Náš selský lid

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Náš selský lid
Autor: Jan Krejčí (jako Prokop Rudný)
Zdroj: Máj : Jarní almanah na rok 1859. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1859. s. 123–140. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Dva národové jsou u velkém kmenu slovanském, jejichž příbuznosť a obapolná náklonnosť v novější době nejednou co jasná zář chmury nepokojných časů osvětlovala; jsou to Čechové a Srbové.

Co obapolnou důvěru těchto národů k sobě sesiluje, není příbuzný jejich jazyk, ani bývalé neb nynější styčnosti politické, nýbrž podobný stav socialní; oba národy, český a srbský, jsou národy selské.

V tom právě leží tajemství zachování jejich národnosti. V žádném stavu nespočívá tolik setrvačné síly, jako v stavu selském, a blaze tedy národu, kterýž těžiště svých snah a svého štěstí má ukryto v tomto stavu. Hrdinný šlechtic polský obětuje radostně jmění a život za otčinu, avšak těkavá a chválychtivá mysl jeho lehkovážně popouští vtírajícímu se cizinci šíré kraje vlasti, jež nehájí ustálenosť selská. Polský národ má jen chlapy a pány, český a srbský zná nyní jen sedláky a — vzdělané vlastimily; kdo z nich má šťastnější budoucnosť?

V jařmu krutém sloužil Srb poturčenému agovi, avšak neporušena zůstala při největší bídě osobní jeho vlastnosť, co Srba a rolníka — ozbrojený poturčený šlechtic ustoupil neodolatelné moci selského lidu, a bývalý sedlák sedí teď na knížecím stolci Bělehradském.

Zapomenut neb hanlivě odstrkován vzdělával český sedlák půdu panskou, hrdě opuštěn od své šlechty, nepovšimnut od měšťana zcizeného, a hle — z druhorozených synů jeho vychovala se samoděk nová šlechta duševní, vzbudila, co k hrobovému snu zdálo se býti umdleno, založila i pěstovala novou literaturu a jedině uchovala, co v dávných dobách drahocenným bývalo klenotem šlechtice a měšťana — český totiž mrav, duševní svobodu a hlavní záštitu její, písemní jazyk národní.

V dobách našich, kde se z velké části hledá výminka blažené budoucnosti ve vyrovnávání a uhlazování všech poměrů, kde každý výjev ráznější individualnosti co zlozvuk v souhlasu společenském se kaceřuje, kde vřelý cit se setkává s blasirovaným úsměškem a mužný karakter se zbabělou obojetností světoobčanů, okřeje uondaný vlastimil jen v lůně svého bodrého příbuzného lidu. Nemysliž nikdo, že národ může obstáti bez osobního rázu a společnosť lidská bez národního smyslu. V tom těkavém a prodajném houfu nenárodním spočívá právě největší nebezpečí pro pravidelné uspořádání státu, jehož pevní základové jen v konservativní moci zdravého národa hledati se mohou. —

Chtěje v následujícím vylíčiti význam selského stavu v Čechách, jsem daleko od toho vzdálen, abych pobouzel snad žádosti jeho. Článek ten jest psán pro vzdělaného našince, nikoliv pro sedláka. Zkušenosť posledních let přesvědčila zajisté každého, že náš sedlák ničeho méně schopen není, jako rozehřání se pro jakékoliv utopie. Praktickou mysl jeho neroznítí ani obrazy nejskvělejší budoucnosti, ani ji nepohnou upomínky na velkolepou minulosť; jen to především, co zděděného v pevném držení má, a co mu čas a příležitosť jako darem poskytuje, to chová tvrdošíjnou silou své ustálenosti.

Podivno, že sedlák, ač málo neb nic o historii svého národa neví, přece nejvíce k zachování historického rázu Čech přispěl.

Co v Čechách a na Moravě národního se zachovalo, stalo se jen pomocí selského stavu. Šlechta, pozbyvši z části ovědomění prvního národního stavu, ztratila tím svou převahu v národě a rozptýlena bloudí navzdor svých mnohonásobných rodinných svazků za svými osobními záměry; měšťan, ač z části ještě z dobrého, omlazení schopného kořene, setřel přece svými obchodními a průmyslovými styčnostmi všechen národní ráz. Jen sedlák ještě jest neporušený potomek svých praotců.

