Na křižovatce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Na křižovatce.
Autor: Václav Šnajdr (jako Vácslav Šnajder)
Zdroj: Sládek, Josef Václav. Ruch : básně české omladiny, vydané roku 1868 k upomínce na založení národního divadla. Praha: 1868. Dostupné online. Str. 163–168.
Vydáno: 1868
Licence: PD old 70

„Však on jí zvykne!“ povídají staří;
„a třeba den, dva, tři se spolu sváří,
to není ještě oheň ve stavení;
bez trocha vády žádný sňatek není.“

Tak povídají, — dědoušek však kývá
svou hlavou šedou; víť on, jak to bývá,
když není láska štolou mladých lidí,
víť, z takých sňatků bol jen, svár se klidí.

Však co to na plat, marné domlouvání,
tatíka vůli nikdo neubrání,
a třeba hoch byl jak ta kaple bledý:
„On musí chtít, to pro dnes naposledy!“

A hoch se zvedl, duši mu to mučí,
že lásce sejček umíráčkem skučí,
a ze stavení jako štvaný letí
a letí — letí, — lásky ve objetí.

 * * * 

Jak krásna je, když má tu slzu v oku,
jak vodní lilje v hravém vlnek toku!
Jak krásna je s tím rmutem na té líci,
jak z alabastru socha na měsíci.

Již nemá matky, otce nepoznala:
je dítě lásky — jak to v srdci pálá!
Jí matka studem odumřela, bolem,
a otec, bůh ví, kterým chodí dolem.

Jen v lásce hocha znala živobytí,
jen v jeho lásce nebe hvězdou svítí!
A jej — má ztratit, — že je lásky dítě!
Ach jak to bouří, bodá v srdci lítě.

Dnes naposled — a přec to tak být musí,
třeba to srdce bolest ve prach zdusí;
dnes naposled — ach jak jej tiskne k sobě,
tak jako matka zmírající robě.

Jsou němi oba, — nač tu také slova,
kdy havran lásku ze srdce jim klová?
Dnes naposled — i přísahu si složí,
že do hrobu svou lásku nepoloží.

A křižatky tak pusté jsou, tak teskné,
jen slabý kmit se sem tam hvězdy leskne,
jen větrů šumot kolem rozléhá se.
„Za rok a den tu obejmem se zase.“

 * * * 

A svatba hlučná byla den hned na to,
ta nevěsta je samé pentle, zlato;
i pije, tančí, bouří starý, mladý;
jak posedlý ten kantor housle hladí.

I ženich pije, výská, v kole bouří,
až od podlahy síň se prachem kouří,
a ženich výská, až se tatík diví;
leč hlavou kývá dědoušek ten sivý.

A div se tatík plesem nerozskočí,
že jeho hoch jak posedlý se točí,
a povídá, že zná ty mladé hochy:
„Jen nepovolit jejich pro vrtochy.“

Tak pilo se a bouřilo až k ránu;
již v kapli zvonek svatou světí pannu,
již dědoušek se káravě v to vkládá:
„Teď k modlení čas, z kola, chaso mladá!“

I uposlechli; dědouškovo slovo,
to platilo jak páně páterovo.
I každý s milou vykradl se zticha,
jen ženich ještě z kola nepospíchá.

A v ruce sklenku pije, dupá, skáče.
I dopil, sedá, — hlavu kloní — pláče,
zas setře slzu, novou sklenku stiskne,
do kapky dopil — vyskočí a výskne.

 * * * 

Již brzo rok, co svatbu měli spolu,
však divná pověsť běží po padolu:
že ženich hýří — až to proti bohu —
a jeho žena — v hrobu jednu nohu.

On pije jen, a marně tatík brání.
„Jen nepovolit“ sám teď hlavu sklání;
ta hlava jeho jak dědouška bílá,
velká to bolest, co ji pobělila.

A dědoušek? — ten nediví se tomu,
že vnouče až den bílý chodí domů,
on ví už mnohou takou historii:
jedni se věší — druzí zase pijí.

 * * * 

Je tuhý mráz tam, žena sedí doma,
modlitbu vzlyká sinalýma rtoma
a tatík churav ku krbu se tulí —
a syn? — ten někde ve dví sklenku půlí.

A venku vichr — mráz jde po všem těle
a žena v mukách vzývá spasitele:
„Je dávno půlnoc, on tu ještě není,
ach bože, odvrať od něj pokušení.“

A již se zvedá — na lože se klade;
ach divý sen jí srdce svírá mladé,
a tatík také u krbu již dřímá —
jen dědek ještě růženeček třímá.

 * * * 

Tam na křižatkách, odkud tolik lidí
tak poděšených? co jich oči vidí?
Jen stuhlé tělo, v sloupu stojí oči,
kol stuhlých vlasů jíní věnec točí.

A vedle něho jakás’ divná žena,
nikdo ji nezná, v hadry oblečena,
na hlavě věnec z podivného kvítí,
ach hrůzný bol to, tak co oko znítí.

Tak dodržela přísahu mu svoji,
že na křižatkách svatbu si vystrojí
to do roka, i přišla v divném rouchu,
svatební věnec kolem ze rampouchů.

I dědoušek sem šlape — ach již tuší —
i slitování prosí jeho duši!
I ženu poznal — a ta hlava sivá
se jako tenkrát bolestí rozkývá.