Oživené hroby/XI.

Oživené hroby Karel Sabina
X.	XI.	XII.

Bylo překrásné odpoledne nedělní. Bianchi stál u okénka, maje ruce sepjaté, hlavu ku straně skloněnou, celý ponořen v půvaby jara. A přece se jich jen tak málo rozkládalo před zrakoma jeho, tak málo, že by tu částku modrých, červených a bílých lučních květin, jež na druhém břehu očima zasáhl, snadno byl spočítati mohl. Nebyly to však ty květiny, ni ten kousek země šťavnatou travou pokryté, ni hrčící pod oknem říčka, ni to jasné modro na klenutí nebeském, jež mladíka obzvláště naladilo, nýbrž zvuky hudby, jež se zpovzdálí k němu nesly.

Nablízku pevnosti a právě ku straně kasemat, v nichž vězňové se chovali, nacházela se veřejná zahrada, kdež nedělního času se obyvatelstvo bavívalo. Vojenská kapela přednášela vybrané kusy operní i jiné. Náhodou za posavadních neděl jarních nebyla povětrnost zahradním zábavám přízniva, až teprv tohoto dne, kdež ovšem počasí jako za náhradu bylo nadmíru vábivé. Lidé ho zajisté užívali. Šumělo to a hučelo zdaleka jako roje včel, a pak zase ty zvučné, plné melodie, jež lehký jarní větřík přímo ku vězením zanášel, toť pozvuk bezprostředního života, upomínka na ztracený ráj svobody! Bianchi byl jako u vytržení. Ač toho rozvoje přírodního jen málo viděl a těch zvuků jenom zlomené částky zaslechl, dolíčil si přece ostatní svou obrazivostí, a všeliké ty úryvky půvabů naň činily přece dojem celistvý a uchvacující. Povznesl se duchem do jiných krajin a poměrů. Procházel se po břehu Addy a mluvil s Rafaelou. Soudruhové jeho byli jaksi stěsněných myslí a bavili se každý pro sebe. Takž obyčejně bývalo při lepším počasí, a čím půvabněji a živěji bylo venku, tím tišší, tím zádumčivější byli vězňové. Není zábavy, jež by nahradila nedostatek volnosti, v chvílích, kde celá příroda zve k požívání svých vnadů.

Jediný doktor byl živější a patrně jej mrzelo, že ostatní mlčí. Vstana od stolku, popocházel komnatou a mžoural brzo po tom, brzo po onom, zkoumaje, zdali by kterýs se s ním nerozhovořil. Ale nevšímali si ho. Zabručel pak polohlasitě:

„Od dneška za rok půjdu do Práteru a porovnávati budu, jak hezky je venku a jak ošklivo bylo tady. Bože, jaký je tam dnes asi život! Jakého vína se tam vypije a co uzenek sní. Teď bych tam chtěl seděti za stolkem, láhev retzru a celé smažené kuře před sebou!“

Netrefil svým monologem do pravého. Nikdo mu neodpovídal. Přistoupil tedy k Bianchimu a pravil:

„Jste dojista milovník hudby? Přál bych vám, abyste jí užíval více zblízka. Z dálky to podivně bzučí. Ale je to přece lepší nežli ono zatrolené bubnování a vytrubování, jež člověku nablízku kasáren a zvláště zde v pevnosti ztrpčuje všecky snídaně i večeře. Tohle bubnování zvláště vynašel čert ku trýznění lidí. Znáte báchorku o vynalezení bubnů?“

Bianchi, z příjemného snění vytržen a nevěda ani, co Schauberk žvástá, odpověděl roztržitě:

„Neznám, pane, neznám.“

Domýšlel se, že doktora tím zapudí; ale mýlil se, a uvedl jej tím teprv do proudu.

„Tu musíte poznati. Je to charakteristické, zvláště pro naši dobu, kde vojančina a bubnování květe. Ano, čert to vynašel, jedno i druhé, a počítaje přitom na lidskou hloupost, provedl svůj kousek velmi chytře. Vždyť nyní už i kluci, sotvaže nohama klátí, běhají za tou telecí kůží jako zběsilí a učí se tím vpravovati se do despotismu a choditi po vůli tamborů. Druhdy blbcům býval hrom zvěstovatelem vůle boží, nyní jest jím buben. A teď vám povím, jak se tím stal.“

Doktor mluvil příliš hlasitě, než aby ho druzí byli neslyšeli. Předmět je přivábil a postoupili blíže.

„Byl prý jednou čas, kde lidé byli náramně tiše a spokojeně živi. - Tak praví báchorka, pánové, já tomu nevěřím, neboť lidé vždy museli a posud musejí na sebe poštívati a se mezi sebou rváti. Leží to v jejich nátuře. Avšak slyšte dále. Bylo prý ticho a blaze na zemi. Národ národu, obec obci, rodina rodině nepřekážela. Každý dospělý měl hlasu v radě, a kdo nejvíce měl rozumu, ten byl hlavou. Věřili ve vznešenou nadzemskou bytnost, jejímž ohlasem jest svědomí, a velebili ji, každý národ svým jazykem a způsobem. Slovem, byla to doba, jakéž býti může jen - v báchorce. Ale i zvířata byla jiná, též taková, jaká býti mohou jenom v bajce. Z toho měl čert náramnou zlost. Přemýšlel, jak by ten krásný mír přerušil, a že mu v pekle nic nenapadlo odebral se na zem. Chodil sem, chodil tam, ale nenašel, čeho hledal. Zemdlen a mrzut si ulehl v houštině pokraj lesa.

