Několik archů z rodinné kroniky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Několik archů z rodinné kroniky[1]
Autor: Karolina Světlá
Zdroj: Máj : almanah na rok 1862. Praha: I. L. Kober, 1862. s. 33–85.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Za panováni císaře Josefa Druhého slavné paměti stála v Čes. B. u samé silnice malá hospůdka, která při stavění nádraží pěknějšímu, pravidelnějšímu, ale za to méně zajímavému stavení ustoupiti musila.

Tato hospůdka náležela mému pradědečkovi a byla chloubou celé rodiny.

Až doposud o ní vypravujeme se slzami v očích jako o ztraceném ráji, a kdo by nás poslouchal, mohl by se snadno domnívati, že nebylo rozkošnějšího místečka nad ni ve světě. Oči ale, v nichž neplanula v oné čarovné záři, v nížto se domov každému citlivému srdci jeví, byly by se snad opovržlivě aneb posmívavě od neúhledného, nesouměrného a věčně blátem postříkaného domku odvrátily, co by se jim, když nestranně soudíme, ani tuze zazliti nemohlo.

Staré stavení bylo po jedno patro a pravý jeho bok byl tak vypuklý, že se zdálo, jako by ho nějaký neviditelný obr stále nadýmal. Levá jeho čásť byla sice rovnější, neměla ale jediného okna; za náhradu snad za tento nedostatek nacházely se v nejkrajnějším konci právě jako by domu upláchnouti chtěly — vrata. Pádná jejich křídla byla ale největší zbytečností u celého stavení, neboť hořejších menších částí nebylo, bůh ví jakou náhodou, úplně. Trochu mrštný človíček mohl se přes ně hračkou přehoupnouti; ale ani tohoto namáhání nebylo potřeba tomu, kdo se chtěl do domu dostati; potřeboval se jen trochu skrčit a proklouzl pod nimi jakoby nic. Tak vymletý více příkopu, v němž se mohl člověk v zimě v létě v blátě utopit, než čemu jinému, podobal se průjezd.

Nádvorník byl snad k poznání přišel, že je v takovýchto okolnostech všecko zamykání marné, a proto byly vrata nejspíše ve dne v noci v každém počasí otevřeny, což jim dodávalo jakéhosi příjemného, pohostinského rázu.

Uvnitř nebyl domek spořádanější; na nedlážděném dvoře strmělo mrviště vysoké jako věž a vedlé se černal kal rozsáhlý jako jezero. V pozadí vedlo několik napolo sesutých stupňů do zahrádky — zasluhoval-li trávník shnilým plotem obehnaný a několik bezových a lískových keřů tohoto jmena.

Všecko zevnitř i uvnitř domku bylo zpustlé a bez úpravy; dvéře a okna nedaly se zavřít, v podlahách byly díry velké jako má hlava, stropy hrozily spadnutím, kolny jen jen že pohromadě držely — každému novověkému hospodáři by byly hrůzou vlasy vstávaly nad vší tou nedbalostí, v které si naši otcové s malými výminkami snad vesměs libovali. Ale buď si jak buď: v této zpoušti byla jakási zvláštní poesie, z ní vanul takový svěží dech volnosti, že musil umělec okamžitě ve vetchém domku zdomácněti, a pradědečkovo potomstvo náleželo bohužel nejvíce tomuto nešťastnému plemenu, před nímž se každý rozumný člověk křižuje, a proto měli tě také tak rádi, ty starý, milý krove! —

Rok co rok sídlil za komínem na doškové střeše vážný čáp; pod okapem, z jehožto zetlelého zelenavého dřeva hezoučké bylinky vyrůstaly, lpělo lašťovčí hnízdo vedlé hnízda; na kalu honila se stáda kachen smaragdových krků a křídel; na kolnách vrkaly hejna holubů všech barev a na mrvišti procházely se ti nejstrakatější kohouti a slepice českého chování. Pradědeček jiných netrpěl, sousedé si mohli nasazovat tyrolská, štýrská, anglická a kdo ví jaká ještě vzácná kuřata, on zůstal při domácích, něco cizého mu do stavení nesmělo. Prababička měla s ním svůj svatý kříž; ani v střípkách za okny nesměla se mu cizokrajná květina objeviti, a ona přec tak ráda zahradničila. Jen růže, tulipány, karafiáty a fialky, ježto za ryze české květiny měl, protože je po česku pojmenovati mohl, nalezly milosť před ním. Všecky ostatní vytrhal, jak mile si je žena, doufajíc, že ho oklame, vsadila, a kdyby byla za sazeničky aneb semínka sebe více dryáčníkovi, který ji dvakrát do roka kořením a domácími léky zásoboval, zaplatila. Ale jaká pomoc; pradědeček již jednou jiný nebyl: co zavánělo dost málo cizotou, to měl v ošklivosti a tomu se bez milosrdenství posmíval; u jiných lidí má to prý býti zas naopak.

Pantatínek (tak totiž pradědečkovi v celém městečku říkali) měl vždy hojnou návštěvu; lidé tenkráte ještě na pěkné stěny nedbali, jen když měli co chutného před sebou na talíři. Panímaminka byla široko daleko za výbornou kuchařku vyhlášena; nazývali ji omáčkovou paní, protože nikdo ani tak výborných ani tak rozličných omáček jako ona nedovedl, a ty jsou jak známo jeden z nejpodstatnějších faktorů v ušlechtilém umění kuchařském.

Ale nejen sousedé ale i páni náviděli pantatínka a přicházeli často na mísku pučálky neb na čerstvou jitrničku do neúhledné hospůdky. Z tohoto vyznamenání si ale náš pantatínek málo dělával; nepřál pánům a nikdy se jim neklaníval. Říkával, že je v každém z nich deset rarachů zašitých, kteří jim nedovolují dobře dělat. Jinak že by to prý docela jináče v tomto světě dopadávalo, že by lidé nemusili ani žebrat ani krást a každý že by měl, co by potřeboval. Kdo je tímto výrokem uražen, nech si pomyslí: sprostý kabát, sprostý rozum. —

Manželé byli dobrými hospodáři; nebylo tedy divu, že se jim hrnulo do malovaných na komorách truhel, že jimi děvečky ani pohnout nemohly, když před posvícením smejčily a klidily. Ale mnoho let plakávala panímaminka pokaždé, když své zásoby přehlížela; myslila, že pro cizí lidi schraňuje a hospodaří. Desetkrát po sobě byla totiž vrána na malé, bílým šátkem zastřené okénko u pokojíčka vedlé kuchyně zaklepala, desetkrát po sobě byla do červené kolíbky, která tam uchystána stála, něco malounkého, hezounkého položila; ale desetkrát po sobě odnesl zas mládenec s bílým fáborem a rozmarinou za kloboukem vránin dárek v malé rakvičce na hřbitov k svaté Trojici. Nadarmo říkával pantatínek manželce své: „Blahoslavená žena, která plodí a pánubohu dává“ — ona přece vůčihledě chřadla. A teprv když tu velkou pouť na sv. horu vykonala, kde se tak přísně postila, že asi pětkrát cestou omdlela, a již ani nemyslila, že se živa domů navrátí, a přece ve svém pokání se neunavila: vzala věc šťastný obrat a vesele batolily se za krátký čas růměnné dítky mezi kuřaty na blátivém dvoře. Říkali jim Emmerich, Melichar, Eustach a Ludmila. — Panímaminka říkávala od té doby, aby si žádný nemyslil, že od něho „odpuštění“ odstoupilo. —

V městě se nemálo neobyčejným jmenám synů pantatínkových smáli; ale z toho si pantatínek pramálo dělal. Držel se pevně prastarého rodinného zvyku, a jakmile se mu potomek narodil, hned se podíval do kalendáře, a podlé svatého, jehožto památka se právě slavila, musilo se děcko také jmenovat, žena se mohla bránit jak chtěla a lidé se mu mohli divit dle libosti.

Dětem svým jmeno vyhledat, toť byla pantatínkova první ale také poslední starosť; co s nimi přišel ode křtu, také se více ani po nich neohlédl, ba ani mu nenapadlo, že by mu jakási péče o ně příslušela. Všecka starosť o děti připadla tedy panímamince, a každý se jí divil, jak dokonale při své velké práci úloze té dostála. Vykoupala děti pravidelně každou sobotu, když měly odřené šaty, poslala ihned pro krejčího, aby jim udělal nové, a vzala starou, pro svou pobožnosť a pro množství modliteb, které nazpaměť uměla, proslulou žebračku do domu, aby jí děti v náboženství cvičila. Ale dále nešly ani její snahy, vlastně její pojmy o vychování. Milé děti rostly tedy skoro jako to dříví v lese, nikdo nebudil a neřídil jejich schopnosti, nikdo nebděl nad jejich vyvinutím a nad směrem jejich povah. Jak přišly do kuchyně, aby se na něco optaly své matky, již také hledala metlu, posílajíc je k jejich polohluché, ustavičně v jakési pobožné rozjímání pohroužené vychovatelce; jak se v sednici před pantatínkem jen zakmitly, sáhal již také do kouta pro španělku; čeládka jim jednou otrocky hověla, a jsouc v špatném rozmaře zas jich utiskovala; hosté se před nimi nejen v řečech svých neostýchali, nýbrž často je ještě neslušnými žerty škádlívali: ale navzdor všem těmto nepříznivým okolnostem vyvinul se v každém z dětí znamenitý samostatný karakter, neodolatelný pud k ideálu, přísná cnosť. Škoda, škoda, že Vám osud nepřál, světu v šťastnějších poměrech Vašimi skvělými vlastnostmi prospívati, vy drazí zvěčnělí duchové! —

Čas plynul jako voda; panímamince se zdálo, jakoby se jí byl Emmerich před týdnem narodil, a přec mu šlo již na desátý rok, a ještě nevěděl, co to je škola! Pantatínek to učení rok od roku odkládal, říkával, že je na to trápení času dost, že on sám nikdy ve škole nebýval, a že si umí přec svůj chléb poctivě vydělávati, lépe než mnozí, o nichž věděl, že své rodiče více liber stříbrňáků stáli než vážili. Bůh ví tedy, jak by to bylo se školou dopadalo; snad by ji nebyly děti co živy poznaly, kdyby se nebyl pan děkan sám do toho vložil. Stavil se jednou osobně u pantatínka a tázal se ho zostra, chce-li mít ze svých dětí křesťany, jichž duše má jednou spasena býti, anebo pohany němé tváři se rovnající?

