Nevěrný stín

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Přejít na: navigace, hledání
Údaje o textu
Titulek: Nevěrný stín
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Skyggen
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 118–128.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

V horkých zemích pálí slunce velmi silně; lidé tam sčernají skoro jako mahagonové dřevo, ba, v nejhorčejších krajinách spálí se tak, že jsou z nich pak mouřenínové. Tenkráte však podíváme se jen do oněch horkých zemí, kamžto se dostal jistý učený muž ze studených krajin. Ten totiž myslil, že zde může také tak běhati, jako doma; ale tato myšlénka jej zklamala. On i všickni moudří lidé musili zůstati doma; okenice i dvéře byly zavřeny po celý den; vypadalo to, jakoby všickni v celém domě spali anebo někam byli odešli.

Úzká ulice s vysokými domy, kdežto náš učenec přebýval, byla ale také tak stavěna, že slunce na ni svítilo od rána až do večera; bylo to skutečně nesnesitelné!

Učenec ze studených krajin byl ještě mladý muž, ale mudrc; přicházelo mu, jakoby seděl v ohnivé peci! to naň velmi oučinkovalo, takže celý zhubeněl, ano i jeho stín se scvrknul, že byl mnohem menší, nežli dříve doma; slunce strávilo konečně i tento, a on teprv večer opět se oživil, když již slunce bylo zašlo. Stálo to opravdu za podívání; jakmile rozsvítilo se světlo ve světnici, natáhl se stín po celé zdi, ano dosahoval i výše, až na strop; snad se také natahoval, aby nové síly nabyl.

Učený muž vyšel ven do besídky, aby se tam také natáhnul, a když hvězdy na krásné čisté obloze se objevily, bylo mu, jakoby se byl znovu narodil. Ve všech besídkách po celé ulici — a v horkých zemích jest u každého okna besídka — objevili se teď lidé; neboť čerstvý vzduch musí každý dýchati, třeba by již byl uvykl, aby sčernal jako mahagonové dřevo; nato bylo všude živo, nahoře i dole; dole zasedli ševci i krejčí — mezi nimižto se vyrozumívají i ostatní lidé — a vynesly se stoly i židlice, světla se rozsvěcovala; zde se mluvilo, tam zpívalo, a lidé se procházeli; vozy jezdily, mezkové klusali „klink klink“ — měly totiž rolničky na chomoutech; mrtvoly se při zpěvu pochovávaly; zvony na věžích zvonily; — ano, bylo opravdu vždy živěji dole na ulici! Jenom v jednom domě, a to zrovna naproti, kde mladý učenec bydlel, bylo ticho; a předce tam někdo zůstával, vždyť stály květiny na besídce, a ty kvetly tak krásně navzdor palčivému slunci ve dne; a to by byly nemohly, kdyby nebyly zalívány, a někdo je musil zalívati; lidé tam tedy musili býti.

Večer bývaly dvéře pootevřeny; ale pak bylo tam tma, aspoň v předních síních; dále uvnitř bylo slyšeti hudbu. Mladý učený cizinec jistil, že jest přelíbezná; ovšem mohlo býti možná, že se mu jen takovou býti zdála, neboť on vše, co zde v tomto horkém pásmu viděl a nalezl, měl za krásné a líbezné, kdyby jenom slunce tak nepálilo! Hospodář, u něhož cizinec bydlel, nevěděl, kdo protější dům má pronajmutý; není prý ani človíčka tam viděti, a co se hudby týká, ta prý jest velmi nudná. „Zrovna tomu tak, jakoby tam někdo seděl, a chtěl kousek zahráti, ale nemůže do něho přijíti, a hraje předce vždy tentýž!“ A předce nevěděl hospodář sám, co tím říci chce.

