Oživené hroby/IV.

Oživené hroby Karel Sabina
III.	IV.	V.

Ucházeli dnové, ano i týdny v sžírající monotonii. Co si vězňové činiti předevzali, aby jim čas rychleji ucházel vše ostalo ležeti mimo.

Asti byl smutnější nežli kdy předtím a odstín zármutku jeho tížil i soudruhy. Ctili jeho hoře a nerušili jej.

Sami mezi sebou ale též byli mlčelivi a tiši, a každý žil takměř pro sebe. I Forti byl mrzutý a zapomněl docela na své siete allegri fratelli, sempre allegri!, jež dříve každou chvilku pronášel. I na procházce chodil každý pro sebe zamyšlen, takže to i profósovi bylo nápadné, jenž Hona po příčině se tázal. Ten mu něco pověděl, co nebylo pravda, čímž zvědavého uspokojil.

Sklípku se pilně používalo a vytahovaly se knihy, jež každý četl pro sebe. Forti též si byl s sebou přinesl knihu, v níž pilně čítal a do níž činil též své zápisky. Byly to Uga Foscola výklady k Dantovi.

Bianchi byl s celou zásobou uschovaných knih brzo hotov. Přehlédl je spíše nežli pročetl. Nebavily jej. Toužil po básních. Tím pilněji ale studoval Hon, jenž vlastně celou zásobu knih byl pro sebe opatřil. Všecky jednaly o Americe a byly z větší části anglicky psány. Slav střídavě četl neb psal. Spisoval jakýs román. Asti sedával sice celé večery při knížce a hleděl do ní, ale neobrátil někdy ani listu. Byl patrně v myšlénkách a nečetl.

Tu Forti jednou maní zavřel knihu tak rázně a zlobivě, že ostatní překvapeni naň pohlédli. Hbitě pak vstana, pravil:

„Půjde-li tak dále u nás jako nyní, tedy požádám komendanta, aby mě dal do jiné jizby, kde mi netřeba hráti úlohu němého trapisty. Takto žíti jako zde mi nadále jest nemožné. Chcete-li i duše své umořiti a poslední jiskry života jejich utlačiti, tuť kroky hbitými sami spěcháte v klín smrti, k níž jste odsouzeni.“

„Máš pravdu, otče,“ pravil Bianchi. „Počíná zde býti velmi nudno.“

Asti, rozpačitě před sebe hledě, chopil se nyní slova.

„Ano, máte pravdu, počíná zde býti nejen nudno, ale i smutno, a vím dobře, že jsem toho příčinou. Šetřili jste mě a trpíte tím všickni, i já. Prožil a probojoval jsem v těchto dnech nejtužší boje v mysli své, ale překonal jsem už všecko. Od této chvíle neznám jiné ženy mimo svou vlast. Vynasnažím se, abych zapomínati se naučil na onu, jižto jsem tak příliš miloval a jež mě bezpochyby zradila. Měl jsem už dříve zlá tušení. Nyní vím, v čem jsem a že marný jest žal a trápení duše. Zasloužil jsem tuto ránu osudu. Padla na mne trestem za to, že jsem Beatu více miloval nežli Itálii, že jsem tuto zanedbával pro onu!“

„Tak se mi líbíš, Asti!“ zvolal Forti, podávaje mu ruku. „Buď především mužem a pak teprv manželem. Čím tě tak okouzlila ta žena? Svou povahou zajisté ne, sice bys nebyl měl zlá tušení.“

„Svou krásou! - Znáš obraz Madonny della Sedia? Jest to vlastně podobizna oné krásné Fornariny, jejíž okouzlující tvářnost zvěčnil náš veliký Sanzio d’Urbino v onom obraze. Má Beata jest jí navlas podobná. Kdožkoliv ji uzřel, pozastavil se nad úchvatným výrazem vzezření jejího i bažil po opětném spatření jí, aby andělského pohledu znovu požíval. V očích jejích bys se stápěl jako v moři blaženství, a když ústa její k úsměvu se pohnou, tu by člověk před ní jako před světicí pokleknul. Aniž co všedního při ní se jevilo a co sprostého, neboť jest i duchaplná. Obyčejné ženské s běžnými svými náhledy a při nicotě zájmů je zaměstnávajících jeví se vedle ní jako hlazené sklo vedle diamantu, jako svit lampy vedle Siria! - Ale tento anděl krásy má též své démonické stránky. Pomlčme již o tom. Sbohem, Beato, a nechť tvé krásné oči se jednou nevysuší pláčem a lítostí příliš pozdní!“

