Na matku mou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na matku mou
Autor: Josef Jaroslav Kalina
Zdroj: KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 119–121.
Licence: PD old 70

O matko drahá, jež, daleká svízelův pozemských,
Ve stanu blaženců stkvíš se ozářená,
Sestup — jako když, dítko plačící, tebe ždál jsem —,
Bys i nyní pomocí dařila mne i utěšeníčkem!

Hle, dítko posavad jsem — to tvoje dítko,
Od prsou neodervané tvých milodyšných;
Vazbou k tobě připojen pověčnou,
S říší duší mysl svou jsem sloučil!

Ať sluncí, ať měsícův nade mnou se krúžily dráhy,
Nezměnilať mne ni časův ni prostorův dálka;
Ať střídáním sestařila se těla mého clona,
Nesestárnulať láska má v srdci věčně mladém.

S tvého propuštěn vodítka, nezkušenec, putoval jsem
Po matně spletitém života bludišti:
A v chorobě žebrák bídnější
K tobě ze své pouti se vracím.

Řeči srdečné, jíž tvá sladká učila mne ústa,
Neporozuměliť lidé, jí nevšímajíce;
Vzájemných nebylť mi v podíl citů souhlas;
Na srdci, jako na tvém, dlíti mi nedáno.

Lásky opoj všedněchladnou sražen mi střízlivostí;
Přátelstva duch vystřídán osudu rukou;
Nemá, kde by hlavu sklonil
Opuštěn v sirotství syn tvůj!

Po domech jsem chodil, po krajích,
O skrovný dáreček žebraje lásky;
Neslitovnost od krbu odehnala mne
Hosta, jehož nikdo nezval.

Bylť cizinec já světu, svět mně cizincem;
V rodné, vyhoštěnec, otčině trval jsem:
Nedáno, bych pokoje zvelebil si stánek; —
Bych oddechl po života bídách, nedáno.

Ni balsámu na srdce svého rány
Ni útěchy neshledal jsem aniž doufání;
Slzy mé kde skrápěly se, vadlo kvítí,
A nad hlavou mrak se mi dme ze vzdechů.

Života slast mně v pelyněk mění se,
Té země víc netěší mne rozkoš;
Tvé jméno v noci mé libozvukem, tvůj obraz úsměvem,
K tobě jediné mne již touhy moc ponáší.

Mysl, krásy a ctnosti pojímavou —
Zděděnou po tobě — v čirosti zachoval jsem,
Tváře tvé zpanilosti nepoškvrniv ani neporušiv
Divým zloby a vášně šklebem.

A když, nevidom i křehkostí překonán lidskou,
Na pokleskův jsem zavrávoral třasavisko:
Vždy zase čist povstal jsem od pádu,
Zkroušením obmyv svědomí svého skvrny.

S bělostným dětské neviny vínkem
Tobě, matko drahá, v ústřety chvátám:
Se svého již věčné záře sídla sestup,
K libodechým přitulit mne řevně prsům!

Závojem svým zakrej mne ochranným,
Jenž utkán z paprskův sluncí jiných;
A nebeských kruhův romonem ululaného
Mne vzejmi z té země krajův.

A tam, věčného dne úsvitem procitna,
V náručí tvém nevzpomenu na života snění; — —
Pak věčně spojeni, bychom se nerozešli více,
Kochati sebe budem u zdroje blahoslávy!