Pověsti a báchorky/O Majdalence

Pověsti a báchorky
O daru králově	O Majdalence	O černokněžníkovi

Údaje o textu
Titulek:	O Majdalence
Autor:	Josef Ackermann
Zdroj:	Pověsti a báchorky sbírkou Fr. L. Popelky. Polička: Nakladatelství F. L. Popelky, 1888. s. 57–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V zemi Provincii byl jeden král a králová a ti měli velmi krásného prince, pročež jej po královsku vychovávali a starali se všemožně, aby princ hned z mládí ve všelikém umění vycvičen byl. Princ když dospěl, byl jak náleží ve všech způsobech rytířských zběhlý.

Jednoho času král sezval z blízka i daleka knížata a hrabata na rytířskou hru. Při zasedání a potýkání nikdo se nevyznamenával tak jako princ; neboť s kýmkoliv zápasil o závod, nad každým zvítězil, a od dívajících lidí pochvalného tleskotu se nedostalo jako princi, což krále i královou těšilo velmi. Když bylo po zasedání a všickni hosté odjížděli domů, princ vyprovázel jednoho rytíře, a tento mu povídá: „Princi, nic vám neschází, jenom to, abyste dostal hezkou manželku, jako jste sám.“ Princ mu na to odpověděl: „Také já si na to myslím.“ Dále rytíř princi povídá: „V jedné zemi jistý kníže má sličnou dceru.“ Jakmile princ to uslyšel, hned v jeho srdci vzňala se veliká touha po krásné kněžně; pročež sobě umínil, co nejdříve že ku kněžně pojede.

Jednoho dne v komnatě král s královou o všeličem hovořili. Princ k nim přišel. Tu je prosil, aby ho na zkušenou do světa propustili. Avšak král s královou tuto žádosť princi odepřeli. Vymlouvali se, že je mladý, aby na zkušenou do světa jel. Ale princ, aby zkusil svět, po tom netoužil, jako toužil, aby spanilou kněžnu spatřil, čehož svým rodičům nevyjevil. Když princ úpěnlivě z hluboka srdce po tři dni rodiče prosil, posléze dali mu dovolení. Nyní princ chystal se na cestu; od svých rodičů dostal hodně peněz, zlata a stříbra a dva koně. Králová ještě dala princi tři zlaté prsteny brilianty vykládané a pravila mu, když by někdy smutný byl, aby jimi se těšil. Král a králová s princem se rozloučili a s bolestným srdcem ho od sebe propustili.

Princ jezdil dlouho ve světě, až jednoho dne z rána přijel do hlavního města, ve kterém byla jeho milá kněžna. Princ vjel do hospody, zde se ubytoval a tázal se šenkýře, co tu nového. Šenkýř povídá princi: „Náš milostivý kníže dnes bude míti rytířskou hru.“ Princ se tázal, jestli by také cizinec zasedat mohl. Šenkýř odpověděl, že může každý cizí rytíř o turnaji zápasit. Princi bylo to milé velice, že má snadný přístup ku knížeti. Když k zasedání byl čas, princ jel, aby se súčastnil ve hře.

Jakmile rytířové a hrabata o závod zápasili, mnohému se dostalo pochvaly od diváků. Avšak po celý zápas princ měl obrácený zrak jenom na sličnou kněžnu a schválně poslední zůstal, aby s těmi zápasil, kterým se dostalo nejvíc pochvaly. Když princ zápasil, hned prvního rytíře jednou ranou s koně srazil, začež se mu pochvalného tleskotu dostalo. Podruhé v zápasu princ druhého rytíře jednou ranou srazil a opět pochvaly se mu dostalo. Princ když s třetím zápasil, zraky všechněch přítomných utkvěly na něm. Když měl třetího srazit, po každé mu uhnul, nechtěl ho zahanbit, protože byl to princův strýc. A tento princi řekl, aby neuhýbal. Tedy princ se osmělil a v okamžení ho srazil, čímž pochvalného tleskotu od dívajícího se lidu i od milující kněžny sobě vydobyl. Posléze kníže přišel k princi a tázal se ho, odkud je a jakého stavu. Princ knížeti řekl, že je z Francie svobodníkův syn.

Po ukončeném potýkání kníže pozval zápasníky k hostině. Když hosté zasedali k tabuli, princi přála náhoda, že se mu místa dostalo právě proti kněžně. Nyní mohl kněžnině kráse se zalíbením se obdivovat, a kněžna zas princově kráse, nad kteroužto byla rozčilena velice. Po hostině všickni hosté odjížděli domů, a princ jel do hospody.