Jedné noci probudil se náš cizinec; spával obyčejně při otevřených dveřích, zakrytých oponou; vítr rozhalil oponu, a jemu přicházelo jakoby podivný, neobyčejný lesk z besídky protějšího stavení vycházel; všechny květiny jevily se jako plameny v nejkrásnějších barvách, a uprostřed květin stála krásná, ušlechtilá panna. Přicházelo mu, jakoby i ona se leskla, takže se mu dělaly mžitky v očích; on ale také je měl otevřené a právě se byl probudil. Skokem byl s lůžka, zticha blížil se k oponě — panna však již zmizela; lesk se ztratil, květiny již nezářily, stály ale posud tak krásně, jako kdy jindy; dvéře byly jen pootevřeny, a ze vnitř zněla hudba, tak líbezně, tak lahodně, že se mohl skutečně ponořit ve sladký sen. Byl to skutečně čarovný zjev; avšak kdo tam bydlel? kde byl vlastně vchod? Vždyť na ulici, ano i v postranní uličce byl krám vedle krámu, a tudy nemohli lidé probíhat, jakby se jim zlíbilo!

Jednoho večera seděl cizinec ve své besídce; ve světnici zrovna za ním hořelo světlo na stole a tak přirozeně se stalo, že jeho stín padal na stěnu protějšího stavení; ano, ten seděl zrovna mezi květinami, a když se cizinec pohnul, pohyboval se i jeho stín.

„Věru, můj stín jest jediný živý tvor, jejž tam viděti,“ pravil učený muž. „Hleďte, jak pohodlně tam mezi květinami sedí; dvéře jsou jenom pootevřeny; jenom by měl být tak rozumný, tam vejíti, uvnitř se poohlédnouti, pak se vrátit a mně povědět, co tam viděl. — Aha, tím by se stal mně užitečnějším, nežli když ustavičně jenom za mnou se plouží!“ doložil jako žertem. „Buď tak laskav a vejdi do vnitř! Nu půjdeš-li pak?“ A přitom zakývnul na stín, a stín zakýval také. „Nu, jenom jdi, avšak docela neodcházej!“

A cizinec se zdvihl, a stín na protějším stavení zdvihl se též; cizinec se obrátil, a stín se též obrátil; ano kdyby byl někdo vše dobře pozoroval, bylby zřetelně viděl, jak stín vešel rovnou cestou polootevřenými dveřmi protějšího domu právě v tom okamžení, když cizinec se vrátil do své jizby a spustil dlouhou oponu.

Druhého dne vyšel si učenec, aby kávu pil a několik novin přečetl.

„Co to znamená?“ pravil, když přišel na slunce. „Já nemám žádného stínu! Což skutečně odešel a více se nevrátil? Totě opravdu mrzuté!“

A to jej mrzelo; avšak ne proto, že stínu neměl, ale že věděl o historii, kdežto se vypravovalo o muži bez stínu; všecky obyvatelé v domě ji znali, a když přišel náš učenec domu a vypravoval svou příhodu, tu řekli, že takovou pohádku již slyšeli — a to předce nebylo jemu zapotřebí, aby se tak o něm vypravovalo. Raději tedy mlčel, a to bylo rozumně jednáno.

Večer vyšel si opět do besídky; světlo postavil ovšem za sebe, neboť věděl dobře, že stín schovává se vždy za svého pána; ale stínu zde nebylo. Skrčil se, natáhl se — ale stínu nebylo. Konečně zvolal: „Hm, hm!“ ale to vše nezpomohlo.

A to bylo skutečně mrzuté; avšak v horkých krajinách roste všecko tak rychle, že po uplynutí dvou dnů pozoroval ku své nemalé radosti, že mu nový stín u nohou vyrůstá, když vyšel na výsluní; kořen stínu tedy nebyl ztracen. Po třech nedělích měl již tak dosti obstojný stín, jehož vždy více přibývalo, takže když se vracel do západních krajin, byl již tak dlouhý a veliký, že mohl dobře polovičku přepustit.

Když mladý učenec domů se vrátil, psal knihy o tom, co ve světě viděl pravdivého, co jest dobré a co kde krásného, a tak ubíhaly dny, minuly léta — a minulo mnoho let.

I sedí jednoho dne ve svém pokoji, a klepalo se docela zticha na dvéře.

„Dále!“ zvolal; ale nikdo nevcházel; a tu se otevrou dvéře a před ním stál tak hubený člověk, že mu bylo podivno v mysli; ostatně byl velmi vkusně oděn, což bylo znamením, že byl velmi vzácného stavu.

„S kým mám čest —?“ tázal se učený pán.

