Oživené hroby/II.

Oživené hroby Karel Sabina
I.	II.	III.

Čistota prý je půl zdraví, ale pořádek jest zajisté více než půl čistoty. Jsou ho ale rozličné druhy a stupně. Jeden tento druh urychluje každou práci. Víš, kde co leží, najdeš to okamžitě. Rozdělíš si čas a neopomeneš ničeho nutného. Udržuješ se v činnosti dle učiněného výměru a práce tvá postupuje kupředu.

Ale všeho moc škodí, - to platí i zde. Obrať svou hlavní pozornost na pořádek a zbude ti pro práci jen hled vedlejší. Učiň z pouhého prostředku účel a mineš se svých pravých záměrů. Umrtvíš ducha a rozdrobíš svou činnost až příliš. Staneš se otrokem zvyku a nepatrných okolností. Všecko jednání tvé nabude rázu chladné, vypočítavé a nudné monotonie. Ztratíš někdy i dobrou myšlénku, abys špatný odřízek papíru položil na určité místo. Zabíjíš ducha, abys zachoval zvyk. Fanatikem přílišného pořádku může být jen šosák a pedant, a není-li tímto hned z mládí, stane se jím později.

Neznačuje-li se absolutismus přesným zevním pořádkem? Není-li pokoj a pořádek heslem všech zatvrzelých zpátečníků?

Pořádek v žalářích jest zase něco jiného. Zjevy jeho jsou ryze mechanické. Koná se všecko jako strojem každý den znovu a vždy totéž. V určitou minutu dostáváš a bereš, co ti uděleno býti má. Konečně tomu zvykneš tak, že každá nahodilá úchylka ruší a znepokojuje.

Přišli ráno, v poledne a večer v ustanovené chvíli, pustili odpoledne vězně na hodinu na procházku a uzavřeli vždy za sebou, když odcházeli. Nastalo ticho, ani známka života nedošla zvenčí do vnitra.

Venku snad vířilo, národové se rozechvívali. Nesčíslné zájmy pohybovaly světem. Tu se radovali lidé, tam bědovali, tu šumot obchodu povšedního zaměstnával mysli, tam velké se rodily idey a proklesťovaly si cestu do života, jinde zase zištnost úchvatem se hnala po svých cílech. Vše davem se hemžilo a hrnulo. Telegrafy přinášely zvěsti od jednoho konce světa k druhému, noviny se rozlétaly po zemích, knihy zavítaly do komnat učenců a přátel čtení, láska a nenávist, přátelství a zášť, strasti a slasti všech barev jako vlny a vlnky povrch a v nitru pohybovaného moře se střídaly v společenstvu, - ale všelikých těchto známek jsoucnosti, jež vcelku životem nazývati jsme zvykli, ni ozvěna nezasáhla do nitra vězení. - Jako vítr a dešť a slunce, tak celý život zevní se odrážel od tuhých stěn.

Nebyl to hrob? Jest však i v hrobě kus života, a bylo ho i zde. Ovšem to život, jejž těžké kameny tížily a od vnějšího odlučovaly.

Jako červ rakev, tak člověk uvězněný svou mysl vyhlodává. Stává se též někdy, že jest načas samoten. Tu pracuje duch, a bylo by úžasné pozorovati, jak se namáhá. Či to není hrozné, vždy a vždy jen v hloubku svých vlastních myšlének sestupovati a neustále se jen týmiž probírati?

Říš ducha jest bezkonečná a vždy pohybována jako říš hmoty. Pohybuje se vzájemnými styky myšlének. Ale ve vězení takovýchto styků není. Zde mysl odkázána jest sama na sebe. Rozmanitost výkonů jejích nezáleží z přítoků nových osvěžujících a posilujících látek, nýbrž jen z neustálého převracování, rozmíchávání a znovu sestavování látek starých. Kdo s sebou přinesl zálohu vědomostí aneb tvořivou a živou obrazivost, ten ovšem jest poměrně šťastnější ostatních.

I v společném vězení, jako zde bylo, není o mnoho lépe. Styky se společníky jsou příliš přímé a nucené, než aby trvale oživovaly. Osvěžení přijde ovšem na některé chvíle, ale posléze tíseň, všem stejně udělená, tlačí všechny; protivy povah a návyku vystupují vždy příkřeji, a vězeň i ve společnosti se brzo cítí osamělý a na své vlastní myšlénky poukázána.

Zde ovšem byla změna příliš nová, než aby již ochablost byla nastoupiti mohla; i lze bylo se nadíti, že ještě na dlouhý čas podrží svěžest vrchu.