„Requiescat in pace!“ zvolal Forti. „Znám to, neb také jsem byl jednou mlád a poznal jsem několik takových ideálů, k nimž sympaticky jsem přilnul as tak jako ty k své Beatě. Ale nahlédl jsem jim ještě včas do karet. Milý brachu, taková láska má hluboký fyziologický kořen a nelze jest ji vůlí a myšlénkami ze srdce vyfouknouti tak rychle, jak se mnohým zdá. Některým ženským se tu právě tak vede jako některým mužským, a ti i ony stanou se tím načas nešťastnými. Nebudeme to zde rozebírat. Až budeš úplně vyléčen, pak o tom pohovoříme. Konal jsem v té věci zvláštní studia a věřím v jakési magnetické fluidum, které jest všeho příčinou. Nyní toho všeho už nechme a poraďme se, co činiti nám jest, abychom se zase vyráželi. Hoši, neupravíme-li si zde sami svůj život jak nejlíp možná, upraví nám ho katané naši jak nejhůř možná. Tedy chutě do rady. Usnesme se na nějakém programu.“

„Ten je už dávno hotov,“ pravil Bianchi. „Hon má jakés zápisky, Slav také něco píše a musí nám aspoň říci co. Pak vypravovati bude každý z nás některé články ze své životní kroniky. Záleží jen na tom, kdo má začíti.“

„Ano, kdo začne?“ tázal se Forti. „Což aby los rozhodl?“

„Ano, losujme!“ zvolali všickni.

Forti natrhal pět kousků papíru a popsal je ciframi od 1 do 5, hodil je do klobouku a pravil: „Kolikáté číslo kdo vytáhne, tolikátým bude vypravovatelem. Podá jen kus, a podruhé zase kus, až totiž na něho dojde. Ale děti, to by nestačilo. Neustále a každý den vždy jen vypravovati a poslouchati by nás někdy omrzelo. Jakési proměny jest nutná potřeba. Listu novin se nám as málokdy dostane. Snad to půjde s čtením knih. Ta tvá bibliotéka není pro každého. Což je zde všecko čtení zakázáno?“

„Není,“ odvece Hon. „Smíme čísti gramatiky, slovníky a matematické knihy!“

„To je hezká literatura pro zábavu!“ zvolal Bianchi se smíchem.

„Profós nám pomůže,“ mluvil Hon dále. „Jest v pevnosti i zápujčná knihovna.“

„Dobrá. Podíváme se na ni. Na tom by prozatím bylo dosti. Tedy táhněte.“

Jeden po druhém si sáhli po lístku. Číslo první vytáhl Asti.

„Nebudeš as ještě rozpoložen k vypravování,“ pravil Forti.

„Nečiň si v tom násilí, my na tvou historii počkáme, až podruhé na tebe dojde řada. Může začíti číslo druhé. Kdo je má?“

„Já,“ odvece Slav.

„Ne ne!“ zvolal Asti. „Zůstane při pořádku. Snad mě to poněkud osvěží. Jest prý prospěšno vymluviti se ze zármutku.“

„Jsem rozený Lombard,“ vypravovati počal po krátké přestávce, „a městečko Como jest mým rodištěm. Zasluhuje-li Lombardie vůbec zahradou Evropy nazvánu býti, jak namnoze se tvrdí, tak zajisté Como s čarovným svým jezerem a báječně krásným pobřežím jest jedna z nejvnadnějších částí této zahrady. Otec můj byl zámožný obchodník. Přebývali jsme druhdy v převábné vile nad jezerem a pamatuji se z dětských svých let, že bývalo u nás blaze a veselo.

Pamatuji se též, že čas od času se u nás scházelo a sjíždívalo mnoho hostů, mužů starých i mladých. Přibyli obyčejně kvečeru, stolovali v hořejší velké síni společně a hlasitý živý hovor jejich se někdy až po celém domě rozléhával. Tu bedlivá matka docházela nahoru, klepávala na dvéře a napomínala k umírnění hlasu. Nespustě se její ruky, provázíval jsem ji. Zvědavost mě totiž trápila, co tam ti lidé s otcem dělají v uzavřené síni, kam ani matka, ani my po čas jich přítomnosti jsme neměli přístupu.

