Na rozcestí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na rozcestí
Podtitulek: (Mrtvý píše živé.)
Autor: Josef Wünsch (jako Vojmír J. Wünsch)
Zdroj: ČAPEK, Antonín; DÜRICH, Josef. Ruch : almanah omladiny českoslovanské. Ročník druhý. Praha : I. L. Kober, 1870. s. 213–220. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Madame! — Když poslední jsem v rozchodu
vám na ručinku vtiskl políbení:
tu tváře vaší milou podobu
jsem v mysli skryl — o líbezné to jmění!
a blah jsem byl a neznal chudobu.
Však mně tak málo květlo potěšení — —
hled poslední! — víc nebylo mi dlení. —
A smavé dítky jak když vraždí matka
ocelí dravou, jedním krutým mžikem:
tak já jsem stal se krutým vražedníkem,
tak já povraždil tichá neviňátka,
dvě nemluvňátka sotva zrozená —
dvě slzy vyroněné v polou. — —

Jak duše Kaina těžce prokleta,
tak nešťasten já bral se do světa,
vždy dál, vždy dál, bych víc se nevrátil
a abych čas si cestou ukrátil,
zahvízdal jsem si něco k radosti:
však Kaina veselí víc nehostí,
a já zas v smutku brzy sklonil šiji,
vždyť znáte ji, tu divnou melodii,
jak srdce nemá potěšení žádné
a vadne — vadne — až uvadne. —

Madame! poslyšte, vypovím to krátce,
jak na vše zpomínám as jako ze sna.
To byla noc tak nevlídná a děsná,
a jak ubohé dítě ve pohádce
jsem dlouho — dlouho bloudil lesem,
a trní — trní krutě dřelo,
a srdce — srdce krvácelo.
Tak octnul jsem se na rozcestí,
kde kámen šedý, svadlé věnce
pod lípami poutníku věstí,
že chudý hrob to zatracence. —
Snad že jste na ty sladké chvíle zcela
i na místečko milé zapomněla,
že Byrona jste jednou v lásce měla,
že chodili jsme do stinného dolu
a na kameni sedávali spolu.
Však tomu dávno již, a čas vše mění,
a já tu sám teď seděl na kameni,
a lesklá bambitka se na mne smála,
než vy jste dlouho, dlouho prodlévala,
a hlava má tak podivně mi hřála: —
tu ve hlubokém hvozdě padla rána — —
však člověk věru spokojí se z mála,
kus olova a prachu také trochu, —
co víc si přeješ, opuštěný hochu?! —
Po dlouhém čase pak, když jednou z rána
jsem ze sna probudil se v polou jen:
na rozcestí jsem ležel v černé zemi —
chýžečka maličká — šest kolem stěn,
stěn nejmenších to jistě mezi všemi;
šest kolem stěn — chýžečka maličká,
a na střeše zelená travička,
a vůkol ticho jako v hrobě bylo. —
Teď se mi tu již ovšem zalíbilo;
vždyť spravuju své hospodářství malé
a dostatek mám všeho převeliký,
i myšek stádce, broučky hrobaříky.
O přijďte jen a uvidíte krásy
a uslyšíte sbor můj mnohohlasý:
vyť v hudbě výborná jste nade všemi,
mistrně vehrála jste do srdci mi
tu píseň divokou. — O pojďte již,
hlavinku skloňte zde na černý kříž,
vždyť nežádám z těch krásných časů všech —
jen jednu zpomínku a jeden vzdech
a slzu jedinou, jež milou vlahou svou
by ve světničku tichou prodrala se
a po mém srdci aby rozlila se
a zacelila ránu — ránu hlubokou. —
O kéž pak v krásném tomto světě
nám žití krásné znovu zkvěte! —
Zas bloudit budem u potoka v dolu
a z jara radovat se zas jak děti
a nejkrásnější kvítka hledat spolu.
Pak zas vám budu vyprávěti,
jak trpce úpí robi kletí,
jež k temnotě krutými řetězi
až k zoufání upjali vítězi. —
Však přijde čas a otrok, titan spjatý,
prokleje los svůj peklu jenom svatý
a zdrtí porobu a pouta kletá,
jež tyranům v jich hříšná čela vmetá.
Pak svoboda se zastkví v kráse nové,
a z dálky připutují národové
a poznají se v tomto znamení
a poznají i bratry svoje chudé
a poznají, jak byli mámeni.
Pak národ národu zas bratrem bude,
a země zemi sestrou milovanou,
pak srdce lidí svatým ohněm zplanou
a králem nejvyšším pak provolají
ten zákon, k němuž srdce jen se znají,
ten zákon sladký, břemen neznající,
jejž koná člověk s úsměvem ve líci,
ten zákon boží, zákon andělů,
jenž žebráku i pánu stejně vládne,
jenž věčně mlád a nezná stáří vrásky,
ni podplatku, ni nedůvěry žádné:
ten sladký, svatý, boží zákon lásky! —
Madame! pak nové zas nám mládí zkvěte,
a budem jako dřív zas hravé děti:
ty nejsladší vám písně budu pěti,
sladší než andělů modlení věru,
sladší než slavík druži pěje v šeru
a než kdy čtly se v umělecké besedě —
o pojďte, pojďte, sladká paní má! —

