Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/O Argonautech

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Mateří douška	O Argonautech	Česká přísloví o Bohu, o ctnosti a hříchu

Údaje o textu
Titulek:	O Argonautech
Autor:	Josef Beran podle Mehla
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 17–20. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Král Athamas měl dvě děti, Frixa a Hellu; oba mnoho trpěli od zlé macechy. Jednoho dne, když smutně spolu seděli naříkajíce si, spatřili na obloze lehký mráček, který se spouštěl k nim vždy víc a více, až konečně vystoupila z něho žena, která se před nimi postavila a takto k nim promluvila: „Znáte-li mě ještě, moje drahé dítky?: Frixos a Hella nebožku matku po hlase hned poznali. Dobrá matka chtěla své dítky ochrániti zlé macechy a proto obě posadila na berana, který měl křídla a zlaté rouno. Na cestě nachýlila se Hella trochu víc a spadla do moře, v jehož vlnách zahynula. Moře to dostalo po ní jméno, i říká se mu podnes Moře Hellino čili Hellespont. Frixos jel potom na beranu sám a dostal se šťastně do žádoucí země u Černého moře, kde král Aietes, vlídně jej uvítav, dceru svou za manželku mu dal. Berana obětoval Frixos Diovi a zlaté jeho rouno daroval králi Aietovi, který ho dal stříci dvěma draky.

Všady vypravovalo se o zlatém rouně, a nejeden hrdina a kníže přáli si ho viděti. I nejznamenitější hrdinové řečtí podnikli společně výpravu o zlaté rouno, pozváni jsouce bohatýrem Jasonem. I vystavěli si rychlou loď, jménem Argo, opatřili ji padesáti vesly, a padesát slavných bohatýrú řeckých, mezi nimiž i nad jiné slavnější Herakles, účastnilo se výpravy s vůdcem Jasonem, jenž si umínil vyhověti žádosti svého strýce a přinésti z dalekých zemí zlaté rouno, aby mu postoupen byl trůn královský.

Za veselého zpěvu vydali se znamenití hrdinové, Argonauté zvaní, na dalekou cestu a připluli jednoho dne k městu Kiu. Tu jsou vlídně uvítáni; obyvatelé tamější naložili jim oheň, aby se ohřívali při něm, a zeleným listem vystlali jim měkké lůžko. Herakles nechal druhů seděti při jídle, sám pak zašel do lesa vyhledat si tam pěkného stromu na nové veslo. Spatřiv pěkný strom, hodil toul s lučištěm na zem a vytrhl strom i s kořeny ze země.

Sluha Hylas, který Herakleovi nosil zbraň, šel pánu svému na čerstvou vodu a dlouho marně hledal nějakého pramene. Konečně došel k malému jezeru, kde bydlela nymfa. Ta spatřivši sličného Hylu, vynořila se z hlubiny jezerní, levým ramenem jej objala a vtáhla do hlubiny.

Jeden z Argonautů, jménem Polyfemos, slyšel Hylu volati o pomoc, i spěchal hned rychle na místo, odkud volání se rozléhalo a potkal Heraklea.

„Ach, což mně prvnímu jest oznámiti truchlivou zvěsť!“ volal Polyfemos. „Slyšel jsem tvého Hylu volati o pomoc; buď roztrhala jej divá zvěř, anebo zajali jej lupiči.“

Když Herakles to uslyšel, řinul se mu pot s čela, a mrštiv zlostně stromem, jejž nesl, o zemi, spěchal houštinou ku prameni.

Na úsvitě vybídl kormidelník hrdiny, aby posedali na loď, a za příznivého větru aby se plavili dalo. Když už za bílého dne hodný kus cesty urazili ode břehu, vzpomněli teprv, že nemají mezi sebou Heraklea, ani sluhy jeho. Mnozí chtěli, aby se vrátili pro ně ku břehu; ale jiní tomu nechtěli, zvlášť odporoval tomu kormidelník, poněvadž právě měli ku plavbě příznivý vítr.

Zatím, co hrdinové nemohli se shodnouti, objevil se před nimi bůh moře Glaukos a tázal se jich: „Proč se hádáte, hrdinové? Přejete-li si míti mezi sebou Heraklea? Tomu jest nyní jiné práce konati. Nymfa odňala mu sluhu Hylu, a proto zůstal zpět.“ To pověděv ponořil se zase do vody a zmizel.

Za nedlouho připluli k zemi krále Finea. Jak jen vystoupili na břeh, přišel jim naproti slepý, chorobný kmet, veden jsa od sluhův. Byl tak seschlý, že vypadal jako stín, slabostí třásl se na všem těle a klesl před nimi na zemi. Již dlouhou dobu neměl ani kouska pokrmu v ústech; neboť kdykoli sedl ke stolu a chtěl jísti, přiletly harpyje, oškliví velicí ptáci, a každé sousto jídla vzaly mu od úst; co nemohly odnésti, pokálely nebo jinak všecko jídlo zničily. Plačky vypravoval slepec o svém neštěstí a prosil, aby mu nějak pomohli.

