Nový rok (Tyl)/XV.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
XIV.	XV.	XVI.

Údaje o textu
Titulek:	XV.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 271–273. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Černý vůz s bílým křížkem, na zadní postranici drnčel za třemi kluky, z nichžto jeden po předu dlouhý kříž a dva na černých tyčkách kývavé lucerny nesli. Za vozem jel jediný kočár. Sotva že kdo z mimojdoucích na ten průvod okem hodil.“

Byl to pohřeb nešťastného zpěváka — pohřeb člověka, jemuž byl zlatý květ naděje oprchal, jejž byli čarodějní snové zklamali.

Den byl jasný, nebesa čistá, země široko daleko jako rubášem pokrytá. Sníh na ní ležel na tři prsty zvýší.

Vůz dojel na hřbitov. Beata, starý hudebník, dcera jeho a komik sestoupili z kočáru a provázeli rakev ke hrobu. Byl to tichý, němý průvod, a dle vůle Beatiny měl býti ještě tišší a opuštěnější. Chtělať samojediná provázeti muže na poslední cestě, jemuž byla celou dráhu života svěřila, i mělať dobře; neboť s jakým pocitem mohli jíti ostatní za rakví člověka, jenžto byl tak rušivou rukou v jich osudní kolo sáhl?

Ale smrt je dobrá smířitelka a vyhlazuje dluhy, byť psány byly písmem krvavým. Takž bylo i u starého kapelního mistra i u dcery jeho všecko v srdci a paměti vymazáno, co by snad bylo na nějaké poklesnutí upomínalo. Protož provázeli nešťastného zpěváka beze všeho záští, a poznávajíce bolestný stav jeho věrné družky, nechtěli ji zůstaviti samotnu krutému hoři.

Byl to tichý, němý průvod. Smutně znělo poslední požehnávání duchovního a papouškovité odpovídání kostelníka. Každý z přítomných obíral se jinými myšlénkami, každý byl naplněn jiným pocitem.

Kněz byl modlitbu svou odříkal; ale Beata stála ještě bez pohnutí, jakoby mělo ještě něco přijíti, nač by zpukřelou, potrhanou nitku naděje své zavěsila. Nyní zarachotila první hrst černé prsti na rakev — a to byl zvuk, jenžto ji probudil. Pozvedla očí svých, a poslala je za úzkým prkenným krytem věrného soudruha. Z pohledu toho vysvítala nevýslovná touha po té samé cestě, kterouž byl nešťastný přítel její odešel.

„Nechme ji chvilku o samotě,“ řekl komik potichu k soudruhům, „ať si ulehčí srdci sevřenému.“

„Bětunka mu rozuměla, a starý byl jako dobré děcko se vším spokojen. Šli tedy zatím po hřbitově ku vchodu. A Beata dala se do pláče, křečovitě zatnouc ruce do sebe, modlila se z hlubokosti duše své. Byloť to poslední, přetěžké loučení s osobou, k nížto byla upjata okovy čarodějnými.