Vánoční album/1884/Na salaši

Vánoční album/1884
Pro česť armády	Na salaši	„Narodil se Kristus Pán…“

Údaje o textu
Titulek:	Na salaši
Podtitulek:	Veršovaný obrázek z Tater
Autor:	Josef Haken
Zdroj:	Vánoční album. Dárek českým rodinám. Ročník třetí. Uspořádal Gustav Dörfl. Praha : vlastním nákladem, 1884. s. 40–51. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jak nevzpomínat na vás v každé chvíli,
velebné Tatry, ráji plný krásy?
Kdo jednou uzřel vás, jak vděkem víly
je očarován vámi na vše časy!
Ač v klínu vašem okamžik jen krátký
jsem prodlel, duch můj rád k vám letí zpátky
a myšlenky mé často k vám se vrací,
jak v podjeseni v teplé kraje ptáci.

Zřím v zamyšlení v nebetyčné výši
plát stříbro sněhů vašich skalných skrání,
pod nimi lesy, zeleň širých strání,
lesk bystřin, jezer, řek v jich vážné tiši,
mlh závoje, jež nad nimi se vznáší —
Stád tklivé zvonky slyším na salaši,
přelibé zvuky slovenčiny milé,
jíž pěje dívka, v chrámu kněz se modlí…
A což ten lid, tak prostý, v jaré síle,
jenž v potu tváří živ jest, bez pohodlí,
ve kruté bídě, v prostřed hněvu, boje
a nad vše rád má přec ty hory svoje! — —

Zas duch můj zbloudil v ony drahé kraje
a upomínka v prostou píseň taje.

 * * * 

Na kraji lesa, v kosodřevin šeři,
kol ohně, z něhož mohutný se čeří
do výše dým, hle, opálení, snědí
v malebném kruhu pastevcové sedí.
Uprostřed nich — jak otec mezi syny —
ze krátké dýmky starý bača kouří.
Kol obličeje, z něhož vrásek stíny
o mnohé vypravují žití bouři,
jak bystřina, jež stříbrem luny hoří,
vlas šedivý mu na šij dlouze splývá
a na ramenou mnohý záhyb tvoří.
Zrak jeho snivě v plameny se dívá,
jak s tmou si hraje jejich záře skvělá.
U něho stranou věrný Bodroš sedí
a strážným okem v blízký úval hledí,
kde pod skalou se stádo ovcí bělá.

Kol ticho večerní, v něž jenom časem
ze stáda zvonek zazní dutým hlasem
a z lesa, kterým bystrý potok šumí,
hrdélek ptačích svatvečerní dumy…
Tu od salaše, v lučinaté stráni
zazněla hudba s veselými zpěvy,
jež k tanci pějí podtatranské děvy.

Naslouchá bača v tichém zadumání,
naslouchá chvíli — Upomínka drahá
na líci jeho kouzlí úsměv blaha,
jež v rosu taje na šedivé řase — —
I zahovoří pohnut k milé chase:

„Jak krásné jsou přec jen ty hory naše!
Ač v klínu jejich bída krutým hostem,
hle, spokojenosť v živobytí prostém
jak s veselím se v štěstí pojí plaše! —
Ba, dokud jenom svoje písně máme,
my v horách svých jsme šťastni, nezoufáme.
A věřte mi, že nikdo za svět celý
mě s jejich stínem více nerozdělí.

Já poznal jsem v tom strastiplném žití,
jak srdce zmírá po jich sladkém ráji,
jak oko často zapláče si v taji
po šumných lesích, po jich vonném kvítí,
jak duše v posled těžkou touhou stůně
v hrob složit tělo v jejich rodném lůně —
já zkusil to — a nechcete-li spáti,
tož poslyšte, snad chvíli nám to zkrátí.

Když poslouchám tak veselou tu chasu,
ty zvuky dud a dívčích hrdel zpěvy,
v nichž srdce zármutek i radosť jeví,
tu upomínka blahá dávných časů,
jak vánek osením, mi duši chvěje
a z davu zklamání a beznaděje
mi svitne záře štěstí — štěstí mládí.

Ó, zlaté mladí! — Važte si ho rádi,
neb v proudu času když se jednou ztratí,
volej je stále — víc se nenavrátí.

Já mlád jsem byl a vesel jako jiní,
snad ještě víc — vždyť lásky slunko jasné
ze zraků zářilo mi dívky krásné,
již, bohužel, juž chladná země stíní…
Ó, kterak živě na mysli mi tanou
ty krásné večery tam na salaši,
kdy v tanci výskaje, jsem s milou Hanou
se vznášel v kole, blažen láskou naší!