Nedaleko něho ležela liška v křoví; jenom hlava jí vyčouhala.

Po chvíli přibylo tele, páslo se, a když se nasytilo, položilo se do trávy nedaleko lišky.

‚Jak blahé máš časy!‘ oslovila je liška. ‚Trávy dost a všady, starostí však a práce nikde. Ráda bych věděla, k čemu jsi vlastně na světě. Nezralé maso tvé nestojí za nic a kůže není také k ničemu. Přitom vypadáš tak hloupě, že je mi tě až líto. Podívej se na můj ohon a na mou srst, to je něco zcela jiného.‘

‚Inu, každý máme své,‘ odvece tele flegmaticky. ‚Jsem tomu rádo, že lidé nevědí, k čemu by se má kůže upotřebiti dala. Vedlo by se mi hůř.‘

‚Aj, k čemupak?‘ tázala se liška stříhajíc ušima. ‚To bude as něco vzácného.‘

‚Ovšemže je to vzácné. Rozumíš hudbě?‘

‚Nerozumím.‘

‚Za hudbou jde slon, velbloud i had, ale za mou kůží by běhali tisícové lidí, kdyby na ni uměli hráti. Ta by vedla zástupy, držela by je pohromadě, a jako zvuk hromu by je rozčilela.‘

Hovořili ještě dále a pak se rozešli. Liška by snad byla s telátkem něco podnikla, kdyby se nebylo několik rohatých krav přiblížilo a mladé odvedlo.

Čert doslechl tuto rozprávku. Nepochopil dlouho, kterak by telecí kůže za sebou táhnouti mohla zástupy a je rozčileti. Myšlénka ale byla vyslovena, záleželo tudíž na studiích o telecí kůži a na zkouškách.

Počíhal si tedy na tele a první, jež potkal, zabil, odřel a konal svá studia. Trvalo dlouho, než přišel věci na kloub, ale konečně se mu poštěstilo. Vynašel a zhotovil buben a šel s ním mezi lidi. Panovaly tenkráte jen pastýřské trouby a flétny. Tu přibyl čert se svým nástrojem a tvrdil muziku. Když zatloukl na teletinu, sběhla se hned celá ves. Lidé se zprvu lekali a báli, pak ale se navnadili. Dělo se takto všady, kam přišel, a každá obec chtěla, aby jí ten nástroj prodal. Usadil se u jedněch a tím se vzbudila závist druhých. Aby se úplně rozkmotřili, postavil čert jednoho rána buben na mez mezi dvě obce a odešel. Lidé s obou stran se chodili dlouho dívat na ten hřmící kotlík, když pán jeho nepřicházel, počali jej ohledávat. Tu na něm spatřili slova napsána „Daruji vám ho, bavte se jím!“

Nyní nastal shon. Buben stál na rozhraní dvou obcí, jedna polovice na půdě pravé, druhá na půdě levé vsi. Které ho daroval? Zpočátku se o tom rozpředlo dlouhé diplomatické vyjednávání, a když k ničemu nevedlo, dali se občané do sebe, servali se a ti, již vyhráli, přinesli buben s velikou slávou do obce. Vojna pak i nadále trvala, ale buben činil zázraky, a ti, kdož za ním šli, neustále vyhrávali.

Čert pak sdělil své tajemství i druhé straně, ta se vymstíti chtěla na nepřátelích a táhla též s bubnem do boje. A takž ten nešťastný buben se udržel vždy tam, kde se lidé zabíjeli neb k zabíjení připravovali, a co dále za sebou přinesl a posud přináší, o tom pohádka už nic nevypravuje, protože to každý sám vidí a slyší."

„Pohádka tato nesvědčí právě o velkém důmyslu vynálezce svého,“ pravil Forti, „ale kousek pravdy je v ní. Vy nejste as přítelem vojenského stavu, pane doktore?“

„Jsem jen užitečných a plodných věcí přítelem, velebím práci a nenávidím její hubitele.“

Vtom ale přibyl profós, zval pány na procházku, a k doktorovi se obrátiv, pravil:

„Dnes i vám přináším radost. Zde psaní od vaší paní!“

„Ouvej ouvej!“ zvolal Schauberk, vezma list do ruky, „to bude as pěkné nadělení!“

Všickni se smáli a vyběhli na dvorec. Doktor hlavou vrtě, za nimi vážně kráčel.

„Nuže pane,“ oslovil venku profós Hona, „zdejší záležitost už je vyřízena. Za komendanta sem přijde generál X., jenž prý je velmi dobrý pán, a na druhé straně už je nový profós. Mne tedy obešli. Aby je kat spral! Buďte rádi, že zde ostanete. Ten nový tam kouká jako kalmuk a hledí se zachovati. Budou tam míti zlou lázeň a vám zde bude lépe nežli jim. My se už známe a učiním pro vás vše možné, zvláště když nový komendant nebude takový drak, jako byl nebožtík.“ Pak přidusiv hlas, doložil: „Pan Város vám posílá zase lístek. Schovejte ho a teprv v kasematě ho čtěte. Je to maďarské, nevím, co vám píše.“

Hon strčil lístek do kapsy a sdělil ostatním, jaká změna se stala. Bylo to pro ně nemilé překvapení, neboť všickni toužili po převedení na druhou stranu. Jediné to jim bylo útěchou, že tam usazen byl zlý nový profós, kdežto sami měli dobrého.

„Věřte ďáblu!“ pravil doktor, přidruživ se k nim, když své psaní byl přečetl. „Náš profós vždy tupiti bude onoho, aby nás udržel při dobrém humoru. Víte, čeho se as bojí? Abychom nežádali nového komendanta o přesazení! To je jádro pecky!“

Souhlasili s ním.

