Nespůsobný hoch

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nespůsobný hoch
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Den uartige Dreng
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 119–121. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70

Bylť jednou jeden básník, opravdu dobrý starý básník. Jednoho večera když doma seděl, nastalo venku velmi špatné počasí; venku jenjen se lilo, starý básník ale seděl v teple dobře u svých kamen, kde byl oheň a jablka se pekla.

„Zajisté nezůstane ani jedna niť suchá na ubohých, jenž jsou venku,“ pravil, jsa dobrý básník.

„O, otevři mi! mne zebe a jsem tak mokrý!“ volalo venku malé dítě. Plačky klepalo na dvéře, ješto se venku jen lilo a vítr všemi okny otřásal.

„Malé ty stvoření!“ pravil starý básník, jda otevříti dvéře. Tu stál malý hošík, celý nahý a voda tekla s dlouhých, zažloutlých jeho kadeří: třásl se zimou; a kdyby nebyl sem přišel, jistě by byl v tom špatném počasí zahynul!

„Malé ty stvoření!“ pravil starý básník, bera ho za ruku. „Pojď ke mně, zahřeju tě! Víno a jedno jablko dostaneš, neb jsi statný hošík!“

I bylť to také. Oči jeho podobaly se dvěma jasným hvězdám, a ačkoliv se voda s jeho zažloutlých kadeřů jenjen lila, kudrnatily se přece. Vyhlíželť jako malý andělíček, byl ale tak bledý zimou a třásl se na celém těle. V ruce nesl překrásný luk, ten byl ale deštěm celý pokažen; všechny barvy na hezkých šípkách se mokrým počasím rozpouštěly.

Starý básník posadiv se ke kamnům, posadil malého hošíka na svůj klín, vytlačil vodu z jeho kadeřů, ohříval roce jeho ve svých a vařil mu sladké víno; tu se onen zotavil, seskočil na zemi a tančil okolo básníka.

„Jsi veselý hošík!“ pravil starý básník. „Jak se jmenuješ?“

„Jmenuju se Mílek!“ odvětil tento, „neznáš mne? tam leží můj luk; věř mi, vystřelím na tebe! Hleď, nyní bude venku zase hezké počasí a měsíc už svítí!“

„Tvůj luk jest ale zkažen!“ pravil starý básník.

„To by bylo bídné!“ pravil malý hošík, zvednuv a prohlížeje ho. „Ó, jest celý suchý, neuškodilo se mu; tětiva jest cela natažena, zkusím ho!“ pak natáhnuv tětivu, položil na ni šíp, měřil a střelil dobrého starého básníka právě do srdce: „Vidíš, že můj luk nebyl pokažen?“ pravil, směje se nahlas, a odkvapil svou cestou. Bylť to nespůsobný hošík, že na starého básníka tak střelil, který ho přijmul do teplé jizby, který tak dobrý k němu byl a jemu nejlepšího vína a nejhezčí jablko dal.

Dobrý básník leže na podlaze, plakal, zrovna do srdce byl střelen.

„Podivné! jak nespůsobný hošík jest ten Mílek, budu to vypravovati všem dobrým dítkám, aby se ho střežily a nikdy s ním nehrály, neb by jim uškodil!“

Všechny dobré dítky, děvčátka i hošíci, kterým to vypravoval, varovali se také zlého toho Mílka, on je ale přece svedl, neb jest veliký šibal. Jdou-li študující z přednášek, běží jim po boku s knihou pod rukou a v černém kabátku. Nemohou ho ani poznat, a myslíce, že to také študent, vezmou ho pod páží; pak je ale střelí šipkou do srdce. Vracejí-li se děvčata z kázaní a obdržela-li požehnání, jest také za nimi. Ba, jest vždy za lidmi! Sedí také na velké svítilně v divadle vesele hoře, tak že lidé myslí, že to svítilna, později ale poznají omyl svůj. Běhá v zámecké zahradě a po baštách, ba, střelil také jednou tvého otce a tvou matku zrovna do srdce! Jen se jich optej, dovíš se, co ti řeknou. Jest to zlý hošík ten Mílek, s ním nesmíš se nikdy spřáteliti, jest za každým. Pomysli si jen, střelilť dokonce jednou šíp i na stařičkou tvou babičku, to jest ale již dlouho, co se to stalo. Pryč s tím zlým Mílkem! Nyní ho ale znáš a víš, jaký nespůsobný hošík to jest.