Pantatínek se přece trochu zarazil, když mu osvícený a lidumilný kněz tu začal do duše mluvit, jak se na dětech svých prohřešuje, že je ponechává v hluposti a temnosti, a dříve také neodešel, dokud mu rukou dáním neslíbil, že svou chybu napraví. Děti skákaly na sáh vysoko, jak slyšely, že budou do školy chodit; to bylo dávno jejich toužebné přání. Jednu věc si pantatínek ale u kantora, jak je tam dovedl, přece vymínil: musil mu svatě slíbit, že z nich neudělá žádné mudrlanty; ti mu byli jako sůl v očích. Neměl prý tedy nic více proti tomu, naučejí-li se jeho děti čistě psát, počítat a číst, ale také ani o „amen“ více, sice že se s kantorem na věky rozkmotří. Pantatínek chtěl mít ze svých synů řádné řemeslníky, a těm více vědět prý netřeba; ba, jak on sám ze zkušenosti věděl, jen na škodu. Vždyť jich bylo v samém městečku několik, kteří byli všetečně k učenosti přivoněli, jako by to byla věc pro každého sprosťáka a ne jen pro pány, kteří mohou pánaboha dle libosti o den okrádat! Ale byli za svou pýchu řádně potrestáni; nebe je ponížilo, jako každého, kdo se sám povyšuje. Přišli hanebně v nic, protože si svého nevšímali, a teď byli rádi, mohli-li se u pantatínka, jehožto sprostotě se dříve posmívali, zdarma napit! —

Pantatínek měl to na vlas vyskoumáno, jak to chodí na tomto světě, a netrpěl ve svých náhledech žádného odporu.

Jeho děti ale jako by mu to zrovna naschvál dělaly; hnaly se do toho učení, jako kdyby se z nich ze všech byli měli stát kněží. Neminulo půldne, aby teď nebyl pantatínek pro svou španělku do kouta sáhal, pořád na něj chodily pro krejcary na inkoust, na papír a na podobné zbytečné trety, za které nebyl on sám co živ na světě halíře vydal.

Malá Liduška nezůstala za bratry pozadu, neb i ona chodila již do školy; pantatínek si to chtěl s těmi fakany již po jednou odbýti, aby bylo toho pamatování, kdy na koho z nich řada do školy přijde, pojednou konec. Děvče mělo vtipnou hlavičku a citlivé srdéčko; záhy jevila onu dobrotu a obětavosť, ježto se stala andělem strážcem nejen rodiny, ale každého, kdo jí na blízku žil a trpěl. Nadevšecko ji vždy dojalo, co pan kaplan žákům z katechismu přednášel; slova jeho utkvěly v ní navždy, Celé noci proplakalo dojímavé dítě nad Kristovými mukami a stále mu na mysli tanulo, jakby se jeho oběti hodné stalo. Začalo s tím, že se snažilo jeho vznešené naučení doslovně plniti; nikdo z chudších sousedů nezastonal, aby mu nebyla Liduška od matky trochu polívky vyžebrala. Udělal-li kdosi v domě škodu, hned vzala vinu na sebe a vytrpěla pokojně trest a plísněni za přestupníka. Ale nejvíce soucitu a lásky chovala pro nuzné děti z vůkolních vesnic, každodenně a v každém počasí v chatrném oděvu do školy přicházející.

Zámožnější z přespolních žáků stolovali pyšně s panem učitelem a chudší přinášeli si svou skrovnou stravu v ranečku na zádech. Lidmilka se musila vždy se slzami v očích od nich odvrátit, když u kamen na lavici své tvrdé kůrky louskali, toužebně na šťastnější své druhy hledíce. Tato věc ji tak tuze trápila, že se k odvážnému kousku odhodlala; sebrala jednou všecky tyto postrčené děti Štěstěny a zavedla je do zahrádky za hospůdkou. Tam se musely skrčiti za plot, aby je nikdo z čeládky nezahlídl, a přikazujíc jim, aby mlčely jako pěny, spěchala do kuchyně. Tam nebylo těžko něco k snědku vyslíditi; tu nechal host na talíři kousek pečeně, tam stála sklenice s pivem nedopitá, tu zas ležela skyvička bílého chleba. Nikdo si nepovšiml, že děvče jedno po druhém obratně vyneslo a takto skoro denně malé své hosti tím vyčastovalo, co nedbalé služky obyčejně v pomyje hodily.

Pantatínek a panímaminka stáli jako by byli s hvězdy spadli, když se jim najednou dobří venkované za dobrodiní, dětem jejím proukázané, plačky děkovati přišli. Nejdříve to měli za omyl, ale konečně se přece jaksi domluvili.

Sotva byli milí občané ze dveří venku, tu mělo býti s naší Liduškou zle, že bez dovolení rodičů a za jejich zády rozdává. Ale malá samaritánka ani neprosila ani neplakala, když měla trestána býti, nýbrž hájila se tak rozumně, vážně a důstojně, že pantatínkovi ruka s napřaženou španělkou bezděčně sklesla; a když o povinnostech každého křesťana k bližnímu svému s horoucíma tvářičkama vykládati začala, utekla panímaminka zčerstva do kuchyně, jako by se jí tam jížka pálila; ale zatím prchala, aby se tam po tajmu do sytosti vyplakati mohla.

Od té doby nalezla Liduška, když s hladovým svým plukem přitáhla, pokaždé velkou mísu s polívkou již připravenou, a nikdo z čeládky se nesměl na chudé děti ani zaškaredit.

Děti by byly Lidušce také pomyšlení udělaly, obzvláště ale hajných Karlík; ten by snad byl za malou dobroditelku svou duši pustil. Byl to čiprný klučina s bluclatýma červenýma tvářema asi v Liduščinu stáří. Ve dne v noci o tom přemýšlel, jak by zas Lidušce za její dobrotu jakousi radosť udělal; ale co jí podati, když hajný někdy ráno sám nevěděl, co dětem svým v poledne na mísu vyklopí? Karlík nebyl proto přece na rozpacích; šumící les okolo hajnovny byl proň nevyčerpatelnou pokladnicí darů pro malou přítelkyni, která přijímala kytičku jahod, šňůru jako korale navlečených jeřabin, ochočilé ptáče tím samým jásotem, jako by jí ty největší vzácnosti podával.

Samou ale snahou, jak by se Lidušce zavděčil, zapomněl hoch na slabikář; o zkoušce obdržel skoro každý aspoň obrázek, jen náš Karlík šel prázný domů. Klučina si sice pohromu svou tuze k srdci nebral; ale tím více plakala a štkala Liduška nad postižením svého miláčka. Její slzy působily na hocha mocněji, než veřejná potupa a hněv otcův; chodil od té doby celý zamyšlený, dovádka ho již pranic netěšila, přestal s veselými druhy skotačit, a když se opět škola začala, nespustil s kantora v školních hodinách své jindy tak těkavé oči, a učil se svým úlohám s Liduškou tak pilně nazpaměť, že pak vždy s takovou určitostí a plynností odříkával, jako by byl hrách na stěnu sypal. Krátce, Karlík byl teď nejpilnějším žákem, a za toho byl také při příští zkoušce veřejně vyhlášen a velkou krásnou knihou z rukou jednoho co hosta pozvaného sousedního hraběte poctěn.

Liduška byla na Karlíkovu slávu mnohem pyšnější, než na svou vlastní. Byla téhož dne dlouhou latinskou řeč odříkávala, které snad mimo kněží nikdo nerozuměl, jížto ale přece celou školní síň rozplakala. Panímamince ukrutně pochlebovala česť dceři proukázaná; byla ji k tomuto dni nesmírně vyfintila. Dala jí přešíti šaty, které byla až doposud jako poklad ukládala.

Stalo se totiž, že jednou v noci okolo jedoucí vznešená paní náhle ochuravěla; polekané služebnictvo ji odneslo do hospůdky, kde se jí panímaminka s takovou ochotou a obětivostí ujala, bdějíc sama po několik nocí u ní, že jí dáma, od nížto plat za služby své přijmouti se zdráhala, z vděčnosti šaty darovala. Byly to prý ty samé, v kterých císařovna Marie Terezie bál, jí ke cti po korunovací od českých stavů uspořádaný, návštěvou svou oblažila. Dáma ta náležela ke dvoru a byla od císařovny samé tento oděv obdržela, v němž se Liduška v tento slavný den pyšnila. Ale bylo to ponejprv a naposledy, co se Liduška do těchto drahých šatů ustrojila; zdálo se jí to hříšnou marností, v tak nádherných látkách choditi, a matka musila na její přímluvu vzácný oděv darovati do kostela, kde sem se mu v podobě korouhví sama ještě obdivovala. Mimo tyto pamětihodné šaty zdobila Lidušku tenkráte ještě pudrovaná frisura, skoro tak vysoká jako její malá postava, kosticová sukně ohromného objemu a světlozelené střevíce s vysokýma červenýma špalíčkama. Tento obůj se jí od té doby tak zalíbil, že ve svátek nikdy jiný nenosila; pamatuji ji co sedumdesátiletou stařenu ještě v něm, ač již bez červených špalíčků. —

Právě vypravovala Liduška, držíc Karlíčka za ruku, rodičům svým o společné slávě, tu vrazil starý hajný celý zardělý do sednice, popadl si děvče do náruče a líbal ji tak dlouho a tak prudce, až křičeti začala.

Všickni se hajnému divili, co se tak plaší; vždyť nebýval chudák jindy tak bujným, břemeno jeho starostí nedovolovalo, aby si byl vyhazoval, jak říkával po sprostu, kopýtkem. Ale přestali se mu diviti, když konečně z něho vyšlo, že to byl jeho hrabě, který Karlíka knihou obdařil, a že se mu hoch při zkoušce tak zalíbil, že se chtěl o něho postarat, z něho pána udělat a lós jeho rodiny značně zlepšit.

Kdo byl ale tohoto šťastného obratu příčinou, nežli Liduška, která hocha jako matka k pilnosti nabádala? Starý hajný tvrdil, že jen jí všecko děkuje, a vylíval nad ní slzy vděčnosti a blaha, a celá sednice plakala s ním.