„Aha, to jsem si myslil!“ odpověděl vzácný pán; „že mne nebude více znáti. Nabyl jsem tolik života, že mám nyní dosti masa a na něm i oblek. Nato jste zajisté nikdy nepomyslil, že v takovém stavu mě někdy spatříte? Což neznáte svůj starý stín? Ovšem nato jste ani nepomyslil, žebych se opět vrátil. Mně se vedlo velmi dobře, co jsem posledně u vás byl, ano jsem i zámožný v každém ohledu, takže se chci vykoupiti z vaší služby — což také učiním!“ A při tom cinkal množstvím drahocenných přívěsků, ježto u hodinek mu visely, a prostrčil ruku tlustým řetězem, jejž kolem krku zavěšený měl; a jak blýskaly se jeho prsty diamantovými prsteny! A všecky byly opravdivé, dobré!

„Nikoliv, to nemůže být — ani zpamatovat se nemohu!“ zvolal učený pán. „Co znamená to všecko?“

„Ano, něco neobyčejného!“ pravil stín; „avšak i vy sám jste muž neobyčejný, a já již od maličkosti, jak sám víte, kráčel jsem ve šlépějích vašich. Jak jste sám uznal, že jsem dosti dospělý, abych samoten světem se protlouk, šel jsem svou cestou, a nacházím se nyní v nejskvělejších okolnostech. Avšak zmocnila se mne najednou touha, vás ještě jednou spatřiti, nežli umřete; chtěl jsem též tuto krajinu viděti, vždyť nikdo na svou vlast nezapomene. Vím dobře, že jste jiný stín dostal: jsem tedy tomuto anebo vám dlužen? Prosím buďte tak laskav a řekněte mi to.“

„Jsi to opravdu?“ divil se pořáde ještě umělec. „Totě znamenité! Nikdy bych si nebyl pomyslil že můžeme někdy svůj starý stín spatřiti jakožto člověka!“

„Řekněte mi jenom, co jsem dlužen, mnoho-li musím platit?“ pravil opět stín, „neboť bych nerad byl někomu dlužníkem.“

„Jak můžeš takto mluviti?“ řekl učenec. „O jakém dluhu muže býti řeč? Jsi tak svoboden, jako kdo jiný. Těším se velmi z tvého štěstí! Sedni si, starý příteli, a vypravuj, jak se ti vše povedlo, a co jsi viděl tam v horkých krajinách, tam v onom protějším domě?“

„Ano, to vám povím,“ odpověděl stín a sednul; „avšak musíte mi též slíbiti, že nikdy v tomto městě, ať mne kdekoliv potkáte, ničehož nepovíte, aniž komu prozradíte, že jsem býval vaším stínem! Mám v úmyslu se zasnoubiti; mohu i více ještě uživiti, nežli svou rodinu.“

„Buď bez starosti,“ pravil učenec; „nikomu neřeknu, kdo vlastně jsi. Zde má ruka, slibuji ti to, slovo dělá muže!“

„Slovo jako stín!“ odpověděl stín; neboť tak musel mluviti.

Bylo to ostatně velmi podivné, jak stín dokonalým člověkem se stal. Byl celý černě oděn, a sice šat byl z nejjemnější látky, lakované střevíce a klobouk, který se mohl smačknouti, takže byl jako vdolek, ani se již nezmíňuji o tom, co již víme o přívěscích u hodinek, o zlatém řetězu na krku a diamantových prstenech. Ano, stín byl velmi vkusně oděn a to bylo právě, co z něho člověka dělalo.

„Nyní budu vypravovat,“ pravil stín, a postavil své nohy s lakovanými střevíci, pevně jak jen mohl, na ramena nového stínu učeného pána, jenž jako pudlík u nohou svého pána ležel. To učinil snad z pýchy anebo též, aby nový stín zůstal na nich viset. Avšak ležící stín byl zcela tichý a pokojný, aby mohl zcela dobře poslouchati; chtěl také věděti, jak by se mohl vysvobodit a vlastním pánem stát.