Připravili krmi a přinesli na míse stařičkému králi. Avšak jakmile jediné sousto vzal do ruky, již tu byli oškliví ptáci, a Argonauté se namáhali, aby je zahnali. Tu dal Zeus dvěma z nich křídla; ti vznesli se do vzduchu, a pronásledovali ony dotěrné ptáky. Když byli již tak blízko nich, že meči mohli jich dostihnouti a je zabiti, zjevila se jim podivná panna poslaná od bohův a takto k nim promluvila: „Není vám dovoleno ptáků mečem zabiti; avšak budoucně nebudou již draví ti ptáci králi Fineovi škoditi.“ Hrdinové snesli se zase k zemi, a jakmile dotekli se půdy, pozbyli hned křídel. Netrvalo dlouho, a Argonauté dospěli cíle i přišli na místo, kde draci hlídali zlatého rouna. Unaveni jsouce dlouhou cestou, všichni posnuli.

Druhého dne vypravil se Jason s několika druhy ke královskému hradu.

V nádvoří jeho vyskakovaly čtyři praménky; z jednoho prýštilo se mléko, ze druhého víno, ze třetího libě páchnoucí olej a ze čtvrtého voda, která v zimě byla teplá a v létě studená jako led. Král Aietes uvedl cizí hosti do paláce a dal upraviti hostinu, kterou se občerstvili všichni po daleké a obtížné pouti.

Ale když se dověděl král, že si přišli cizinci pro zlaté rouno, rozhněval se velmi a zvolal: „S očí mi jděte, odbůjcové! Vy jste nepřišli sem pro zlaté rouno, nýbrž abyste mi odňali trůn. Kdybyste neseděli jako hosté u mého stolu, dal bych vám jazyky vyřezati a ruce usekati.“

K rozhněvanému králi promluvil mírně a klidně Jason: „Nepřišli jsme sem jako zloději nebo lupiči; nebo proč bychom byli konali tak dalekou cestu přes moře? Dáš-li nám zlaté rouno, které přinésti máme do své vlasti, uctivě ti za ně poděkujeme a potáhneme za tebe do boje.“

Král zamyslil se na chvíli a potom řekl: „Nuže, vezmi si zlaté rouno; ale dříve se přesvědčím, jsi-li v pravdě tak zmužilý, jak pravíš. Chytíš dříve dva divoké býky, zapřáhneš je do pluhu a zořeš jimi kus pole, do něhož naseješ dračích zubů. Místo stebel a klasů vyrostou z nich ozbrojení mužové; ty všecky pobiješ a potom teprve vezmeš si zlaté rouno.“

Získav si Jason přízeň Aietovy dcery Medeje, uvolil se práci tu vykonati.

Medea byla čarodějkou a uměla připravovati zázračný lék, jímž kdo pomazal tělo své, nemohl býti zraněn žádným mečem, ani ohněm popálen. Medea Jasonovi velice přála a dala mu tuto radu: „Až dostaneš od mého otce dračí zuby, vykoupej se v noci za svitu luny v řece, oblekni černé šaty, nalož hranici, zabij beránka, upal jej na té hranici, a pokrop vše medem. Druhého dne pomaž sebe i meč a štít svůj touto zázračnou mastí, kterou ti dávám, a neuškodí ti nižádný meč ani oheň. Až pole zořeš a z dračích zubů vyrostou ozbrojení mužové, vrz mezi ně kámen, o nějž budou zápasiti jako psi o kus chleba, a zatím můžeš je všecky pobiti.“

Když domluvila, hořce zaplakala; neboť jí na mysl přišlo, že Jason za nedlouho odtud přes moře daleko odpluje, a na ni že zapomene. Jason poděkoval jí za dobrou radu.

Král vyjel si na svém voze do pole, a mnoho lidí ho následovalo. Jason namazav čarovnou mastí meč, kopí a štít svůj, vydal se též na vykázané pole. Najednou objevili se na poli dva divocí býci, kteříž ukrutně řvali, a oheň jim sršel z tlam. Každý se domníval, že býci odvážlivého hrdinu probodnou a vyhodí do vzduchu. Neohrožený Jason však beze strachu postavil se proti divokým býkům, silnýma rukama uchopil je za rohy, zapřáhl do těžkého, železného pluhu a kopím ostrým je donutil, že táhli těžký pluh. Takto oraje našil všady dračích zubův, a když všecko pole osil, šel k řece, naplnil svoji přílbu vodou a uhasil žízeň svou. Za nedlouho vyrostla na brázdách lidská těla, na nichžto nebylo viděti jiného než pancíře, kopí a lesknoucí se helmy. Jason čerstvě popadl kámen ležící na blízku a hodil jím prudce mezi ně. Ihned dali se všickni o kámen ten v krutý boj a bojovali potud, až se pobili všichni vespolek. I vytáhl Jason meč a stínal vše, co mu přišlo v cestu; potoky krve tekly brázdami.

Král Aietes ani slova k tomu nepromluviv, odešel do svého obydlí. Když se přichýlila noc, Jason odebral se s Medeí za jasného svitu luny a hvězd do posvátného háje, kdež na vysokém dubě viselo zlaté rouno, hlídané ukrutnými draky. Jakmile se blížili dubu, draci zasyčeli, až se rozléhalo po všem háji. Madea odvážně přistoupivši ku drakům, stříkala jim do očí čarovnou tekutinu, a oni hned usnuli. Potom Jason vylezl rychle na strom, sňal zlaté roucho, a oba co nejrychleji pospíšili k lodi a uprchli s Argonauty do Řecka.

Když se král dověděl, že zmizelo zlaté rouno z posvátného háje, a že také dcera jeho uprchlá s Jasonem, nesmírně se rozhněval a prchající pronásledoval. Než nepodařilo mu se jich dohoniti, a Jason šťastně vrátil se do vlasti, kde se domohl trůnu královského.