O malém Ťoku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: O malém Ťoku
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Lille Tuk
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 223–227.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Budu vám povídati o malém Ťoku. Ťok se vlastně nejmenoval, ale sám si tak říkával, dokud ještě mluviti neuměl, a Ťok mělo znamenati tolik jako Karel. Dobře, že to víme. Ťok měl hlídati svou sestřičku, která mnohem mladší byla a Gustávka se jmenovala; zároveň měl si opakovati, co mu uloženo bylo; ale těžko dvěma pánům sloužiti. Ubohý hošík sedě u stolku měl sestřičku svou na klíně a zpíval ji všelijaké písně, které uměl; a při tom pokukoval očkem na zeměpisnou čítánku ležící před ním na stolku. Zítra ráno měl uměti nazpamět jména, památnosti a znamenitosti všech měst na ostrovu Seelandu ležících.

Matka jeho byvši mimo dům, právě se vrátila domů a vzala si do náručí malou Gustávku. Ťok odskočil k oknu a čítal v čítance tak pilně, že by si byl oči vykoukal, neboť se již dělal soumrak a matka neměla čím rozsvítiti.

„Stará pradlena jde kolem,“ pravila matka z okna se dívajíc, „sotva že se sama vleče a musí přec v putně vodu nositi. Běž, běž hochu a pomoz stařeně!“ A hošík nemeškaje běžel a pomohl staré pradleně putnu vody odnésti. Když se vrátil domů, byla již úplná tma, světla v domě nebylo a hošík musil na své lůžko — na tvrdou lavici. Leže myslil ještě na svou úlohu, na ostrov Seelandský a na všecko, co o tom ostrovu učitel vykládal. Byl by se měl ještě učiti, ale to byla holá nemožnost. I dal si tedy knihu pod podušku, neboť slýchával, že tím způsobem dostává se dětem do hlavy to, čemu se z paměti naučiti mají; než na to se nikdo spoléhati nesmí.

Dlouho neusnul, neboť měl stále na mysli ostrov Seeland a množství jeho měst a tu pojednou zdálo se mu, jakoby mu byl někdo políbení dal na oči a v ústa. Padl do spánku a přece nespal, a zdálo se mu, jako by se naň dívala stařičká pradlena očima laskavýma, řkouc: „Hrozná chyba by to byla, kdybys neuměl, co uměti máš. Hošku, já ti pomohu, a Bůh na nebesích dá tobě vždycky pomoc svou.“

A v tu chvíli dala se knížka do pohybování a hemžení.

„Kykyryký!“ tak zakokrhal kohout Kjögovský. „Já jsem kohout Kjögovský!“ a vypravoval, kolik obyvatelův má Kjöge, město námořské, a kdy v jeho zálivu svedena byla bitva na moři ale za našich dob že velkých znamenitostí nemá.

Na to bylo slyšeti nové hemzání. Bác! Něco spadlo a skutečně spadl dřevěný papoušek, který byl v městě Prästö, když tam do ptáka stříleli. Papoušek pak vypravoval, že město má tolik obyvatelův, kolik on má klínků v sobě, a s jistou hrdostí dodal: „Thorwaldsen tam bydlel u nás v nárožním domě a město naše má výbornou polohu.“

A co se dělo dále? Hošík nespal a dostal se pojednou na koníka a tryskem dále uháněl. Statečný rytíř v krásném odění, jenž měl na hlavě zlatou přilbici s vlajícím chocholem, vzal hošíka na kůň, posadil jej před sebe a oba uháněli lesem k starobylému městu Wordingborgu. Město bylo veliké, sídlo královské a mělo veliké obyvatelstvo; na hradě královském vypínaly se vysoké věže a z vysokých oken obloukových zářila světla daleko široko. Na hradě zpívali a tancovali a král Waldemar a sličné mladé dvořanky tančili kolo. — Jak se rozednělo a slunce se ukázalo, zmizelo město a s hradu královského padala věž za věží, až za hradbami vysokými zůstala toliko jedna věž na tom místě, kde někdy královský zámek stával. Město stávalo se menším a menším, chudším a chudším; žáci nesouce své knihy pod páždí, spěchali do školy a vypravovali sobě, že město má dva tisíce obyvatelův, ale mýlili se, protože tam tolik obyvatelstva nebylo.

Hošík ležel na svém lůžku nevěda, zdaliž je to sen anebo-li pravda, ale u něho a kolem něho přece někdo byl.

