Nový rok (Tyl)/XIII.

Nový rok Josef Kajetán Tyl
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek devátý. Praha : I. L. Kober, 1877. s. 260–266. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V Pánu zesnulý zpěvák ležel již v rakvi. Skončena byla trním posetá pouť jeho; dopsána kniha dnů jeho. Bylo po boji a krutém zápasu. — Náhlé zhasnutí jeho bylo již oznámeno, i pečováno o pohřeb. Starosti této podrobil se rusovlasý básník s přispěním přítele komika.

Beata se rozbočila s mrtvým, a dala skrovný svůj nábytek odnesti na František. Byl to jediný velký kufr, jehož lůno podivnou směsici obnošeného šatstva, trochu divadelního šperku, něco musikalií, knih a rukopisů chovalo.

Bětunka pomáhala jí právě toto strakatinu trochu pořádati, a starý otec přecházel nepokojně po sednici, an tu náhle do dveří dávno čekaný komik vrazil a všechněch zřetel na sebe obrátil.

„Požehnání s novým rokem na vše strany!“ zvolal s tváří veselou. „Kdyby bylo na podzim, řekl bych, že se na zimu slétáme jako vlašťovky, ježto byly na jaře a v letě rozptýleny hnízdily. Jak vidím, dostali jste hosta —“

„Dostali, dostali,“ dosvědčoval starý ochotně — „zaplať Pán Bůh! Podívej se, milý synu, koho nám to nebe s novým rokem seslalo!“

Přitom ukázal na Beatu. Onen byl ale již dříve oči své na ni upnul, a zdál se hledati v její tváři dosvědčení na své důmínky a zprávy rusovlasého přítele.

„Je-li možná?“ zvolal nyní polo v úžasu, polo v jakési nesnázi. „Nenamluvil mi náš veršotepec věci, pochytané někde v oblacích a povětří? A rozumím dobře tuhle našemu starému pantátovi? — Vy byste byla —?“

„Co jsem byla, milý pane, na to se neptejte,“ přejala mu Beata řeč s výrazem hlubokého trudu. „ Chcete-li však poznati služebnici tohoto domu —“

„Ale, milá Beato!“ napomínal ji starý.

„To byste hrála nepravou roli,“ ozval se hned na to komik, popouštěje uzdu své dobromyslnosti a hledě traplivý cit, jenžto se mohl snadno všechněch zmocniti, v lehký žert otočiti; — „nepravou roli, pravím, myslíte-li, abych služebnici tohoto domu ve vás vyhledával, drahá paničko. Za jedno je tento dům tuze skrovný, aby potřeboval služebnici, a za druhé jsou tu mladší lidé, od nichžto si — bez uražení! — dáme raději posluhovati. Tuhle máme roztomilou Bětunku —“ mluvil dále, nyní teprv jak náleží oči své upnuv na dívku; ale rázem umřela mu další slova na rtech.

Dívka pozorovala jeto poražení, a tak přišel i na ni řad, že se divila. — „Co je vám, milý pane?“ ptala se ho nemálo zvědavě.

„To je věru více, nežli náhoda — anebo jak se ta pomocnice do těsna vehnaných veseloher a frašek jmenuje,“ řekl komik, když si hezky zhluboka oddechl. — „Proto mi bylo, jakobych se byl již dávno s obrazem vaším na mysli obíral, když jsem vás po prvé uviděl; proto mi bylo, jakobych ozvěnu dávno zašlých písní slyšel, když jste po prvé ke mně promluvila. A já si to neuměl vyložiti!“

„Ale což pak se vám přihodilo tak podivného,“ ptala se Bětuška dále, „že byste nyní spíše milovníka hráti mohl, nežli komika — jak sladce mluvíte?“

„Budu ho hráti!“ zvolal tento s veselým přisvědčením a srdečně chopil dívku za ruce. Budu hráti milovníka, a s boží pomocí šťastného milovníka! Pomyslete jen, koho jsem našel! — Hádejte! — Svou Hedviku!“

„Je-li možná?“ podivila se dívka se srdečnou radostí. „Kde pak? a jak jste ji nalezl?“

„Já vlastně nevědomky, beze všeho přičinění,“ řekl komik. „Fortuna v podobě kněžky Melpomeniny uvedla mi ji včera večer do rukou — a potom laskavá náhoda, kteráž mě včera trocha déle u vás zdržela. Mělť jsem něco s jedním kolegou vyjednávati a hledal jsem ho, vraceje se od vás, „u třech lip“, kdež obyčejně po divadle své stanoviště mívá. Zrovna přede mnou vjela pošta do doma a z kočáru sněhem pokrytého vylézaly dvě ženské podoby. Jaké byly, co se totiž let a květu, krásy a těla týká, nemohl jsem poznati, neboť proti tomu vymyslila moda v nynějších burnusech roztomilý prostředek; ale hlas jednu z nich prozradil. Ty zvuky nemohly z jiných, nežli z mladých a spanilých úst vycházeti, a jelikož své družce nějaké rozkazy dávala, pozoroval jsem velmi důvtipně, že je paní — totiž vladařka a velitelka — a druhá že je služka. To však nebylo přitom mé nejhlavnější pozorování,“ mluvil komik v rozmaru svém dále — „to bylo zrnéčko proti skále, kteráž mi na prsa padla, když jsem hlas té pasažírky zaslechl. Já myslil v prvním okamžení, že ve mně díru prorazila, která mě usmrtí. V druhém okamžení sebral jsem ale svou gigantickou sílu a shodiv se sebe to překáživé břemeno, skočil jsem krokem pierotovým zrovna před cizinku a chtěje všechny otázky v jednu jedinou zahrnouti, zvolal jsem se zpytavým akcentem: Hedviko?! — a v třetím okamžení ležela mi Hedvika se svým překvapením, se svou etiketou a se stydlavostí v náručí. Avšak odpusťte, že vás nyní marným a trochu temným povídáním zabavuji; popouštím jen poněkud uzdu své radosti; ale zadržím ji nyní, až přijde čas, aby mohla úprkem před vámi se honiti a skoky prováděti. Nyní mám prozatím dost, že jsem vám nějaké zdání o své radosti udělil, a nabízím se k vašim posluhám.“