„Jen to lidičky nechte,“ pousmál se jeden z hostí, aby tomuto výstupu šprýmem konec učinil, „však se Karlík za málo let Lidušce odslouží, a učinila-li ona z něho pána, udělá on z ní zas za to paní. Viďte, pantatínku, že nebudete nic mít proti tomu, bude-li z těchto dvou osobiček párek?“

„Co bych mohl mít proti tomu, bude-li to vůle boží a dostane-li Karlík hodnou službu?“ odvětil pantatínek a přihnul si z korbele, který po nějaký čas pořád před ním na stole plný státi musil, nad čímž si panímaminka několikkrát za den bolestně zavzdechla. „S holkami je nejlíp brzy z domu ven,“ připojil opakovav doušek, „obzvláště jak je to u nás v hospodě.“

„Beru vás za slovo,“ skočil mu hajný do řeči; „sem s rukou, míníte-li to upřímně.“

„Proč bych to upřímně nemínil?“ řekl pantatínek podávaje mu úplně lhostejně pravici; „ale teď dost o těchto tretech, začněm přec o něčem vážnějším. Kdy se u vás na panství začnou lovy? Snad mne letos zvěřinou tak nepřetáhnete jako v loni?“… A staří se pustili do velmi důležitého a dlouhého rozhovoru; mladí ale nebyli ani slůvka otců svých ztratili a považovali se od té doby za zasnoubence, a v městečku vypočítali ještě ten samý večer na vlas, za kolik let bude svatba a kdo asi bude pozván.

Se syny svými nevycházel pantatínek tak dobře jako se zbožnou dceruškou, a tuto nespokojenosť dával také panímamince za důvod, proč společnosť nešťastného korbele tak miluje, osmělila-li se přec někdy mu ji vyčítati. Obzvláště ti dva starší nadělali mu mnoho „mutací“.

Emmerich na příklad byl hotový blázen po obrazích; kde o nějakém pěkném slyšel, ten musil také stůj co stůj vidět. Jak se jednou dozvěděl, že si dal pan pulmistr dva z Prahy schválně přivést, neměl dříve stání, dokud se potajmu do residence ctihodné hlavy obce nevkradl a do parádního pokoje, kde prý dle popisu visely, nevloudil. Tam byl ale chycen a již mu chystala čeládka co zloději notný výprask; tu ho na štěstí jeden z písařů, který k pantatínkovi na pivo chodil, poznal a vysvobodil.

Celé hodiny zakoukal se podivný hoch do oltářních obrazů a často se dal od kostelníka přes noc v kostele zavříti, aby také zvěděl, jak se při měsíčku vyjímají! Kdo to byl jak živ slyšel! Pantatínek lomil nad ním rukama co nad hotovým bláznem. Doma čmáral po všech zděch, nápodobňoval, co se mu před oči namátlo — tu domácího kohouta, tam psa, tu zas cosi jiného. I lidi dovedl vypodobniti, a to tak dobře, že se člověk prý zrovna zalekl, spatřil-li jeho malby z nenadání, neboť myslil, že tyto osoby před ním živé stojí. Tato dovednosť zlomila ale nebohému Emmerichovi jak říkáme vaz. Ty nejstrašlivější mrzutosti se strhly, když se ta neb ona vážná osobnosť v jeho smělých kontrfajích poznala. Všecko domlouvání, všecko vyhrožování bylo marné; ani Liduška, ani španělka nad hochem nic nezmohly, to čmárání mu vězelo jako nemoc v krvi. Poznenáhla se objevilo celé město na nádvorní zdi pantatínkovy hospůdky, žaloba žalobu stíhala, a když konečně i pan syndikus celý rozvzteklený přiběhl a na nezdárného kluka si stěžoval, že si tropí z vážných a vážených lidí hříšný smích: tu překypěla otci pojednou žluč a on si umínil těmto šaškům náhlý konec učiniti.

Neřekl ani slova před Emmerichem, ale popadl svůj sváteční kabát, posadil si svou nejnovější aksamitku na hlavu a takto vystrojen spěchal k sousedovi mydláři. Jen Liduška za ním úzkostlivě hleděla; netušila nic dobrého.

Nezklamala se; druhý den dal pantatínek Emmericha časně ráno zbudit a zkázal mu, aby si své věci rychle shledal a svázal a pak k mistra mydláři pospíchal, aby tam byl, než se práce započne — ode dneška že je jeho učedníkem.

Emmerich zrovna zkameněl; vědělť sice, nebohý, že ho otec hodlá dát na řemeslo, ale přec ho tato zpráva překvapila, jako by ji byl ponejprv slyšel. Vždyť mladosť tak ráda v blahou budoucnosť doufá! Myslil, že se dá otec obměkčit, že jeho plánům přec jednou svolí.

Byl své záměry starostlivě skrýval, čekaje na příznivou dobu, kdy se s nimi vytasiti, a překvapeně poslouchala plačící Liduška, která byla přišla bratra potěšit, jaké to hrdé zámysly se byly v jeho kadeřavé hlavě zrodily. Zoufající hoch před ní více netajil, že chtěl jít do Prahy mezi malíře, kteří prý tam měli, jak dobře věděl, cech. Byl o pražské pouti jejich oltář v Týnském chrámě viděl a bůh ví od koho slyšel, jací to slavní umělci z jejich spolku vyšli. Teď bylo ovšem na věky po všem!

Liduška arci tvrdila, že se může všecko ještě jinak obrátit; ale Emmerich věděl předobře, že to jen její dobré srdce z ní mluví, a že je tak jako on přesvědčena, že pantatínek nikdy od toho neupustí, co si jednou umínil, i kdyby to bylo k jeho vlastní škodě bývalo. Obzvláště co se dětí týkalo, tu byl teprv neuprositelný a i ten nejnepatrnější mezi jeho i jejich náhledy zdál se mu již zbujnictvím proti jeho otcovské autoritě.

Nebylo divu, že Emmerich, ač skoro již jinochem, na to nepomýšlel, aby sám sobě pomohl. Byl podlé požadavků tehdejšího věku doma i ve škole k slepé oddanosti rodičům veden a považoval sám každé vzpouzení-se proti jejich záměrům za smrtelný hřích.

Šel tedy na smrť zarmoucen v mladé duši, uposlechl bez reptání tvrdého otce; ale nikdo snad nezakusil pravda starého přísloví „učedník mučedník“ — jako on. Jeho mistr byl ten nejobmezenější, nejsurovější šosák z celého městečka. Ještě co kmeta skoro stoletého polily strýčka Emmericha slzy, vypravoval-li nám o svém tehdejším duševném i tělesném porobenství.

V neděli dopoledne po slově božím směl na okamžik rodiče své navštívit. Pantatínek se ho nikdy nezeptal, jak se mu daří; byl by myslil, že si tím zadává. Ale vida syna jindy tak čilého a živého, teď však tichého jako beránka se sklopenýma očima a bledýma lícema za stolem sedět, usmíval se spokojeně pod sebe, že měl ten dobrý nápad dát ho k sousedovi mydláři; věděl, že ten to dovede, zatít mu žílu.

Liduška ale plakala po tajmu hořce nad bratrovou tichostí a nad jeho do krve spracovanýma rukama, které by byly tak rády, a dá-li se podlé některých pokusů soudit, tak mistrně štětcem vládly. Kde k nějakému krejcaru přišla, za ten mu také kupovala papír a tužky, a provázejíc bratra strkávala mu je tajně, vyloudivši tím pokaždé slabý pablesk štěstí na jeho utrápěnou tvář. Když v neděli večír mistr s tovaryši na pivo odešli a zlá mistrová se svými rozpustilými dětmi konečně ulehla: tu vylezl Emmerich na půdu, kde spával, a při ukradeném oharku svíčky čmáral a čmáral s urychleným dechem, jiskřícíma se očima, jako za blaženějších dnů, mohl-li chudák právě pro unavení a pro pláč. —

Sotva zbyl ale pantatínek Emmericha s krku, již naň čekaly nové „mutace“ s Melicharem. Ten zas nechtěl celý boží den nic jiného dělat, než v samých knihách ležet, a to bylo v pantatínkových praktických očích pravé tolik, co nestydatě lenošit.

Pan děkan hocha v této vášni ještě podporoval, a ač byl Melichar již přes rok ze školy ven, přece musil ještě k němu chodit a on ho zdarma vyučoval. Pantatínek byl by jen rád věděl, v čem!

Tato věc ho ukrutně dopalovala, když mu to přišlo do hlavy, že je jeho hoch takový darmochleb; dával si ještě častěji než jindy nalévat a křičel ještě hlasitěji a tloukl ještě více do stolu, než obyčejně. — Ano, ano, již vidím, že mi není pomoci, že to musím na pantatínka přec jen povědít, ač sem se tomu dost dlouho vyhýbala: již nemohl bez svého korbele ani okamžiček býti, ba bral si ho s sebou i když šel spát, a stavěl si ho vedlé své postele na stůl a přihnul si z něho třeba ze spaní.

Panímaminka ho nesměla více napomínat; jak by byla jen tikla, hned lámal své vlastní stolice a tloukl své vlastní žbánky. Šlo to věru o život, když se rozzlobil. Jak to při tom s živností dopadávalo, nepotřebuji ani vykládat; dříve tak květoucí klesala teď každým dnem více.

Kdyby nebyl v tom kněz vězel, byl by pantatínek tu věc tak rychle a obezřivě ukončil, jak to u Emmericha tak skvěle dokázal; ale před panem děkanem, nejvážnější to osobností v celém městečku, měl přec jakous takous úctu. Když ale Melichar jednou nenadále před něj vstoupil a směle, jako by byl ve svém právu, ho požádal, aby ho pustil na študie do Prahy, že mu bude jen první léta nějaké peněžité podpory potřeba, později že si troufá sám se protlouci: tu se strhl takový rámus v hospůdce, že by nebylo divu bývalo, aby se byl vetchý domek tenkráte nezbořil. Pantatínek se ve své spravedlivé zlosti ani neznal, a kdyby nebyl sklepník hocha za křídlo popadl a ze dveří vystrčil, snad by se byl Melichar živý z místa nehnul. Musil utéci a u nějakého strýce mnoho dní se skrývat, než směl otci zas přes práh. Nadarmo přišel pan děkan osobně zaň se přimlouvat; nadarmo mu mluvil o výtečných vlohách synových; nadarmo mu dokazoval, že to může hoch hlavou svou tak daleko přivést, že ho vlasť mezi první své spisovatele hrdě vřadí: tvrdošijný stařec zůstal nepohnutý, ba při posledním punktu vysmál se panu děkanovi do očí. Dokazoval mu naopak, že nám není žádných kněh, následovně žádných spisovatelů více potřeba; že máme biblí, ta že nám ukazuje cestu k spáse, a českou kroniku, ta že nás přiučuje životu a jeho proměnlivým osudům: co si tedy žádat více? Všecka ostatní učenosť nemohla podlé něho ničím jiným než daremností a hračkou býti.

