Mumie

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mumie
Autor: Josef Jiří Kolár
Zdroj: Vzpomínky na paměť třicetileté činnosti Umělecké besedy 1863—1893. Praha : nákladem Umělecké besedy, 1893. S. 12–17. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Václav Levý, Autor:Karel Purkyně

Václav Levý * l. 1822 v Nebřežinách u Rakovníka; † 30. dubna 1870 v Praze; pochován na hřbitově Vyšehradském. Karel Purkyně * 15. března 1834 ve Vratislavi; † 5. dubna 1868 v Praze; pochován na hřbitově Vyšehradském.

Na Spálené ulici Nového města Pražského v hostinci „u Ježíška“ scházela se v šedesátých letech našeho k marasmu se klonícího věku malá společnost, věrně spojená magnetismem žíznivého přátelství. — Plzeňské pivo vynikalo tehdáž nad jiná piva olympickou řízností nektaru, a rozněcovalo všecky dřímající ctnosti dle obrazu božího stvořených bytostí tak mohutně, že takřka každým truňkem chmelný pocit nejšlechetnější lidskosti každému pijáku vstoupil na jazyk, a každá drsnatá mizerie hamižného života rozplaskla se před omženými zraky těch lidumilů jak pestrá mýdlová bublina. Byl to skromný kroužek tří mužů ve stínu žehnajícího jim „Ježíška“ přítulně zahostěných.

As nejstarší z nich, svalnatě zavalitý, v obličeji trochu přibubřelý, prachem sádry a mramoru zamrvený, člověk nevousatý, jemuž z malátných očí jakási prosaická všednost lojového světla podél nosu splývala, byl Václav Levý, slovutný náš sochař, jenž se byl právě navrátil z Říma, kde mimo jiná díla výtečné skupení ukřižovaného Krista s dvěma klečícími anděly tak znamenitě z kararského mramoru zhotovil, že nastal v Svatém Městě v uměleckých kruzích, ba u celého nábožného obecenstva nesmírný poplach. Ano sám papež Pius IX., dle pověsti, se všemi kardinály navštívil jeho dílnu v paláci rak. vyslanectví a k pochvale prý doložil: „Celeber homo, valde religiosus, sed mirabile dictu, Bohemus, patriae haereticorum!“

Oproti Levému seděl Karel Purkyně, malíř, zevnějšku buršáckého, též holobrádek, neobyčejně veselého pohledu, o malířském umění u nás v Čechách vždy satiricky vtipkující, ovšem šroubem jazyka německého, poněvadž jsa narozen a vychován ve Vratislavi, české vlastenectví tak málo znal, jako činnost uměleckou v službě národního vědomí. — Hovořil neustále velmi živě, zvláště o klassické době italských malířů, provázeje výroky své o ideálnosti jiných směrů homerickým smíchem. Ale bohužel, sám jako malíř, ačkoliv v Mnichově a Paříži o všelikou zkušenost a vytříbení svého talentu se pokusil, přec námahu umělecké techniky zanedbal, a pouze na zadním stupni elementárního cviku lenošiv, nezanechal mimo několik podobizen a něco genru žádný obraz vzácné ceny, jenž by zasluhoval ze stínu zapomenutí býti vyproštěn.