„Víte, kdo v protějším domě bydlel?“ pravil stín. „To bylo to nejlepší ze všeho — byla to poesie! Byl jsem tam tři neděle, ale to účinkuje tak, jakobych tam žil tři tisíce let a všecko přečetl, co kdy básněno a psáno bylo a jest. Neboť to pravím a pravda je to: já viděl všechno a vím všechno!“

„Poesie!“ zvolal učenec. „Ano ta žije mnohdy osamělá ve velkých městech. Poesie! ano, viděl jsem ji jenom malý okamžik, ale spaní přemohlo můj zrak: stála tam v besídce a zářila jako světlo severní: květiny s živým plamenem. Povídej, vypravuj! tys byl v besídce — tys vešel do dveří a pak —“

„Pak jsem se octnul v předsíni,“ mluvil dále stín. „Vy jste seděl a pohlížel vždy na předsíň. Tam nebylo žádného světla, jenom jakési tajemné polotemno; avšak dvéře za dveřmi stály otevřené celou řadou síní a sálů, a tu bylo tak jasno, žeby mne bylo toto množství světla snad usmrtilo, kdybych byl celý až k panně se dostal. Já se však rozmýšlel; dal jsem si na čas a to mne zachránilo.“

„A co jsi viděl dále?“ tázal se učenec dychtivě.

„Všecko jsem viděl! A také vám vše povím; avšak — není to opravdu hrdost z mé strany — jakožto svobodný člověk a při všech rozličných vědomostech, které jsou mou chloubou, nepočítaje své dobré postavení a zvláště své bohatství, přál bych si abyste vy mně také vykal.“

„Ah, prosím za odpuštění!“ klonil se umělec; „jest to již můj starý zvyk, který tak snadno se nedá odložiti. Vy máte zcela pravdu, a já si to budu pamatovat. Ale teď vypravujte všecko, co jste tam viděl.“

„Všecko,“ pravil stín, „neboť já viděl všecko a vím všecko!“

„Jak to vyhlíželo tedy uvnitř?“ ptal se trpělivě učenec. „Bylo tam jako v stinném háji? anebo jako v posvátném chrámě? Byly síně jako hvězdnaté nebe, když stojíme na vysokém vrchu?“

„Všecko tam bylo,“ tvrdil stín; „já ovšem nebyl tam celý, neboť jsem stál v předsíni v polotemnu, a právě to bylo dobře pro mne. Já viděl všechno a vím všechno. Já byl v předsíni nádherného paláce poesie!“

„Ale co jste tam viděl? Kráčeli v oněch velikých síních bohové dávnověkosti? Bojovali tam staří hrdinové? Hrály tam milokrásné dítky a vypravovaly sobě sny?“

„Pravím vám, že jsem tam byl, a z toho můžete soudit, že jsem viděl všechno, co tam viděti bylo. Kdybyste vy tam byl vešel, zajisté byste nebyl zůstal člověkem — já se jím však stal! A zároveň poznal jsem svůj vnitřní život, svou přirozenost, poznal jsem příbuznost, v jaké se nacházím s poesií. Ano tenkráte, dokud jsem byl u vás, nepřemýšlel jsem o tom; ale vždy, jak dobře víte, když slunce vyšlo aneb zacházelo, byl jsem tak neobyčejně veliký — ve svitu měsíčním byl jsem skoro ještě větší, nežli vy sám; tenkráte jsem nemohl pojmouti ještě svůj vnitřní život: v předsíni však se mi otevřel — já se stal člověkem! Dospělý jsem vyšel ven, vy jste však více nebyl v horkých krajinách. Styděl jsem se, jakožto člověk kráčeti tak, jak jsem byl; potřeboval jsem střevíce, šaty a všecky ty pletky na sebe, abych jakožto člověk mohl se ukázati; i vydal jsem se na cestu — vám to mohu povědíti, vy to zajisté do žádné knihy nezapíšete — skryl jsem se totiž v sukně staré hokyně a tak jsem cestoval. Žena ta jistě ani nepomyslila, koho ve svých sukních skrývá. Teprv večer vyšel jsem ze své skrýše; běhal jsem při svitu měsíce po ulici, protahoval se zdlouha po zdi nahoru a dolů, to šimralo tak příjemně po zádech; pohlížel do nejvyšších oken u sálů a skrze střechy; hleděl jsem tam, kam nikdo pohlížet nemohl, a viděl jsem, co nikdo neviděl a nemá viděti. — A skutečně je to zlý svět; nechtěl bych býti člověkem, kdyby aspoň něco to nebylo, že to něco znamená, člověkem být. Viděl jsem to nejmalichernější konání žen a mužů, rodičů a jich sladkých roztomilých dítek. Viděl jsem, co žádný člověk více neví, coby každý tak rád věděl: totiž co se děje u souseda. Kdybych byl psal nějaký časopis, ten by se byl četl! já však psal zrovna na osoby, jichž se to týkalo — a z toho povstal strach ve všech městech, kam jsem přišel. Všude panovala úzkost přede mnou, a předce mne měli rádi! Professor učinil mne professorem; krejčí dal mi nové šaty (jsem dostatečně zaopatřen); mincovní razil pro mne peníze; ženy říkaly že jsem roztomilý a tak jsem se stal mužem, jaký nyní jsem! A nyní adie! Zde můj lístek, bydlím na výsluní, a když děštivo, bývám vždy doma.“