Za jedné noci, když hosté nahoře v důvěrném se nacházeli kruhu a já se starším svým bratrem už na ložích jsme spali, probudil nás jakýs neobyčejný šramot. Vypovím to krátce. Celá setnina vojáků, v jichž čele bylo něco policejných úřadníků, přepadla náš domek, obsadila všecky vchody, vrazila do hořejší síni a odvedla přítomné tam osoby.

Já i můj bratr, jakýmsi strachem puzeni, schovali jsme hlavy pod přikrývky, ani se nehýbajíce a nedýchajíce. Vtom přede dveřmi ložnice naší strhl se náramný hluk. Poznal jsem hlas křičícího otce, i matčin hlas se v jiné mísil, pak padly dvě rány z bambitek, a nastalo zase ticho, úplné ticho.

Zajisté jsem pak usnul. Ráno se probudiv, ležel jsem v potu jako v lázni.

První, co jsem spatřil, byla ubohá má matka na zemi ve mdlobách. Starý šedivý služebník klečel u ní, omýval ji vodou a domlouval jí, chudák, pláče přitom jako dítě. Neslyšela jej!

Tu i já jsem se dal do hlasitého pláče a se mnou právě probuzený bratr. Vyskočivše z lože, poklekli jsme k ní a volali na ni nejsladšími jmény, zkropivše líce její slzami svými!

Procitla, pozdvihla se poněkud, přitiskla nás k svým prsoum a proud slzí se vyřítil z očí jejích. To zajisté jí ulevilo. Nevím, co mluvila, bylo to ponejprv v životě mém, že jsem slovům jejím neporozuměl.

Nechci se zdržeti při scénách, ježto následovaly. Teprv po létech se mi význam jejich vyjasnil. Povím vám jen krátce, že společnost ona záležela z vlastenců, jižto za účely revolučnými se scházeli, a že otec můj byl centurionem jedné sekce rozsáhlého spolku. Centurio se nazývala hlava sto členů. Když přepadeni byli a odváděni, chtěl otec ještě viděti své děti, že mu však úřadník bránil, vytáhl z kapsy dvě bambitky a jednou ránou úřadníka, druhou pak sám sebe zničil. - Touto katastrofou, bratří, se skončilo první jednání mého života.“

Hlavu o obě dlaně opřev, zamlčel se Asti.

Nikdo nerušil krátkou přestávku a vypravovatel opět započal:

„Dojmy dnů pak přímo následujících se většinou už vytratily z paměťi mé. Byli jsme oba ještě děti, já a můj bratr. Dítě ovšem někdy přemýšlí, ale vychází z docela jiných konců a dochází k jiným nežli dospělý člověk. Pohřešiv otce, tázal jsem se nejprv bratra, kde je tatínek. ’Matinka ví, ale nechce to říci,’ odvece tento. ’Jel prý daleko pro zboží a nepřijede dlouho, ale přiveze prý nám mnoho pěkných věcí.’

Tím jsme byli oba uspokojeni. Nemysleli jsme už ani tak mnoho na otce jako na ty pěkné věci a rozmlouvali jsme o tom, co to as bude. Když nám to už příliš dlouho trvalo, tázali jsme se zase. Matinka nás těšila, že už ty věci brzy přijdou. Neuměli jsme tenkráte v tvářnosti čísti, sice bychom zajisté byli poznali, že nemluví pravdu. Mezitím ale se všecko služebnictvo naše z domu vytratilo a zbyl jen onen stařec. Na letohrádku počalo býti smutno, a tím smutněji bylo, když jednoho zase dne množství lidu z města se dostavilo a náramný hluk v domě povstal. Nevěděli jsme co a proč. Byli jsme nemálo poděšeni a pláč matčin nám věru nebyl útěchou.

Tu dobromyslná jedna paní ze sousední vily nás odvedla do svého domku. Měla též chlapce, s nímž jsme často hrávávali. Zůstali jsme tam celý den. Navečer přišel starý služebník pro nás a odvedl nás zase domů. Jindy hovořivý až příliš, byl cestou mlčivý, smutný a neustále jen vzdychal. Marně jsme naň doráželi. Nepromluvil téměř a na otázky naše odpovídal vyhýbavě. Doma bylo ještě hůř. Matka sedíc u lože, usedavě plakala. Jiného lože tu nebylo, i ostatní nábytek byl téměř všecken vyklizen, a podobně celý dům. Odbývala se tam veřejná dražba a vše se prodalo - i vila!