Pan děkan odešel v hněvu s nepořízenou, neb ani vlídný jeho návrh, že bude hocha tedy sám podporovat, nebyl přijat; pantatínek řekl mu bez obalu, že svá práva na vlastní své dítě neprodává, a Melichar musil k mistru krejčímu do učení.

Melichar nebyl ale takový dobrák, jako starší jeho bratr; byl vášnivý a tvrdošíjný, jako otec. Na místě elegické bolesti nad zmařenými čákami zahnízdila se v jeho srdci horoucí zášť; vřel v něm neustále prudký hněv, který si na mistrovi vyléval.

Mistr chtěl z počátku naň zhurta, aby vzdorného učně zastrašil a zkrotil; ale to si chudák dal! Učedník se s ním pustil slovem a skutkem do boje, a nepřišla-li mistrovi od někud pomoc, pak také nad ním slavně zvítězil. Ještě se pamatují některé stařičké osoby v B., jak se jednou právě v neděli, když šli lidé z velké, okolo radnice uprostřed náměstí stojící za sebou honili, oba bez mála v tom oděvu, bůh ví jakou nikdy nevysvětlenou náhodou, v němž je pánbůh na tento hříšný svět postavil.

Dávno by byl mistr Melichara vyhnal, kdyby se nebyl pantatínka bál; měl totiž od něho několik set zlatých vypůjčených a domníval se vším právem, že by mu je okamžitě vypověděl, jak mile by mu syna domů poslal. Ba ani žalovat si naň netroufal, a když tedy viděl, že s ním dokonce nic nepořídí, nechal ho velmi filosoficky dělat, co se mu líbilo.

Melichar neváhal vybojovanou si volnosť dle chuti použiti; hrabal se celý boží den v ohromné bedně, starými knihami naplněné, kterou byl doma na půdě vyšukal a s sebou do vyhnanství k mistrovi přivezl. Bylo v ní množství starých zažloutlých kronik, modlitebních knížek s malovanými obrázky, biblí v kůži svázaných a mosazem uměle kovaných, pravý to poklad v každém ohledu. Věčná škoda, že se po smrti strýčkové tato neocenitelná sbírka z nevědomosti za pár grošů kupci na kornouty prodala, než se ještě jinak zakročiti mohlo.

Mezi jinými vzácnostmi nalezl hoch v bedně rodostoupnosť rodiny své, někdejších pánů R. z R…thalů.

Melichar věděl, že je jeho rod původu šlechtického, a často se otce na písemnosti, jeho právo dokazující, tázal; ale pantatínek při svém praktickém směru a demokratickém smýšlení, jemužto byli páni jako dým v očích, dbal málo na takové hračky; jak erb a rodokmen velmi neuctivě nazýval, což dosti jasně z místa vysvítá, které dokumentům těmto vykázal. Odbýval hocha pokaždé krátce a nevelmi jemně, když mu s podobnými otázkami přicházel. Ale syn smýšlel v tomto ohledu úplně opačně; šťastně nalezená rodostoupnosť mu šla nad milliony, a hrdě si ji dal do rámu a zavěsil si ji nad postel.

Melichar nebyl v rodině jediným, který o svém původu šlechtickém věděl, ani jediným, který byl naň pyšným; vyjma pantatínka zakládali si všickni R…ové ukrutně mnoho na starém svém jmeně a erbu, který byl ještě před dvadcíti léty nad vraty u hřbitova u sv. Trojice vytesaný. Tato rodinná hrdosť jest rázem celého plemena a zasahuje až do nynějších dob. Žádný z R…ů nevyniká jměním ani postavením; naopak většina z nás zápasí se starostí o vezdejší chleb a vydělává si ten boží dárek tím nejprostějším způsobem; ale všickni vypínají čela s takovou výsostí, že by nejhrdějšího granda španělského zahanbiti mohli.

Snad v žádné rodině nepanují takové přísné zákony etiketní a snad nikde se tak přísně nedrží! Jaké to pravidlo, který kterému má „jít k ruce“, to jest: kdo komu je povinen ruku políbiti! Dříve si prý i líbali nohy!

Jaké to hluboké vědomosti zapotřebí, než člověk vyzpytuje, komu smí tykati a koho musí „pane strýčínku“ neb „paní švakřičková“ titulovati, komu první místo u stolu náleží, a v jakém pořádku se mají ostatní příbuzní posaditi; komu patří pravá strana a na koho se mají dopisy začíti s formulí: „Pochválen pán Ježíš Kristus, já poníženě ruce a nohy líbám!“ a t. d. Kdybych chtěla všecko vypočítat, nebyla bych ani do soudného dne hotova. Ty můj milý bože, jaké to hněvy, různice a věčné nepřátelství povstalo a trvá doposud v rodině pro prohřešení se proti těmto zákonům, nad jichž vykonáváním několik starých tet s vzácnou přísností bdí! Viděla sem rodostoupnosť ještě nad postelí stařičkého prastrýce viset a slyšela sem ho pokaždé při svých řídkých návštěvách v B. se zalíbením o původu jejím vypravovati.

Podlé jeho podání přál si prý Karel Čtvrtý nějakého umělého flétistu do svého hudebního sboru, ale nenalezl ve vlasti žádného podlé své mysli. Jeho manželka francouzka rodem znajíc toto přání, psala potajmu do otčiny své. Cizí umělec se přihlásil, hrál před císařem a dojal ho tak nesmírně líbeznou svou hrou, že ho okamžitě v stav šlechtický povýšil a s bohatou a krásnou českou slečnou zasnoubil. Tento umělec stal se prý praotcem naší rodiny, a jeho jmeno se skvělo ve vrcholku ohromného, na pergamenu namalovaného a místo lístky, samými jmeny pokrytého stromu.

Později prý se stali R…ové vášnivými přívrženci nové víry, a obětovali jí často krev a statky, jak strýc vždy s nadšením tvrdíval.

Po nešťastné bělohorské bitvě vzal si pan Daniel R. z R…thalu stav věcí tak tuze k srdci, že se velmi neslavně oddal pití a zanikl, než svůj úmysl vystěhovat se z vlasti vykonati mohl. Choť jeho podrobila se poměrům, dala děti v katolickém náboženství vychovat, a strýc skřípal vztekle zuby, kdykoli si jen na ni zpomněl, co se velmi zhusta stávalo. Někdejší blahobyt rodiny klesal ale každým pokolením více, a pantatínek byl od svého otce převzal hospůdku, kterou si byl tento z napolo sesuté své kovárny tak tak slepil. —

Knihy miloval Melichar ještě nad rodostoupnosť; ale strašné prý bývalo ctihodné rodině nebohého krejčího, pustil-li se do čtení. Brzo zatínal pěstě vztekem, vida všecky křesťany v tenatech antikristových, brzo zas jásal, předpovídaje blízký příchod Mesiášův a počátek věčného království! Bůh ví, v jakýchto dávno zapomenutých theologických pojednáních se kochal!

Mistr se ho ode dne ke dni více děsil; hoch ztrácel všecken smysl pro stávající svět, žil jen ve svém náboženském hloubání a v slavné minulosti svého národa. Nevěděl si jiné pomoci, jak by tohoto podivína s krku zbyl, než že mu dal asi o dva roky dříve za vyučenou, než to byl s pantatínkem vyjednal.

Ale ani tato lesť mu neprospěla; Melichar byl u něho přivykl a tolik znal přece svět, aby nahlídl, že by se nikde tak volně pohybovati nemohl. Nechtěl mu z domu, a marně se snažil mistr vší svou výmluvností mu dokázat, že musí pořádný tovaryš do světa na zkušenou, doma na peci že zkušenosti a dovednosti nenabyde.

Melichar mu lhostejně odpověděl, že je všecko umění marnosť, že po něm nebaží a že zůstane, kde je. Nechce-li ho mistr platit, že nemusí, že mu bude za ten kousek stravy a nějaký obnošený oděv pracovati.

Co měl mistr dělat? Zpomněl si na svůj dluh a musil býti spokojen; vědělť také, že při této smlouvě ku škodě nepřijde. Melichar zanedbával úplně své tělo, tuto hříšnou schránku nesmrtelného ducha; co denně snědl, to mohl pták na ocásku odnésti, a oděv byl u něho nejmimotnějši věcí.

Arci že se někdy celý týden jehly nedotekl; ale když mu napadlo, že má člověk v potu tváře chleb svůj vydobývati, tu také pracoval až do potu, šil celé dni a noci, a neustal dříve, až mu zas nějaké záhadné místo v biblí napadlo, které prohloubiti musil. —

Po Melicharovi přišla řada, aby šel na řemeslo, na Štachinka, mého dědečka. Nebylo mi popřáno, ho poznat; zemřel v květu stáří zanechav malinké děti. O něm vím jen to, co mně bratři a sestra jeho o něm vypravovali, a to se obmezovalo na jedinkou větu: On byl nejlepší mezi námi! Liduška ho milovala ze svých bratrů nejvíce; její prosby a pohled na hynoucí domácí štěstí ho potvrdily v předsevzetí, nepřispívati odporem proti otcové vůli k různicím domácím, pantatínkovou záhubnou vášní se množícím. Zaplakal si v tichosti s Liduškou a uposlechl poroučeje ve své jemné mysli osud svůj bohu. —

Z Lidušky byla se zatím udělala holčice k pohledání. Co do krásy se jí arci ledakterá vyrovnala; zamyšleně hleděly její temné oči pod hustým, uprostřed čela srostlým obočím z její přihnědlé tváře přísných rysů; málokdy se usmála, nikdy nežertovala. Žádný, ani ten nejsmělejší mladík si netroufal jaksi neuctivě jí se blížiti, a ač jí posluha hostí náležela, tak se přece nikdo neodvážil, ji onými šprými uraziti, které mívají v hospodách domácího práva.