A stín odešel.

„Totě velmi podivné!“ pravil učenec.

Minula léta a dny, tu se objevil stín opět.

„Jak se máš?“ tázal se.

„Ach!“ vzdychl učenec: „píšu o skutečnosti, co jest dobrého a krásného, ale nikdo mě nechce slyšeti; zoufám si, neboť jde mi to k srdci!“

„U mne právě naopak,“ pravil stín; „nabývám šířky a tlouštky a to má být každého snažením. Vy se neznáte ještě ve světě; budete nemocen, musíte cestovat. V letě chci se vydat na cestu, chcete mě doprovodit? Musím míti společníka, chcete jakožto můj stín spolucestovat? Budu mít z toho potěšení! Já cestu zaplatím!“

„Budete zajisté cestovat daleko?“ tázal se učenec.

„Jak se dá dělat,“ odpověděl stín. „Cestování by vám bylo prospěšné. Chcete-li býti mým stínem, budete mít na cestě všecko zadarmo.“

„Totě přes příliš!“ zvolal učenec.

„Tak jest již na světě!“ odpověděl stín, „a tak i vždy bude!“

A odešel.

Ubohému učenci nevedlo se však dobře; starosti a žalosti pronásledovaly jej, a co o skutečnosti, dobrém a krásném mluvil, to bylo mnohým co krávě muškátový ořech. Konečně se i skutečně rozstonal.

„Vyhlížíte jako stín!“ říkali mu lidé, a učeného muže pronikl vždy mráz, neboť měl tak při tom své myšlénky.

„Musíte cestovat do lázní,“ řekl k němu stín, který jej opět přišel navštívit. „Není pro vás jiné pomoci; pro naši starou známost vezmu vás s sebou. Zaplatím cestu, vy vaší cestu popíšete a ukrátíte mi takto dlouhou chvíli. Já sám chci do lázně; mé vousy nechtějí růsti tak jak by měly a to je také nemoc, a vousy musím předce míti. Mějte tedy rozum a přijměte mé nabídnutí; budeme cestovati jako kamarádi.“

A vydali se na cestu. Stín byl nyní pánem a pán stínem; spolu jeli, spolu pak jezdili a spolu chodili, vedle sebe, brzy před, brzy za sebou, jak právě slunce stálo. Stín vždy věděl zajmouti čestné místo; to vše učenci ani nenapadlo; měl velmi dobré srdce a byl příliš shovívavý a přívětivý. I řekl jednoho dne pán ku stínu: „Poněvadž na takovýto spůsob stali jsme se spoludruhy a zároveň již od maličkosti spolu vyrostli, budeme pít na bratrství. Tykání zní předce důvěrněji.“

„Co jste nyní řekl,“ pravil stín, který vlastně byl nyní pánem, „bylo velmi dobrotivě a bez obalu řečeno. Vy jakožto učený muž, znáte předce přírodu, jak podivná jest. Jsou lidé, kteří nemohou snésti zápach šedého papíru, jdou na ně mdloby; jiným proniká to morek, když se škrábe hřebínkem na skle; já mám pro svou osobu také takový jakýsi cit, když mi někdo tyká, a zvláště vy; cítím se tím jako ve svém dřívějším postavení u vás, až k nohoum ponížen. Nahlížíte, že to cit, a nikoliv hrdost. Nemohu slyšeti, abyste mi tykal; já však rád chci vás tykáním osloviti: a tak bude vaše přání aspoň s polovice vyplněno.“

A nyní stín svému pánu tykal. „Totě opravdu přespříliš!“ myslil si tento, „že já jemu mám vykati a on mně tykati!“ musel však být s tím spokojen.