Má-li malíř vyobraziti Čecha co zastupitele národa českého, nevypodobní zajisté ani šlechtice, ani měšťana, nýbrž sedláka. Neb jako mravy a jazyk, zachoval i tvářnosť slovanskou nejdokonaleji. Tytéž tvářnosti české dvojího rázu, jednu s obličejem širším a druhou s obličejem vejčitějším, které na starých miniaturách a kresbách spatřujeme, poznáváme posud v dědinách českých.

Nejvděčnější máme však býti tomuto stavu za zachování milého našeho národního jazyka. Co bysme byli bez jazyka otců svých? Směs různovolných jednotlivců beze všeho společného svazku, neschopných k lásce a věrnosti vzájemné, pachtících se po denním výdělku beze vší ideální snahy, týrajících jeden druhého pro mzdu mrzkou. Z těžké nemoci národa českého zachoval nám bohudíky sedlák tentýž skvělý slovosklad, jímž Štítný a Chelčický své hluboké myšlénky pronášeli, tentýž harmonický souzvuk, jímž Lumír pohyboval Vyšehradem.

Jakou ztrátu národ náš ztrátou jazyka svého byl by utrpěl, poznáváme nejlépe porovnáním jeho s hrubými a kusými nářečími odcizeného nebo přistěhovalého obyvatele pohraničních krajin českých.

Které z těchto nářečí může se rovnali lahodnému, až k nejdokonalejší ohebnosti vybroušenému jazyku našemu, kterýž tak, jak jest, již před stoletími písemním jazykem byl, nikoli však z nářečí různých sestaven býti nemusil. Český jazyk písemní byl a jest jazykem též selským. Jako krásná pravidelná tvářnosť muže ukazuje na krásné vlastnosti duše jeho, tak též jest jazyk náš znakem velkého nadání národa, jím mluvícího. Národ, jehož myšlénky pronáší jazyk tak určitý, bohatý a vytříbený, nemohl býti národem v jařmu, nevzdělanosti a otroctví schýleným, aniž může, jestli ho pohroma osudu stísnila, zůstati stísněným. Jazyk ten, oddá-li se Čech jeho zdělávání, chová v sobě bezpečné rukojemství budoucího znovuzrození ku skvělé vzdělanosti a trvalému blahu.

Jsme-li za tento drahý poklad zavázáni selskému stavu, náleží vším právem největší čásť díků našich selským ženám českým.

Muž, ač věren zděděnému hlaholu otcovskému, setkává se přece buď nucené, buď z vlastního prospěchu s cizím, zvláštnostem jazyka a mravu jeho nepříznivým živlem.

Kdož nezná onu nemotorně zkroucenou, všeho zdravého smyslu prostou hromadinu slov, kteráž v předešlém století v kancelářích patrimoniálních vyrostla a bohužel tím jazykem byla, jímž představený úřad s lidem selským obcoval? Avšak toť ještě nejmírnější způsob podrývání národního ducha českého; mnohem nebezpečněji a bezohledněji bořila pouhá německá správa a soud, a ještě více bořil pod rozličnou korouhví do vesnic se stěhující v cizině nabytý mrav a návyk.

Tak se mírnějším způsobem loudil, anebo násilím plašil muž, mladík, ba již chlapec z niv domácích; cizina se vtírala do svatyně otcovského domu a s nimi hynula zděděná upřímnosť a poctivosť. Tomu záhubnému boření bránily ač nevědomky, přece nejvydatněji matky a sestry syna selského. Muž zpola odcizený vrací se do otcovské vsi; avšak laskavý hovor matky, švitořivé poptávky sester a líbezná slova milé dívky prolomí za krátko kůru na srdci, všechny staré upomínky zbuzují se obnovenou živostí, a rodák náš zarazí zase všechny kořeny svého žití do otcovské půdy. Právem tedy nazýváme jazyk náš mateřským; jest jazykem především našich matek.

Jako jazyk náš co v nejbezpečnější schránce se chrání v ústech žen, tak ukrývají se v tomtéž útulku nejkrásnější výtvory jeho — naše národní písně, pohádky a pořekadla. Jen z úst těch sbírá horlivý badatel drahocennou tisíciletou látku, jíž i zcizený salon obliby odepříti nemůže, a kteráž poměry a osudy dávné minulosti často lépe osvětluje, nežli vetché knihy a pergamenové listiny. —

S jazykem zachoval český sedlák i velkou čásť mravů a duševních vloh svých otců, ač zde mnohem více porušeno jest, nežli v jazyku. Bez ohledu na kroj, na nějž zde málo váhy kladu, rozeznává se český sedlák na první pohled od německého svého souseda.

