O nejstarších výpravách kolem Afriky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O nejstarších výpravách kolem Afriky
Autor: Josef Šimek, gymn. učitel
Zdroj: Sborník historický vydaný na oslavu desítiletého trvání Klubu historického v Praze. Praha: J. Otto, 1883. s. 62–66.
Licence: PD old 70

V době naší na výzkumy velmi bohaté, v době, která přejíc vědě zeměpisné pátrá po zemích, na než nevkročila dosud noha lidská, která touží nalézti cest bližších a pohodlnějších do zemí bohatých, zdají se nám býti malichernými výpravy starověké do dalekých krajin ať na lodích ať po suché zemi podniknuté, mnozí je podceňují, jiní naprosto si jich nevšímají, jakoby nebylo prospěšno o nich promluviti. A nedivme se, že se tak stává! znějíť zprávy klassických spisovatelů jednak o mnohých výpravách neurčitě ano i zmatené — vzpomeňme si na rozmanité zprávy o cestě do země Ofir, pak na zvěsti si odporující, byli-li Foiničané v Britannii čili nic — jednak neměly výpravy starověké žádných aneb zcela nepatrných následků na rozvoj vzdělanosti lidské. Odtud pochází, že novější spisovatelé velmi opatrně si počínají, udá-li se jim o starých cestách mluviti.

Ale nespravedlně bychom věru si vedli, kdybychom snahy plavců starověkých zmenšovali, nebo starověk za liknavý ve věcech nautických měli! Starověcí plavci ve mnohém spíše plavcům portugalským XV. stol., španělským XVI. stol. a našim se vyrovnali: nejen že toužili státi se proslulými, že byli žádostivi dobrodružství, oni nebáli se nebezpečenství a razili obchodu cesty nové, nalézajíce nové prameny a studnice bohatství; za našimi zůstávají toliko tím, že neměli nových strojů, náčiní a podobné, což vždy na mysli mějme posuzujíce výkony plavců starověkých.

V této rozpravě pojednám o plavbách národů starověkých kolem Afriky, kolem dílu světa, který pravidelně objížděti teprv od r. 1498 plavci evropští se odvažují, který ač Evropě nejblíže přece do nedávna tak neznámým zůstal, že slavný H. Stanley jej „the dark continent“ pojmenoval.

*

Pozorujme nejprve východní africké pobřeží a cesty starých podél něho. Strabon, Augustův vrstevník, znal africké pobřeží východní až ku pobřeží koření (nyn. Džard Hafun). Města jemenská měla své kolonie na pobřeží suahelském. Tam odvážilo se i mnoho řeckých plavců; o tom dovídáme se z knížky pro řízení plavby známé pode jménem Periplus Maris Erythraei („pseudoarrhianská“). Ze suahelského břehu (jemuž v řečeném spisku Azania se říká) zajeli plavci dále na jih až k Zanzibaru, ano až ku předhoří Rhaptum (8° j. š.), jež nedaleko nyn. Quiloa hledají. Ještě dále na jih dostal se plavec Dioskurus, totiž ku předhoří prasijskému (zálivu Delagoa 26° j. š.), takže bylo mu několik dní plouti, aby se do Rhaptum zase dostal. O předhoří prasijském věděli také Adenští, od nichž Ptolemaios na slovo vzatý zeměpisec (žil ve 2. stol. po Kr.) o mnohém se dověděl, a ti tvrdili, že břeh zemský od Prasum ku Rhaptum k severo-východu postupuje. Jmenovaný spisek plavecký, který o Rhaptum toliko ví, končí asi těmito slovy: „Za Rhaptum jest moře velké, do něhož dosud nikdo nedoplul, ono na západ se táhne, na jihu pak Aithiopie, Libye a Afriky (vše dohromady znamená Afriku) spojuje se s okeanem západním.“

To jest tvrzení zcela pravé, neboť západním myslili si plavci atlantický okean.

Zdaž nebylo mocného panovníka, jenž by rád byl seznal, jak dalece věrohodná jest domněnka plavců? Ovšem že byl muž takový! Byl to Neko (na konci VII. stol. před Kr.), král říše pyramid, velepodnikavý, jenž svolati si dal všecky své nejodvážnější plavce, většinou Foiničany, a uložil jim, aby obeplouli Afriku od východu počnouce tak, aby u Sloupů Herakleových do moře středozemního vjeli. Nic neděsili se cesty neznámé a za tři léta provedli, co král všemocný byl uložil. Slyšme, co Herodot (IV. 42.) o cestě této povídá: „Libye (Afrika u starých) jeví se býti kolkolem mořem obklíčena kromě té části, která s Asii hraničí, což první všech lidí, pokud my víme, Neko král egyptský dokázal, jenžto, když ustal od kopání průplavu z Nilu do arabského chobotu, foinické muže na lodích vyslal nařídiv jim, aby skrze sloupy Herakleovy pluli, až by do severního moře a takto do Egypta přišli. I vypluli Foiničané z červeného moře a pluli po jižním moři; kdykoliv pak jeseň nastala, přistávali ku břehu a osévali tu krajinu libyckou, u níž právě byli; pak očekávali žně a sklidivše obilí, pluli dále, až po uplynutí dvou let třetího roku otočivše se kolem sloupů Herakleových do Egypta přišli. I pravili, co se mně nezdá hodnověrno, ovšem pak snad někomu jinému, že plujíce kolem Libye měli slunce po pravé ruce.“