„Ale já ho přece požádám, až jen uvidím, jaký to brouk,“ prohodil Forti.

„No a co vám píše vaše paní?“ tázal se Asti doktora.

„Jsem celý udivený!“ odvece tento. „Kdyby byla hezká a mladá, měl bych hlavu plnou vrtochů, že však není ani jedno, ani druhé, jsem upokojen. Očekával jsem lamentace, a ona píše docela vesele, - obával jsem se, že bude chtíti peníze, a ona mi posílá dvacet zlatých! No, dnes ponejprv po dlouhých letech jsem tomu povděčen, že jsem ženat! Rozdělím si ty peníze na tři měsíce a doufám, že když řekla A, řekne také B a pošle podruhé zase. - Ale je to stylistika v tom psaní! Ti se tam na komandu asi smáli, když je četli! Ze všeho vyrozumívám jen tolik, že se dostala k nějakému faráři na předměstí za hospodyni a že se má velmi dobře. Přeju jí to! Jen aby si ji ten pan farář podržel i po roce, až se domů vrátím. Bylo by mi tím velmi ulehčeno. Naše manželství by uplývalo velmi šťastně, kdybychom každý žili pro sebe a hezky daleko od sebe. Dnes ale si udělám bene. Štěstí že mám mouky a špeku doma. Uvařím si tři porce k večeři.“

Když se pak zase do komnaty vrátili, četl Hon ihned lístek, jejž obdržel z druhé strany. Város psal:

„Milý příteli! Máme nejkrásnější naděje. Sňatek, o němž snad víš - jest přede dveřmi. Proslýchá se, že přijde všeobecná amnestie. Jest sice mnoho nevěřících mezi námi, ale lidé tito vidí všecko jen černé a nemají kusa zdravé logiky. - Dostali jsme nového profósa. Kapitální to člověk a hned první den jsme se smluvili o ceně. - Znáš Míka Pála? Jeho matka zde byla návštěvou. Podstrčila mu ceduličku. Byla před několika měsíci ve Vídni prositi o amnestii za svého syna. Na nejvyšších místech slíbeno. Trochu níž, u jakés dámy jí poručené, též se ponížila prosbou za přímluvu, ale byla podivně přijata. ‚Ať jsou kde jsou,‘ pravila prý ta vysoce urozená dáma, ‚a nechť se jako červi plazí a v prachu krčí, to nás těší. Kdyby tam všickni pošli, bylo by nejlíp. Já pro ně neztratím ani slovíčka, ba přitěžila bych jim, kdyby se mi poskytla příležitost. Vychovala jste si svého syna ku vzpouře, nuže, ať se nyní vzpouzí, jestli mu možná. Máte každý, co vám náleží.‘ - Tak ona šlechetná dáma. Co tomu říkáš? Jářku kdybychom ji jednou dostali do svých klepet - tuť by platilo heslo, něco za něco, zub za zub! - Tuším, že v několika dnech už přibude nový komendant, pak prý dojista přijdete k nám na druhou stranu. Těšíme se zde všickni na Vás. Víš, co nového? Paní Lóra má tři nápadníky. Jsou po ní šílení a všickni jí slibují, že si ji hned vezmou, jak vyjdou. Mezi sebou jsou na kordy a nevím, jak to vypadne, až půjdeme domů. Ona se však drží velmi statně a neslibuje nikomu z nich. Jeden, čtvrtý, o němž ostatní nevědí, má už její slovo. Je to božská žena, plná vnadů i krásného smýšlení. Co den se po vás táže a lituje, že se vrata neotvírají, když se procházíte… Ještě něco, jež ale zamlčeti musíš tomu, jehož se týká. Jeden z tvých soudruhů má prý překrásnou ženu, jež z Itálie uprchla z lásky k jakémus důstojníkovi. Byl přesazen sem, do naší pevnosti. Krásná Beata připlavala za ním a je posud zde. Nevím, jakou náhodou aneb osudem se tato věc donesla až k nám do kasemat, ale jest pravdivá…“ Hon pak sdělil soudruhům obsah listu vyjma poslední, Astiho se týkající nešťastnou zvěst.

„Jaké to štěstí pro tebe, Bianchi, žes se tak rychle vyléčil,“ zvolal pak Forti. „Zle by se ti bylo dařilo s touto láskou.“ „Věřte, přátelé,“ odvece Bianchi, „že nejsem s to si vyložiti, kterak se se mnou tenkráte dělo. Padlo to na mne jako můra a úžilo mi to prsa, že jsem se nijak zbaviti nemohl těch přehrozných tísní. Ale rychle, jak to přišlo, tak to zase odešlo.“

„Jest to obyčejný symptom neduhu s mladostí srostlého,“ pravil doktor. „Obyčejní lidé to nazývají láskou a kladou to ubohé duši na bedra, jež chudák je přitom zcela nevinna. Jest to hnutí krve, jež povstalo ze smyslného chtíče. Věřím panu Bianchimu, že si to neumí vyložit. Kdyby byl starší aneb zhýralý, jako mnozí jiní mladíkové jsou, rozuměl by tomu, a kdyby byl fyziologem, bylo by mu v tom všecko jasné. Již však jsme o tom mluvili a protož, pánové, přejděme na jinou a lepší půdu.“

„Dobře máte,“ zvolal Forti. „Co říkáte té prorokované amnestii, pane doktore?“

Schauberk se usmál.