V hospodě měl na mysli jenom kněžnu a byl by rád zvěděl, kněžna-li ho tak vřele miluje jak on ji. Nevěděl si rady, kterak by s kněžnou o samotě mluvit mohl a mrzel se velice, že svůj stav zapřel a knížete obelhal. Pročež nechtěl ke knížeti jíti, a přec byl by rád se svým blahem mluvil. A kněžna též takové pocity měla, jako měl princ, ba zamilovala se do prince tak velice, že z toho upadla do nemoci. Avšak nikomu se nesvěřila, jen komorné vyjevila, jakou lásku k princi má. Komorná kněžně slíbila, že půjde hledat prince. A vskutku, komorná prince nalezla, a jakmile mu oznámila, že kněžna si přeje s ním mluvit, princ s největší radostí šel kněžnu navštívit.

Kněžna když vyznala svou lásku princi, princ ony tři prsteny, které dostal od své matky, daroval kněžně na důkaz své lásky. A také jí vyznal, že je princ ze země Provincie. Jakmile kněžna seznala princovu lásku, hned ozdravěla. Princ když svůj důstojný stav zapřel, pode jménem co svobodníkův syn nechtěl o kněžninu ruku žádat, jelikož by jí nedostal. Posléze princ s kněžnou umluvili se, že spolu ujedou do Provincie ke králi, aby o tom nikdo nevěděl.

Avšak kněžna ani si pomysliti nemohla, jaké nesnáze se jí na cestě nahodit mohou. Ale co jest nesnáz pro ty, jež svého milence nade všecko milují! Jednoho večera dle úmluvy princ se dvěma koni dostavil se k zahradě. Tu u postranních dveří očekával kněžnu, tato nedala na sebe dlouho čekat; neb brzy se dostavila a pomocí prince na koně sedla, a ujížděli kvapem pryč.

Když princ s Majdalenkou — tak říkali kněžně — tři dni a noci neustále jeli, pojednou přijeli do velikého lesa. Tu na louku koně pustili, aby se pásli. Princ s kněžnou od dlouhé jízdy zemdleni a od nevyspání zmořeni, sedli si vedle sebe na trávník. Kněžna položila si hlavu na rameno princi a ponořila se v libý spánek. Princ svůj plášť prostřel na trávník, kněžnu spící položil na plášť a díval se na ni, jak je pohroužena v líbezném spánku a při každém dechnutí prsa se jí dmula, jako vlny na moři. Nemohl se ubránit lahodným citům; pročež položil ruku na její ňadra, tu ucítil něco tvrdého i vyndal to a spatřil v červené dykytě zaobalené ony tři prsteny, jež kněžně daroval; položil prsteny vedle sebe a na žádnou nehodu si nepomyslil. Po chvíli přiletěl velký pták a myslil, dykyta s prsteny že je maso, pročež dykytu popadl a odletěl. Nyní princ ulekl se velice, že prsteny jsou ty tam, tedy beze všeho rozmýšlení běžel za ptákem pořád dál a dále, až pojednou u moře se octnul. Tu princ díval se, jak pták letí nad mořem a přiletěl na malý ostrůvek. Princ spatřil na blízku u břehu přivázanou loďku i odvázal ji a vstoupil do ní, chopil se vesla a plavil se za ptákem. Když princ doplul na ostrůvek, odkud pták s prsteny odletěl, a jak letěl nad mořem, prsteny upustil do vody. Teď princ viděl, že prsteny nedostane. A ve své pomatenosti teprv si vzpomněl na kněžnu, že se od ní vzdálil, i počal rukama lomiti a hrozně naříkati, že ji o samotě zanechal: co se s ní díti bude a co si ona asi o něm mysliti bude? Dále princ nevěděl sobě jiné rady leč takovou, že musil plavit se zpátky.

Když se plavil po moři, spatřil velikou loď plouti; pročež volal a dával znamení, aby ho na loď vzali. Za nedlouho plavci s lodí připluli k princi a vzali ho k sobě. Princ domníval se, že se zpátky plavit bude, ale zatím se ve své naději zklamal; neb na lodi ti lidé byli mořští loupežníci, kteří právě navraceli se ze zlodějského lovu s kořistí. A prince od sebe nepropustili. Když loupežníci dopluli na ostrov, kde svou skrýš měli, tu svému vůdci prince odevzdali. Vůdce daroval princovi život. Proto že princ byl hezký, proto ho nedal usmrtit. Princ loupežnického vůdce prosil, aby ho zpátky propustil, ale vůdce nechtěl prince na žádnou prosbu propustit; pročež princ musil na ostrově mezi loupežníky žíti.

Kněžna, když ze sladkého spánku procitla, po vůkolí se ohlížela, kde je princ. Ale nikde ho nespatřila, i volala ho, a on nepřicházel. Pročež plakala, až jí srdce usedalo, a žalostně naříkala, že je opuštěna. Teď jiné pomoci jí nebylo, leč že musila sama nastoupit další cestu. Koně zanechala v lese a šla pěšky dál.