Však marně tak jsem volal do večera.
Hle, jahodníci tam se v domov vrací —
s hošíkem malým ze vsi dívčina.
Hošík umouněný jak všichni ze vsi,
leč dívka krásná jako růže vodní,
když první den nad černou hlubinou
v bělounký kališek se rozevila,
až kvítka pohlíží k ní závistivě. —
I vyrůstala chudá ve vsi dívka,
a dvé matiček péči o ní vedlo.
Ta první chudobnou jen košiličkou,
leč druhá matka oděla ji skvostně:
do očí čarovný jí oheň skryla
a milý půvab do důlků na tváři
a v ňádra vlila sladká tajemství,
že hochům čarovala na potkání.
Nejvíc však rychtářovu Jeníkovi,
když prvně potkali a usmáli se
a když pak častěji se setkávali,
vždy mileji se usmívali
a vřeleji se líbávali —
syn ze statku a chudá dívčice! — —

Poklekla u kříže a křížem znamená se
pak ručky skládá na košilku bílou,
na ňádra bujná, skroušeně se modlíc:
„Můj bože, ty dobroto přespřílišná:
smiluj se nade mnou, jsemť dívka hříšná! —
ba hříšná mnoho, mám Jeníka ráda,
on večer k nám se do zahrádky vkrádá;
však teď, — o teď již nepřichází více!
mně srdce puká a vadnou mi líce —
můj bože, ty dobroto přespřílišná:
smiluj se nade mnou, jsemť dívka hříšná!“ —
Tu slzí proud jí řine se po tváři,
a vzdech za vzdechem ze ňader se rodí.
Tak dlouho smutno klečí, až hoch malý
pobídne, k domovu by vraceli se:
„pojď, Bětuško, už je tak hrozná tma,
a pozdě je a budem doma biti.“

Odešli a mně zůstal krutý osud,
vždyť vy, madame, jste prodlévala posud.
Já zadumal se do zármutku svého
a myslel na ty chudé jahodáře:
i na hošíka na umouněného,
i na dívčiny očička i tváře.
Já na oba jsem mysleti chtěl stejně —
Madame, odpusťte jedinou mi vinu,
že stalo se mi jako obyčejně,
že mnohem víc jsem myslel na dívčinu. —

Již mladé jitro rdí se v rozednění,
a posud v marném čekám polosnění. —
Však slyš! — Jaký to šum zaznívá z dáli
a rozléhá se po hlubokém lese?
vždy bliž a blíž se temný rachot nese,
vždy blíž, až měsíce srpeček malý
na rychlý vůz svou chladnou záři leje —
a ve voze? — tam paní, krásná paní,
jak slunko ve poledním usmívání. —
Tu náhle vůz se chýlí ze koleje
a bez milosti vrazí do kamene,
jenž nad mým hrobem chudičkým se klene,
a vozka hned: „to aby čert už rohatý!“
vzdychaje na „zlodějskou“ cestu kleje,
a dáma šeptá: „Ach, toť kámen proklatý!“ —

Madame! — Já poznal líbezný váš hlas,
jenž vyrušil mi hrobu mého klid,
a rychle chtěl jsem vůz již zastavit
a prosit vás, byste přec sestoupila
a byste dobrou mi jak dříve byla.
Než běda — běda, vůz již dál uhání,
nade mnou smutný les jak dřív se sklání
a rychlým větrům útrapy mé věstí,
jak krutě tíží osud dvojatý:
že neoplakán tlím tu na rozcestí —
že tlačí mne váš „kámen proklatý“.