Prozatím se vedle života na širém, rozhlehlém světě vypřádal v hlubokém soukromí žalářním život zvláštní, tužbami, city a myšlénkami dosti rozvlněný a pohnutý, jemuž i vnějších, někdy podivných změn a zjevů nescházelo.

Na svobodě by se člověku takovéto zjevy a změny viděly snad nepatrny, ale co malé jest ve velkém, to velké jest v malém. Ráno, v obyčejný čas, vyburcoval profós rachocením zámků vězně z tvrdého spaní.

Přinesl a postavil snídani na stůl. S ním se přiharcoval celý zástup ordonancí nesoucích železné lože, slamníky, houně atd. pro nové vězně, vysypali též celou nůši dříví u kamen, a takž nastal šramot a šumot, až v uších brnkalo.

Profós dle starého zvyku přehlížel nejprv komnatu, pak zkoumal mříže u oken, nejsou-li prolomeny, a vida vše v nejlepším stavu, s přívětivým úsměvem se přiblížil k nováčkům:

„Jak jste spali, pánové? Tuším, že dobře. Dnes na svých ložích budete ještě lépe spáti. Jen mnoho spěte, pánové, a hodně pevně, tak vám uplyne rok za rokem a bude vám deset let jako deset dní. Po desíti letech snad pánbůh pomůže a - uplyne vám zde druhá polovice ještě snadněji. Člověk všemu zvykne a bude vám tu jak doma. Přejete-li si něco zvláštního, jen to projevte. Rád posloužím ve všem, co dovoleno.“

Pak přistoupil k stolkům a stolicím a hleděl bedlivě, neleží-li někde nějaký nůž neb knížka, neb papír, tužka a cos podobného ze zakázaných věcí, a když ničeho nebylo, pravil k ordonancím:

„Teď už jděte. Všecko je v pořádku.“

Vojáci se hrnuli z komnaty. Nebylo jim tam zajisté ani na chvilku příjemno. Profós ještě okouněl, jako by čekal, přeje-li si který z vězňů něčeho. Klíčník, jenž ho vždycky provázel, stál mezi dveřmi, zády do vězení, a hleděl na strop předsíni, jako by ho študoval.

Forti kývnul prstem na profósa, tento mrkl očima, trhnul hlavou a vstoupil mezi dveře, zkoumaje závoru. Klíčník poodstoupil do druhé předsíně a zevloval zase tam na strop. Profós rychle přikročil k Fortimu a zamumlal: „Chcete mi něco říci?“

Druzí vězňové, zdravým pudem vedeni, se odvrátili od této scény. Hon a Slav strčili hlavy pod húně, Asti a Bianchi se obrátili zády k Fortimu.

„Pane profóse!“ šeptal Forti, „vidím už, že jste dobromyslný člověk, andělské srdce. Stala se mi včera nehoda. Když jsem odevzdával své věci, při prohlídce mi zůstal dukát v kapse. Nepochopuji, kterak to bylo možná. Vím, že zde zakázáno jest míti peníze u sebe. Vemte si ho. Co bych s ním dělal? Přijměte ho na důkaz mé srdečné náklonnosti. Nahodí-li se vám nějaké staré číslo novin neb něco podobného, půjčte nám je. Čas se tu táhne jako těžký vůz do vrchu.“

Profós strčil dukát do kapsy, a obrátiv se ke dveřím, pravil:

„Vždyť vím, že jste hodní a vzdělaní páni, že víte, co může býti a co ne, a že mě i sebe neuvedete marně do nesnází. Učiním, co možná. Jsem člověk a mám srdce. Zbyl-li vám ještě nějaký peníz náhodou v kapse, tak ho dobře uschovejte. Kdybych sám něco přinesl, co netřeba, aby jiný kdos viděl, hned to ukliďte. Kdybych tutéž věc zde pak spatřil, odnesu ji a nepřinesu nikdy více ničeho. Tak jako já, mohl by to napadnouti setník nebo jiný. Povstalo by z toho vyšetřování, nepokoj a největší mrzutost. Tedy paměť pro všecko a pozor na všecko.“

Odešel a zavřel. Když i předsíň uzamknul, vyskočil Forti a položil ucho na dvéře. Čekal, až i v druhé a první předsíni zavrzají zámky. Bylo po denní ranní návštěvě.