Lepší druh českých sedláků vyznamenává se vždy jasným praktickým rozumem a jakousi dobrotivostí a společenskou shovívavostí, jakou jen zase u vzdálených soukmenovců jeho, u Srbů, ve větší ještě míře u severních Rusů nalézáme. Prostředků k vezdejšímu živobytí snadno si dobývá, avšak dobyv majetek a nadbytek, rád se dělí s chudším, ba nezřídka v přepychu rád rozhazuje. Schopen v dobách vážných důmyslné hloubavosti, rád se veselí v dobách příznivých; veselosť však jeho nepřemršťuje se nikdy v hrubou rozpustilosť, nýbrž spíše v žertovné šibalství. Nemýlím se snad, nalézám-li tuto jeho povahu naznačenou v půvabných nápěvech národních písní. To co nazývá Němec „gemüth“, tu tak jmenovanou poesii citu, tu ovšem nemá; zahrávání s pocity a neurčitými touhami nesrovnává se vůbec s jeho zcela střízlivým myšlením; u něho rozhoduje vůbec více rozumnosť nežli citlivosť. Nervy jeho jsou zdravé a silné; proto snese snadno vysoký stupeň jak bolesti tak radosti, a z toho pramene čerpá také svou příslovní nepřelomnou trpělivosť.

Trpělivostí touto přečkal ve své vlasti nejenom všechny proměny státní, všechny stavy, nýbrž i změny přírodní. Vlasť jeho hustým pralesem ode všech sousedních zemí oddělená proměnila se během časů v kraj rolnický a průmyslný, silnicemi ve všech směrech prostoupený, v otevřené bojiště, průchodiště a tržiště střední Evropy, a předce zůstal vždy tím, čím byl — českým sedlákem.

S touto trpělivostí souvisí ovšem mužná vlastnosť jeho úsudku; co jednou pravým býti poznal, od toho neodvrátí jej ani přívětivé domlouvání, ani násilné naléhání — známé jsou v tom ohledu ode dávna až po dnes tvrdé české lebky.

Staleté utlačování nemohlo setříti tuto jeho povahu. Na dávné svobodné zřízení obcí neupomíná sice nic jiného nežli jména dědin, odvozená od jmen rodinných svobodných praotců našich; ze zřízení obecného nezůstalo sice nic, nežli zákonem podporovaný zvyk nedělitelnosti majetku při dědění a obliba na veřejné obecní správě: avšak když převraty nové doby všechny poměry společenské náhle proměnily, neuměl těchto proměn žádný stav k svému tak prospěchu užiti jako stav selský. Po staletém poddanství, po tolikeré přestálé nouzi a bídě stal se sedlák svobodným majitelem svých rolí; na čem se dávno úsilně od dob Přemyslovců bylo pracovalo, to přineslo jediné okamžení. Žádný stav nebyl takového štěstí tak hoden, jako stav selský. Střízlivosť jeho v dobách všeobecné rozháraností, znamenité pokroky v polním hospodaření svědčí zřejmě o jeho dospělosti a zaručují úplné vyvinutí jeho k blahu nás všech i v budoucích časích.

V ohledu tom nemůžeme ani dosti oceniti důležitosť našich dnů, v nichž konečně jádru národa přirozené jeho právo navráceno bylo. Jsme zvyklí ze skvělých jmen dávné české šlechty uzavírati na skvělosť dějin národních; avšak všechny tyto dějiny, vyjmouc krvavý požár husitský, v němž odpor národního ducha českého celou Evropou zatřásl, jsou dějiny šlechtické, dějiny boje šlechty s panovníkem, při čemž vlastní jádro národa bylo ušlapáno.

V té míře, v jaké šlechta moc panovníkovu krok za krokem obmezovala a slovanské povaze cizí způsob panský do země uváděla, v té míře byl také poután sedlák ba později i měšťan do vazeb vždy tužších. Stalo se, že svobodný stav rolníků úplně byl vyhlazen, že celá země a všechno její obyvatelstvo — mimo několik měst pod ochranou královskou a několik dvorců, náhodou ušetřených — šlechtě bylo podrobeno. Jen tento stav povoloval a vybíral daně a vedl ve jménu vládce vrchní správu zemskou.

