Na vynalezení děl a tisku

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na vynalezení děl a tisku
Podtitulek: (Mit. str. 247.)
Autor: Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic
Zdroj: VINAŘICKÝ, Karel. Pána Bohuslava Hasišteynského z Lobkowic wěk a spisy wybrané. Praha : knížecí arcibiskupská tiskárna, 1836. S. 117–122. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Alois Vinařický
Licence překlad: PD old 70
Převedeno z bratrského pravopisu.

Jestliže válkami čest se dobývá, vtip-li Minervin
Pocty a pochvaly zasluhuje; Karthágy-li odboj,
Sparty-li vojvodové velicí, mocní-li se římští
Caesarové k slovu ještě berou, chrabrou si dobyvše
Věčné slávy rukou; jeli živ dosaváde Homéros,
Podivení-li hoden jemu rovný v zásluze Máro;
Vychvalují-li se ústa Demosthenova; velebí-li
Nám podnes pověst výmluvné herny Athenské,
Ač ruka jich divoká zbořila; přebdíme-li rádi
Noci celé, zpytujíc učení velikého Platóna,
Neřlibychom chropali, nebo hrdlo prolévali vínem:
Kdož lidu mnedle na Rejně siném vzdá odměnu slušnou?
Jenž k válkám přičinil, co ni sám nevymyslil Epéos,
Dardanského koně stavitel, moudrý ani Chiron,
Důmyslný ani Sicilian, jenž bydla dědinná
Svým vtipem obhajoval, a všem římského se vůdce
Vysmíval hrozbám? Silných co tisícero ledva
Mohlo paží, co beran valný, stroj jindy bořící;
To s rachotem nebe bouřícího nyní z mědi nástroj
Rozmítá, městské věže, bašty a ohrady bourá,
A králův byty otřásá; vyvrací tvrze pevné,
A svým ohromuje hrozoplodným národy řváním.
Tak jisté ani Gradivos velikého Homéra,
Ni Stentor neřičel; takového ni sám nevydává
Praskotu hrom; jeho dýmu vlnám jsou ledva podobni
Černošedí mrakové. Smrtinosný jak mile zápal
Zeň vyletí, naručest podolí i pahor se otřásá;
Země se rozpukuje; sama pak nebes obloha pevná
Se chvěje, skot se na pastvě plaší, i zvířata lesní.
Právě jako kdy na zem by se řítily báně nebeské
A spolu Cyklopové soptícím házeli ohněm:
Ustrašený dobytek rozptýlen různě pobíhá;
Skrejše lidé hledají. — Navraťte Symandovi pomník,
Zevsu, Diáně nocívládné chrámiska navraťte,
Též pyramídy Faru: ulité dělo ledva desátý
Z nich vyrazí kámen, sesují se a ve mžiku pojde
Práce roků tolikých. Snes na hromadu všech odevšad
Dávného světa děl a braní, s jakovými se vedly
Marsovy za starodávna boje: meče, helmy, pavézy,
Oštěpy ohrotěné Macedův, spružné luky Parthův,
Zbrojstvo Latínů, válečné spolu nástroje Grájův,
Též kosaté vozy, jichž Peršan na bojiště uvádí,
A praky, jimiž umí Beleár rozrážeti vítr,
I hromné do bitev voděné v Indostaně zvíře;
A vše to pak srovnej s děly objevenými domyslem
Germanského lidu: jak písek marmoru, ovce
Podkovaným komoňům, zářící hvězdy měsíci:
Rovně tak ustoupí, kdykoliv by svedla se bitva,
Těmto dělům všeliké starodávních nástroje vůdcův;
A kdyby víry vrahův nebylo a hrotův Mahometských,
Křesťanským krajinám zhoubných a pak utlačujících
Lid nebohý tyranův divokých: Světovládce nebeský
Jisté dávno by byl těch slévače děl lidomorných
Svým bleskem hromovým v nejhlubší peklo uvrhnul,
Jak smyšlený učinil Zevs Salmonéovi druhdy. —