„Va bene! Va benissime!“ zvolal Forti, pobíhaje vesele komnatou a mna si ruce. „Ten člověk je přístupnější než jiní. Nemějte starostí, bratří, bude nám zde dobře!“

„Tys zlatá hlava, otče Forti!“ pravil Bianchi. „Nyní vidím, jak světu rozumíš, a uvěřím ti slepě. Nepochybuji více, že odtud utečeme.“

Bylo to pravé dítě, ten Bianchi! Nezkušený, lehkověrný a náramný entuziast.

Hon a Slav se oblékali, Forti něco sám k sobě mluvil tak rychle, že mu nelze bylo rozuměti, Bianchi počítal polena dříví a Asti se postavil k okénku a zamyšlen vyhlédal. Neviděl mnoho. Kus zamrzlé říčky, protější, sněhem pokrytou hradební zeď, po níž se procházelo několik havranů, a nad ní kus právě olověného nebe.

„Noc byla jasná,“ prohodil Hon, „ale den bude smutný. Tuším, že slunce ani se neukáže a bude tu jako ve sklepě.“

„Buďsi!“ zvolal Forti. „Zatopte, hoši! Ať v kamnech hoří jako v pekle! Pamatujte si, děti, zimou všecko ztuhne, scvrkne, krev, mozek a nervy. Ztuhnou a scvrknou tím také myšlénky, city a fantazie. Teplem všecko roztájí, a proto u nás v Itálii jsou lidé tak živí a svěží duchem, kdežto barbaři na severu se za jihem jen vléknou. Na jihu se zrodilo všecko krásné, všecko veliké. Indie, Arábie, Judea, Hellas a Řím jsou toho důkazem. Severní lidé to uchytili teprv, když se naučili stavěti jakási kamna. Tedy buď teplo a vařte kávu, aby se též duše zahřála!“

„Ano ano! Máš pravdu!“ doložil Bianchi se smíchem a nakládal do kamen. „Kdyby pánbůh byl stvořil Adama v Sibiři, byl by tento hned první den zmrzl. Mezi Eskymáky se nezrodila báseň o Armidě, a Byron se stal Byronem teprv v Itálii.“

Oheň praskal v kamnech, káva se uvařila a vypila. Forti měl pravdu. Mysl patrně roztájela teplem zevním a vnitřním. I zasmušilý Asti poněkud se vyjasnil a všichni se stali hovořivějšími.

„Teď, mladíci, pozor!“ zvolal vždy švitořivý Forti. „Mám všelijaké věci; jež se ukrýti musí před čichem vlků. Praveno, že do dvanácti hodin už nikdo nepřijde. Tedy mluvte, kde si upravíme skrýše pro tyto věci? Jsem co starý zkušenec pro to, aby se zde někde vyzdvihla podlaha a vyhrabala zem. Uděláme si sklípek. Tam si vše pašované uschováme. Bude-li možná, prohrabeme se i sami touto cestou. Začněme hned. Čas je zlato.“

„Takový sklípek už máme!“ pravil Hon. „Zdědil jsem jej po předchůdci, jejž odsud bůhvíkam odvezli. Slav rozšířil jámu asi o loket. Vešly by se tam všecky vaše vaky.“

Forti mu padl hned okolo krku. Pak přiskočil k Slavovi a obejímal ho též.

„Ó prozřetelní andělé!“ zvolal. „Vidím již, že jsem přišel mezi rozumy. Zlaté to mozkovice, diamantové mozky! Vemte si příklad z nich, synové Itálie. Tito lidé, od severu přišlí, věděli a uznali, že sklípek ve vězení jest spása vězňů a cesta z vězení. Kde máte ten sklípek?“

„Pod kamny,“ odvece Slav.

„Toť nemožné!“ zvolali Italiani jedním hlasem.

Zdálo se skutečně tak býti. Těžká železná kamna stála na třech nohách. Nohy spočívaly na velkém kamenném podstavci. Z kamen celou polovicí síni táhly se plechové trouby do zdi nade dvéřmi a předsíněmi ven vedl se kouř.

„Není to nemožné, ale poněkud obtížné,“ pravil Slav; „zato ale tím bezpečnější. Odšoupne se kámen i s kamny as na dvě pídě. Tam končí jedno prkno, jež se pak snadno vyzdvihne. Trouby se podají na nepatrnou tuto odchylku.“

„Jde to s tíží?“ tázal se Bianchi.

„Ovšemže. Proto věci, jež se tam uložiti mají, musí dříve býti uchystány, aby odkrytí a zakrytí šlo rychle po sobě,“ pravil Hon.