Boj šlechty s panovníkem dospěl konečně k rozhodnutí. Moc její byla navždy zlomena a celý český národ tím zmála vyhuben, kdyby již dříve nebyla sama od jádra národu se odloučila. Tak zůstal, ačkoliv kmen národnosti byl pokácen, kořen její bez pohromy a vyháněl od té doby nové haluze, které v silné a zdravé kmeny vyrůstají. Nastaly sice doby pro selský stav nejkrutější; pozůstalé a z ciziny přistěhovalé panstvo, podrobivši se velmoci panovníka, podrželo právo panovati nad sklíčeným lidem a dohánělo jej utiskováním až k zoufalosti: avšak brzo žádal vlastní prospěch státu uvolnění těžkého jařma, a nesmrtelný v památce lidu dobrodinec Josef II. mohl již bez odporu šlechtického aspoň čásť lidských práv sedláku navrátiti. Po sto letech konečně stala se od dobrotivého Ferdinanda I. vyhlášená a od osvíceného vládce našeho Františka Josefa I. provedená svoboda selská pravdou.

Po dlouhém boji uznáno tedy, že jen v konservativní moci selského stavu leží těžiště státu. Kýž by též již bylo vůbec uznáno, že jen v národním, na vlohy a způsoby jeho založeném vychování spočívá i budoucí blaho státní! —

Národní neporušený sedlák náš jest již dle povolání svého, dle směru svých citů a zděděných názorů oddán svému pánu a králi, k němuž pohlíží co k posvátnému, spravedlivému a dobrotivému obhájci a soudci. Zvyklý co hlava rodiny a čeledi spravovati svou domácnosť, spatřuje v panovníku též otce velké rodiny a cítí se zavázána k poslušnosti a věrnosti, jako sám od svých dětí poslušnosť a věrnosť žádá. Při této zděděné oddanosti nestává se však bezvolným otrokem; neboť nikdy nezapomíná na svou společenskou důstojnosť. Právě nyní, an jest nově nabyté svobody sobě vědom, zbuzuje se v něm hrdé ovědomění vlastní ceny. Býti a zůstati sedlákem jest cílem vesničana. Tu mrzkou závisť městského proletáře k vyšším aneb bohatším stavům nezná; jakékoliv jsou jeho tužby, to mu nepřipadá, ze zděděného statku přestěhovati se do vysokého zámku. Tím rozhodnější jest v požadavkách, a aby nižší jeho sousedi, chalupníci a podruzi důstojnosť jeho uznali. Rodina a dům jeho jest mu svatyní, z níž nedovoleno ani vystoupiti vzhůru, ani sestoupiti dolů. Nejenom šlechta, nýbrž i selský stav má své mesalliance.

Jaké látky nahromaděno v tom ohledu k sentimentálním novellám z kraje! Avšak jaké křivé, nepřirozené pojmutí selských poměrů nalézáme v plodech novellistů! Pravému sedláku nezdá se nic býti méně pochopitelné a zároveň nic více trestuhodné, jako porušení pevných pořádků rodinných. A to právem, neb s tím pořádkem souvisí úzce nedělitelnosť a neporušenosť jeho statku, pokoj rodinný a zachování stavu.

Sedlák, majetník značného pozemku a zastupitel rodiny, nezná a nemůže znáti individuální citlivosť; jednaje co pravý sedlák hájí celý svůj stav, jejž by nic více neporušilo, jako rozptylování v samé jednotlivé od sebe nezávislé hlavy.

Poesie lásky jest nutně spojena s úplnou svobodou vzdělance, nevázaného nižádnými hradbami stavu, a proto také v skutku jen v oné třídě vzdělané, která mezi sedlákem a šlechtou uprostřed stojí, vykvétati může. Stav uzavřený, nechť selský nebo šlechtický, vykazuje nutně každému oudu jeho místo a dráhu určitou.

Chybí-li českému sedláku sentimentálnosť v rodinných poměrech, jest do srdce jeho tím hlouběji zakořeněn cit náboženský. Historie dává o tom znamenité svědectví. Jedině vřelý náboženský cit českého lidu způsobil v dobách, kde všechno jen v zevnitřních formách ztuhnouti se chystalo, onen strašlivý odpor proti formalistům, který úplný převrat všech státních a sociálních poměrů za následek měl; z lůna českého lidu vyšla pamětihodná jednota českých bratří, jimž i nejrozhodnější protivníci to odepříti nemohou, že navzdor rozličnému poblouzení v dobách krvavé surovosti nejhorlivěji ony lidumilné zásady pěstovali, které obsahuje čistá víra křesťanská.