Pro Lidušku nebyl žádný jiný muž mimo Karla na světě. Ten byl stále ten upřímný srdečný Karlík, který jiné myšlénky mimo svou Lidušku neměl a věrně všecky její starosti s ní sdílel. Byl několik let v Praze študoval a teď čekal, jsa u svého hraběcího dobrodince za myslivce, na nějaké vyšší lesnické místo. Bydlel s hraběcí rodinou na jejím zámku asi půl hodinky za B. položeném, odkud nevěstu svou, neb za tu byla Liduška všude považována, aniž pantatínek co namítal, pilně navštěvoval. Tu se stalo, že měli jeho páni do Prahy pro důležité řízení odjeti. Karlík a stará komorná je měli provázeti. Komteska Markéta, jejich jediná dceruška, měla na zámku zůstati pod dohlídkou stařičké klíčnice.

Mladinká slečinka hořce plakala, že má bez společnice jí přiměřené tak dlouhé neděle se nuditi, a hraběnka matka pohnutá dceřiným steskem ohlížela se ve vůkolí po mladém, spůsobném děvčeti. Ale marně; nenalezla, co by si byla přála. Aby byla do Prahy psala, k tomu nebylo více času, a již myslila, že nebude moci dceřině touze zadost učiniti: tu jí navrhl Karlík s klopotným srdcem a s hořícíma tvářema — Lidušku.

Hraběnka přijala návrh s radostí; znala děvče dle pověsti a vypravila ihned poslici k panímamince se žádostí, aby jí dcerušku na několik neděl zapůjčila. Nebohá panímaminka pustila nerada dceru, svou jedinou podporu a přítelkyni, od sebe, ale přála domácími starostmi sklíčenému děvčeti oddechu a zotavení, a poslala ji tedy, než se ještě pantatínek do toho s zápornou odpovědí vložiti mohl, s ohromným košem koláčů, měchurek, salapatinek a t. d. pro paní klíčnici hned s poslicí do zámku.

Hraběcí zámek stál u prostřed velké zahrady, a Liduška nemyslila jinak, než že vstupuje do samého ráje, jak do ní vkročila. Její noha vázla podivením nad tolikerými divy.

Karel jí byl sice o vší té kráse často vypravoval; ale že věc tak kouzelně vypadá, o tom neměla ani zdání. Tu byly cesty vroubené stromovím, tak hlaďounce ostříhaným, že se zeleným vonným zdem podobalo; tam zas viděla stromy tak uměle pěstované, že rostly v podobě koule, jehlance, kužele a t. d. U prostřed květoucích trávníků chrlily kamenné obludy ohromné proudy vody do jasného povětří; v drátěných klecech, malým domům se podobajících, pyšnili se pávi, křičeli papouškové, cukrovaly hrdličky. Několikrát vykřikla Liduška hlasitě, když na zatáčce cesty najednou rytíř v celém brnění své kopí na ni napřahal, nebo stará ohyzdná cikánka rukou jí dále jíti bránila, aneb dokonce mouřenín na ni své bílé zuby vycenil, a dlouho trvalo, než své průvodkyni uvěřila, že to jsou jen malované, ustrojené sochy, pro žert sem postavené, a nikoli, jak se domnívala, živé osoby.

Když přišla do zámku, tu teprv ztrnula nad vší tou nádherou; všude, kam se jen podívala, spatřila stříbro, zlato, hedbáví; vzdychla si hluboce, když si zpomněla, mnoho-li chudých mohlo býti jen přepychem zde panujícím na vždy zaopatřeno.

Komteska Markéta, roztomilý patnáctiletý to motýlek, padla jí s radostným křiknutím a bez okolků okolo krku. Její rodičové byli s Karlem před několika hodinami odjeli a ona již již dlouhou chvílí mřela. Liduška si slečnu tu hned od prvního okamžiku zamilovala; hověla jí ve všem, jako matka svému jedinému mazánkovi. Byla se bála, že se jí v zámku v samotě mezi cizími lidmi zasteskne; bylo to ponejprv, co rodné své městečko a rodinu svou opustila — ale neměla kdy k bolestnému rozjímání, nepřišla takořka ani k jasné myšlénce. Komteska Markéta podobala se vodní panence; byla tak krásná, ale také tak proměnlivá a těkavá, jako toto útlounké leskokřídlé zvířátko. Celý den neměla a nedala jiným pokoje, obzvláště co přísným očím matčiným do jemné náruče své nové společnice uklouzla, stíhal v její hlavince jeden nápad druhý, jeden rozmar druhý.

Desetkrát za den převlekla se v jiné a zas jiné šaty; někdy jí ani její věci nestačily a upotřebila ještě matčiných. Oblekla se chechtajíc se v její pro dvorní plesy určené těžké hedbávné a aksamitové, perlami a zlatem vyšívané oděvy, a všetečně vyndavala rodinný šperk z tajné jeho schránky, od ní přece vyslíděné, ozdobyvši si šíj a vlasy třpytícími se lepokamy. Liduška jí musila v tomto pošetilství pomáhat; nebyla s to spanilé šibalce, která tak tklivě žebronit dovedla, v něčem oddolati.

Když se ale slečna nejkrásněji ozdobila a nejveseleji před zrcadlem si vyskakovala, strhla najednou z ničeho nic se sebe všecky skvosty a fábory, rozbourala nemilosrdně sáhovelkou, od Lidušky tak pracně a uměle shotovenou frisuru, a rozpustivši své dlouhé vlasy po plecích, že ji jako zlatý plásť zahalovaly, klesla plačíc na uměle vyřezávané křeslo v arkýři, odkud bylo viděti na silnici, ku Praze jednotvárně planinou se kroužící, a hořekovala nad svým mladým jako u vězení stráveným životem.

Dobrosrdečná Liduška, jížto určením se býti zdálo, s každým plakati, těšila ji všemožně; ale netrpělivě vrtěla slečna hlavou, ba několikráte jí i pánovitě velela, aby pokoj opustila, neumí-li lépe ji rozveseliti, než napomínáním k trpělivosti a poukázáním na její povinnosti k rodičům.

Liduška se nad slečninou nemilostí mnoho trápila, dokud na ten šťastný nápad nepřišla, ji povídačkami ukolébati, které byl bratr Melichar, když ještě doma býval, za zimních večerů na peci jako z rukávů sypal. Nejlépe se slečně ty líbily, v nichž se krásné v zlatých zámcích zakleté princezny po dlouhém čekání a mnohých dobrodružstvích šťastnými nevěstami statečných svých vysvoboditelů staly.

Poslouchala Lidušku, planoucí oči dychtivě na poprášenou, s modravým obzorem splývající silnici upřené majíc, a sladce se usmívajíc, dovolila-li si vypravovatelka, ženským svým taktem vedena, od své látky poněkud se uchýliti a jí popisovati, jaká to sláva a radosť se bude v zámku rozléhat, až pro ni samou ženich jako krev a mléko v pozlaceném kočáře se čtyřmi vraníky přijede, aby ji do svého pražského paláce s křišťálovými okny a zlatými stěnami zavedl, kde bude na sta služebníků na její rozkazy čekat.

Den co den opakovaly se ty samé výstupy, jimž následovaly ty samé hovory; vždyť byl na osamělém zámku den dnu jako vejce vejceti podoben a nebylo věru divu, že si slečna dlouhou chvílí div nezoufala.

Paní matka byla jí sice rozvrh času zanechala; časně ráno musila na mši do zámecké kaple, pak měla na koberci, jednomu z pražských ženských klášterů věnovaném, vyšívati. Odpoledne měla s komorníkem, polovičným to vychovatelem, trochu francouzsky čísti, minuet a gavotte s ním opakovati a v zpěvu se cvičiti, který si uměla na spinetě provázeti, což bylo opět zásluhou starého sluhy, rodilého to Francouze, bez kterého se rodina ani obejíti nemohla. Ale co z toho všeho může patnáctileté horoucí dívčí srdce s fantastickou svévolnou hlavičkou vyplniti, obzvláště musí-li se to tak odměřeně a suchopárně odbývati, jak to tehdejší škrobený, kostkový věk a pedantický, samou etiketou zkamenělý komorník žádal? Co zbývalo ubohému, v pošetilých předsudcích uvězněnému tvoru, než sen?

Liduška neviděla po celý čas nikoho ze svých příbuzných v zámku; byli by si to za vtíravosť pokládali, kdyby byli za ní do tak vznešeného místa chodili.

Jen Melichar dělal opět výminku a přicházíval často, ale ne že by ho byla sestra lákala. Od té doby, co musil do učení, stranil se celé rodiny a také jí; ale starý pamětihodný zámek ho k sobě vábil. U sestry strávil vždy jen okamžik, procházel se raději v dlouhých, pološerých zámeckých chodbách, vylezl na zbytky věží a bašt, čítal v kryptě nápisy a sbíral mezi služebnictvem pověsti o jejich někdy proslulém bydlišti, které zas doma do knihy zanášel.

Nejradší meškal v obrazárně, dlouhé to galerii ohromnými, pestře malovanými okny skvěle osvětlené. Chodil bádavě od podobizny k podobizně, a bezděčně zatínal pěstě, přišel-li k oddělení, kde starý, domácí, z vlasti vyhoštěný rod cizému plemena nynějších majitelů ustupoval.

Jednou se déle než obyčejně ve své traplivé rozjímání pohroužil, tu ho lehké, kvapné kroky náhle ze snění vytrhly. Obrátil se rychle — mladá hraběnka stála v celé půvabnosti svých patnácti let před ním; držela malého psíka za růžovou stužku, měříc Melichara napolo plachým, napolo hněvivým pohledem.

Nalezla dvéře, jež byly vždy uzamčené, nyní polootevřené; vstoupila ze zvědavosti a setkala se neočekávaně s úplně jí cizím, ale jak se podlé jejích rychle a zmateně sklopených očí souditi dalo, nikoli nezajímavým mladíkem.

A v skutku, ozářen fantastickým světlem barevných oken, o něž se zapadající slunce právě vším svým bleskem opíralo, s havranními kučerami, kterých se byly vzdor panující módě ještě nikdy nůžky nedotkly; s pyšným čelem, orličím nosem a blouznivým pohledem — vypadal Melichar tak neobyčejně, zajímavě a vznešené, jako ty postavy mladistvých rekovných rytířů tam na stěně v těch nemotorných pozlacených rámcích.

Okamžik podléhala slečna mocnému dojmu jeho osobnosti; zarděla se jako jablonní květ a její velké oči sklesly pomateně s jeho tváře, padly ale na neštěstí na jeho ošumělý hrubý kabát, a mžikem ustoupilo v ní dojmuté mladé děvče hrdé aristokratce.

„Kdo jsi, a co zde pohledáváš?“ ptala se ho zostra; teď teprv jí napadlo, že nespěchal jí ruku neb lem oděvu políbiti, jak tomu od svých poddaných zvyklá byla.