Třetí potátor toho stolu, valně asi vesnickému kantoru podoben, po každém doušku s velkým pochutnáním si zamlasknuv, nejvíce po sednici přecházel, pohlížeje do všech koutů, jakoby hledal myši. Byl to Dr. František Novotný, tehdáž asistent na fysiologickém ústavu prof. Purkyně (otce malíře Karla), z jehož přednášek tak hojné a dráždivé popudy čerpal, že se snažil v každém zjevu organického života, ano i v mikrobech zrakem nedostihlých, zkoumati zákony oné kosmické síly, kterou prý se utvořil svět z mohutnosti své vlastní činnosti, a jež zasahuje netoliko v obor neskonale rozšířených veličin, alebrž též do buněk nejskrytějších zárodků, „Imponderabile-Invisibile! — Kde vězíš ty duše človecké bytosti, objev se, bych tě mohl zachytit a položiti na parádní mísu veškerého mudrctví, neboť až do nynější chvíle o tvé podstatě nikdo nevyzkoumal ani o chlup více nežli já ubohý fysiologický smrtelník.“ Ve své skeptické zvědavosti přistoupil zas k stolu a dle návodu Galovy kraniologie a novověké frenologie počal ohmatávati hlavy našich dvou umělců, a po drahné chvíli pravil: „Milý mistře Levý — vaše palice, respektive lebka, jest zvláštní rejdiště podivných vloh a vlastností. Soudě dle hrbolů, kteréž ústrojná činnost vašeho mozku vypnula na svršku lebky a tím hlavní směr duševních snah a žádostí naznačila, převládá ve vás vypočítavost strategického systemu a proto jste měl býti vlastně vojákem.“ Náš sochař byl by se stal tedy generálem, druhým Napoleonem, naším novověkým Žižkou, jenž by nebyl bitvu u Králové Hradce prohrál, alebrž Prušáky i z uzavřeného území severních Čech vyhnal. Pak omakav lebku Purkyňovu, spojil ruce obou, požehnal umělcům a doložil: „Levý, nevědomý genius, Karel Purkyně, vědomý talent, nemající vůle pro své zdokonalení.“ Tu se fysiolog Dr. Novotný na okamžik zamyslil a pak spustil následující rozjímání o tvorbě umělecké: „Již pasivní pojímání krasoty u laika, když náhle praví ‚to se mi líbí, to je krásné!‘ pochází z nepovědomého pocitu dojmů, jakýmiž umělecké dílo naň účinkovalo; ale aktivní činnost umělecká předpokládá nade všecko vzlet Platonem zvelebeného božského šílenství, kteréž podmínky činnosti své nezná, jež mimovolně plodí, a ploditi musí, poněvadž démon uměleckého pudu neustále jím vládne, a jako zběsilý duch ďáblem posedlého v evangeliu pánem vymítit se nedá, aniž vehnati v stádo pasoucích se vepřů. Obyčejný talent produkuje rozumným výběrem a kombinací, veden a regulován esthetickým úsudkem. Na tom stanovisku děje se tvorba vědomou volbou; v té práci není nepovědomého božského šílenství, není zde síla neúmorného imperativu, v jehož poutech umělcova bytost jak otrok jest zabavena.“

Bene dixisti!“ ozval se hlas ze zákoutí u kamen. Tam odpočíval pohodlně schoulen literát Medard, jemuž taková rozprávka, zvláště ale vzpomínka na požitek uměleckých výtvorů tak mocně sáhala na žaludek, že každé sousto červivého syrečku, kterýž právě pojídal, zdálo se mu ambrosií, jež se výborně pojila k plzeňskému nektaru.

Stalo se, že i kroužek našich potátorů se rozmnožil přistoupením nového velmi vzácného hosta.

Bylo to za chladného večera měsíce listopadu, v den všech posud v očistci třepetajících se dušiček. Ostrý severní vichr kňouravě fičel, jakoby se Melusina na Spálenou ulici byla rozhněvala, pak se přivalila náramná chumelice sněhu v roztomilých kotoučcích na podobu okřídlených motýlů, tak přítulně k oknu létajících, až se zbožné fantasii Levého zdálo, že to snad mohou býti dušičky samy, jež v ten den přiletěly navštívit starou Prahu. V této chumelici přišel Novotný sněhem pokryt a s ním cizinec, jakýs Dr. Stepli, rozený Švýcar z Ženevy, jenž navštěvoval v Praze gynaekologickou kliniku prof. Seiferta a fysiologické přednášky našeho slovutného prof. Purkyně. Dr. Stepli dlouhý čas meškal v Římě za příčinou archeologických a uměleckých sbírek, jichž byl náruživý přítel a veliký znalec; tam se seznámil s Levým, a návodem Dra Novotného přišel Levého zas spatřit a s ním při nektaru plzeňském se potěšit. Rozkošná žízeň se rozhostila a v přítulné, teplé sednici nastal nad míru zajímavý rozhovor.

