Nioba

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nioba
Autor: Josef Král
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 154–156.
Licence: PD old 100
Dílo ve Wikipedii: Niobé

Kterak bozi zpupnosť trestají, toho jasným dokladem byla Nioba. Bohaté kraje lydské, rozkládající se na úpatí hory Sipyla, byly jejím domovem; otcem jejím byl Tantalus, jemuž, dopřáno bylo obcovati hostinám bohů na Olympu, chotěm Amfion, král Thebský, mistr ve hře na loutnu, z níž uměl vyluzovati zvuky tak kouzelné, že i nehybné kameny sladkostí jejich dojaty jsouce, pěvce následovaly a dle vůle jeho na sebe se skupily v pevnou zeď kolem hradu thebského. Sedm synův a sedm dcer bohové dopřáli Niobě vedle slavných předků, mocného chotě a nesmírného bohatství, i byla by zajisté žila v nezkalené blaženosti, kdyby hrdosť její, neobyčejným štěstím vzniklá, nebyla uvrhla jí v žalosť a záhubu. Hrdá Nioba domnívajíc se, že bezměrné štěstí její nemůže zmařeno býti nižádnou ranou osudu, odvážila se i bohům rovnati, ba i nad ně se vypínati, žádajíc i sobě poct božských.

Po městě Thebském davy lidu hrnuly se slavným průvodem do chrámu Apollonova a Artemidina; se svatých oltářů zápach kadidla vznášel se k nebesům, provázeje modlitby k mocným bůžkům vysýlané. V tom Nioba závistí jsouc jata, ze se Latoně, matce dvou pouze dítek, dostává poct tak stkvělých, na ni pak, otcem svým a chotěm s Diem spřízněnou a honosící se potomstvem daleko četnějším, se zapomíná, s hlavou hrdě vztýčenou přikvapí k zástupům prosebným a slovy hrdými a urážlivými rozhání lid a brání mu, aby Latoně neobětoval. Však bezměrnou tu zpupnosť v zápětí stihl trest. Uražená bohyně přivolala děti své, jež vyslechše žalostná slova matčina neváhaly pomstiti urážky matce učiněné.

Synové Niobini právě za městem cvičili se ve hrách jinošských. Nejstarší Ismenos v závodišti na bujném oři se projížděl, když zasažen byv neviditelným šípem Apollonovým s bolestným výkřikem na zemi klesne. Druhý Sipylus, uslyšev zarachocení toulce, strachem jat marně pohání oře svého v běh: střela neodvratná přece jej zastihla a hrdlo mu protkla. Faidimus a Tantalus zápolením právě těla svá cvičíce padli oba jednou ranou. Spěchali jim na pomoc bratři zbylí. Ale co od sebe hledí odtrhnouti mrtvá těla bratrův, ještě po smrti v objetí se držících, klesnou i oni prohnáni jsouce šípem Apollonovým. Jediný již zbýval Ilioneus, nejmladší syn Niobin. Než i ten marně vzpínal ruce své k nebi, bohů prose za slitování. Již byl vyslal i na něho šíp neodvolatelný Apollon; i ten klesl raněn jsa v srdce.

Zpráva o této pohromě bleskem se rozletla po všem městě. Amfion, dojat jsa ztrátou synů milených, sám ze žalosti konec učinil svému životu. A ubohá Nioba! Jak lišila se od oné Nioby, jež před chvílí hrdě městem si vykračujíc zpupnými slovy dotýkala se bohů samých! V zoufalé bolesti kvapí k mrtvolám synů, vrhá se brzy na tu, brzy na onu, vtiskujíc polibky na zsinalé rty synů svých. Než ani tehdy, jakkoliv bolem sklíčenou, neopustil zcela bezměrný pych. Náhle vztýčí se a s rukama pozdviženýma volá k nebesům: „Pas se jen, krutá Latono, na mukách mých. Ač překonaná jsem tebou, přece ještě větším počtem dítek se honosím. I po takém neštěstí vítězím nad tebou.“

Sotva však dořekla slovo rouhavé, když dcery její, jež s matkou byly vyšly oplakat bratří zesnulých, bez hlesu klesají neviditelnými ranami. Šest již děv kvetoucích podlehlo náhlé smrti. Zbývala jediná, nejmladší. Tu Nioba, jejíž pych novým neštěstím náhle jest pokořen, k sobě tulí a rouchem zakrývá s očima uslzenýma a hlasem chvějícím prosíc rozhněvané bohyně, aby aspoň této jediné útěchy v bezměrném bolu jejím jí neodnímala. Než marný byly již prosby a nářky. I poslední dítko zahynulo.

Tu Nioba, hlubokým bolem jsouc překonána, usedla mlčky mezi mrtvolami dítek svých a, jak pověsť vypravuje, zkameněla. Vírem větru zanesena jest do vlasti své na horu Sipylus, kde sedí v tichém bolu jako socha kamenná: nemůže již lkáti a lomiti rukama, prolévá však aspoň slzy, jež po ztrnulém obličeji bez přestání se řinou.

Kamenný tento obraz Niobin ukazovali Řekové i později na jedné stráni hory Sipyla, dvě hodiny cesty od Magnesie. Tam dosud, jak novější cestovatelé dosvědčují, spatřiti jest vysoko na skále obraz ženy sedící s rukama skříženýma. Za doby letní kape přes hlavu postavy voda ze skulin skalních; divákovi asi dvě stě stop níže stojícímu zdá se pak, jako by socha kamenná slzy prolévala.

Přistoupí-li však kdo až k obrazu samému, nezdá se býti ani zdělán rukou lidskou, nýbrž celá postava — asi třikrát větší člověka — rozplývá se v nejasné obrysy a pozbývá docela podoby lidské. Nelze pochybovali, že tento obraz snad nějaké božstvo asijské představující přispěl nemálo k tomu, že povstala báje o zkamenělé Niobě, zvláště když se nalézal v kraji, v němž dle pověsti hrdá ona a nešťastná matka se narodila a vychována byla.