Upřeně, se založenýma rukama, neodpovídaje, hleděl Melichar na ni; zdálo se, že i její nenadálý spanilý zjev živě naň působí.

„Víš-li pak, kdo to před tebou?“ volala naň znovu, popuzena a osmělena jeho mlčením; „tento zámek patří mému otci, jsemť hraběnka N…“

Melichar se trpce zasmál. „Nechlub se jmenem svým,“ odvětil pyšně; „tvoji předkové hřebelcovali ještě koně v stájích, co moji pradědové již s českými králi stolovali.“

Slečna se zarazila; myslila, že má snad jednoho z oněch princů před sebou, kterými Liduščiny povídky oplývaly a její hlavička přeplněna byla.

Ale Melichar nebyl podlé toho, aby byl jejího omylu, ač ho zpozoroval, použil. Vida, že se v meze slušnosti navracuje, pověděl jí krátkými slovy, kdo je a co ho sem vede. Neopominul ale, svou zamilovanou vidinou stále zaměstnán, připojiti, z jaké krve pochází, jakým to ohromným rodokmenem se honosí a jaké naděje mu kynou.

Podivně — hledě sličné aristokratce v její čarovné blankytné oči, zpomněl si na věc, napolo zapomenutou: na výpravu dvou strýců pro velké dědictví.

Jeden z pánů R…ů byl před několika léty do Uher se přesídlil, kde k velkému jmění přišel. Umíraje co bezženec, odkázal veškeré statky své jezuitům. Po vyzdvižení toho řádu byl ale císař Josef nařídil, aby všecky kapitály a statky, které řád ne déle než čtyřicet roků v držení měl, opět oprávněným dědicům připadly. — Jestli v tom nalezne laskavý čtenář jakýsi omyl, nechť ho promine; vypravuji, co sem zas vypravovati slyšela. — Na tuto příjemnou zprávu vypravila rodina R…ova co nejrychleji dva vyslance, aby tyto záležitosti na místě urovnali, kteří, mimochodem řečeno, nikdy více se nevrátili.

Ale Melichar byl v této chvíli přesvědčen, že se vrátí, že se vrátit musí s poklady zvěčnělého příbuzného. Ospravedlňoval se ze své náhlé dychtivosti po zemských statcích sám před sebou, že si jich žádá k oslavě své rodiny, kterou by byl rád spatřil kvetoucí, šťastnou. Nebyl si ve své nezkušenosti vědom, jaká tajemná ba temná přání v jeho srdci se rodící na příchod strýců se vztahovala! —

Mladá hraběnka byla na krátkou svou nevůli dávno pro jeho ohnivé vypravování zapomněla a poslouchala jeho blouznění s nevýslovným uspokojením; nikdy ještě nebyla se tak výborně, tak nenucené bavila! Věřila mu všecko na slovo, a brala na jeho romantických plánech dle svého dětského roztomilého způsobu podílu tak upřímného, že se Melichar, všeobecnému odporu a posměchu od dětinství uvyklý, jako v nebi cítil a v hovoru svém ani konce nalézti nemohl a nechtěl. —

Již se stmívalo, když ustrašená Liduška svou v celém zámku tak úzkostlivě hledanou velitelku v obrazárně, kam ji byl zvuk hlasů přilákal, v nejlepším přátelství s jindy tak nemluvným, zamračeným bratrem nalezla! Nevěřila ani svým očím a nevěděla, má-li se více tomuto podivnému setkání, bratrovu zářícímu čelu, aneb slečninu potěšení v rozhovoru s takovým podivínem podiviti.

Slečna si to nedala vzíti a vyprovodila Melichara s Liduškou až k zahradní mříži; musil slíbiti, že zas co nejdříve sestru nebo lépe řečeno obrazárnu navštíví, a potom vše jí poví, čeho se ve svých starých knihách dočetl.

Nikdy ještě nedostál Melichar s takovou určitostí a ochotností slovu svému. Ze začátku přicházíval jen jednou týdně, pak víckrát, až konečně denně do zámku k starým podobiznám v obrazárně, a čím častěji přicházel, tím radostněji ho uvítávala slečna.

Již se jí nesměla Liduška se svými povídačkami vytasiti; nechtěla nikoho jiného slyšet, než Melichara. Liduška žasla; ze zarytého tohoto samotáře byl se stal duchaplný živý společník, ona sama se nemohla nasytit jeho řeči, nedivila se tedy ani dost málo horoucnosti, s nížto slečna jeho slova do sebe ssávala.

Všecko, co byl v sobě čtením a přemítáním nashromáždil, vylákaly její výmluvné pohledy na jeho jindy tak mlčenlivé rty, a vše bylo od ní s tou samou oblibou přijato, nechť si vypravoval o pikhartech a jich krvavých osudech, neb o mladých bohatýrech, jak po tuhém zápasu na očích krásných panen, z nichžto nejslíčnější svou rukou odměnu chrabrosti podávala. Ještě snívala slečna v arkýři na křesle, ale její oči se teď více k zaprášené, do širého světa vedoucí silnice neobracely…

Rozumělo se teď již samo sebou, že slečna Melichara vždy s Liduškou vyprovázela. Nezkušené, po dojmech dychtící děvče kráčelo, jeho romány oslněno, tak hrdě po jeho boku, jako by on byl v skutku tím býval, čím býti se domníval, a nikoli chudičkým nádenníkem, pro jehožto známosť by se byla před svými sourodými přítelkyněmi nejspíše zarděla.

Ale žádná náhoda ji z jejích snů neprobudila; rodiče váhali se svým příjezdem, služebnictvo bylo rádo, že má s jejími rozmary pokoj, a žádná návštěva ze sousedstva nevytrhla ji z líbezného opojení.

Liduška se srdečně těšila, že slečna konečně malé vyražení nalezla; když bratr mladou hraběnku zaměstnával, zbývalo jí přece několik pokojných chvil, v nichž na svého Karla myslit a jemu psáti mohla. Zamyslila se ale někdy hluboce na přítele mladosti své; ten jí nebyl sice nikdy lásku na kolenou přisáhal, aniž jí zahrozil, že se usmrtí, zklame-li jeho naděje: na jeho věrnosť a náklonnosť ale přece skály stavěla, tak že když večír vyprovázela slečnu i bratra, oba úplně z očí ztrácela. Musila se obyčejně po dlouhém marném hledání a volání sama do zámku navrátit.

Slečna přišla celá udýchaná a zardělá za ní, přijímajíc trochu rozpačitě Liduščiny pokorné omluvy a sliby, že se to jistě více nestane. Ale ku podivu; podruhé bylo to zas takové, ač se měla Liduška velmi na pozoru, a konečně to bylo pravidlem, že slečna s Melicharem v mrákotě stověkých stromů se ztrácela a Liduška sama domů se vracela.

Tato trochu nebezpečná idylla měla náhlý konec. Neočekávaně přihrčel jednou ráno starodávný hraběcí kočár do průjezdu a malou chvilku za ním ještě jeden s pozlacenými koly, v němž byli čtyři bujní vraníci zapřaženi. V krásném tomto povoze seděl panáček útlounký, bělounký, sešněrovaný, že jako jepice vypadal, a s takovými ohromnými pudrovanými kadeřemi po obou stranách hlavy, že skoro úplně jeho růměnounké tvářinky zakrývaly. Vyskočil s takovou ohebností z kočáru a vysekl slečně, která byla trochu zmateně a nespokojeně přikvapila rodiče přivítat, takovou mistrovskou úklonu, že se jako krev zapálila, a starý komorník obdivem a radostí nad jeho obratností skoro vykřikl. Co byl v těch neohrabaných Čechách, nebyl cosi podobného viděl!

Starý hrabě představil své dceři významně v mladém důstojníkovi svého velectěného přítele a vzdáleného příbuzného barona S…, a odporučil ho její zvláštní pozornosti.

Liduška ale nic neviděla a neslyšela mimo svého Karla, který se po tak dlouhé vzdálenosti stokrát zamilovanější vrátil, než byl odjel. Stará hraběnka ji velmi milostivě žádala, aby tak dlouho v zámku zůstala, dokud v něm bude meškati vzácný host, jímž mnoho práce přibylo. Jak ráda vyhověla tomuto přání!

Její zaměstnání ji svedlo každou chvíli s Karlem; posluhovali spolu u tabule, čistili spolu skvostné stříbrné náčiní, jež bylo ku poctění hosta z ohromných dubových jarmar vyndáno. Večír, nastala-li jim chvíle oddechu, procházeli se ruku v ruce v panské zahradě, a mladík vypravoval zardívající se dívčině, že hrabě v Praze dvornímu svému raddovi již rozkaz dal, aby mu dobré místo vykázal.

Tato doba byla nejšťastnější, nejklidnější v celém životě Liduščině; obrazy růměnné budoucnosti zastřely před ní arci jen na okamžiky smutný stav rodiny domácí. Pantatínek se nemohl pro dluhy více hnouti, a již si v městečku šeptali, že bude musit hospůdku prodat a někam do nájmu se odstěhovat, aby věřitele své upokojil.

Jen jediná věc Lidušku zde každým dnem bolestněji dojímala: slečnino změněné k ní chování. Co se byli rodiče její s útlobokým důstojníkem navrátili, vyhýbala se každému důvěrnějšímu rozhovoru nápadným způsobem a její tón nabyl podivně pánovitého rozkazujícího přízvuku, jako by byla chtěla každým slůvkem děvčeti ukázat, jaká to sociální propasť mezi nima zívá.

Melichar přicházíval ještě každodenně; ale nebloudil více po šerých chodbách, nezapomínal se více v obrazárně. Jako přikovaný seděl v sestřině komůrce a siný jako smrť, se zaťatými zuby poslouchal jemně k němu zaznívající zvuky slečnina spinetu a slaďounký hlas trilkujícího důstojníka.

Sestře nebyla sice jeho náhlá urputnosť a zasmušilosť ušla, ale znajíc jeho proměnlivý rozmar, nepodkládala jí žádného hlubšího významu. Tu však se neočekávaným výstupem před ní konečně rozednilo.