Druhý den ráno přibyl malý vozík o dvou kolech, na nějž se nepatrný zbytek věcí našich naložil. Nás chlapce posadili nejvýš. Odvezli nás. Matka vedle vozíku šla pěšky. Nyní jsme pochopili, že se s námi něco zlého děje, a byli jsme tiší. Už ani starého sluhy tu nebylo, a jakýsi vnitřní pud nás zdržoval, že jsme na matku nedoráželi otázkami. Odvezli nás do nepříliš vzdálené obce Carcana, kdežto v skrovné chaloupce jsme se ubytovali.

Byli jsme úplně zchudli a nedostatek se den ode dne stával citlivější. Konečně i matka nebezpečně se roznemohla a již několik neděl ležela. Jednoho dne ale se přece vzmohla, takže na loži aspoň poseděla. Popsala takto několik listů, jež jsme na poštu donesli. As týden nato přibyli tři neznámí pánové do naší chaloupky a strávili několik hodin v hovoru s matkou. My, mezitím v malé zahrádce sedíce, strachovali jsme se z nového snad neštěstí. Pak vyšli pánové k nám, litovali nás, utěšovali nás a slíbili, že druhý den zase přijdou. Jeden z nich ronil slze, a to nám bylo důkazem, že s námi dobře smýšlí.

Večer nás matka zavolala k loži svému. Mluvila hlasem tak slabým, že jsme jí sotva rozuměli. Ale dojem, jejž na nás slova její učinila, byl přehrozný.

Pánové, bratří! Dožil již který z vás okamžiku, kde umírající matka se s ním loučí?

Pochopíte zajisté nával citů na dětské srdce dorážejících!

Když jsme ráno vstali, byla matka naše již v Pánu!

Oni tři cizinci dostáli slovu. Přenocovavše v hospodě, hned ráno se dostavili. Zůstali u nás, až matka byla pohřbena. Nevím, jak se stalo, že zvěst o úmrtí matčině se tak široko rozhlásila. Přibylo náramné množství lidí na pohřeb a jmenovitě z Coma. Pamatuji se též, že když ji na hřbitov nesli, několik smělých mladíků se odvážilo vztyčiti po nejbližších kopcích prapory s italskými trikolory, průzračným smutečným rouchem pokryté.

My pak ještě téhož dne jsme odvezeni byli zase do Coma. Oni tři pánové nás provázeli. Svěřili nás jakés měšťanské rodině, kdež jako vlastní děti jsme byli ošetřováni po mnohá léta. Kdo oni tři dobrodinci byli, nevíme posud. Později se nám řeklo, že bývali přátelé otcovi a že náleželi k nadzmíněnému spolku. Jména jejich se nám ale nikdy nesdělila. Zdali toliko oni, či jakýs spolek na nás platil, nevím též, ale peníze docházely pravidelně. Navštěvovali jsme pak školy a vstoupili jsme oba napotom do obchodních domů.

S bratrem svým jsem se v této pozdější době scházíval jenom v neděli. Byli jsme sobě více než bratří, byli jsme vroucí přátelé. Carlo jest tichý, vážný člověk, a celé Como jej ctí co poctivého muže a horlivého vlastence. Jinak jest všestranně vzdělaný a obzvláště v politice a v politickém hospodářství zběhlý. Tuto poslednější vědu si nad jiné oblíbil, ano i mnohé závažné, do oboru jejího sahající články už ve veřejných listech sdělil. Politické a národní smýšlení jeho jest ryzé zlato, a ráznost i horlivost jeho v ohledu tomto se mi stala vzorem, jejž však dostihnouti mi nelze bylo pro přílišnou měkkost povahy. Že napotom i láska na újmu byla mé politické ráznosti, o tom netřeba vás přesvědčovati.

Jinak byl Carlo živou mou protivou! Kdežto já jsem téměř nikdy ze snilství se úplně nevyzul, jest a byl ho on vždy prost a jasným svým rozumem pronikal životní poměry, vše přísně uvažuje a vše vypočítávaje. Proto si ho i pán jeho oblíbil a takovou důvěrou jej poctil, že celý obchod svůj mu svěřil a ředitelem domu i závodu svého jej učinil. Carlo dostál posud všem svým úlohám jako dokonalý muž. Nikdy se nepřekvapil a nikdy nepřepočítal. Obdivoval jsem se často té jasné povaze, ale nelze mi bylo jí ve všem následovati. Nedostávalo se mi k tomu síly. Bratr můj to trefně naznačil, řka, že trpím básnickou žílou, jež ale se netáhne až do mozku a nekončí v básnickém jakéms nervu, jejž nazýváme poetickým nadáním.