„Přišli do lázní, kde bylo mnoho cizinců, a mezi těmito překrásná kněžna, která měla podivnou nemoc; ona totiž příliš mnoho viděla, a to znepokojovalo mnohého. Ta hned zpozorovala, že příchozí jest docela jiná osoba, nežli všichni ostatní. „Praví se, že jest zde, aby své vousy k zrostu donutil, já však dobře znám příčinu: nemá žádného stínu.“

Nyní byla plna zvědavosti, a proto hned na první procházce dala se s cizincem do řeči. Jakožto kněžna nemusela mnoho okolků dělati, proto pravila zrovna k němu: „Vaše nemoc záleží v tom, že nemáte žádného stínu.“

„Vaše jasnost jste velmi na cestě uzdravení,“ odpověděl stín. „Též já vím, že váš neduh jest ten, že velmi bystře vidíte; to však se již podalo, jste uzdravena. Já mám zvláštní stín; nevidíte tu osobu, která vždy podle mne kráčí? Jiní lidé mají stín obyčejný; nemiluji však obyčejnost. Někdy sluhům dáváme jemnější látky na šat, nežli je náš, a tak jsem i já svůj stín vyšňořil jako člověka; ano, jak vidíte, i stín jsem mu přidal, a to stojí velmi mnoho; miluji však vždy něco nadobyčejného.“

„Jak?“ zvolala kněžna, „což bych se byla skutečně již uzdravila? Tyto lázně jsou nejlepší ze všech; v nynějším čase má voda zázračnou moc. Avšak nepojedu ještě odtud, neboť teď bude můj pobyt zde teprv zajímavým; ten cizí princ — a princ musí být — příliš se mi líbí. Jen aby mu vousy nenarostly, pak by snad odjel.“

Večer byl skvostný bál, a kněžna a stín tančili spolu. Ona se jen houpala, on se vznášel: takového tanečníka ještě nikdy neviděla. Řekla mu, z které země pochází — a on tu zem dobře znal; on tam byl, ale kněžna nebyla právě doma; pohlížel okny do zámku, dole i nahoře; dověděl se to i ono, a tak mohl kněžně odpovídati, ano i mnohé propověděl, nad čím se kněžna zarazila. Musel býti ten nejmoudřejší člověk na světě, a proto měla kněžna velikou úctu přede vším, co on věděl. A když opět tančili, tu se do něho zamilovala; to vše stín dobře pozoroval, neboť ho kněžna svým zrakem div nepohltila. Tančili ještě jednou, a tu by mu to byla již řekla; byla však moudrá, zpomněla na svou zem a na své poddané, jež měla spravovati.

„Jest moudrý muž,“ pravila sama k sobě, „a to jest dobře, a výborně umí tančiti, to jest také dobře; avšak má-li též důkladné vědomosti? To jest též důležité — budu jej zkoušeti.“

A hned učinila k němu tak těžkou otázku, žeby sama nebyla dovedla na ni odpověděti; stín se podivně zatvářil, brzy se ale zpamatoval.

„Na to neumíte odpověděti,“ pravila kněžna.

„To jsem se učil již jako dítě,“ odpověděl stín; „myslím, že i můj stín, který tamto u dveří stojí, dovede to zodpovídati.“

„Váš stín?“ podivila se kněžna; „toť by bylo znamenité.“

„Nechci to tvrditi, žeby to věděl, myslím však, že tomu tak,“ mluvil stín určitě. „Tak mnoho let již mne sleduje, a mnoho ode mne pochytil; tak se domnívám. Dovolte však, krásná kněžno, vás upozorniti, že můj stín nemálo sobě na tom zakládá, aby za člověka byl považován, a že, má-li býti při dobrém rozmaru — a to musí býti, má-li srozumitelně odpovídati — že se musí s ním zacházeti jako s člověkem.“

„To se mi líbí,“ pravila kněžna, a hned přikročila k učenci u dveří stojícímu, a mluvila s nim o slunci a měsíci, o tmavých lesích, o lidech z blízka i z daleka, a na vše odpovídal učenec velmi moudře a dokonale.