Toto obeplutí Afriky (za skutečné přese všecky útoky míti je můžeme) prospělo však lidstvu asi tolik, jako že Normani dávno před Colonem do Ameriky byli dojeli. Zprávu Herodotovu alexandrijští geografové nezkoumali, jednak nevěřil jí Herodot ani sám, ani ti, co mu vyprávěli, jednak nesrovnávala se s učením v museionu, dle něhož naprosto bylo nemožno Afriku obeplouti a při plavbě od východu míti slunce po pravé ruce, což se arci mohlo tehdá státi, když podél západního břehu k severu plouli!

V našem století chopili se konečně na slovo vzati geografové záhadné této výpravy. Angličan S. Georg Cornwall Lewis vyhlásil celou výpravu za nemožnou, Francouz Vivien de St. Martin přidružil se v mnohém k němu, ale nepopíral možnost výpravy tak určité. Konečně rozřešil slavný německý zeměpisec O. Peschel záhadu tuto slovy následujícími: „Třeba bychom trochu s nedůvěrou pohlíželi na plavecké činy tyto, bylo by přece bezprávím zavrhnouti zprávu o výpravě již proto, poněvadž se nehodí ku zprávám, jež nás o námořských činech starých národů došly; a přece staří, pokud souditi lze, vyrovnali se evropským plavcům XV. a XVI. století po Kr. co do zručnosti. Obtíže obeplutí Afriky jsou menší, pluje-li se od východu, neboť příznivý proud napomáhá plavbě na posledním dílu cesty, kterýž jest od předhoří zeleného ku Gibraltaru. Kdybychom zavrhli tuto výpravu Foiničanů ve službě Nekonově stojících, pak bychom také nesměli věřiti, že Karthaginci dojeli za Hanona daleko za mys předhoří zeleného, neboť tito provedli totéž co Portugalci za slavných dob Jindřicha Navigatora, kdy nejrychleji lodi portugalské po moři se proháněly.“

Možno tedy výpravě lodí egyptských, které již v VII. nebo VI. století před Kr. Afriku od východu obeplouly, věřiti.

* * *

Pozorujme, kam ve starověku plavci po západním břehu se až dostali! Opět jsou to odvážliví Foiničané, kteří kolonie od Sidonu, Tyru a Karthaginy založené navštěvovali, obnovovali nebo rozšiřovali. Aby nikdo za bránu Herakleovu nejel, rozšířili děsné pověsti o moři a zemi za branou tou a zůstali takto na dlouhé časy pány zemí v okeanu atlantském rozložených. Není pochyby, že měli na západním africkém pobřeží celou řadu osad až k ostrovu Kerue (31° s. š.); bylo prý tam 300 měst 30 dní na jih od ř. Lixu (32½° s. š.) rozložených. Z těchto měst vyjížděli plavci k ostrovům kanárským lovit tuňáky a purpurové nachovce již před VI. stol. před Kr. Dalšímu vývoji těchto osad učinili konec divocí Pharusiové a Migritové zmocnivše se mést a poplenivše pobřeží. Foiničané však na své osady nezapomněli!

Dědic slávy tyrské a sidonské Karthago poslala krále svého Hannona s 30.000 vystěhovalců libyckých a foinických na 60 asi penterách, aby za sloupy Herakleovy zajel a tam svěřence své usadil — jinak řečeno, aby staré kolonie obnovil.

I vyjel řečený král nejspíše kolem r. 480 před Kr. až za bránu gibraltarskou a vykonav úkol svůj správně nevrátil se domů, nýbrž pátral dále po povaze pobřeží afrického. Počal od řeky Lixu, najal si tu tlumočníky a jel dále podél písčitých pobřeží západní Sahary na jih, až dojel k místům, kde tuzemci jeho tlumočníkům více nerozuměli, totiž přes nynější Cap Bojador a do n. Rio de Ouro. Zde rozbil tábor a zanechav některé z družiny jako zálohu, sám s nejodvážnějšími dále na jih se bral, až dospěl k řece Chretes, kterouž jinak Chremetes, Stagir neb Bambotus staří jmenovali; zachovalo se též jméno foinické Nahal-behemôth, t. j. řeka hrochů, poněvadž pak v Senegalu mnoho hrochů se nalézá, právem soudí geografové, že Hanno až k Senegalu dospěl. Rád by byl na břeh vystoupil, v tom mu však bránili divocí domorodci v kože toliko zahalení.