Jakož on více činná, takž já více trpná jsem povaha, a v tom as vězí základ mého neštěstí, jakž vám dále vysvětlím.

Carlo nepodlehl nikdy dojmům lásky. Nevím, zdali to již v krvi jeho leží, aneb tak tuhé a pevné jest vůle, že podobným citům vždy odolá a je ihned v sobě udusí. Či snad příčinu toho bych hledati měl ve výroku, jejž jednou projevil řka: ’Kdo život svůj věnovati chce svobodě, ten se nesmí na ženu poutati, sice rozptýlí své myšlenky a city, ano stává se i to, že osobu nevinnou spolu strhne v nešťastný osud, který jej snadno potkati může.’

Nepochopil jsem, na jakou svobodu naráží. Domníval jsem se, že míní osobní neodvislost mužskou vůbec. Pozbýti této neodvislosti, vyměniti ji za horoucí lásku své vyvolené, toť se mi zdálo býti něco mnohem vyššího a krásnějšího! Že by byl Carlo kdy jakés obzvláštní vlastenecké a politické záměry sledoval, o tom jsem dlouho neměl tušení! U nás v Itálii se téměř veškerá mládež poddávala všeobecnému ruchu vlasteneckému a politickému, účastňujíc se ve všelikých, někdy i nejodvážlivějších a docela nepromyšlených podnicích. Každou chvíli se improvizovala nějaká bouřka, tu v krajích, tam zase, v některém městečku neb městě. Byly to pravé jen improvizace, jež nemívaly jiného výsledku, nežli že se několik horkokrevných lidí uvěznilo. Pustili je zase, když se přesvědčili, že to jen nahodilý, nesouvislý a pouze improvizovaný byl výbuch z okamžitého nakvašení pošlý. Carlo se takových věcí nikdy neúčastnil, ba spíše já jsem se dal někdy strhnouti proudem, ale naštěstí se mi nikdy ničeho nestalo.

Jednou po takovém pouličním reji přišel bratr ke mně a usmívaje se pravil: ’Nebyls také při tom?’

’Nebyl jsem. Bylo mnoho práce v obchodu.’

’Bohudíky. Sbírají podezřelé lidi po domech a zatknuli už nad sto osob. Bude prý tuhé a dlouhé vyšetřování, pátrají po spiknutí.’

’Jen ať nepřijdou něčemu na stopu.’

’To se nestane. Spiknutí mívá další cíle nežli pouliční rvačky a mužové vyšších záměrů se drží tak dlouho v pozadí, až nastane chvíle činnosti takové, jež veškeré značnější síly národa vyžaduje. Pomníváš-li pak někdy na našeho ubohého otce?’

Nevím, zdali jsem se při těchto slovech nezarděl, byloť by to aspoň bývalo včas. Vzpomínal jsem naň ovšem někdy, ale jen co syn na živitele, vychovatele a opatrovatele svého. ’Vzpomínám naň,’ pravil jsem.

’A znáš jeho osud? Příčinu jeho smrti?’

’Znám to jen zpolovice. Co mi lidé o tom vypravovali, jest tak nejasné a kusé, že mi jen s tíží domysliti jest celku.’

’Jest čas, abych tě zasvětil,’ pravil Carlo a odhalil mi onu část minulosti, jež tak hluboce do rodinného života našeho zasáhla. Podal mi k tomu i náležité výklady. Hleděl jsem naň s podivením, naslouchal jsem s úžasem. Což to byl můj bratr Carlo, ten chladný, povážlivý, vše vypočítávající muž? Tváře jeho zrudněly, z očí mu žžavé sršely jiskry. Bylo na něm viděti, že dlouho tajené myšlénky a city, ježto zajisté po leta v sobě ukrýval, konečně - došly průchodu. Když pak domluvil, tázal se mě hlasem pozdviženým: ’A co, bratře, pociťuješ v sobě při upomínkách těchto? Odpověz mi zřejmě, co pociťuješ?’ ’Zármutek a bolest nevyslovitelnou!’ odpověděl jsem. ’A nic více?’ zvolal Carlo povstana. ’Zármutek, bolest, ba i zoufalost! toť výrazy slabých duší v případnostech takových. Zármutkem člověk vyhlodává své síly, zoufalostí sám sebe zničuje. Kdož se jim poddá, hraje podle noty těch, jižto jsou příčinou takovéhoto sebevraždění. Vždyť jen za tím účelem činí jedna strana lidstva druhé tolik zlého, aby tuto v zoufalost uvedla. Zármutek, žal i zoufání tvoří však jen málomocné lidi, a pokud se trpící strana z toho nevyzuje, potud zůstane v podruží strany druhé. Ne, já znám cit jiný, jejž tyranství v nás vzbuzovati má, cit to vznešený, povzbuzující a oživující, a cit tento se zahrnuje v slově pomsta! Pomstěny musí býti oběti tyranie, pomstěna Itálie pod jařmem tryznitelů úpící, pomstěn musí býti náš ubohý otec. Pochopuješ mě, co tím chci říci? Vyzývám tě k účastnění se v přípravách k veliké pomstě!’