„Mně jsou dnes mé špekové knedlíky milejší nežli všecka taková proroctví a tuším, že nevěřící mají pravdu zde, jakož obyčejně i jinde, a že pan Város se svým deduktivním způsobem myšlení zabloudil do slepé uličky, odkud chtěj nechtěj se bude muset vrátiti. Jeho logika kulhá. Postaviv jako teologové svůj článek víry v čelo, dokazuje nyní jeho pravdu. Kdyby byl učinil opak a vyšel z kruhů, v nichž o takové věci se rozhoduje, byl by se dopídil rezultátu. Vy jste, pánové, byli už po léta zavřeni, kdežto já ještě v hlavním městě žil, znám tedy ony faktory lépe, s kterými se zde počítati musí, a pravím vám s Dantem Lasciate ogni speranza! - Líbánky reakce jsou příliš mladé. Za těžký rok strachu se ona aspoň desítiletým pouštěním hrůzy mstíti musí, nežli se nasytí. Stojí posud u plného koryta a žere, lid pak v blbosti své sbírá ochotně odpadky a žere též. Ti i oni jsou rádi, že se vás zprostili, a ta hrstka tajných politických exaltadů hryže teď kosti zabitého liberalismu a mlčí. Co Város o té jakés vznešené dračici píše, bude as svatá pravda. Nejhorší přitom jest, že není jediná svého druhu, nýbrž jedna z mnohých set. Nemáte ani ponětí o nynějším takzvaném veřejném mínění onoho stáda, jež se obecenstvem nazývá, a žurnalistika jest věrný jeho ohlas. Mohl bych vám o tom vypravovati zvláštní kousky a jmenovitě pana Slava bych upozornil na to, co české listy o svých zatčených psaly a vídeňské z nich ochotně přeložily. Jeden, a to největší a nejrozšířenější v Praze, s upokojením se projevil o pozavírání demokratických potřeštěnců, svých to krajanů! Druhý zase s neobaleným cynismem přímo radost svou hlásal při odsouzení jich, praviv, že se jim dobře stalo a že jiného nic nezasloužili! - A co tomu konečně řeknete? Žena jednoho odsouzence prosila velmi liberálního advokáta, aby jí napsal prosbu k vladaři, za jejího manžela. Slíbil jí to i učinil. Ale liberální choť tohoto výtečníka k ní pravila: ‚Raději ho tam nechte. Co by dělal, kdyby byl propuštěn? Bude žebrákem a vám k obtíži. Je kompromitován před celým světem a nedopídí se nikde výživy. Ani řemeslník ho do díla nepřijme a nezbude mu leda mésti ulice!‘ A to nebyla ani kněžna, ani hraběnka, nýbrž žena bývalého a proslulého demokrata, jež sama si na demokratku hrála. Při takovémto stavu věcí by reakce nahoře byla hloupá, aby byla lepší nežli její pancharté dole, pokud nějaký hrom do nich do všech neuhodí.“

„Ale uhodí! Přisámbůh že uhodí!“ zvolal Forti v rozhořčení.

„Ano, a pak se ta malá spřež pohrne zase za praporem vaším, a nebude nikoho, kdož by na ni vzal karabáč. Ach, mé knedlíky už vystoupají. Tohle bude dnes pochoutka!“

Doktor toto vše mluvil, sedě u kamen a zaměstnávaje se kuchařením. Vytahuje pak své jídlo z hrnce, ukládal je na mísu a neúčastnil se dále v hovoru soudruhů. Přibyla potom večerní vizita a přinešené zamluvené víno mu přišlo právě vhod. Jedl a pil s chutí, jakouž by mu byli mnozí lidé na svobodě záviděli.

Profós podstrčil Honovi lístek novin a pravil: „Sňatek je už přede dveřmi; amnestie na prahu.“

Když pak Hon do novin nahlédnul, stálo tam skutečně, že při brzkém sňatku vladařovu se očekávají mnohé skutky milosti.

„Já bych přece myslil, že naděje nejsou tak docela jalové, když už i noviny o nich se zmiňují,“ pravil Bianchi.

„Máš pravdu, hochu,“ chopil se Forti slova. „My aspoň půjdem. U nás je jiné veřejné mínění, jiný lid a jiný vítr věje. Italiané nikdy neklesnou tak hluboko jako jiní. Mají docela jinou povahu a jiné pudy. Nynější systém se tam nemůže udržeti, byť by se našincům třeba ohněm i železem vštěpoval.“

„Dejž to bůh!“ pravil Asti. „Ale mně je dnes nesmírné úzko, a zdá se mi, jako by mě nějaké nové neštěstí potkati mělo.“

Hon zpovzdálí naň upřel oko, pak sáhnul do kapsy, a pocítiv tam dopis Városův, počal ho ponenáhle trhati, načež všecky kusy hodil do kamen. Byl si totiž na poznámku o Beatě vzpomněl.