„Zaplať Pán Bůh!“ řekl se srdečným povzdechnutím starý kapelník, jenž byl jeho vypravování s dětinskou radostí poslouchal — „zaplať Pán Bůh, že jsi alespoň ty s to, abysi nám pomohl.“

Beata stála u prostřed nich s očima sklopenýma. Jak se zdálo, poslouchala; ale duch její proletoval se zatím v dálce.

„Ze všeho vašeho vypravování,“ ozvala se nyní Bětunka, „nepoznala jsem ale, proč jste dnes jako u vidění na mne hleděl, ačkoliv se vám tak obyčejné stvoření zjevilo, jako dnes a před včírem. Toho vysvětlení jste nám ještě nepodal.“

„Podám je, podám, moje nejrozkošnější!“ řekl komik — „neboť hledě do milostných očí vašich, nemohu na ně zapomenouti. Jesti to věc kouzedlně podivná, a nyní také vím, proč jsem vám hned od prvního okamžení věrné srdce obětovati chtěl. Když na vás hledím, jest mi, jakobych viděl odblesk své Hedviky.“

„Aj, totě máte tedy dvojí výhodu!“ usmála se dívka. „Potápíte-li se v pohledu na svou milenku, může vám také sestřin obraz na mysli tanouti.“

„To také bude!“ řekl komik radostně; „ano doufám, že se i sesterský svazek okolo srdcí vašich ovine.“

„Já jsem povolné mysli a voskového srdce,“ prohlásila se dívka. „Shledáte-li něco na mně, že by to za to stálo, aby někdo se mnou sesterský svazek uzavíral, tedy vám dávám plnomocenství, abyste tu věc vyjednal.“

„Tedy mi dáváte dovolení, že ji mohu do vašeho domu uvesti?“

„Do našeho domu? — Kdybychom nějaký měli, vítavě otevřely by se před ní všechny dvéře do kořán. Jelikož ale pod chatrnou střechou mezi vychudlými zdmi bydlíme: nesmíme se nadíti, aby k nám dáma vešla, která je na jiné okolí uvyklá.“

„Dobře, zlatá duše, dobře!“ ozval se nyní otec, kterýž běh celé rozprávky s dětinskou pozorností poslouchal. „K nám nemůže taková dáma vstoupit; muselať by se tuze shýbati. A jakž bychme ji také uvítali?“

„Aj, aj, moji drazí“ podivil se nyní komik. „Jakýž to máte obraz o mé Hedvice? Onať je posad ta měkká, jemná duše, jakož bývala, a jenom nynější stav rozlil po její bytosti jakýsi lesk. Ostatně tuším, že ještě nezapomněla, že jsem ji nalezl u bídných kejklířů.“

„Kejklířů?“ opakovala Beata, jakoby ji bylo toto slovo mocně z posavadního polosnění vytrhlo. „U jakých kejklířů?“

„Je tu řeč o dívce,“ řekl komik — „kteráž byla co pouhé dítě toulavým umělcům na provaze do rokou padla a život u nich vlekla, až jsem já ji pomocí svých druhých pěstounů na jiné cesty uvedl.“

„A jakže se jmenovala dívka?“ ptala se Beata, své kalné oko na komika pronikavě upírajíc.

„Hedvika.“

„Hedvika?“ opětovala Beata hlasem temným, čelo si mnouc i ubledlou tvář, jakoby si na něco zpomínala, nebo nemilé obrazy z mysli stírala.

„Hedvika?“ opáčila Beata ještě jednou, a křečovité usmání potrhlo jejími tvářemi. Byloť na ní viděti, že se chtěla ozbrojiti brněním své ledové chladnosti; ale srdce bylo tenkráte pilnější než hlava. Násilně navlečená zbroj s ní po kusech padala.

„Hedvika? — jsem velmi žádostiva ji poznati. Příběhy života jejího musejí býti tuze dojímavé, mám-li dle toho souditi, co jste právě zběžně o ní podotknul. Nevíte, jak se kejklíř jmenoval, z jehož rukou jste Hedviku vyvedl?“

Komik jmenoval jméno, ježto arci v paměti jeho tkvělo, jako všecko, co se podivné dívky týkalo.

Beatou to trhlo; a lehýnký červánek přeletěl umořené tváře její. Potom se obrátila — ale tak studeně, tak zasmušile, jako se obracuje zoufalost, pravící: Nyní se děj co děj; já jsem připravena.