Však žel, že v světě štěstí je tak málo!
Neb prchá vyplašeno záští lidí,
již zaslepeni terč své zloby vidí
i ve snu, v němž nám o nebi se zdálo…
Ba, věřte, každý štěstí zásvit malý
tu pomluva a závisť lidská kalí.
Tak také nám — neb lidé zlí jsou všudy —
v bol proměnili mladou lásku naši:
vždyť Hana dcerou pána na salaši
a já jen u ovcí byl pasák chudý!

Než těžko vyrvat lásku z duše prosté:
čím víc jí bráníš — tím víc v srdci roste.
Nadarmo byla všecka lidská zloba,
překážky, hněvy, posměch, přemlouvání —
my věrni v lásce zůstali jsme oba.
Ba, sluchu svému nevěřil jsem ani —
neb Hana moje, drahé, dobré děcko,
raději chtěla opustiti všecko,
vzdát rodičů se, rodné vlasti svojí,
než zavrhnouti velkou lásku moji —

Až skutkem stalo se, co bylo slovem.
Když léto přišlo v hávu purpurovém
a dechem jeho žito zrálo v poli.
my přemoženi trápením a boly
jsme s láskou svou se brali v cizí kraje.

Nedivte se, že v oku slza taje
mi při vzpomínce na ten večer tichý,
kdy na Hanu jsem čekal za dědinou, —
když v duchu zřím zas, kterak nocí stinnou
bez řeči, s pláčem nade svými hříchy
v dál spěchali jsme, mezi lidi cizí,
kde mněly jsme, že žaly naše zmizí! — —

Na chvíli přešly, jako mrak se ztrácí,
by vyšel jiný. — Ve vsi u Krakova
po dlouhé cestě dostali jsme práci.
Tu na večer, když jak dva družní ptáci
jsme vraceli se s pole, beze slova
mi často Hana v náruč klesla v pláči.
Já v lásce slzy slíbal jsem jí s lící,
však — Bůh sám ví — mně zdálo se, že chvící
se řasu mou též při tom rosa smáčí…
Než myslil jsem si, snad nám srdce úží,
že u cizích jsme lidí na podruží.
Až vyděláme ještě ňáký zlatý
a krýt nás bude střecha vlastní chaty —
pak, Pánbůh dá, nám jisté lépe bude.

Na zimu pak, když stromy v roucho rudé
se odívaly, za groš vydělaný
a skrovný peníz, jejž jsem nesl z domu,
na konci vsi, jenž zatáčel se v strany,
od nichž jsme přišli, se zahrádkou stromů
jsem domek koupil s malým kouskem pole.
Blahobyt sice nekynul nám velký;
já do města však chodil na výdělky,
a tak jsme, třebas při skromničkém stole,
teď s láskou svojí mohli býti šťastni.

Však místo štěstí dnové přišli strastní.
Když po práci jsem s touhou spěchal domů,
bych potěšil se s drahou svojí Hanou,
vždy téměř zastih’ jsem ji uplakanou
u okna, šeří zasněžených stromů
hledící smutně do mlhavé dáli,
kde snad ty naše rodné hory stály.

Já těšil ji a s očí slzy stíral —
vsak těžkou věcí slovem těšit jiné,
když bolem v hrudi vlastní srdce hyne! —
Bůh sám ví — často, když jsem kolem zíral
tou šírou plání sněžnou, nepřehlednou,
podivný stesk mi sevřel duši bědnou,
že peruť její úzkostně se chvěla,
jak by mi z těla uletěti chtěla —
a já jsem při tom s uslzeným zrakem
být přál si ptákem, nebo lehkým mrakem,
bych na chvíli moh’ spatřit bory svoje…
Než v sobě skrýval jsem ty nepokoje,
před Hanou o nich promluvit se boje
a doufal jsem, až přejdou zimní časy
a v kraj zavítá jaro plné krásy,
jež v každém srdci radosť, blaho budí,
že stiší se i bolesť v naší hrudi.

Sníh roztál, „kuku“ ozvalo se v háji,
zem čerstvou zelení se vyzdobila,
v zahrádce naší květů jako v ráji —
však Hana čím dál více smutna byla.
A zdálo se mi často, když tak stála
přede mnou, slzy utírajíc s lící,
jak chtěla by mi divného cos říci —
však slova přes rty vykročit se bála.