Doprovázela bratra opět jednou večír zahradou, hovoříc s ním o tom, co jí tak tuze mladé její srdce tížilo: o neblahých poměrech rodičů. Melichar jí dle nynějšího zvyku svého neodpovídal, jen někdy zhluboka zasténav. Brala tyto zvuky mučeného srdce za účastenství. Tu se pojednou uprostřed cesty zastavil a dychtivě naslouchal… ve vedlejším stromořadí ozývaly se kroky… šepot… laškování… hraběnčin hlas! Divoce se vytrhl sestře, která ho odvésti chtěla, šeptajíc mu, že by bylo neskromné, slečnu překvapiti; skokem stál před mladým, nic zlého netušícím párkem.

Polekaný důstojník pustil mladou hraběnku ze svého objetí a oba ucouvli před hrozebnou, tak neočekávaně před nimi vztýčenou postavou.

„Co chceš, nestydatý!“ zvolal švihák, popuzený, že mu člověk, podlé oděvu nejnižším třídám náležející, cestu zastupuje.

„Optej se na to té proklaté Babylonky po tvém boku!“ řičel Melichar napolo šílený, a kdyby se nebyla Liduška vší silou zoufalosti mezi oba muže vrhla, nebyla by snad koketní slečna nikdy více pana důstojníka na spinetě provázela. Melicharova mohutná pěst by ho byla rozdrtila jako lví tlapa pestrého motýla.

Komtesce vnuknul strach sílu a odvahu; chopila se vší mocí ramena svého nového milence a odvedla ho k zámku.

Snad ani tolik násilí, jak se domníváme, k tomu nepotřebovala; neb ještě se třásl pan baron na všech údech, když byla Liduška k starému hraběti povolána, aby záhadný všem případ vysvětlila. Nebyla s to, na krásnou zrádkyni se podívati; její srdce krvácelo nad bratrem, který byl jako smysly pominutý od ní se odtrhl a do širého pole prchl. Vědělať, jak hluboce a bouřlivě cítí, a předvídala, že se ani srdce ani hlava jeho nikdy více nezotaví z této rány, lehkovážnou rukou mu zasazené.

Její dobrosrdečnosť ale nepřipustila, aby byla mstíc bratra slečnino štěstí podkopala. Omluvila bratrovo chování, že ze záchvatu chorobného pochází, a slíbila významným, jen chvějící se slečně srozumitelným přízvukem, že se tento výstup nikdy více opakovati nebude, an zámek nikdy více nenavštíví. Zároveň prosila za své propuštění, předstírajíc poselství od rodičů ji domů povolávající.

A hle! její výmluva se stala pravdou; nalezla při návratu do své komůrky Stachinka, který ji měl ve jmenu matky vybídnout, aby svým příchodem déle neváhala, že je její přítomnosť nevyhnutelně doma potřebná. Liduška se dlouho nerozmýšlela; zem ji pod nohama takořka pálila, co zvěděla o slečnině kruté hře. Svázala rychle své věci, stiskla skormoucenému Karlíkovi srdečně ruku, a než se toho kdo nadál, měla zámek dávno za sebou.

Teď teprv jí napadlo, proč asi rodiče tak nakvap pro ni poslali. Tušila, tušila, co to asi bude, že nejspíše vše již k nešťastnému, dávno předvídanému konci dospělo. Chtěla se na to Stachinka vyptat, ale jazyk jí vnitřním pohnutím pokaždé selhal a hoch se sám o ničem nezmíňoval; kráčel mlčky vedle ní, upíraje na ni nepozorovaně vlhký, smutný pohled. —

Matka se jí vrhla štkajíc do náruče. „Tak to tedy již také víš, nešťastné dítě,“ hořekovala, „že je hospoda prodána a nás že za měsíc odsud vyženou?“

„Tak přece?“ zaleklo se děvče; „a vy ste ještě na žádný jiný nájem nepomyslili?“

„Čím pak najímat, moudrá panno dcero?“ zazněl za ní hromový hlas pantatínkův, „když ani krejcaru v domě nezůstalo!“

Liduška strnula; tak zoufale si nebyla přece poměry rodičů představovala. Jak trpce si teď vyčítala spokojenosť a blaho v poslední době po boku Karlově pocítěné!

„A což vás nemůže kupec hospody aspoň tak dlouho zde nechat, dokud si něco jiného nevynajdete?“ chápala se Liduška poslední naděje, myslíc na Karla a jeho obětavosť.

„Kdyby tys chtěla, nechal by nás prý zde do smrti,“ odvětil pantatínek hořce.

„Kdybych já chtěla?“ podivila se Liduška, ohlížejíc se po matce; ale matka jen pořád hlasitěji a hlasitěji plakala.

„Prosím vás pro boha, mluvte,“ počala Liduška konečně po dlouhém děsném mlčení; „přemýšlím, až se mi může hlava rozskočit, co bych já v té věci mohla učinit, a nepřicházím nikam. Vždyť ani nevím, komu teď hospoda náleží!“

„Když to tedy vědět chceš,“ odpověděl pantatínek tvrdě, „tak věz, že je řezník Blahovec ten, jenž před šesti nedělmi ovdověv hospodu koupil; chce nám také z nouze dle možnosti pomoci, když ty si ho do třech neděl vezmeš.“

Liduška sklesla mlčky na židli tak bílá, jako šátek, který na krku měla.

„Pro Kristovy rány! zvolna, jen zvolna, pantatínku,“ bědovala matka; „vždyť víte, jak na Karlíkovi visí, může míti z toho smrť.“

„Jednou se to dozvědět musí!“ odvětil pantáta zlostně; „vždyť si může proto přece dělat jak chce; může nás vysvobodit nebo s žebráckou mošnou do světa poslat!“

„Co jste Blahovci odpověděli?“ tázala se po dlouhé, dlouhé chvíli Liduška bezzvučně.

„Co jiného, než že to panně vyřídíme!“ sápal se pantatínek znovu; „tady tvá moudrá matka nechtěla, abych za tebe odpovídal, a vyprosila si ještě ku všemu pro svého mazánka týden na rozmyšlenou. Člověk by se mohl rozpuknout zlostí nad tím kňouravým ženským plemenem.“

„To bylo věru zbytečné; co zde k rozmýšlení?“ zašeptala holka a hlava jí klesla těžce na prsa.

„Ovšem, ovšem, zde není nic k rozmýšlení,“ vřel otec znovu, vida v dceřiných bolestných slovech zápornou odpověď; „panence jde hladká tvář jejího pana ženicha z Nemanic nad otcovské požehnání. Ale víš-li pak, holka, že tě mohu přinutit?“

„Tento hřích vám uspořím,“ pravila Liduška s výsostí, „ale… přede vším pošlete pro Karla… chci mu sama říci…“

A teď teprv ulevilo si stísněné její srdce v horoucím toku slzí…

Pantatínek se náhle vyjasnil, a drže se přísloví, že se musí železo kovat, dokud je řeřavé, poslal ještě ten samý večer pro Karla.

Byla skoro půlnoc, když se Stachinkem celý bez sebe přiletěl; hoch mu byl cestou vše pověděl.

Beze slov, jako před tím Liduška, vyslechl mladý myslivec pantatínka, který mu velmi obšírně a důležitě vypravovati počal, jaké výhody řezník rodině slibuje, stane-li se děvče jeho manželkou. Připojil, že si ji prý jen pro její obratnosť v čtení, psaní a počítání zvolil, která jemu samému úplně chybí; jinak že by prý byl věděl holek dost, ježto by se mu byly líbily, ale tyto vlastnosti že mu jdou nad krásu a peníze. V pádu, kdyby se Liduška zdráhala, měl již dohazovač nařízení, aby děvče podobných schopností okamžitě mu zaopatřil; jeho obchod že nedovoluje, aby zůstal dlouho bez hospodyně.

„Ach, že říci nemohu: Pojďte ke mně, uživím staré rodiče své i vás!“ lámal Karlík zoufale rukama; „ale kam pak stačí má služba, i kdyby mne hrabě v tu chvíli lesníkem udělal!“

Ale přece přisedl k pantatínkovi a utíraje si slzy počal na tabuli s ním počítat, jestli by přece vyjíti nemohli. Ale sobeckému pantatínkovi o to nešlo, aby u zetě žil, nýbrž jak by u něho žil; bez plného žbánku a bez práce a namáhání nezdál se mu teď život ani možným. Kroutil tedy účet pokaždé tak, že se to zdálo holou nemožností, ač by to bylo při obapolné skromnosti a střídmosti přece nějak šlo.

Počítali a rokovali tak dlouho, až jim bílé ráno do oken hledělo a Karlík na návrat pomysliti musil.

Přistoupil k Lidušce uplakaný, utrápený jako ona a podával jí ruku. „Toho sem se nikdy nenadál, že ty budeš jednou patřit jinému,“ pravil zlomeným hlasem a opět vyhrkly slzy z jeho očí; „ale již to vidím, není nám pomoci, ty nesmíš rodiče opustit.“

Liduška se více nezdržela; padla mu s hlasitým pláčem okolo krku; často vypravovala, že to bylo ponejprv a naposledy.

Dlouho tak stáli a plakali spolu, až všem srdce nad nimi pukalo. I pantatínek cítil, že se cosi jako soucit v jeho prsou hnulo, a vykradl se ze dveří ven, zapomínaje na korbel, toho původce všeho neštěstí. Neslýchaná to událosť!

„S bohem tedy,“ pokračoval mladík, když opět pro pláč mluviti mohl; „a bůh ti dej štěstí, ty ho zasluhuješ, jako nikdo ve světě!“

„I ty… i ty buď tisíckrát požehnán… a šťasten… s jinou,“ zaštkala Liduška.

„To nebudu víc,“ odpověděl Karlík vážně; „po tobě jinou na tomto světě nepolíbím.“

Ještě jednou se dotknul úst omdlévající oběti otcovské libovůle, udělal jí na čelo kříž, ona jemu chvějící se rukou také a — rozešli se. —

Karlík dostál slovu svému; stal se velkým pánem, všecky hraběcí statky měl později pod svou mocí, a mnohá slečna by se prý byla za šťastnou pokládala, kdyby ji byl za manželku zvolil; ale on zůstal Lidušce své věren, žil a umřel sám.

Liduška se za několik neděl skutečně za řezníka Blahovce provdala, a hospůdka zůstala majetkem její rodiny.

*

Největší událostí mého dětského života byla návštěva u otcových příbuzných v B. Těšila sem se nesmírně na první delší cestu svou, ale nejvíce na pratetičku Lidušku, kterou sem ještě neznala, protože pro vysoké stáří více do Prahy přijížděti nemohla. Celá rodina mluvila o ní s nadšením, a otec můj, jehožto byla po brzké smrti dědečkově s jedinkým svým synem vychovala, nenazýval ji jinak, než svatou ženou.