I nyní po tolikerých náboženských bojích proniká vřelý náboženský cit celou povahu neporušeného českého sedláka. Ze synů jeho vychází posud ono vzorné duchovenstvo, jemuž žádná oběť a žádné namáhání pro vzdělání a potěšení lidu není obtížné. Duchovenstvo to, z jádra lidu vyrostlé, stalo se sloupem jeho národnosti; hlavně ono zachovalo a chrání mu nejdražší jeho poklady a dosvědčuje svou učeností a neporušeností celému světu o skvělých vlohách českého lidu.

Vřelému pravdivému citu náboženskému našeho lidu rozumí kněz z jeho středu nejlépe. Ví, že náboženství jest mu nejposvátnějším dědictvím po otcích, jeho poesií a výrazem všech vyšších tužeb. Proto odcizí se u nás tak snadno kazatel, kterýž neznaje tuto stránku lidu prosaickým způsobem s kazatelny o nejlepším spůsobu sázení bramborů nebo o rozličné ceně mrvy mluví; ještě více se mu odcizí však ten, kterýž v nekonečné polemice proti cizím odpadlíkům horlí a přiučeným pathosem dogmatické výklady své odbývá. Cit našeho lidu jest hluboký a pravdivý a rozezná brzo strojenou horlivosť od vřelé pravdivosti. —

Je-li český sedlák konservativní ve všem, co se státu, církve a rodiny jeho týká, shledáme u něho vždy hotovou odhodlanosť k opravám v rolnictví. Nikdo z rolníků rakouského mocnářství nemá tolik vloh a tolik vlastností k rationalnímu hospodářství, jako český sedlák. V tom ohledu liší se nápadně od svých sousedů německých, jak na severu tak i na západě.

Obyvatel Krušných a Krkonošských hor a úpatí jejich jest vytrvalý a obratný průmyslník, a není odvětví průmyslu, v němž by nevynikal. Zde jest kolébka hornictví, zde se přede a tká oděv pro půl Evropy, zde se především hotoví ono skvělé skleněné zboží, které ze západních lesů amerických až k břehům Gangesu byt a stůl zámožného zdobí. Nejeden továrník, který nyní knížecím jměním vládne, vyšinul se pracovitostí a obratností ze stavu prostého dělníka až k výši velmocného průmyslového vládce.

Avšak nikde nejsou poměry polního hospodářství ve stavu smutnějším. Půda, rozkouskována takřka na atómy následkem hromadícího se průmyslního lidu, není s to ani čtvrtině obyvatelstva výživu pojistiti, a tak závisí největší díl jeho od stálého vlnění-se cen průmyslových výrobků.

Obyvatel Šumavy zase, ač má v průměru mnohem větší majetek nežli sedlák středočeský, ač dlouho žil co svobodný majetník, nemá ani nejmenší čásť onoho jasného přehledu ve věcech hospodářských, jímž se český sedlák vyznamenává. Rozsáhlé lesy horských sedláků jsou strašlivě spustošeny, nikde skoro novou kulturou neomlazeny, a kde v údolích i lepší půda orbě dostatečnou prostoru poskytuje, zůstává předce všechno na starém, dávno již nedostačitelném stupni. Nejlépe to viděti na rozšíření pícních rostlin. Ačkoliv pěstování jetelů, vojtěšek a ligrusu teprva v posledních desítiletích v hospodářství vůbec uvedeno bylo, sahá předce již v celých Čechách tak daleko, pokud český sedlák hospodaří. V předhoří šumavském naznačuje takřka jetel a vojtěška národopisnou hranici.

Jediné ve svém způsobu jsou zajisté Kodymovy Hospodářské Noviny. Vezmeme-li do ruky tyto listy, vedené redaktorem výtečným a se všemi potřebami a poměry našeho selského lidu seznámeným, shledáme s podivením, že jsou vesměs psány od samých selských hospodářů. Čtení těch jasně psaných, o znamenité bystrosti ducha svědčících, pokrok a vzdělání hlásajících článků naplňuje mne vždy pravou hrdostí.

Že právě polní hospodářství v českém sedláku mistra svého má, ukazuje znovu, jak oprávněn byl k vyvazení z pout roboty a poddanství.

Přál bych si, abych každému, kdo o schopnostech českého sedláka pochybuje, ukázati mohl jisté řady vesnic v podobě, jakou měly před desíti lety, a jakou mají nyní po uvolnění půdy, ač zvýšené daně a skládání výkupní summy síly sedláka nemálo napínaly.