Uchvácen slovy bratrovými a dojmům okamžiku podléhaje, slíbil jsem činiti vše, co ode mne bude žádati.

’Spolek, k němuž otec náležel, byl tehdáž jen zčásti vyzdvižen. Zbylo ještě mnoho centurií a i z té, jejímž on byl předsedou, jen menší část byla lapena. Ostatní se doplnili a jednali dále. V podstatě věci se ničeho nezměnilo. Tajná propaganda postupovala bez přetržení svou cestou. Část zatknutých, strávivši léta v žalářích, navrátila se zase a přijala znova své dávné úkoly. Z mladíků se stali mužové, z mužů starci. Dorůstajícím junáctvem se doplňovaly a rozmnožovaly centurie. Zdvojnásobily se mezitím a nabyly účinlivějších středišť. Úlohou tvou jest nyní přistoupiti ku spolku a přejmouti práci ve velikém sboru novověkých křižáků. Ano, křižáky se nazýváme a také jimi jsme. Účel náš jest vydobýti Jeruzalém, ale ne onen židovský, nýbrž vznešenější, ideální náš Jeruzalém, jenž nevládne nad pouhou Palestinou, nýbrž nad celým světem. Jest to svoboda! My Italiané již po staletí co harcovníci stojíme na přední stráži bojovníků jejích. Duchem i mečem bojovali předchůdcové naši pro svobodu myšlení a činění. Či Giordano Bruno, Dante, Campanella, Galilei a celá řada jiných nevydávala hesla? Či Ariello, Rienzi a jich stoupenci měli jiných záměrů? Postoupili jsme o mnohé kroky i v poznání, i v praxi. Nabyli jsme hojných poučení z omylů svých předchůdců - jdeme najisto! Zítra budeš uveden do kruhu sbratřenců. Netážu se tě, zdali půjdeš. Syn Giacoma Astiho nesmí se vzdáti dědictví otcova. Zdědils pomstu!’

Slíbil jsem všecko a bratr odešel.“

Vypravováním poněkud unaven, učinil Asti přestávku.

„Nenamáhej se, bratře,“ pravil Forti. „Máme ještě mnoho večerů před sebou. Tuším, že nejlepší část teprv přijde, ale můžeš zítra pokračovati. Jste s tím srozuměni, bratři?“

„Ano ano, počkáme do zítřka,“ odpověděli ostatní, ač ovšem by další průběh věci byli rádi vyslechli. Ale noc byla už valně pokročila a chystali se na lože.

Ale sotvaže od stolku vstali, obrátila se pozornost jejich zase na neobyčejný šramot v předsíních.

Jelikož se stráž právě před chvíli byla střídala, tedy se musilo venku něco neobyčejného díti. Zhasili a ukryli rychle svíčku a rozsadili se po svých ložích. Nejistota se brzo vysvětlila. Kmit klíčníkovy svítilny se objevil v předsíni, kroky se blížily ku dveřím, pak se otevřelo a obyčejná kavalkáda s hejtmanem v čele vstoupila. Mezi vojáky ale byl též jeden civilista.

„Přivádím vám opět nového soudruha, pánové,“ pravil profós. „Čím víc, tím líp. Přibude vám veselosti a čas ještě rychleji uplyne.“

Nový soudruh vystoupil v popředí. Byl to muž prostřední postavy, valně přišedivělých vlasů a knírů, tvářnosti na první pohled nijakž příjemné a poněkud zasmušilé. Měl brejle, pod nimiž divně očima mžoural. Na hlavě měl ohromný cylindr, jejž posud byl nesundal.