„Ale hoši,“ chopil se Forti zase slova, „jakpak kdyby ten nový komendant maní přicválal a hned při první návštěvě se nám poručiti chtěl rozkazem, abychom převedeni byli na druhou stranu, a naše paše by byly ztraceny? Činím tedy návrh, abychom si všecko uklidili a upravili tak, aby nám možná bylo okamžitě se přestěhovati.“

„Máš pravdu,“ pravil Hon. „Dnes se však už nedá ničeho v tom činiti. Jsou jacís Němci na stráži. Ale zítra hned zrána se dáme do rovnání. Při nynějším interregnum se netřeba obávati překvapení a prohledávání.“

Všickni souhlasili. Doktor, jejž hojná večeře a víno právě růžovým humorem naplnilo, doložil:

„Věřte mně, pánové, že už jsem tomu životu zde tak přivykl, že mé to pranic nebude trápiti, nechají-li nás, kde jsme. Člověk vůbec je podivné zvíře. Do nejhoršího se vpraví a i největší neštěstí moudřeji snáší nežli největší někdy štěstí. Ať se tedy už vede jak chce, já dnes poprosím pana Bianchiho o trochu rumu a zahřeju si vernonským nápojem svou ochladlou duši, aby nezmrzla dříve, nežli tělo pojede do nebe, to jest, do Vídně!“

„Jaký je to nápoj ten vernonský?“ tázal se Bianchi, podávaje mu rum.

„To je grog, obyčejný grog. Praví se, že prý admirál Vernon byl první, jenž na lodi své zavedl způsob píti rum s horkou vodou. Loďaři nazývali admirála Grogam, protože nosil kabát z grogamu, totiž z chlupů velbloudových, a přenesli toto jméno zkráceně na jeho vynález.“

„Nevynašel jste také něco, jež bychom mohli po vás jmenovati?“

„Ba ano, pane Bianchi, a bude to tuším můj nejlepší vynález - totiž, pokud nezkoncentruji dusík. Vynašel jsem omáčku na sviňské uši, novým způsobem dušené. Škoda že se to zde nedá provést. Musí být k tomu řádná trouba, topená podle výměru teploměru, a čas dušení se na sekundy dodržeti musí, jakož i doba, v které se hojné ingredience do rendlíku hází. To je jídlo, pánové, za něž by mi byl Lucullus deset talentů vyplatil! Ale ženská ho neprovede. Nemá k tomu náležitého vědeckého taktu. Pojedete-li odsud Vídní, zastavte se u mne. Vystrojím vám tabuli a do smrti nezapomenete na mé sviňské uši.“

Soudruhové se rozesmáli. Forti pak vytáhl ještě láhev punčoviny a brzo bylí všickni rozveseleni a každý něco přispěl ku povzbuzujícímu hovoru.

„Ale otče Forti,“ pravil Bianchi, když nastala krátká přestávka, „ty bys nám také něco vypravovati měl ze svých mladistvých dob. Viděls země kolikerých pánů, obcovals s lidmi bílými i černými i jazyků přemnohých a prožils zajisté také valný kus romantiky.“

Forti se usmál a odpověděl:

„Ano, prožil jsem, proběhl jsem kusy ráje, kusy pekla, obcoval jsem s anděly a ďábly, o čem tedy chcete slyšeti? O dobrém neb zlém, o krásném neb ošklivém? No, myslím, že ošklivého požíváme dosti, nač bychom přivolávali ještě nové z minulosti? - Tedy pryč s tím! Poslyšte tedy něco jasnějšího:

Když Napoleon vyslal vojsko do Španěl, byl jsem též přitom. Ošklivá to vojna, jedna z nejošklivějších na světě. Nemáte ponětí, kterak je člověku, jenž co nepřítel do cizí zemi vstoupí, kdež mu válčiti jest s celým národem. Tu nebylo keře, nebylo skaliska neb domku,, z něhož na nás nepršely koule. Španělští gerilové jsou hrozní ve svém způsobu válčení. Vypadávali na nás každou chvíli a kdež jsme se toho nejméně nadáli. Obyčejná vojenská taktika nám málo prospěla. Někdy celý náš pluk řadového vojska se rozptýlil a na harcovníky proměnil a každý z nás bojovati musel pro sebe a za sebe. Jednou jsem se poněkud vzdálil od soudruhů a byl jsem raněn do nohy. Popošel jsem ještě několik kroků, pak nemoha dále, posadil jsem se na holý kámen, a vytáhna šátek, obvazoval jsem si ránu. Za mnou bylo vysoké skalisko, po jehož obou stranách se táhl lesík, jenž vyhlídku zamezoval. Parno bylo nesmírné, ale nikde krůpěje vody. Naši mne nepohřešili a byli už bůhvíkde, já však jsem se nacházel v nebezpečí největším; neboť kdyby mne některá horda španělských gerilů byla napadla, nevím, jak by se mi bylo vedlo. Obava tato mě pohnula, že vzdor nesnesitelné bolesti jsem se doplazil až na pokraj lesa, a tam ve vypráhlé trávě jsem ležeti zůstal. Soumrak byl už pokročil, an maní v haluzích počalo šustěti. Přicválal jakýsi hafan a počal nehorázně štěkati. Odběhl zase a opět přiběhl, a postaviv se přede mne, štěkotem svým patrně někoho přivolával. Nehýbal jsem se, leže jako mrtvý, ale v myšlénkách jsem se loučil s životem. Mínil jsem, že přivábí nějakou tlupu sedláků, již mě zajisté ubijí. Po chvíli přibyli tři mužové, ozbrojeni jako tenkráte každý Španěl, ale nebyli to sedláci. Přistoupili ke mně, a jeden z nich mě oslovil francouzsky. Odpověděl jsem. Mluvil jsem od srdce a slova má nepadla na skálu. Byli to vzdělaní, lidští mužové.