„Tedy vyvalte, kdo co máte,“ zvolal Forti a počal sám ihned pracovati. Nejprv zul jednu botu a počal z ní vytahovati psací papír, tužky, nůžky, nožík, pečetní vosk, plochou lahvičku s inkoustem, několik čísel novin, ano i jakousi brožurku a as deset mazzinistických proklamací.

Všichni byli udiveni:

„Probůh tě prosím, kde to v té botě bylo, ana tam vězela přece noha?“ tázal se Hon. „Toť by asi Bosco nedovedl.“

„Bosco ne, ale Forti!“ prohodil Bianchi. „Náš otec umí víc nežli všickni eskamotéři na světě.“

„To je pouhá žalářní praxe, milé děti. Takovéto věci se nemohou dáti do vaků, jež hlídači prošťourají. Jest jich ale nadevše potřebí. Jsem starý praktikus a nepotloukal jsem se nadarmo tak dlouhá léta po rozličných vězeních. Mám svého ševce i svého krejčího v Miláně, jižto mě pochopili a dle návodu mého pro mne pracovali. Vizte tyto boty. Mají dvoje holínky, ta spodní z hebounké kůže činí výtečnou kapsu. Svrchní je tuhá jako kost. Člověk chmatající nepocítí, co za ní vězí. A tyto spodky mají kapsy jako jiné. Jsou prázdny. Ale pod křížem celý zadek činí dvě velké kapsy. Mám tam dvě knihy papíru. Zde největším jest rozumem šiditi hlídače jak nejvíce možná.“

Sotva však počal své pašované zboží vykládati a rozkládati, zarachotily nejpřednější dvéře. Zařinčely i šavle, kroky a hlasy se blížily.

Všeobecné leknutí. Hon a Slav, jsouce chladnější mysli, shrnuli rychle ty paše a strčili je pod své slamníky.

„Co to?“ zvolal Forti. „Snad stráž?“

„Nemilá návštěva,“ odvece Hon. „Stráž zde přede dveřmi našimi stává toliko v noci.“

Ponedlouho zarachotily i druhé a třetí dvéře, pak lidská tvář se objevila, u okénka do vězení hledíc.

Vězňové se rozsadili částečně po svých ložích. Každý něco chytil do ruky, jeden sklenici od kávy, dělaje, jako by dopíjel. Druhý kousal do rohlíku, Bianchi točil prázdným mlýnkem, jako by mlel kávu, Slav přikládal dříví do kamen, Hon v umývadle vyplachoval hrnek od mléka.

Štěstí že bylo tolik zámků, závor a dveří a že profós, maje dobrý takt, při podobných návštěvách vždy dělal, jako by to všecko náramně těžce se otvíralo.

Zanedlouho nastal šramot na dveřích vlastního žaláře. Otevřely se, a nejprv vstoupil muž velmi vysoké postavy, ale hubený jako lunt. Čepici měl na hlavě, pod níž vyčouhaly vlasy šedivé, tvářnost jevila starce, oči byly vpadlé. Tělo obhaleno bylo vojenským pláštěm, pod nímž dole vyčouhala ocelová pochva šavle. Výraz obličeje připomínal něco mezi buldokem a liškou. Oči patrně byly liščí a bodaly. Kníry měl šedivé, jaksi špinavé barvy a náramně dlouhé.

Vstoupil, zastavil se, rozhlédl se po síni a něco zabručel. Každému z vězňů napadla slova: „Leo quaerens quem urget.“

Mračil se jako zlý duch, potrhoval ústy a founěl. Potom přešel rychlým krokem celou jizbu a hleděl na okno. Otevřel je a oběma rukama zkoumal drátovou mříž. Vězela pevně. Pak sem tam po komnatě se zatáčel a dupal na podlahu, není-li dutá. Potom upřel zraky na stěny a posléze na strop. Pak přistoupil ke kamnům a zajímala ho dlouhá trouba. Chtěl jí zatřásti, ale byla příliš horká - nechal toho ihned. Pak študoval otvor, kudy do předsíni se trouby táhly, a zase něco zabručel. Pak mlčky hleděl na dvéře a do předsíni.

Tam stáli profós, klíčník, setník, poddůstojník od stráže a tři sprostí vojáci jako sochy. Ani se nehýbali. Bylo viděti, že před tímto velmožem mají nehorázný respekt.

Velmož pozdvihl hlavu a vzkřikl jako na hluché: „Vstoupit!“

Jeden po druhém vešli do vězení. „Kteří jsou ti tři noví?“

Profós na ně ukázal. Setník v pozadí jim dával znamení, aby povstali. Učinili tak.

