Nejkrásnější růže světa

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nejkrásnější růže světa
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Verdens deiligste Rose
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 163–165.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Byla jednou mocná královna a v její zahradách květly po celý rok, na jaře i na podzim, v letě i v zimě nejkrásnější květiny ze všech krajin celého světa. Nad jiné květiny byly jí nejmilejší růže a protož měla v zahradách růže rodův nejrozmanitějších. Byly tam: voňavý šípek — růže planá —; byla tam i nejkrásnější růže polední — růže stolistá. Kolem zdí zámeckých všude a všude rostly krásně keře růžové, objímajíce štíhlé sloupy a vinouce se po krásném okení, ano i po předsíni zámecké a po síních královských dosahujíce až na vysoké stropy, kdež se v barvě, vůni a v podobě své stokráte měnily.

Avšak v nádherných síních zámeckých přebývaly zármutek a hoře, neboť královna stížena nemocí těžkou těžce dýchala na bolestném loži a lékařové pravili, že se již blíží její poslední hodinka. Ale nejmoudřejší z nich ohlašoval se řka:

„Na světě je ještě léku, který nám královnu zachová. Přineste nejkrásnější růži světa, jenž jest obrazem nejčistší a nejvyšší lásky; přijde-li jí tato růže na oči, nežli na věky shasnou, královna se uzdraví.“

A lid všeho věku z celého okolí ubíral se na zámek a mladí i staří přinášeli nejkrásnější růže, jež v zahradách jejich vykvětly; ale nebyly to růže, které by měly v sobě moc, královně život zachovati. Taková růže roste a zkvítá jen v zahradě lásky a odtamtuď přijíti měla. Ale která ze všech růží tam květoucích byla živým obrazem nejčistší a nejvyšší lásky na světě? — Básníci velebili zpěvy svými nejkrásnější růži světa a každý jmenoval jinou, byla vyslána poselstva do všech krajin celého království ke všem srdcím láskou tlukoucím, ku každému, jakéhokoliv stavu a věku byl.

„Posavád nikdo jména pravé růže nevyslovil,“ pravil věhlasný kmet, „posavád nikdo neukázal místa, kde ta růže v plné své kráse rozkvětla. Není růže z rakve Romea a Julie, jež báje a písně věčně naplňovati bude vůni svou, není růže, jež pučí na krvavém kopí Winkelrudově z posvátné krve, tekoucí ze srdce nesmrtelného bohatýra, jenž za vlast a národ umírá, ačkoliv není smrti sladší, není růže červenější nad krev, za vlast a národ vylitou. Není ani ona divotvorná květina, jejíž pěstoun jí věnuje v své tiché světničce každou chvíli svého života, pro níž v dlouhých nocích bez spánku i svého zdraví i bytosti své nasazuje: není to kouzelná růže vědy.“

„Já vím,“ zvolala šťastná matka, držíc v náručí své outlé dítko, „já vím kde nalézti lze nejkrásnější růži světa, jenž jest živým obrazem nejčistší a nejvyšší lásky na světě!“ a přistoupivši k loži nemocné královny pravila: „Ta růže květe na líčku mého milovaného dítěte, když spánkem jsouc posilněno očka otvírá a na mne se usmívá s celou svou láskou.“

„Tato růžička je krásná,“ pravil věhlasný kmet, „ale na světě je ještě krásnější růže.“

„Ano, ano, růže mnohem krásnější,“ pravila jiná paní. „Viděla jsem jí; růže nad ní krásnější a světější není nikde na světě; ta růže byla bledá jako lístečky bílého bezu. Na tváři královny jsem jí viděla; královna odložila korunu s čela, a matka držíc v náručí své nemocné dítko přechodila celou hořeplnou noc v horoucích modlitbách k Bohu, aby jí dítě zachoval, v modlitbách, kteréž v hodině nebezpečí toliko matka konati může.“

„Posvátná a divotvovná mocí svou jest bílá růže, růže zármutku, hoře a strastí,“ pravil věhlasný kmet, „ale není ta pravá, jež by naší královnu zachovala.“

„Nejkrásnější růži světa spatřil jsem u oltáře Páně,“ pravil nábožný, stařičký kněz. „Byla jasná, jako tvář andělská. Mladé dívky šly k stolu Páně, aby obnovily úmluvu s Hospodinem — na tváři červenaly se jim a bledly růžičky. Byla mezi nimi mladá dívka a hleděla vzhůru k Bohu nejčistším a nejmilostnějším okem duše své jsouc pln neviny a lásky: byla živým obrazem nejčistší a nejvyšší lásky na světě.“

„Požehnána budiž taková láska,“ pravil věhlasný kmet, „ale posavád nikdo z vás nevyslovil jména nejkrásnější růže světa.“

Tu do síně vstoupilo dítko ubírajíc se k loži nemocné královny; byl to její synáček; potok slzí jasných řinul se mu z očí a po kvetoucím líčku. V ruce měl otevřenou velkou knihu, v sametě svázanou a stříbrem okovanou.

„Matinko,“ pravil, „o poslyš co jsem četl!“ A synáček posadil se u lože své nemocné matky a četl jí o tom, jenž na kříži smrt podstoupil, aby lidstvo spasil a veškerá budoucí pokolení. — „Větší lásky na světě není!“ —

A záře růžová rozložila se po tváři královny, oči její nabývaly živosti a jasnosti, neboť spatřila, jak z listů otevřené knihy zkvítala nejkrásnější růže světa, nesmrtelná květina vypučilá z krve našeho Spasitele na kříži.

„Vidím ji!“ zvolala plná nadšenosti a blaženosti. „Nikdy neumře a bude žíti život věčný, kdo spatřil tuto růži — nejkrásnější růži světa.“