‚Štěstí pro vás, že vás nenašli jiní,‘ pravil jeden. ‚Zůstanete ovšem u nás v zajetí, ale nebojte se, nebude vám zle.‘ Mluvili pak španělsky mezi sebou, čemuž jsem jen částečně rozuměl. Nato jeden rychle odešel a dva ostali u mne. Co praví samaritánové ohledali mou ránu a litovali, že není vody nablízku, ale slíbili brzkou pomoc. Přišla také. Onen třetí přivedl několik služebníků s nosítky, i vody přinesli, vymyli ránu, znovu ji obvázali, ale kulku z nohy ovšem vytáhnouti neuměli. Naložili mě na nosítka a odnesli mě lesem. Zajisté jsem cestou omdlel, neboť nevím, kterak jsem se dostal tam, kde jsem se později probudil. Octnul jsem se totiž v přerozkošné komnatce jakéhos zahradního pavilónu. Celá jedna strana komnaty této činila velké okno, jehož hořejší část záležela z barvených skel v harmonická skupení sestavených. Malba ostatních tří stěn byla rázu maurického. Okno hledělo do zahrady, zpola na houští stromové, zpola na květinové sady, mezi nimiž se bílé zatáčely cestky a v jejichž pozadí se granátový jevil háj.

Vzduch v komnatě byl nadmíru vonný a líbezný. Otevřené dvéře vedly do jakéhos salónu. U okna seděl muž vysokého zajisté věku a četl ve foliantu. Pozdvihl hlavu, a vida mne bdícího, pousmál se přívětivě, vstal, a přikročiv ke mně, oslovil mě francouzsky. Vzezření i slova jeho budila ve mně důvěru. Zvěděl jsem od něho, že se nacházím u vznešeného španělského kavalíra, který mne nepovažuje za zajatce, nýbrž za chráněnce svého, a že mohu ostati jeho hostem i po vyléčení svém, jak dlouho se mi líbiti bude. To byla ovšem zvěst tím utěšenější, čím horší byly sdělené mi stařečkem zprávy o osudech mého pluku a armády naší ve Španělích vůbec. Stařeček tento byl domácím lékařem a spolu i - zpovědníkem v domě. Tedy kněz, a což nejvíce mě překvapilo - zbytek bývalého řádu jezovitů. Povahou a smýšlením však nebyl jezovita. Svěřil se mi sám, že věda přemohla všecky jeho staré náhledy a z kořenů je vyvrátila, učiníc z jezovity filozofa humanistu. Trvalo několik týdnů, nežli jsem vstáti mohl, Po celou tu dobu se u mne nikdo neobjevil nežli můj lékař, jenž mé téměř neopustil, a některý sluha.

Na otázku, kde vlastně se nacházím, pravil mi Diego, tak se nazýval stařec, že na zámku hraběte Montengona, velkého boháče a též znamenitého učence, který však se poddati musil hlasu lidu a co vůdce jedné gerilské bandy před několika týdny domov opustil.

‚Není zde než paní Inéz a dcery její Kristiny; pán i s bratry jest ve vojně. Zlé to časy!‘ doložil Diego smutným hlasem.

Nepřeháním, když tvrdím, že jsem se po celý život svůj, ani dříve, ani později, tak dojemně nebavil jako tenkráte s tím starým exjezovitou, který, abych se upřímně přiznal, mne v nejasném a nepevném nám republikanismu teprv potvrdil a na stinné stránky směrů a činů Napoleonových mě upozornil. Ještě vděčněji ale si připomínám to, že mě poučil, kterak bojovník pro svobodu má též býti bojovníkem pro osvětu, což nemožná, když sám je zatemnělec. Vštípil mi lásku ku čtení a vdechl mi vážnost k vědě, literatuře a uměním, čehož všeho jsem si dříve jen málo všímal. Mluvil několika jazyky velmi hbité, znal přední spisovatele světa a posud neustále študoval. Velmi mne zajímalo, když mi z foliantu, v němž se nejvíc přebíral, předčítal a překládal. Byly to spisy jakéhos starého španělského jezovity z Calatayudu v Aragonii, jenž se nazýval Baltazar Gracián a který v polovici sedmnáctého století sepsal věci, z nichž se i devatenácté století mnohým dobrým věcem by přiučiti mohlo. Jeho Rek a Rukovědění jsou pravé poklady moudrosti a nezapomenu to Diegovi nikdy, že mě na ně upozornil a z nich mi předčítal. A takž jsem tedy nešťastné střelní ráně děkoval mnoho dobrého.

Pánové, nelze mi popsati, co jsem pocítil, když jsem po týdnech ponejprv do parku vstoupil a se jím procházel. To nebyla obyčejná zahrada, to byl kus nebe na zem spadlého.

Východ z pavilónu vedl k jiné straně nežli okno mé komnaty. Vysoké stromy s mohutnými vrcholy házely mírně chladící stín na malé prostranství a na mramorové stupně domku. Kráčel jsem dále. Báječně vonný vzduch mě ochvíval. Vystoupiv ze stínu, octnul jsem se v středu skupení keřů oranžových, s nimiž se střídaly pinie a tamarisky, mezi nimiž bílá se proplétala pěšinka, jež mě zase uvedla mezi palmy. Pociťoval jsem se jako v báchorce, a pozastaviv se chvíli, kráčel jsem zase dále za jakýmisi zvuky, jež ani mi popsati nelze a které, jak se mi zdálo, přímo z nadvzduchu se ke mně snášely. Jedině takto si staří filozofové představovati mohli harmonii sfér. Znělo to chvílemi jako drkotání harfových strun, chvílemi zas se v to mísily jemné a táhlé tóny flétové. Někdy bylo, jako by jakás melodie se rozvinouti počala, pak ale zase splynula s jinou a v neustálých přechodech tónů se střídaly nejrozmanitější harmonické akordy. Piano to nebylo, harfa též ne - ba vůbec člověk jednotlivý a rozumný by ani s to nebyl tak lahodnou smíšeninu tónů provésti - a na jaký nástroj? Byl jsem skutečně překvapen až k úžasu. Kmeny palmové se čím dále tím více rozstupovaly a poskytlým mezi nimi průhledem se mi objevil právě čarovný jakýs nízký domek maurického slohu. Zadržel jsem kroky a dech se mi tajil. Byl jsem vskutku omámen zápachem rostlin, jasným modrem nebes, půvaby palmového háje, okouzlujícím pohledem na čarokrásné staveníčko. Představte si k tomu ty sférické zvuky a mou osamělost, i pochopíte dojem, jejž to na mne činilo.“