Velmož přikročil ku každému z nich a nepromluvě pronikal jej zraky, jako by ho chtěl očima polknout nebo aspoň omámit. Pak se obrátil.

„Prohlídli jste je dobře?“

„Ano!“ odvece profós.

„Kde? Na komandě?“

„Ne, u mne v pokoji. Přišli o půlnoci.“

„Kdo je prohlížel?“

„Já.“

„Vy sám?“

„Ne. Pan nadporučík měl zde inspekcí a byl přítomen. Též klíčník a tento poddůstojník od stráže.“

„Proč nebyl pan setník přítomen?“

Setník vystoupil:

„Měl jsem inspekcí na druhé straně.“

„Měli vás přivolat. Tak důležité věci, jako je prohlídka, musíte vždy být přítomen.“

Mluvil úsečně, zhurta a bručivě, jako by se vadil.

„Kde je nadporučík?“

„V kanceláři.“

„Prohlídněte ty lidi ještě jednou, pane setníku, ale důkladně, až na kůži. Kde mají své vaky?“

„Měli celou bednu. Leží už v magacínu.“

„Otevřte ji, rozpárejte kabáty, spodky - všecko. Zde nemají nic?“

„Ano, něco prádla.“

„Každá nitka se prozkoumá.“

Profós přikročil k Italianům. Byly v nich patrně malé dušičky. Jen Forti vztahoval ústa, zatínal pěsti a z očí mu oheň jen sršel.

„Svlečte se, pane,“ pravil profós k Bianchimu.

„Teď toho nechte. Nemám času se s takovými lidmi zdržovat. Musíme ještě na druhou stranu, tam jich také několik přibylo. Na tyhle mějte zvláštní pozor. Jak zde jsou, všech pět, jsou černě znamenáni.“

Pak se zase obrátil na Italiany.

„Vám třem kladu na paměť, abyste věděli, že jsem já zde komendantem a pánem. Budu míti na vás zřetel, ale ohledy žádné. Kdo se nejmenšího dopustí, dostane těžká železa a půjde do separace. Naučí se tam žíti v pouhé tmě, spáti na holém prkně, píti jen vodu a jísti jen suchý chléb anebo časem i nic. Zde jste jako v paláci a nezasluhujete takové obydlí, kdyby bylo po mém, bylo by vám hůř. Držím se však instrukcí, pokud mě na sebe nepoštvete. Pak ale běda vám. To si pamatujte!“

Nato přehlédl ještě jednou síň a odešel. Za ním i ostatní.

Vězňové bez pohnutí stáli, až i u posledních dveří se ztišilo a úplný klid se navrátil. Tu teprv si volně oddechli, hledíce na sebe jako omámeni, až Forti, k dveřím pokročiv, oba boky si podepřel, a celou vrchní část těla ku vchodu nakloniv, zvolal: „Fuggite, fuggite, feroci stranieri! Jděte ke všem ďáblům, ladri! Vaše řeči nám v uších zní jako kničení pravých sviň. Pochopové! Myslíte, že nás zastrašíte? Aby vás hromy ztloukly na prášek! Aby vás větrové zanesli na severní úhel a v Ledovém moři potopili na potravu bílým medvědům! Však my vás přece napálíme, vy drátaři absolutismu! Pak vyvalíš své liščí oči, ty velký hafane, a poprskáš v marném vzteku tyto prázdné stěny, z nichž ti kořist tvá povětřím ulítla!“

Takto si odlehčiv, obrátil se k ostatním a pokračoval: „Teď to půjde. Otevřeme sklípek a pracujme.“

„K tomu bych neradil,“ promluvil Hon klidně. „Ti chlapi mívají podivné nápady. Jdou, a vrátí se z půl cesty zase.“

„Ale naše věci?“

„Vezmem my dva k sobě. Nás nebudou as prohlížeti, ale lože zajisté všecky.“

„Tak učiňte, jak myslíte.“

Hon a Slav si nastrkali uschované věci do kapes, bot, a kam vůbec možno.

„Kdy tedy začneme?“

„Nejlepší hodiny jsou první odpolední as do tří. Komendant obědvá, setník po jídle vždy chodí do kavárny. Vůbec v tu dobu se ještě nikdo u nás neobjevil. Později okolo čtvrté už je zase nebezpečno a navečer je to vůbec nemožné.“

„Tedy v noci.“

„To nejméně. Stráž vidí do jizby.“

Popocházeli pak komnatou, hovořili a čekali. Neobjevil se ale nikdo, až v poledne přinešen byl oběd.