Rejn ale nespokojen takovouto stvůru zavésti
K válečným potřebám, knihy též tisknouti učil nás
S Palladinou pomocí; což Evandrova máti, ni moudrý
Z Tyru vypovězenec, věštné ni Cefisovy dcerky,
Což ani sám neznal Tegeejský pravnuk Atlantův, Ni kdo mořem vedl rozděleným Israélovo plémě
Obřezané. Všude již je známa Platónova moudrost;
Již po celém světě rozšířen jsa tisíci otisky
Stkví se Aristoteles; již o vrchním mudruje dobro
Ženština; okresy hvězd, hluboká okeána širého
Tůň, podobu všelikou stvořující prášky tenoučké,
Rozměry Pythagora, i stíny Thaléta pijákům
K rozprávkám slouží učeným. Lukána mladý zná
Vejrostek, ba zahanbuje těch, kdož verše kujíce,
Nehty hryzou nebo lebku drbí; i Tibullu se rovná,
A slušnou položen jsa na váhu Katullovi ledva
Ustoupí. Rozplítáním všech v zákoně uzlů
Baldem též učeným každý již kout se ozývá.
Řečníkův pominu v mudrování zámot, i mrákot
Temných osvěcených logikou; ani a vědě zbožných
Nezmíním otcův, vyloživších ve čtveru částek
Zákon Hospodinův a učících smyslu tajemství.
Ctíme-li dobrotivých nálezkyň olívy a orby,
Ctíme-li sázeče rév, nálezce slavíme-li lékův,
Jenž naše rány hojí, a chrání mdlou těla sílu,
A vzdorují náhlému moru: kterakou takovému
Stavěti dáš, mládež smyslná, umělci památku,
Jenž, cokoliv se dělo světa od prvního počátku,
Nám na světlo vydal? jenž oslavu vojvod a králů
Po světě rozhlásil, a vojenská práva i městská
Sebral, a léčících zrostlin květ i šťávu okázal,
Jichžto zasílá z dálky Arab, Ejyptčan i Hindus,
Čím se posud tajilo v knížkách hojičů tovaryšstvo
Závistné; jenž nám nezcestné končiny země,
Dráhu a běh též slunce ukázal, a přemnoho slavných
Důvtipu děl zachoval, jichž by snad později vetchost
Zahladila? — Neb dvojrameného vynález odejmi
Rejna, a již koho teď po celém světě rozneseného
Čítáš, v nešvarném prachu tlíti Ovidia uzříš;
Ústa molův jej hrýzti budou a jiný nemilostný
Písmožravých červíků rod, a tolik zbude tobě
Z Fabiusa, co ho k obvinutí neposloužilo myrrhy,
Neb co k obálce kadidla ho již neztrávily kápě.
Buď k obalům neboli k perutím šípů smrtinosných
Poslouží Cicero, a dokonce pak ohni neujde
V sousedství hlupců holenou se pleší honosících,
Zbor-li jejich uzná, že příliš rozmařilými
Nábožným na urážku duším sluch básněmi lechtá.
Než k čemu těch připomínám, jichžto se chrániti káže
Víra naše, jakoby sladkým za medem kryli tajný
Jed? — Ukrytý by tlel v prachu národu Dalmatského
Sláva otec Jarolím, vzácný jejž vínek ovíjel
Znalce tří jazykův; i by zvětšela Afriky chlouba;
Zpráchnivěl, medovou jehož ústa přetíkala slastí,
Kněz by onen Adamantský, jenž nejdříve se pustil
Přes moře neznámé, by skrejše Božího otevřel
Zákona. Teď zdařilý ale Rejna siného vynález
A vtip důmyslný muže Germanského to vůbec
Ze tmy vyňal. Již přáno je nám zde nacházeti pastvy
Nadzemské; již volno nebeskou sytiti mannou
Touhu ducha; trapnou duše žízeň ukájeti božským
Volno je nektarem! Aj co včelky my můžeme rovněž
Po květných šťávu spasonosnou ssáti paloucích!
Neb k nám Insubrů se blíží biskup a sláva
Akvinských vznáší se, pudíc světa mrákoty, vzhůru
Až k nebesům. S ním Béda přelétá poušť učenosti
Povětrnými komoňmi vezen, a v Pavlu tajemství
Nestíhlých posud objevuje, a se pak, věci zemské
Objednav, k obytům anjelským vzhůru vynáší,
I mnoho ještě jiných, jichž může-li někdo vyčísti,
Sečte také skoty Sarmatův, ratolesti Lycejské,
Sečte u nás dušemorných svodníkův; klasy sečte
V Gargarském okolí; vypočítá, Tempe co trávy,
Co sněhu míval Ural, a co mívala Media toulův.

Již tedy národové, na patě kdož Kalpy bydlíte,
Ježto Arar pijete, Rutupinské skály držíte,
A v Thúli světa nejzazším se živíte na konci;
Rovněž i vy, kdo v lesích Kaledonských své stany máte,
I z Trebie kdo si ochlazení, či z Tibry nosíte,
Neb Kalabrů brázdíte rolí a na Réna malého
Neb na březích Padských réví klestíte kosířem;
Hladkobradí Ligurů vnukové, Henetů vy potomci,
A spolu jichž zahubil skoro věk, vy plémě slovútných
Hellénův, předkův že vašich Germania díla
Ze tmy šeré vyňala, vzdejtež Germanii díky,
Pakli na srdci leží vám vlastní spása a Musy,
Čest a památka dědův a praotcův oslava dávná!

Váleční i vy národové, jež Sáva Panonská
Neb Polabí zrodilo studené, i vy Cimbři bojovní,
Též vy, jejichžto vlaží skotoživné pastviny Visla,
Posléz pak pod mědvědicí co bydlíce severní
Pověčným jste uvykli mrazům: krvavých-li ve válkách
Rozkoš a čest a svou nejvyšší slávu hledáte:
Nálezce střeliva hromového velebte a slavte!
Strůjce i tisku lyrou zvelebujte vy Musy milenci,
Jak vaše vás Euterpe či Fébus Apollo pobádá.
Tváře jeho slonokost podobuj, jeho obraz Apelles
Uměle vytkni, mramor mu skály vydejte Paroské,
Kov poskytni Korynth, a práci Lysippovo dláto!
Tartézských hledaní na lodích zvelebujte ho Indi,
A kdož po stromoví samorostlou vlnu česáte,
Slavte ho Arabové! Že však ani kraj světa vešken
Důstojnou s to není jemu odměnu dáti: alespoň
Oumysl povděčný chvalnou projevujte mu písní!