„Pochopujem, pochopujem,“ vpadl mu doktor svým cynickým humorem do řeči. „Nacházíme se v podobné situaci. Přede dvéřmi chrápe stráž, toť ony sférické zvuky, na vlhkých stěnách zobrazují se palmy, okénkem vidíme kus modrého nebe, a přimyslíme-li si k tomu tyto kasematy v pozadí, tak zvolati nám lze jest, že bylo tout comme chez nous, vše jako u nás!“

„Jen dále, dále, otče Forti!“ zvolil Bianchi. „Tuším již, co nyní přijde. Vstoupils do čarovného domku, spatřils tam krásnou doňu Inéz aneb Kristinu, pohled její tě znovu okouzlil - byls mladý tenkráte a láska k tobě na cestě.“

„Ano, přistoupil jsem k domku. Bílé mramorové schůdky vedly do velkého salónu. Podlaha byla drahými perskými koberci pokryta. Celý strop sestával z křišťálových skel, po stěně v průčelí visely obrazy ženských nevýslovné krásy. Byl jsem unešen výrazem a půvaby těch tvářností a postav. Vzduch nasycen byl zápachem růžového oleje. Hluboké ticho kolem mne. Uprostřed těch krásek nacházelo se ohromné benátské zrcadlo. Sahalo od podlahy až do půl stěny, nad ním a kolem něho ta skupina andělů! Zhlídl jsem se v tom zrcadle celý - uprostřed jich, - srdce mi téměř zvonilo! Obě stěny, vpravo totiž a vlevo, záležely z dvou obrazů, v nichž se hledy ponořily jako v průzračné hlubině jezerní. Představovaly krajiny rázu východního. Na onom vpravo jevily se v pozadí báně a minarety mezi jasnými hájemi oranžovými, v popředí pak maurické domky zahradami obehnané. Květiny tří světů zde prosvítaly. Tu granátové stromy Guadalquiviru, tam zase palmy egyptské, jinde zase mohutné oleandry, a kmeny cypřišové jako mohutné sloupy vyčnívaly z nižších keřů, temným svým listím od okolního lesku podivně se odrážejíce. Celá krajina zářila ranním leskem. Jediný jen orůzněný obláček se nesl nadvzduchem jako labuť, tak lehounce, jako by v té chvíli se snésti chtěl na zem.

Ještě pestřejší výrazem i barvitostí byla krajina druhá. V pozadí se jevily temné náčrtky hor asiatských, vzduchový obzor zálivu Nikomedie a skalnaté trosky Olympu. V popředí pak čarokrásný Bosporus v světle podvečerním. V majáku galatském prociťuje již světlo, i lodní svítilny tu a tam po hladině prokmitají tichým večerem. Pahorky Stambulu se kryjí v stínu, za nimi půlměsíc se povznáší! Slovem, pánové, mě v oné chvíli tyto obrazy poutaly tak mocně, že jsem ani nepozoroval, kterak někdo vstoupil, až hedvábné šaty vedle mne zašustily.“

„Už je to tu!“ zvolal horkokrevný Bianchi, mna si ruce. „Čekali jsme věru už dlouho na pravý začátek toho románu.“

„A konce se můžeme domysliti sami,“ doložil doktor.

„Teď se zamilují, pak voják musí odejíti, přísahají si lásku, voják bojuje, zamiluje se jinde podruhé, potřetí a snad i podesáté, slečinka se zatím doma vdá a konečně po dlouhých létech vystoupí ona první láska v poetickém ozáření zase na jeviště fantazie a odehrává svou obyčejnou rýmovanou neb nerýmovanou úlohu. Známe to! Ale činím zde ještě jinou poznámku. Víte, pánové, co ze všech těch popisů vyčouhá jako šídlo z pytle?“

„No co tedy?“ prohodil Forti.

„Nestydaté bohatství toho španělského Montengona. Škoda že jste nám zapomněl vypravovat, jakou jste tam měli kuchyni, co k snídaní vám dávali, co k obědu a k večeři. Svačil jste bezpochyby čokoládu. Tam je jí dost a dobré. Inu to se to krásně romantizuje, když má člověk někde ve Valencii krásnou zahradu, granátové háje a maurické pavilóny. A ta konteska, půl Španělky a půl Arabky, s přihnědlou tváří a s očima, jaké mají jediné doni na Minhu a Taju. Kohož by neokouzlila? V takových okolnostech je láska na místě, zvláště když člověk má důstojnickou uniformu.“

„Jste špatní proroci, pánové,“ promluvil Forti klidně. „Nechtěl jsem vám vypravovati román, nýbrž kus poučné zkušenosti. Rozvinul jsem posud pouhou dekoraci, a vy už napřed posuzujete i děj dramatu. Není to však veselohra.“

„Tak? A proč jsi nám tedy slíbil něco veselého?“ zvolal Bianchi.

