ Žid uzřev kámen, nabízel sedmdesát tisíc, a konečně dal celých sto tisíc.

„Kdybych věděl, kde bydlí onen muž, který mi daroval to olovo,“ pravil sám sobě, „bych mohl mu poděkovati a říci, jakým způsobem požehnal Bůh jeho daru.“

Potom vzal peníze, nakoupil konopí, dal provazníkům chudým práci, a zaplatil jim napřed; najal sklady, do nichž navezl zboží, a počal je prodávati.

Později vystavěl si zvláštní dům, bydlel v něm, a měl sklady svoje.

I stalo se, že Saad a Saadi vzpomněli si naň, a když jej nenalezli na starém místě, vyptávali se po něm. Dověděli se, že má krásný dům, v němž bydlí.

„Zdá se, že můj prostředek účinkoval,“ pravil Saad usmívaje se. „Jsem žádostiv od něho samého slyšeti, kterak se to stalo.“

„Nevěřím tomu,“ pravil Saadi, „provazník ten jest pokrytec. Dvě stě dukátů mu nestačilo k založení obchodu. Vymyslil si báchorku o supu a potom o hrnci. Nesrovnává se to ani s rozumem lidským, by člověk zbohatl kusem olova.“

„Navštívíme jej,“ pravil Saad, „bude to nejlépe věděti.“

„Šli spolu do domu. ve kterém bydlil provazník, a podivili se nemálo, když uzřeli nádhernou budovu, a netroufali si ani ptáti se po provazníku.

Vrátný odkázal je k jednomu otroku, by je ohlásil pánovi.

Uslyšev ten, kdo chce s ním mluviti, přiběhl rychle. Pozdraviv uctivě oba přátely, líbal okraj jejich šatu.

Když jej byli objali, usadili se na pohovce, a Saadi počal blahořečiti sobě, že peníze jeho přinesly tak hojné ovoce; Saad pak rušil jeho řeč, poněvadž se mu zdála urážlivou.

„Vážení pánové,“ pravil provazník usmívaje se, „nehádejte se pro mne.“ Vypravoval jim znova příhody svoje, ale Saadi mu nevěřil a litoval toho, že provazník popírá účinek dukátů řka: „Buďsi tomu jakkoli. Chtěl jsem tě učiniti šťastným a bohatým, a vidím nyní, že přání to se vyplnilo.“

Povstal chtěje odejíti. Alhabal jej zadržel řka: „Domníval bych se, že se na mne hněváte. Chcete-li mne opravdu šťastným učiniti, povečeřte se mnou a přenocujte u mne, zítra pak dovezu vás na svůj statek na venkově. Jest v krásné krajině, a mimo to jest vzduch venkovský zdravý, občerstvující.“

Přátelé svolili a po večeři bavili se příjemně; neboť hostitel povolal hudebníky, zpěváky a tanečnice, by obveselil vzácné hostě své. Ráno časně vstoupili do člunu a plavili se po řece na venek. Statek provazníkův byl od města asi tři hodiny cesty vzdálen.

Majetník ukazoval přátelům celé zařízení, a vedl je konečně do besídky, jež byla na mírném kopci. Po jedné straně bylo viděti hustý les vysoký; na druhé přehledlo oko rozsáhlou a půvabnou krajinu.

Saad chválil krásu místa toho; v tom ozval se pokřik od lesa.

„Toť moji dva nejmladší synové,“ pravil Alhabal, „jež jsem nedávno s učitelem poslal na venek, poněvadž v městě jest vedro nesnesitelné.“

Hoši přiběhli nesouce něco podobného ptačímu hnízdu; učitel a jeden otrok šli za nimi.

„Viz, otče, co jsme nalezli na jednom stromě,“ volali hoši, „hnízdo supí i s mladými — ten tady“ — ukázali na otroka — „sundal hnízdo se stromu.“

Bylo to věru zvláštní hnízdo, jehož základem byl starý turban.

„Aj, hle,“ zvolal Alhabal s udivením, „toť můj turban!“

Saadi uškleboval se podivně řka: „Jestliže v něm těch sto devadesát dukátů, uvěřím tomu.“

Vyndali mláďata, rozbalili turban a hle, tu ležel měšec Saadiho a v něm sto devadesát cechní — patrně sup nic z toho neutratil.

„Ah,“ zvolal Saad usmívaje se spokojeně — „ah!“

Saadi zarděl se velice. „Připouštím,“ pravil, „že tyto peníze byly provazníkovi ukradeny. Ale posud není vysvětlena příhoda s hrncem a s tím podivným démantem. Jen peníze dělají peníze; to tvrdím posud.“

„Ale,“ pravil Saad, „naleznu-li démant, za který dostanu sto tisíc dukátů, nejsou tu hlavně peníze základem a příčinou mého štěstí — jest-li to štěstím, míti tolik peněz bez ostatních darů božích, ježto tvoří opravdové štěstí?“

„Toť zase stará hádka,“ pravil Saadi, „ale proto zůstaneme přátely a budeme se těšiti z bohatství Alhabalova.“

Vrátili se do statku, kde obědvali výborně, načež odpočívali a teprve večer jeli do města, majíce v úmyslu ztráviti i příští den ve společnosti provazníkově.

Když koně byli odvedeni do stáje, přiběhl otrok jeden, jenž oznamoval pánovi, že nevzali s sebou z venkova obrok, myslíce že bude v městě. Avšak že není ani zrnka obroku nikde, a přece koně že nelze nechat lačněti.“

„To se arci nesmí státi,“ pravil hospodář, „hleďte si někde v sousedstvu obrok opatřiti.“ Alhabal i s přátely svými čekal, až se přesvědčí, že koně dostali obroku.

Otrok po chvíli se vrátil nesa velkou nádobu s otrubami a řka: „Toť vše, pane, co jsem dostal za drahé peníze, a musil jsem ještě slíbiti, že hrnec ten zítra vrátím.“

To řka, vysypal otruby do žlabu — konečně padlo tam něco těžkého. Byl to pevně svázaný šátek, jejž otrok podal pánovi svému.

„Jaký to zázrak,“ zvolal tento, rozvazuje uzel a vybíraje peníze; — „tuť druhých sto devadesát dukátů. Pospěš, hochu, dones hrnec tento paní, a zeptej se jí jménem mým, zná-li jej.

Otrok běžel a vrátil se záhy. „Jest to onen hrnec, jenž stával za dveřmi, a jejž manželka vaše vyměnila za jiný.“

„Nuže, Saade?“

„Milý Saade, i ty příteli Alhabale, přiznávám, že jsem poražen. Peníze samy nepostačí, by člověk zbohatl.“

„Ctění přátelé,“ zvolal Alhabal pohnut, „vám oběma děkuji za svoje štěstí. Dovolíte-li, rozdělím tyto peníze ve jménu Saadiho chudým této čtvrti, a požehnání z toho činu připadniž mu za jeho dobrý úmysl, který osvědčil k chudému provazníku.“