„Jaký to musí býti muž, když jeho stín tak moudrý jest!“ myslila si. „Toť by bylo pravé požehnání pro můj národ a mou říši, kdybych toho vyvolila — to učiním!“

A brzy se sjednotili — kněžna i stín; ale nikdo se nesměl o tom dozvěděti, dokud by se do své říše nenavrátila.

„Žádný, ani můj stín!“ doložil stín, neboť měl zvláštní k tomu příčinu.

Nyní přišli do země, kde kněžna vládla, když byla doma.

„Slyš, příteli,“ pravil stín k učenci, „nyní jsem tak šťastný a mocný, jak jenom kdo se může státi; chci tedy také něco zvláštního pro tebe učiniti. Budeš bydleti u mne na hradě, jezditi se mnou v královském voze a ročně jedenkrát sto tisíc říšských tolarů služby míti; musíš se však ode všech a od každého nechati nazývati stínem a nesmíš nikdy říci, žes byl někdy člověkem; a pak musíš jednou za rok, když budu sedět na výsluní na pavlánu, aby mě lidé viděli, u mých nohou ležeti, jak to každému stínu přísluší. Musím ti zjeviti, že si vezmu kněžnu, a dnes večer bude svatba.“

„Nikoli, toť přes příliš!“ zvolal učenec. „Nechci tomu a neučiním to; to by bylo, celou zem obelhati a kněžnu k tomu! Všechno vyzradím — řeknu: já že člověk jsem a ty jenom můj nevěrný stín, který se do šatů lidských oblekl!“

„To by nikdo neuvěřil,“ pravil stín; „buď moudrý, anebo zavolám stráž!“

„Já půjdu zrovna ku kněžně!“ pravil učenec.

„Já půjdu však dříve,“ řekl stín, „a ty půjdeš do vězení!“

A tak se i stalo, neboť stráže poslechli toho, o kterém věděli, že jej kněžna zvolila za manžela.

„Ty se třeseš?“ řekla kněžna, když stín k ní vkročil. „Co se ti stalo? Nesmíš býti dnes nemocen, an chceme dnes sňatek svůj slaviti.“

„Zakusil jsem to nejhroznější, co mne jenom potkati mohlo!“ pravil stín. „Pomysli si — ano, takový mozek malicherného stínu mnoho nesnese! — pomysli si, má drahá, můj stín se zbláznil; on se domnívá, že je člověkem, a já — pomysli si! — já že jsem jeho stínem!“

„Totě strašlivé!“ zvolala kněžna. „Je však již zavřen a v bezpečnosti?“

„Toť se rozumí; obávám se, že se více nezpamatuje.“

„Ubohý stín!“ litovala ho kněžna; „jak jest nešťastný; byloby pravé dobrodiní, jej trocha toho živobytí zbaviti, a jak o tom přemýšlím, jest lid nyní velmi tomu náchylen, býti na straně nižšího proti vyššímu: proto by bylo záhodno, jej docela v tichosti odstraniti.“

„Totě ovšem přísné, on byl vždy můj dobrý a věrný sluha!“ pravil stín, a stavěl se, jakoby vzdychal.

„Tys šlechetný člověk!“ pravila kněžna, a poklonila se mu.

Večer bylo celé město osvětleno a děla na hradbách hřměla: bum! — a vojáci tasili zbraň — a to byla nějaká sláva! Na hradě byla svatba; kněžna a stín vystoupili na pavlán, aby je bylo viděti, a aby slyšeli ještě jednou několikráte, jak lid křičel: „Hurrá!“

Učenec neviděl a neslyšel ničehož o všech těch slavnostech — byl již odpraven.

[[eo:Fabeloj de Andersen/I/Ĉapitro 27 — La ombro]