Na cestě potkala babičku a otázala se jí, kam jde. Tato kněžně odpověděla, že jde do Říma na pouť. Kněžna jí pravila, aby jí šaty vyměnila. Babička si myslila, že kněžna si dělá z ní blázna, posléz když viděla, že to opravdu míní, po vůli jí učinila. Kněžna oblékla si prosté šaty a také šla s babičkou do Říma.

Když do Říma přišly, do kostela svatého Petra vkročily, aby tam pobožnosť vykonaly. Kněžna v kostele spatřila dva muže z města, z kterého sama byla, avšak mužové ve prostém oděvu kněžnu nepoznali.

Když kněžna z Říma brala se zpět, tázala se lidí na cestu do země Provincie.

Po dlouhém cestování kněžna přišla do hlavního města, z kterého princ byl. Tu dala se u krále ohlásit; jakmile byla ke králi vpuštěna, na králi žádala, aby ji dovolil vystavět kapli, při níž by zbožný a kající život vedla. Avšak král dal jí sám vystavět na blízku moře kapli, založení sv. Petra, protože princ byl jmenovcem svatého Petra. Král dal u kaple vystavět i lázně, při nichž kněžna lazebnicí byla.

Takto usazena jsouc, kněžna často chodívala ku králi na návštěvu. Kněžně králová celý život princův vyprávěla. Ale kněžna se ani dost málo nezmínila, že kdy s princem bývala. —

Jednoho dne u krále měli míti velkou hostinu, pročež král poručil rybáři, aby mu opatřil ryby. Jakmile ke králi rybář donesl ryby a počali, je připravovat, k velikému zármutku krále a králové v jedné rybě tři prsteny nalezli, právě ty, které králová dala princi. Teď jistotu měli, že princ někde v moři zahynul, a pro něho plakali a naříkali velice, což i kněžnu nevýslovně trápilo.

Princ loupežnického vůdce často prosíval, aby ho na návštěvu domů propustil, a sliboval, že se zas do zajetí navrátí, ale všecky prosby a sliby princovy marny byly, proto že vůdce loupežníků obával se, že by je princ vyzradil, kdyby ho propustili. A když princ neustále z hluboka srdce prosil, konečně vůdce dal mu dovolení. Nyní princ připravoval se na cestu i nabral do pěti soudků zlata a do pěti stříbra, neb toho veliké hromady nakradeného loupežníci měli. Když loupežníci vypravili se na krádež, princ s nimi plavil se domů. A po několikadenní plavbě právě připluli ke břehu, na kterém byla kaple a lázně. Tu prince zanechali loupežníci a sami plavili se dál po svých šmejdech.

Princ šel do lázni vykoupat se, a kněžna hned poznala prince, ale princ kněžnu nepoznal, proto že měla na obličeji škrabošku. Po vykoupání princ tázal se, co za koupel povinen bude. Lazebnice mu odpověděla, že od cizinců žádný plat nebéře. Tedy princ dal lazebnici soudky se zlatem a stříbrem a pravil jí, že to je sůl. A opět princ pokračoval v řeči, že slyšel, že v této zemi sůl jest velmi drahá. Z prvu lazebnice se zdráhala soudky se solí přijmouti a posléze je přijala. Napotom lazebnice odložila se sebe sprosté šaty a s obličeje škrabošku, oblékla se do krásných šatů, vzala na sebe klenotnické šperky a takto vystrojena ukázala se princi. Jakmile princ kněžnu spatřil, zaradoval se velice, pojal ji do náručí a vtiskl ji vřelé políbení na krásné rty. Teď princi kněžna musila vypravovat, jakým způsobem dostala se až sem. Kněžně zas princ vypravoval, proč se od ní odloučil a kde po tak dlouhou dobu byl. Nyní princ s kněžnou se umluvili, co budou dříve činiti, než se dají králi a královně poznati.

Kněžna oblékla se do sprostých šatů a šla k princovým rodičům. Královně pravila: „Milostivá králová, zdálo se mi ve snách, váš princ že se domů navrátil.“ Králová si povzdychla a smutně pravila: „Kdyby pán Bůh ráčil dáti, aby náš princ šťastně se domů navrátil!“ Kněžna královou vybídla, aby přišla do kaple, že se v ní budou modlit, aby její sen se vyjevil. Králová kněžně slíbila, že přijde; když přišla, počaly se modliti, a ještě se nedomodlily, pojednou princ ku králové přišel. Nyní nastalo líbání a vypravování, kde princ byl a co všecko zkusil.

Za krátkou dobu princ s Majdalenkou měli oddavky a po oddavkách velikou hostinu. Napotom princ se svou manželkou jel k její rodičům. Kníže své dceři odpustil, že mu uprchla a proti tomu nic nenamítal, že bez jeho vědomí se vdala. Konečně kníže byl rád, že jeho dcera stala se královou.

Za nějaký čas princ se svou manželkou vrátil se ku králi a po jeho smrti dosedl na trůn a šťastně vládl až do své smrti.