Levý, jenž byl obyčejně nemluvný a tichý jako pěna, v rozprávce, zavedené o plastických výtvorech starých Řekův a Římanův, tenkrát horlivě se rozhovořil, a důkladně se napiv, pravil, ovšem k vůli hosti jazykem německým, jemuž se za svého přebývaní v Mnichově u Schwanthalera a v uměleckých kruzích velmi chatrně byl naučil, a proto s velikou obtíží slova cizí s češtinou míchal, provázen jsa ohromným smíchem Karla Purkyníčka (říkali jsme mu tak na rozdíl od otce): „To je vlastně tak, pánové — náboženství starých Řekův a Římanův, jak tomu rozumím a jak to sochy v Římě ukazují, bylo náboženství padlých andělů, náboženství zcela světské, náboženství smyslných chtíčů, náboženství hlavně krásné tělesnosti, já řku krásné tělesnosti, poněvadž na vypěstování krásného těla, v akademiích, lázních, při slavnostech olympických, isthmických a t. p. všechnu práci vynakládali, duši však považovali za pouhý stín nesmrtelného trvání, kdežto my, křesťané, teprv v nesmrtelnosti dobře budeme žít. Tak na příklad Joviš, jenž v postavě hada svedl Evu, aby v jablko kousla, byl jich bohů arcičert, vážného ovšem pohledu, jak to na jeho poprsí, nalezeném v Otrikoli (Vatikán), vypodobněno, ale despotický vládce lidských osudů a špatný manžel — paní Jovišova (Villa Ludovisi) též přísně pohlížející měla by míti v pravici místo žezla pantofel, jakožto ochrankyně nad manžely vládnoucích žen. Apollo Belvederský, poněkud koketně, jak francouzský baletní mistr vykračující, ovšem v své poloviční nahotě velmi krásný, ale mstivého pohledu jako mordýř Niobiny rodiny — tak i Bacchus, druhý arcičert, otec všech opic, satyrů a faunů, tancujících v jeho prostopášném průvodu — pak všecky Venuše, zvláště Venuše kapitolská, jež vyniká mezi všemi nejkrásnějším hřbetem, podobají se svůdnicím rozvité panenské cudnosti, a všechny dohromady nevyrovnají se božské kráse ani jediné z Rafaelových Madon. Pověstný Vatikánský Eros (napodobený dle Praxitela) jeví v tazích svého skutečně andělského obličeje pohnutí smyslně spojující lidské lásky. — Výtečné skupení Laokoona vyzrazuje už snahu vehnati sochařství do způsobu malířské zručnosti; ale Laokoon příliš křičí, totiž výraz jeho bolesti, jež uštknutím hadů jej svírá, jest ošklebené pitvoření tahů, jinak mohutného obličeje, poněvadž křik neb smích nelze sochaři do mramoru vtesati. — Když si ještě vzpomenu na Antinoa ve Vatikáně, na spící Ariadnu, na rozličné Diany a Minervy, na mohutné Athlety, Diskobola, Doryfora, na Dioskury na Kapitoliu a v Monte Cavallo, na komolec Herkula, a povážím, jaký zbožný obdiv jich tělesnost vzbuzovala, tu se nedivím, že tací velikáni, zvláště římští císařové u vědomí své mohutnosti tu svou tělesnost v sochách z mramoru neb bronzu na oltářích vystavovali a zbožňovati přikázali. Podívejme se však do chrámu sv. Petra, kde se nalézá mramorové skupení „Pietà“ od Michala Angela, představující mrtvolu Kristovu v náručí matčině spočívající, nebo na Mojžíše téhož mistra nebo zabočme dále k malbám Sixtinské kaple, do pokojů Vatikánských, a k arkádám, kde Rafael svou bibli vytvořil; a když vzpomenu pak na jiné obrazy křesťanského umění, tu teprv poznávám bytost pravého Boha, a nabývám přesvědčení, že uměleckou prací zvelebená mythologie vedla k zneuznávání naší víry, že pohanství se zahnízdilo v tvorbě našich umělců.“