Jasné zděné domy, červenými cihlami neb tmavou břidlicí kryté, vyzdvihují se tam, kde ještě nedávno nízké chýše stály; krásný dobytek v čistých chlévích, plné stodoly a šťavnatá zeleň jetele, střídající se s nadějným osením neb se zlatoskvoucími plochami řepkovými, překvapují cestovatele tam, kde nedávno ještě viděl vychudlé kravičky na obecních pastvinách aneb smutné úhory mezi mělce oranými polemi.

Polní hospodářství jest naše chlouba, ono jest také u nás jediným podstatným základem hmotného blahobytu státu. Proto mají nyní, kde se průmysl ve větších, rozsáhlou kommunikací vyznamenaných městech sestřeďuje, mnohé vesnice větší důležitosť, nežli neblahá malá městečka naše, která uprostřed mezi nuzným sedlačením a ještě nuznějším řemeslněním živoří a bohužel ode dne ke dni více zoufalé chudiny vychovávají. Jak by mnohým z nich bylo zpomoženo, kdyby spojením roztrhaných pozemků mohla se proměniti v pořádné vesnice! Jaký prospěch měl by i stát, kdyby ze zchudlého, nesamostatného, všeho národního rázu zbaveného městského řemeslníka mohl se zase státi sedlák statný, národní, v jmění a povaze ustálený! Pouhým přestěhováním chudého řemeslníka do vesnice byla by však věc ještě více pokažena. Zdravý průmysl musí v dobách nynějších blaho své hledati jen v sestředění, v associaci, a ta se dá docíliti jen v příhodných a obchodu nejpřístupnějších městech. Tam musí budoucně průmysl náš vykvétati, tam se musí vedle statného sedláka též statný průmyslný a vzdělaný měšťan vyvinouti. Ves nechte sedlákům! Neznám zajisté bídnějšího stavu jako v podruží pracujícího řemeslníka na vsi blíže měst. Lid takový, zpola zsedlačelý zpola změštilý, není tím ani tím, nýbrž cítě svou polovičatosť a přenášeje hnusnou závisť ze zdí městských do chalup vesských, podrývá zdravý ráz sedláka, kazí přirozený a cudnější mrav selských výrostků a jest především jedovatým semeništěm, z něhož se luza velkých měst eustále obnovuje.

Možná-li ještě horší, nežli poloviční chudý řemeslník, jest žid na vsi. Nechci upírati jednotlivému židu žádnou přednosť, kterou obratný duch jeho zasluhuje; chválím na něm příkladnou hospodárnosť a lásku rodinnou. Avšak co celek jeví se kmen židovský vždy jen nepřátelsky k našemu stavu selskému.

Uprostřed v obci jsou rodiny židovské druhou obcí, vždy hotovou spojenými svými silami k obelstění přímého rolníka a k otrávení jeho ryzé povahy. Žid přinesl především na ves ono lichvaření v prodeji obilním, které na mnoze solidnímu obchodu ustoupiti musilo, a které poctivou povahu sedláka více podrývá, nežli na první pohled se býti zdá. Vše, co u nás národního v naivní upřímnosti se jeví, na to žid pohlíží s pohrdlivým oušklebkem; on svou necitelnosť pro národní konservativní spůsob selský považuje za duševní převahu, řečí českou mluví zkrouceně a hnusně zohyzděně, přiučí se jí právě jen potud, pokud zisku jeho slouží. Že i polovzdělaný žid, stav se literátem, tuto faleš k národnímu českému duchu chová, přesvědčily nás v nejnovější době drzé nájezdy na památky naše literární v dostatečné míře.

Než nezrušitelná zdravota českého sedláka snese všechny tyto zevnitřní nesnáze; sneslať již neduhy horší, zrovna na kořenu jeho bytosti hlodající.

Jako se náš sedlák sám ze sebe vyvinul, ba více, jako on se stal uprostřed nesmírných svízelů pravým jádrem národním, z něhož vyrůstá nová naděje k omlazení a k zvelebení českého jména, tak doufejme i do budoucna, že šťastně dále vyvinovati se bude a v pevný kmen sesílí, jehož ratolesti nad celou vlastí zelenati se budou.

My však, kteříž se počítáme k vzdělaným, učme se náš selský stav znáti a ctíti; chraňme a ošetřujme národní jeho stránky, aby i budoucně z něho vycházeli co výkvět národa našeho mužové jasné mysli, zdravého citu a především povahy rázné.