I vrátil se zpět na ostrov Kerue, kde větší oddělení Karthaginců byl nechal. Za krátko vyjel již opět a dostal se ještě dále na jih až za mys zelený a odtud ještě šestnáct dní cesty dále. Kdežto severnější pobřeží pískem zasypáno jsouc, neútulně vypadalo, otevíraly se před zraky Karthaginců zde pravé ráje: dojelť na pobřeží guinejské, kamž r. 1461 plavci portugalští se dostali. Zde poděsen byl dvakráte noční září povstavší požárem travin a lesů, neboť dosud Maudingové trávy zapalují, aby orné půdy nabyli. Požár a zář tak Hannona ohromila, že na břehu Sierra Leone zvaném, jedné hoře, za níž zář zvláště byla ohnivá, jméno dal: θεῶν ὄχημα, t. j. vůz bohův. Zmužilý Hanno však ploul ještě po tři dny dále na jih a dojel k ostrovům gorgadským (Plinius VI. 36.), kdež, jak se domníval, nalezl divoké domorodce. Když na ostrovy vstoupil, utíkali před ním všichni obyvatelé, a podařilo se mu dvě ženy na celém těle chlupatou srst mající, chytiti — mužští všichni utekli. Hanno i soudruhové velmi se arci mýlili, věříce, že viděli domorodce, z nichž vezli dvě kůže domů: vezliť si domů, kůže opic zvaných Troglodytes niger. Doma zasvětili v chrámě Junovy kůže bohům, kteří na cestách je podporovali; kůže ty visely prý ve chrámě až do rozboření Karthaginy r. 146 před Kr.

O výpravě Hannonově víme z překladu řeckého jeho vlastní zprávy, kterouž v punské řeči sepsav, do některého chrámu věnoval; překladu říká se obyčejně Ἅννωνος Καρχηδονίων βασιλέως περίπλους.

Zmíníme se ještě o západních afrických ostrovech; skoro jisto, že foiničtí plavci na ostrovy zeleného předhoří vstoupili, neboť Plinius a Pomponius Mela rozeznávají od ostrovů „šťastných“ (insulae fortunatae) i purpurových jižnější ostrovy Hesperidy, dále mluví o moři sargasském a chaluhách (Fucus natans), které mezi kanárskými a ostrovy zeleného předhoří domovem jsou. Můžeme tedy ostrovy zeleného předhoří za totožné míti se starými ostrovy Hesperidek (dle návodu Kieperta).

Kanárské ostrovy nazývá Statius Sebosus a Juba („znatel Afriky největší“) insulae fortunatae = μακάριων νῆσοι (jméno řecké upomíná na Melkarta foinického), snad proto, poněvadž básníci ostrovy zemřelých do krajin pro lid nedostižných na západ kladli. Juba vypravuje, že na jmenovaných ostrovech pozůstatky lidských příbytků nalezeny jsou, po obyvatelstvu marně však pátráno. První z ostrovů nazýván Ombrion, na němž mnoho nalezeno rákosových rostlin; z těchto pak tlačena prý šťáva příjemná k pití. Jiný ostrov jmenoval se Junonia, opět jiný Nivaria pro sněžné své vrcholy (t. j. nyn. Tenerifa s velehorou Pie de Teyde), opět jiný zván Ganaria (nyn. Gran Ganaria). Jméno jeho pochází však od psů, kterých se tu velká hejna proháněla. Jubovi přivedli plavci dva. R. 1402 nalezli ještě Španělové velké množství jich, nyní není však žádných více na Canarii. Jiný ostrov pojmenován Capraria (nyn. Gomera), kde prý bylo mnoho ještěrek a jiných tvorů, zvláště však koz, které Portugalci ve XIV. století také ještě nalezli. Obyvatelstvo ostrovů těchto za starověku bylo foinické, kteréž za středověku berberští Guanohové zcela vytlačili, takže Portugalci v ničem semitský ráz u obyvatelův ostrovů těchto nespatřovali. Podobné nyní jest obyvatelstvo čistě španělské a ničím neprozrazuje, že by se bylo s Berbery smísilo. Konečně byl ostrov Pluvialis, t. j. Ferro vlastně Hiero. Na všech bylo vůbec zvířat a rostlin mnoho, zvláště pak ptáků (tedy i kanárků), a z rostlin datlovníků.

Skupině madeirských ostrovů příslušelo jméno Insulae purpuriae. Římané dověděli se o nich, jak Plinius tvrdí, od plavcův andaluských, a bylo již tehdá všeobecné známo, že tam bohatí kupci pro purpur si jezdí, a přece nalezli plavci janovští r. 1350 ostrovy tyto zcela pusté!

Tím nejdůležitější plavby při pobřeží africkém od východu i západu jsou vyloženy. Jest sice ještě zpráva o plavecké cestě massaliotského Euthymema, Pytheova vrstevníka, jenž k Senegalu dojel, pak o cestě Eudoxa z Kyziku, který dojel až do zálivu ceninského (části to guinejského zálivu), konečně o výpravě dějepisce Polybia, jenž od Scipiona Aemiliana loďstvo dostal a až k zelenému předhoří dojel; to jsou však více méně výpravy, kterých odvažovali se lidé proto, poněvadž o Hannonovi věděli, že dospěl až k ostrovům Hesperidek a domů se vrátil.

Z výprav starověkých kolem Afriky nejdůležitější jsou tedy dvě: výprava na rozkaz Nekonův podniknutá od východu, pak cesta Hannonova od západu až za zelené předhoří.

V Litomyšli, v prosinci r. 1881.