Tak moudře hovořil náš Levý, ovšem v zájmu svého náboženského citu, ale Švýcar Stepli tu tělesnou krásu antických soch prohlásil za nejvelebnější výrobek božského ducha, a dodal, že všechna umělecká martyrologie římských katakomb vedla k zastínění živoucí skutečnosti, k pověrám, k planoucím hranicím pro kacíře a čarodějnice, a k utvoření černých čertů, kteréž nelze vytesati z mramoru. Naproti tomu však již staří Egypťané, nejstarší to národ člověčenstva, ustanovili hlavní zákon (= kánon) tělesné foremnosti, a věřili, že pouze tělo jest nosičem života, a že duše putováním do těles i zvířecích opět vyhledává podmínky svého dalšího trvání.

„Ano tak!“ — zvolal fysiolog Novotný — „proto mumifikovali své mrtvoly doufajíce, že snad ta životní síla, kterou nazýváme duší, zas někdy do těla zdechlého smrtelníka skočí, a že obživne jak druhdy obživnul jich arcibůh Osiris. V našem fysiologickém ústavu naproti máme mumii, kterou kníže Colloredo před třiceti lety ze svých egyptských cest do Prahy byl přivezl a medicínské fakultě odevzdal. Za prof. Purkyně přešla do našeho ústavu. Jest to mrtvola mladého děvčete, velmi zachovalá, as přes dva tisíce let stará, z doby tehdáž panujících králův Ptolomeů, a náš Karel Purkyníček, když ji poprvé spatřil, dal se do smíchu, maje za to, že je to švindl, dva tisíce let starý. Přece však mrtvolu malbou vodních barev krásně vyobrazil, aby prý byla zachována pro budoucí z mrtvých vstání. Pojďme se podívat na mumii, a mám za to, že přisvědčíme výkladu pana doktora Stepliho.“

Všichni se tedy posilnili ještě vydatným truňkem, vstali a odešli do sousedního nárožního domu, kde prof. Purkyně bydlel a v přízemním sínci vzácná mrtvola se nalézala. Sluha rozsvítil plynovou lampu. Mumie odpočívala v staroegyptské rakvi, pomalované hieroglyfy a zvířecími symboly egyptských bohů. Byla v pestrém rouchu, úzkými kalouny těsně zafačovaná, z kteréhož obalu vyčnívaly dolejší části nohou, na jichž patách svrchní pokožka zcela neporušená a čistá se objevila. Hlava, přistřená lehkým, tmavým šatem, trochu výše pošinutá, měla v tazích obličeje poněkud zbrunátnělých dosti plastický výraz; malý úsměv hrál jí okolo úst, víčka očí byla na polo sklopena, nosejček byl po slovensku zakulacen, a za ušima od skrání splývaly úplně červené kadeře. U hlavy byla nalezena dřevěná tabulka, nesoucí řecké jméno „Peleia“ (holubice) a hieroglyfické znamení ptáka, holuba, k čemuž byl dán výklad slavného franc. egyptologa Champolliona, že ta mrtvola byla vyhrabána ze skalní sluje u Memfidy, a že pochází z nějaké slavné panské rodiny.

Fysiolog Novotný vysvětlil, že zachování mumie od setlení jest výsledek drasticky účinkujících balsamů, třísloviny, pryskyřice, a jiných aromatických neznámých látek, kterýmiž mrtvola skrz na skrz byla vysmolena a vymastěna.

Švýcar Stepli po celé její délce ji pročuchal, ohmatal hruď, lebku a hnáty, vložil jí prst do úst, ustřihl si kadeř červeného vlasu, a pohnal Purkyníčka, aby z hořejšího bytu přinesl akvarel Mumie, což on ochotně učinil.