Slezli sme v staré hospůdce; tetička nebyla doma, meškala právě v kostele, kde skoro celý svůj čas trávívala.

Z věnčí se mi vetché, zanedbané stavení velmi špatně líbilo; ale jak sem bezedným průjezdem do dvoru se dostala, čápa na střeše, květiny v okapu a zobkující se hrdličky na kolnách spatřila; když mně nikdo nebránil na bujném trávníku pod starými zkřivenými stromy zahrádky podlé libosti si vyskočiti: tu se mi zdálo tetičino vdavní sídlo místem největší světské rozkoše. Právě sem plenila prastaré lískové kře, ty samé ještě, za kterými byla Liduška své hladové malé přátele skrývala: tu sem zaslechla svoje jmeno.

Ohlédla sem se rychle, ale zalekla sem se nemálo, spatříc u zahradních dvířek podivné skupení: stařenu přísných rysů, zamyšleného pohledu, ale tak tklivě laskavého úsměvu, že mne dojal jako sladký svit měsíce; pak dva kmety jako ona v oděvu, jenž zašlému věku náležel a ode mne nikdy dříve vídán nebyl.

Stará paní, v níž sem okamžitě podlé úsměvu pratetičku svou poznala, měla velmi krátké sukně, ohromný květovaný fěrtoch, zelené střevíce s vysokými kramflíky a těsný, krátký, kožešinou lemovaný kabátek. Nejvíce nápadné na ní mně ale bylo, že měla krk v celé jeho délce těsně granátovými šňůrami, mezi nimiž množství dukátů viselo, obtočený, a na hlavě zlatý čepec se zlatými krajkami s ohromným táborem v týle. Byla bych k ní ráda spěchala, ale bála sem se strýců.

Strýček Emmerich, poznala sem ho hned podlé nápadné podobnosti s mým otcem, o níž se bylo často přede mnou mluvilo, zdál se mi sice velmi vlídným a dobrosrdečným, a jeho dlouhý aksamitový kabát meruňkové barvy sem tam stříbrem vyšívaný byl pro mne hned ideálem všech kabátů, tak jako zlaté, falešnými kameny posázené přesky na jeho střevících tím nejpěknějším, co člověk na světě míti mohl; ale tím více sem se zděsila jeho bratra, strýčka Melichara. Zkameněla sem takořka, když jeho divoce planoucí pohled o mne zavadil. Věděla sem okamžitě neklamným pudem dítěte, že o mne pranic nestojí, a v skutku byl jen na velké prosby tetičiny přišel, aby se na nejstarší Stachinkovu vnučku podíval. Lišil se úplně co do vzezření a obleku od Emmericha. Měl na sobě hrubý modrý kabát, jehožto obnovené rukávy byly mnohem tmavší barvy než celek, a vlasy ježily se mu divné nad hrbolatým, žhoucími myšlénkami patrně rozrývaným čelem. Jak pečlivě naproti tomu měl Emmerich své stříbrné šediny z vážné tváře zčesané a okolo hlavy kulatým hřebenem připevněné! —

„Tak se nám přece ukaž, bláhové děcko,“ pravila tetička, přikročivši jemně ke mně; „vždyť sme se dost dlouho na tebe natěšili. Nu, nezapřeš, že pocházíš z R…ovské krve,“ připojila, políbivši mne uspokojeně v čelo. „Pánbůh tě upekl jako nás všechny z hodně temné mouky.“

Pustila sem se do pláče; tetičina úklona mne mrzela, a plakala sem ještě hlasitěji, když mne strýc Melichar hněvivě malou ještěrkou, světskou marností již nakaženou, nazýval.

Tetička mne uchlácholila slibem, že se mnou k synovi, který měl za městem hezký statek, vyjede. Nevím více o této vyjížďce, než že tetička na zpáteční cestě podlé zvyku svého tolik dětí do vozu nabrala, že ho strýc Emmerich a otec můj mohutnými svými holemi z obou stran podporovati musili, aby rovnováhu neztratil, a že dobrosrdečná žena konečně sama slezti a pěšky domů jíti musila, protože žádné z nich vypovědíti nechtěla.

Nevím, jak to přišlo, že se strýc Melichar se mnou jaksi smířil; nejspíše že sem jeho vypravování s tou samou dětskou důvěrou a dychtivostí poslouchala, jako někdy komteska Markéta.

Ukazoval mi své poklady, rodokmen, staré knihy a podobizny, jichž cenu sem arci tenkráte ani netušila. Pamatuji se ještě dosti na obraz jednoho z pánů R…ů představující; byl to obstarožný, vousatý, vážný muž s orličím nosem a z hodně „černého meliva“, jak tetička říkávala. Ohromný zlatý řetěz mu visel okolo krku; býval prý jakýmsi raddou. —

Tetička byla brzo ovdověla a oplakávala srdečně muže svého. Byl prý „od kosti dobrý člověk“. Nevím, jak dalece tomuto výroku věřiti, neb u tetičky byl každý od kosti hodným člověkem, kdo právě zjevně nekradl, nevraždil a víře katolické se nerouhal.

Proti těmto jedině byla neuprositelnou; byla by jistě jako ona žena při upálení Husově na hranici kacíře přikládala, kdyby byl tento křesťanský způsob, jinak smýšlející lidi o život připravit, ještě módou.

A právě ji potkalo to neštěstí, že měla takového utrhače a rouhače v rodině v osobě bratra Melichara. —

Po episodě s mladou hraběnkou zabředl strýc úplně v náboženský a národní fanatismus; nebylo k němu více nižádného přístupu. Rozpadl se úplně se světem, se stávající společností, s příbuzenstvem a obcoval jen s několika vyvolenci božími, samými to muži k zapovězeným ale přec po tajmu stávajícím sektám náležejícím, s kterými si celý den bibli vykládal.

Šel tak daleko, že se veřejně k husitské víře přiznával a již chtěl i zjevně přestoupiti; tu objala tetička Liduška jeho kolena, prosíc ho za všecko, co mu svatého, aby své rodině tuto věčnou hanbu neučinil. Místo odpovědi hodil po ní struhadlem; omráčil ji touto ranou a vyrazil jí několik zubů.

Tento případ ho ale přece jaksi dojal; od té doby se o přestoupení více nezmiňoval. Jeho zápal pro náboženství, v Čechách někdy tak květoucí, a pro mučedlníky jeho šel tak daleko, že každý rok v památní den velké popravy utrakvistů na staroměstském náměstí po bitvě na Bílé Hoře s houfem přátel svých do Prahy putoval. Na místě, kde se smutný děj vykonal, několika kameny v dlažbě naznačeném, poklekl s nimi, a všichni líbali s horoucími slzami posvátnou jim zem.

Zmizeli obyčejně, než se jejich počínání zpozorovalo a zameziti mohlo, ale jednou byli přece jati a na stráž vedeni. Mluvili tam ale prý tolik nesrozumitelných věcí, a těšili se ze svého zajetí co z prvního kroku k mučedlnictví tak tuze, že je komisař co blázny brzo zas propustil.

Po drahé dařilo se ale strýčkovi hůře, nebo podlé něho ještě lépe.

Městský farář si byl k posvícenskému kázání, jak to obyčejem bývá, nějakého přespolního kněze pozval. Melichar nevynechával žádné kázání; debatoval o něm vždy zas se svými přátely. Přišel tedy také hosta poslouchati. Uspokojil ho ale tak málo, že se po kázání k obecenstvu obrátil, řka hlasitě: „Jsemt sice jen sprostý krejčí, ale stokrát lépe bych dovedl lidem cestu k pravdě ukázati, než tento učený a posvěcený kněz.“

Na to se s ním úředně vyšetřování zavedlo a na jeho smělé otázky i prohledání v jeho bytě po bludných, škodlivých knihách. Mnoho spisů mu odňato a on sám na čas uvězněn.

Od té doby byl od svých přívrženců za svatého považován a lidé k němu až z daleka putovali o radu a požehnání. —

První, co byla tetička po své oběti, totiž po sňatku svém učinila, bylo, že Emmericha penězi zásobila a podlé jeho dávnoletého přání do světa ho poslala.

Mladý muž myslil, že vše, co zmeškal, ještě vynahraditi může; odešel pln skvělých nadějí, že se co slavný malíř vrátí — ale již bylo pozdě.

Naučil se sice malovat a více než jeden obraz o tom svědčí, čím by se byl mohl při dostatečném vzdělání státi; ale nevystoupil nikdy z mezí diletantismu. On to cítil a nedal o sobě slyšet. Dlouhá léta se o něm nevědělo, nadarmo se sestra po něm pídila. Teprv co stařec navrátil se do svého rodiště a usadil se u sestry. Procestoval s neslýchanými trampotami celou Italii, Řecko, Rakousko, protloukaje se dnes uměním a zejtra zas řemeslem svým. Nabyl znamenitých zkušeností, které velmi rád sdílel a filosofickými průpovídkami propletával. Jeho nejzamilovanější a nejhustěji užívaná byla: Jen člověk, který trpěl, smí říci, že je člověkem!

Kdo má tedy více práva na posvátné toto jmeno, nežli vy, po celý život svůj utiskovaní, nepoznaní, neocenění trpitelové?


  1. Každý, kdo nepřehlídne tento jednoduchý náškrt, přisvědčí mi zajisté, že v něm více než jedna látka k většímu uměleckému dílu spočívá, že mohlo trošku fantasie z každé z předvedených povah osnovu románu na děje bohatého utvořiti. Nepoužila sem, odolavši mocnému pokušení, zajímavý tento materiál k samostatné práci; za jedno nechtěla sem za svou fikci vydávati, co tak úplně v skutečnosti zakořeněno bylo, a za druhé zamýšlela sem, vypravujíc úplně prostince a nelíčené několik episod ze života příbuzných svých, neměníc ani jedinou událosť, nepřepínajíc ani jediný z jejich náhledů a výroků, co možná věrný obraz jejich myšlení a tím poněkud jich stavu a věku naznačiti. Doufám, že aspoň částečné dokáži, že není a nebyl ideální směr v povahách našeho lidu něčím tak ukrutně neslýchaným, jak by nás několik životem přesycených mudrlantů obnošených citů a mělké zkušenosti tak rádo přesvědčilo, nejspíše proto, aby se za svůj směr příliš před světem zastyděti nemusili.