„Ťoku! Ťoku!“ zavolal někdo; i volal námořník, mužík malé postavy, a chlapci se zdálo, že mužík jest kadetem námořským, ale nebyl.

„Přináším pozdravení z Korsöru, z města kvetoucího. Korsör je živé město! Tam jsou parní lodě a vozy poštovské. Jindy býval Korsör hnízdem protivným, ale toho se lidé jen tak domnívali. „Ležím na moři,“ pravil Korsör, „mám silnice a sady a jsem rodiště básníka ducha rozmarného a takového ducha každý básník nemívá. Chtěl jsem vyslati koráb na plavbu kolem světa; neučinil jsem toho, a mohl jsem to učiniti. A u městské brány kolíbá se vzduchem nejlíbeznější vůně z nejpěknějších růží.“

Hošík díval se na růže a oči se mu měnily od červena do zelena. Když pak těkavé jeho zraky se utišily, spatřil na blízku za městem pahorek lesnatý a nad ním starobylý nádherný chrám s dvěma vysokými a štíhlými věžmi. Z pahorku lesnatého vyskakovaly prameny proudem silným, a vedle nich seděl stařičký král s dlouhými vlasy a s zlatou korunou na hlavě. Král u pramenův sedící byl král Kroar a město tam ležící bylo město Roeskilde. A po pahorku kráčeli do chrámu Páně všickni králové dánští a královny, za ruce se držíce, s korunou zlatou na hlavě, a z chrámu Páně ozývaly se smutně hlasy varhan, a prameny blízké tišeji a tišeji se prýštěly. Hošík se díval na všecko, všecko slyšel, a král Kroar pravil: „Na stavy zemské nezapomeň!“

A mžikem celý obraz zmizel, jako když se v knize list obrátí, a před hošíkem stála stařenka, zahradnice, přišedši pravé z města Sorö, kde po ulicích tráva roste. Stařenka měla plátěnou zástěru přes hlavu a přes ramena danou a promoklou, protože před chvílí pršelo. „I ovšem, že pršelo,“ pravila a hned se vytasila s všelikými vtipy z Holbergových veseloher a věděla vypravovati o Absolonu a o králi Waldemaru. Mžikem sedla na bobek a jakoby pak vyskočiti chtěla, zkřikla: „kvak, kvak!“ a v žábu se proměnila. „Štěstí bývá jako počasové,“ pravila, „je mokro, velmi mokro v mém městě, které vypadá jako láhev; jedinou branou lze do něho a jedinou branou zase z něho. Jindy bývali na dně sumci a teď tam jsou buclatí chlapci, učíce se moudrosti a řečtině! Kvak!“ zní to jako žabí kvákání, anebo „žbluňk!“ jako když tlápneš hroznýma botama do rybníka — zvuk se nemění, není veselý a na hošíka přišlo tvrdé spaní.

Avšak i v tvrdém spánku hošíkovi se něco zdálo. „Kykyryký!“ Kohouti a slepice kjögovské lítaly kolem něho volajíce: „Budeš míti veliký kurník a nebudeš míti ani hladu ani starosti. Budeš stříleti do ptáka a z tebe bude šťastný boháč. Dům tvůj bude nádherný jako hrad krále Waldemara, a v domě budou obrazy pocházející z města Prästo, z domu nárožního. Snadže mi rozumíš? Tvoje jméno poletí světem jako koráb Korsörský, jenž plavbu kolem světa vykonati měl, a v městě Roeskilde na stavy zemské nezapomeň! jak král Kroar pravil. Bude z tebe, milý chlapče, muž rozumný a moudrý, a jednou, až tebe do hrobu uloží, najdeš tam spánek poklidný — — —“

„Jakobych ležel v městečku Sorö,“ pravil hošík a probudil se. Byl již bílý den, hošík nemohl si vzpomenouti na nejmenší věci, které se mu zdály; avšak neměl si na to vzpomínati, protože člověk nemá znáti věcí budoucích. Vyskočil z lůžka svého, vzal čítanku, aby si opakoval, a za chvilenku uměl všecko, co věděti měl.

A v tu chvíli stará pradlena otevřevši dvéře, kývala naň laskavě hlavou řkouc:

„Děkuji ti za včerejší pomoc, hodné dítě! Dejž Bůh, aby se ti tvůj nejkrásnější sen vyjevil!“

Hošík ani nevěděl, co se mu zdálo, ale někdo to věděl a kdo to as byl?