Levý, jenž stál posud ostýchavě v pozadí, posléze přistoupil, aby též na mumii se podíval. Jedva že to učinil, trhnul sebou, vyvalil oči, sklonil se k rakvi, a u velikém rozčilení zvolal: „Baruško!“

V. Levý před mumií. Kreslil V. Bartoněk.

Purkyníček svalil se smíchem na zem a seděl na bobečku. Stepli zaklepal Levému na čelo, jakoby zkoumal zdravotu jeho mozku, a všichni opakovali: „Baruško! — Jaká Baruška?“ — a Novotný doložil: „Zde leží snad Faraonova princezna.“

Avšak Levý stál na svém: „Já řku, to je celá, chlup na chlup moje Baruška, Kozákovic Baruška, která se narodila v Kříči u Rakovníka, dcera cvočkářova, jež mi hnětla hlínu, když jsem o vánocích na jesličky panáky formoval, a jež umřela zánětem plic před mým odchodem do Mnichova.“

„To by bylo vandrování duší“ — řekl zas na to fysiolog — „a byl by to velký důkaz pro mou theorii o činnosti rozvité duševnosti v přechodech vnitřního přírodního života.“

Po dalším ještě mystickém hovoru o vandrování lidských duší, zvláště starých Egypťanů, i do těl zvířecích, — do Ibisů, krokodilů, šakalů, koček, psů a snad i do blech, odebrali se zas všichni k dobrotivému Ježíšku přes to, že Levý dlouho se nemohl s mumií rozloučiti, stále šeptaje: „To je Baruška! Baruška!“ — a tam ukončili platonické symposion jemně laškující opicí.

Téže noci však zastihla dvoutisíciletou mumii zlá nehoda. Když druhého dne Levý přišel toužebně na Barušku se podívat, neboť tím pohledem milé probouzel zpomínky druhdy láskyplného života, spatřil — nastojte! — spatřil — že nemá nosu, a že z hluboké díry uprostřed obličeje vykukuje holý špalíček. To se stalo asi tak. V přízemním sínci, kde byla mumie, nalézaly se v koutech dvě myší pasti, v jedné byly čtyři polní bílé myšky, v druhé velký chycený potkan pro výzkum vivisekce. Potkan, nepochybně hladový, překousal nechutné dráty, vyskočil, vlezl do rakve, ukousl nos, a že snad ta pečeně mu nechutnala, nezakousnul se dále a zmizel.

Levý se neukázal za dlouhý čas u Ježíška, bylť mrzut, že mu dojemná podobnost mumie s Baruškou tak ošklivě byla zohyzděna, a vyhýbal se též výsměchu přítele Purkyníčka. — Zavřel se ve své dílně a dal se zas horlivě do práce, aby ukončil vysoké relièfy pro tympana Karlínského chrámu, jimiž dokázal, že jeho tvorba náboženských předmětů rovnati se může výtvorům nejvýtečnějších sochařů italských. Dlouho však v té umělecké pracovitosti nevytrval a velmi žízniv záhy se zas navrátil v náručí přítele Purkyníčka.

Dr. Stepli za svého pobytu v Praze naučil se znamenitě jazyku českému, a jako přívrženec helvetské konfessí zahloubal se do spisů našeho Jana Husi. Když pak ukončil zde svá studia a odcházel z Prahy, vzal s sebou sošku našeho slavného mučedlníka Husi, kterou mu náš sochař, ač s nechutí, přec mistrně byl zhotovil.

Průběhem málo roků vystěhovali se oba naši umělci z výklenku Ježíškovy kaple; s velkou žízní zemřeli (Karel Purkyníček r. 1868 — Levý 1870), a byli za velkého pláče všech potátorů odvezeni a pochováni na hřbitově posvátného Vyšehradu, čekajíce tam, až anděl Velkého soudu, přísný Abadona, zatroubí na velký pazoun a zavolá všechen prach a popel zemřelého člověčenstva, aby ta smeť zas se spojila v tělesa a v takových se postavila před šraňk věčného pivovaru, kde se měří a nalévá každému žizniteli podle jeho zásluhy. Též fysiolog Novotný brzo za nimi odešel, aby na onom světě vyzkoumal netělesnost duší.