„Když se vám to nelíbí tak, jaké to jest, tedy upustím od dalšího vypravování.“

Proti tomu byli ovšem všickni a Forti pokračoval: „Ohlédl jsem se a spatřil jsem vedle sebe ženskou velmi krásného vzrůstu, jež ale měla tvářnost tak hustým závojem pokrytou, že mi nelze bylo poznati ni rázu, ni jediného tahu.

Byla ke mně obrácena, a ruce majíc přes prsa složeny, patrně mě zkoumala. Roucho její bylo vesměs černé. Vůbec zjev ten byl velmi podivný, takže uleknut jsem couvl. Teprv po okamžení se zotaviv, poklonil jsem se a jakžtakž jsem se omluvil.

Ona však nepohnuta stála jako socha, takže mi až úzko býti počalo, jako by se mi nějaký duch byl zjevil. Po chvíli se hnula a vážným krokem postoupila doprostřed síně. Nyní zase já jako zkamenělý jsem stál a za ní hleděl. Obrátíc potom hlavu ke mně, vyzdvihla pravici a kývala mi, bych ji sledoval. - Zastyděv se v mysli, že mě jakási zbabělost na okamžik přepadla - šel jsem za ní.

Přikročila k podobiznám, jež kolem zrcadla visely. Tu se zastavíc, vztyčila ruku a ukázala prstem na jednu z nich. Byl to obraz mlaďounkého, as čtrnáctiletého děvčete. Nyní jsem si ho teprv všimnul a strnul jsem. Takové krásy snad nebylo posud v životě ani v obrazu. Nemíním zde toliko ideálnost v tazích, ale i duševní výraz, slovem celé vzezření budilo obdiv až k úžasu.

‚Znáš ji?‘ tázala se mne hlasem nadmíru dojímavým. ‚Takové není na zemi,‘ odpověděl jsem celý uchvácen dojmy té krásy. ‚Tu leda malíř ve snách viděl co anděla, když se mu o nebi zdálo.‘

‚To jsem já! Poznáváš mne?‘ zvolala hlasem vzlétným a odhalila roušku od tvářnosti.

Strnul jsem. Viděl jsem před sebou tvář mladé, neštovicemi zohyzděné dívky. Hrdlo až k ňadrům obnažené bylo jak z alabastru, ale obličej, toť zřícenina zničené druhdy snad bohyně. Ale podivný žár zraků jejích mě v okamžení uvedl k pochopení neobyčejné situace. Šťastným vnuknutím jsem poznal, že stojí přede mnou osoba šílená, a jsa tím bolestně dotknut a myslí rozčilen, pravil jsem:

‚Ano, tos ty!‘

‚Jsem tedy andělem, jak jsi pravil. Chceš, abych tvým andělem se stala? Zde má ruka, povedu tě životem až do samého nebe!‘ Vztyčila ke mně obě ruce.

Naštěstí přikvapil Diego a celé hejno služebníků, za nimiž vážně kráčela jakás paní prostředního stáří a vysokého vzrůstu.

Diego chopil dívku za ruku a pravil hlasem mírným: ‚Matinka tě hledá, mé dítě, pojď pak k ní.‘

‚Ne, nepůjdu. S tím zde půjdu třeba na pokraj světa. On mě poznal. Ó, chraň mne, nedej mě od sebe odloučiti, mladíku!‘

Vtom paní přikročíc oslovila dívku hlasem plným sladkosti, jakéhož jen matka schopna jest, když k dítěti svému mluví:

‚Kristino! Co by řekl Alfons, až se vrátí, kdybys nás a jeho opustila?‘

‚Alfons! Alfons!‘, zvolala dívka, rozepnouc ruce a vrhnouc se v náruč paninu. Nepromluvila více. Dala se odvésti jako beránek. Odešla s matkou, majíc hlavu k zemi sklopenou. Služebnictvo šlo za nimi, jenom Diego ostal. Vysvětlil mi pak, co výjev tento znamenal.

Ona podobizna představovala skutečně Kristinu, jedinou dceru hraběte Montengona, pro báječnou svou krásu po celém Španělsku vyhlášenou. V čtrnáctém roku stáří byla mladému knížeti Alfonsovi X. zaslíbena. Již po šesti měsících se měl slaviti sňatek, nikoliv na pouhou konvenienci, nýbrž na vroucí obapolnou lásku založený. V třetím měsíci nato se roznemohla Kristina. Dostala neštovice. Bylo po kráse! - Alfons, v pátém měsíci přibyv, nepoznal jí, a když pak zvěděl, že to jeho Kristina, odjel, aniž se s ní neb s někým v domě rozloučil. Kristina se z toho zbláznila. Vidíte, přátelé, že ani bohatství, ani krása nejsou ještě plným štěstím, a proto že nejsou zabezpečeny a podléhají náhodě jako vše jiné.“

„Ano ano, máte pravdu!“ zvolal doktor. „Kdyby jednoho dne takovouto náhodou praskl anglický bank, tak by celá řada nynějších potentátů, milionářů a milionářek přicválala snad ke mně se potázati, jak se vaří brambory a knedlíky. Co se pak těch neštovic týká, neškodilo by, aby několik tuctů našich fiflen zohyzdily. Nepřišly by tyto pro takovou nehodu o rozum, protože ho nikdy neměly.“

„Ale Forti,“ prohodil Bianchi, „tys nám nevysvětlil, odkud ona čarovná hudba pocházela?“

„Maurický domek měl na každém rohu vížku, a čtyry vížky byly upraveny na větrové harfy, takzvané eoliny.“