Tu jednou — bylo právě před nedělí —
jsem opět večer navracel se z díla.
Cos’ ku předu, jak tajná jakás síla
mne hnalo stále — nohy se mi chvěly.
Přichvátám domů, hledím — kde je Hana?
V světnici prázdno. Běžím do zahrádky —
ni tady není. Domů spěchám zpátky —
však marně celá chata prohledána,
nadarmo volám sladkými ji jmény —
jen ozvěnu a vlastní slyším steny…
Do rukou hlava v zoufalství se chýlí.
V tom na stole jsem uzřel lístek bílý —
juž chápou se ho ruce v spěšné píli —
snad z jeho slov mi objasnění vzplane?

I čtu. Hle, písmo celé uplakané —
můj milý Bože, od Hany to psaní,
v němž prosí mě, bych nehněval se na ni,
že neodolatelnou hnána touhou
na cestu do hor vydala se dlouhou,
by spatřila zas rodnou svoji chatku;
že prosit, bude otce, drahou matku,
by odpustili neposlušné dceři
pro lásku její, — že snad, jak prý věří,
se usmírní jich dávný hněv a zloba;
že vše mi psáti bude v krátkém čase,
neb sama pro mne zpátky přijde zase
a pak, že do hor vrátíme se oba. — —

Den po dni míjel v nedočkavé touze —
uprchlo léto, zima spěla zpátky,
však od Hany tu ještě ani řádky.
Já přestal doufat. Naříkal jsem pouze,
v zoufalství mysle, že již podvedla mne,
že tenkrát ono psaní bylo klamné,
že lstivě domů prchla nevděčnice,
by v chatu mou se nevrátila více.

Tak přemítaje v podvečerní šeři,
ve smutku hlavu podepřenou dlaní,
jsem jednou zase vzpomínal si na ni.
Tu náhle výkřik zazní ode dveří —
a v okamžiku v náručí mi leží
bez sebe Hana — bledší nad sníh svěží…

Radostí, strachem duši polekanou,
na postel kladu drahé její tělo
a volám, křísím — z očí slzy kanou
na chladné ruce, na bělostné čelo.

Ó, nechtějte, bych hledanými slovy
svou strasť vám líčil — kterak marné bylo
vše namáhání mé! — Až lékařovi
se konečně ji vzkřísit podařilo.

Když procitla a u sebe mne zřela,
tu radostí se všecka rozechvěla
a na rtech jemný úsměv — dobré děcko —
mě prosila, bych odpustil jí všecko,
že z lásky ke mně jen to učinila…

Pak svěřila mi chvějícím se hlasem,
že nešťastnou ta cesta pro ni byla —
a vyprávěla, oddechujíc časem,
jak v touze, která dávno juž v ní plála,
s níž ale vždycky svěřit se mi bála,
čas dlouhý z domu tajně chystala se;
jak slza štěstí leskla se jí v řase,
když hory svoje uhlídala zase. —
Však kterak srdce pukalo jí bolem,
když v rodném domku za dubovým stolem
jen otce našla, jenž ji nechtěl znáti;
jak v pláči klesla na hrob mrtvé máti
za odpuštění prosíc svojí viny
a na památku vzavši hrstku hlíny,
zpět nešťastna se brala z domoviny;
jak přemožena útrapami těmi
upadla v nemoc na zpáteční cestě,
s níž dlouhou dobu vyležela v městě;
jak konečně, ač přemlouvána všemi,
že ještě slabá — k tomu v zimním čase, —
dál spěchala, by u mne byla zase,
a cestou nemoc na ni vrátila se. — —

Ó, kterak nyní v srdce bolném chvění
jsem litoval těch křivých podezření!
Jak ošetřoval jsem ji s věrnou péčí!

Však marně. Nemoc byla čím dál větší,
má dobrá Hana, jako snítka svadlá,
po celou zimu stále chřadla, chřadla —
až jednou ráno na hřbitůvek malý
jsme studenou ji s nářkem pochovali.

Ostatní víte. Dodati jen stačí,
že prodav domek, pospíchal jsem v pláči
zpět do hor, pro něž tolik jsem byl zkusil,
bych v ráji jejich hoře svoje zdusil
a naposled, bych v sladkém jejich klínu
ku spánku složil těla svého hlínu.

Nuž, mějte tedy ty své hory rádi
a obraz jejich věrně v duši noste,
neb věřte mi, s čím jednou srdce sroste,
to celý svět vám nikdy nenahradí!“ —

Dokončil bača. Na šedivé řase
mu v záři ohně slza zaleskla se
a dolů kane rozbrázděnou lící,
jak po dni parném rosa při měsíci…

Kol ticho večerní, v něž jenom časem
ze stáda zvonek zazní dutým hlasem
a z lesa, kterým bystrý potok šumí,
hrdélek ptačích svatvečerní dumy.