Rozhlédnuv se po síni, pokynul as třikráte hlavou a pravil:

„Dobrý večer, pánové. Tohle bude čistý kvartýr pro mne. Aby ďas spral ty holomky, co mne sem připravili!“

Pak sundal klobouk, a na stůl jím mrštiv, obrátil se k profósovi:

„Kdepak budu spát? Jsem ospalý a mám také hlad. Nejedl jsem od božího poledne, to je hrůza!“

„Pro dnešek si pomozte, jak můžete,“ odvece profós. „Zítra bude všecko v pořádek uvedeno.“

„Krásný to pořádek, když člověk nemá co jíst. Kdyby bylo aspoň půl bochníka komisárku.“

„Ráno vám přinesu celý bochník,“ dí profós.

„Ráno? Krásná to útěcha! Do rána mohu zemřít a umru hladový!“

Všickni se usmívali i setník se kousal do pysku.

„Věci své dostanete hned ráno, prohlídneme je s panem setníkem ještě dnes. Ale prosím o vaše nacionále, zapomněl jsem si to poznamenat. Vaše jméno?“

„Benedikt Schauberk.“

„Stáří?“

„Sedmapadesát.“

„Stav?“

„Doktor filozofie a lučebník ve Vídni.“

„Ženat?“

„Bohužel ano; ale bohudíky že bez dětí.“

„Jste odsouzen na rok?“

„Och hrůza! Na celý rok!“ odvece doktor, jenž vzdychaje a rukama nad hlavou lámaje, popocházel síní.

„Jeden rok, to není nic,“ prohodil profós. „Uplyne vám zde jako týden. Pravá to maličkost; nestojí ani za řeč. Tito pánové mají po dvacítce a jsou dobré mysli, neboť už vědí, že zde čas ubíhá jako voda. Přejete-li si snad ráno kávy k snídaní, bude vám donešena.“

„Kávy? To to! Takové bryndy nepiju. Přineste mi cibulovou polívku, hodně praženou, hodně hustou a mnoho cibule a chleba v ní, pak čtvrtku perlové pálenky k zapití.“

„Pálenka je zde zakázána.“

„Tak? To bude krásný život! Tedy žejdlík vína! Vem to ďas. Budu jíst a pít, co kapsa stačí, aby mi čas ušel.“

Profós s ostatními zase odešel. Zavřeli a bylo venku opět ticho.

„Tohle je psota, pánové!“ zvolal doktor. „Bůhví kterak se to stalo, že jsem přišel do tohohle pekla. Toho auditora aby antoušek chytil. Ten mě mučil a mačkal a všecko marné. Jsem nevinen jako dítě a co živ jsem se do politiky nemíchal. Mám jiné starosti nežli takovou hloupost. Mám ženu a celé její příbuzenstvo na krku. Ta banda nezavře huby a pořád by jedla, nezavře ruce a pořád by brala. Jsou ale teď zlí časové, pánové, a člověk se má co ohánět, aby nežil o hladu a žízni. Pravím vám, že jsem pravý beran v politice. Roku osmačtyrycátého jsem ani noviny nečetl, ani na ulici nevycházel, leda když jsem musel za živností. Celá Vídeň mě zná co loajálního a v politice bezúhonného člověka. Ať se o politiku starají ti, kdož za to berou plat. Ale máte tam venku tisíce bláznů, jižto pořád chtějí něco jiného a nic jim není vhod. Nedostanou za to ani haléře, ale melou svou. Pak má býti pokoj v zemi. Aby to hrom! Živnosti hynou. Jsem chemik, pánové, a rozumím tomu. Člověk sotva na chléb teď vydělá, a hlad je zlá věc. Za lepších časů se mi ani nechtívalo tak jísti jako nyní. Čertví v čem to vězí.“

„Pročpak vás odsoudili?“ tázal se Hon, sotva smíchu se zdržuje.

„Proč? Kdybych to věděl! Před třemi měsíci, bylo právě v poledne, jsem po dlouhém čase zabloudil do vinárny. Čert mě tam zavedl. Ale ne, nebyl to čert, byl to poctivý hodný muž, zámožný měšťan z Lerchenfeldu, dobrý kos, veselý hoch, pravý Vídeňák a dávný můj přítel. Dlouho předtím jsme se neviděli a radost náhodného shledání se byla veliká. On šel z města, já do města, a tak jsme se potkali. ’Jářku Habakuku, drahý příteli, ty jaksi hubeníš, ač máš z čeho žíti.’ A Habakuk mi stiskl ruku, pohlédl k nebi a pravil: ’Vždyť už mi nelze se zotaviti v tom vídeňském babylónu. Všecko přežvýkává jen politiku a vycucává z prstů rozumy, o nichž zde druhdy nebylo slechu. Pojď, bratře, zapijeme to a zajíme!’ Tak pravil a vedl mě do nejbližší vinárny. Byl jsem velmi potěšen. Člověk rád něco užije zdarma. Habakuk platil. Papali jsme dobře a draze, jako baroni, a pili jsme k tomu jako oráči o posvícení. Byli jsme oba šťastni. Vypravovali jsme si, kde před desíti a více lety bylo ve Vídni nejlepší smažená kuřata dostati a nejlepší maso na rošti, připomínali jsme si staré časy, staré valčíky a plesy v starém Elisium, Nestroyovy divadelní kusy a ty krásné povídky v Baeuerlových novinách. Byli jsme oba řádně nacáknuti. Bože, jak šťastné to chvíle! Tu nějaký otrapa se ozval. ’To byly samé hlouposti,’ pravil, teď máme tuhle Vídeňské noviny a ty hrajou jinou muziku a máme pány při vesle, jižto starého Metternicha stokrát do kapsy strčí.’ - ’Cože?’ zvolal jsem rozzloben. ’Tohle hovadství že je lepší?’ a mrštil jsem vládními novinami o zem. ’A ti blbci nahoře, ti nynější, že by byli nad Metternicha? Oho panáčku! To jsou političtí strakapouni a vy jste politický patokář!’ Bylo zle. Strhl se náramný rámus, při němž můj přítel Habakuk usnul a spal jako snop. Ten, jehož jsem nazval patokářem, byl jakýs vyšší úředník a dal mě stráží odvésti. Celá hospoda proti mně svědčila, že jsem nadával vládě, a vojenský soud mě odsoudil pro zločin rušení veřejného pokoje.“

„Tuť ovšem trpíte nevinně,“ prohodil Hon.

„Jak by ne? Ale ten dareba, ten ušák, ten buldok, co mě udal, neujde trestu. Až jen vyjdu, však si ho vyhledám, a buďsi on kdo chce, zmaluju ho, že ho ani vlastní matka, nejhorší to as ďáblice, v pekle nepozná.“

„A ten váš přítel Habakuk vám nepomohl?“ tázal se Forti se smíchem.

„Habakuk je osel. Při všem hluku spal jako dub a nevěděl o praničem. Kdyby nebyl tak hodný člověk, jenž vždy několik porcí pečeně a několik lahví vína platíval, naklepal bych mu také.“

„A jiného jste vskutku nic nemluvil?“

„Já? Copak mohu věděti všecko, co jsem mluvil? To ví ďas. Vždyť jsem vám povídal, že jsem byl nacáknutý. Ale ten pochop o mně udal věci neslýchané a nemožné, i přísahal na to a přivedl ještě dva darebáky, kteří také přísahali. S jistotou říci mohu jedině to, že jsem jedl dvakrát biftek a čtvrtku husy a že jsem vypil asi pět lahví rakouského. Habakuk jedl a pil as také tolik. Je tam výborná kuchyň a husa byla jako máslo. Komu by tu napadly takové věci, z nichž mě vinili! Chválil prý jsem demokraty a tupil vládu. Já, pánové, já! Co je mi do demokratů? Jsem filozof, a ne demokrat. Dělám chemické vynálezy, ne však politické. Jsem loajální občan, na to mohu tisíckráte přísahati; ale když vláda se svými dobrými poddanými takhle nakládati bude, učiní z nich hyény, ano hyény! Na to přísahám!“

Přitom zdvihl doktor obě ruce do výšky a roztáhl všech deset prstů nad hlavou.

Netřeba tu vykládati, v jaké světlo se vídeňský doktor a filozof nynějším soudruhům svým objevil. Dojem činil ovšem na každého jiný. Astiho nesrovnalý zjev doktorův přímo urážel. Fortiho zase mrzelo, že osoba tak nepatrná a poměrně vězňům i nebezpečná se dostala do jejich kruhu. Bianchi na Vídeňáka koukal jako na tatrmana v komediantské budce, Hon se v mysli domýšlel, že jim dán byl vyzvědač a pozorovatel řečí a jednání, Slav ale v tom člověku viděl jen komický živel, jejž osud do tragédie nynějšího života jejich byl vmísil.

Slav měl pravdu. Dokázalo se časem, že Schauberk nebyl nebezpečný, ani duchem tak docela nepatrný, jak zpočátku se jevil. Ale podivín byl a na neštěstí své člověk velmi žravý. Pro zvláštnosti své se po dobu uvěznění svého stal skutečně komickým živlem v kruhu společníků svých.