Patery knihy plodů básnických/Mroucí bojovník

Patery knihy plodů básnických
Buď s námi Bůh	Mroucí bojovník	Z »Písní«

Údaje o textu
Titulek:	Mroucí bojovník
Autor:	Václav Bolemír Nebeský
Zdroj:	Patery knihy plodů básnických Online na Internet Archive
Vydáno:	Patery knihy plodů básnických. Nákladem českého knihkupectví Emila Šolce, 1892. s. 130 – 132.
Licence:	PD old 70

Na posteli leží, umíraje.
»Podejte mi ten můj prapor starý!
Jeť mi přec, když nad hlavou mi vlaje,
jak bych slyšel orlů šumot jarý.

A ten meč můj věrný — rezem žraný!
Tisíc životů jsem v ňádrech cítil,
když jak smrti anděl rozsápaný
jím co bleskem mužů hvozd jsem mýtil.

Přílbu na leb můj mi vsaďte šedý,
štít mi dejte, jako reku k boji,
se smrtí se potkám naposledy —
rek jsem, proto chci to v celé zbroji.

Žeť jsem nemohl, jak ženich opojený,
vzteklým jejím políbením zmříti,
volím aspoň hrdě ozbrojený
k poslednímu zápasu s ní jíti.

Až pak umru, vezte mne k té hoře,
kde svatého Václava spí muži,
až rek boží osedlá si oře
a přijede v plném k nim oruží.

Tam mne zakopejte, tam chci spáti,
neb můj den byl mozolný a parný,
seč a boj — a přec se mi chce zdáti,
že je ztracen, že byl vešken marný!

Ach, když já své nesl palné rány,
byla tma, a světa seraf jasný
nebyl ještě vyšel z jitra brány;
umírám — a teď se začne život krásný!«

Klesne na zpět — v koutě smrt již sedí,
vyzáblá a vymořená žena,
ne ta, jež z tisíce mečů hledí,
tisícerým žitím opojená.

Toť je panna krásná, hrdá, divá,
vlasy vlajou, pnou se ňádra dmoucí,
a když kráčí mladých srdcí chtivá,
rozkoš jest jí klesnout v lokte žhoucí.

Žena tasí nůž — až kouta vstane,
k posteli se po lehounku šoupá…
On sní: »V hrobě ležím, východ plane,
a ten seraf výš a výše stoupá.

Posel Boží! Štít a meč se blýští,
bílá říza z údů mocných vane,
z očí jasné z mrtvých vstání prýští,
vínek, blesky prše, s skrání plane.

Mocným mečem o štít zvučný tluče,
zahřmí, jak když na vzkříšení zvoní;
prasknou hroby — svatý Václav ruče
jede v zbroji bílé na komoni.

Z mrtvých vstání! — Hučí řeky, bory,
prapor hrá, hřmí branné písně zvuky,
hromem otevře se brána hory,
z ní se řítí bouřkou boží pluky.

Přes můj tichý, tmavý hrob, slyš! táhnou -
i já mám zde štít a meč svůj starý,
i mé údy v boje boží práhnou —
praskni, hrobe! — i já rek jsem jarý!«

Vyskočí a zase nazpět padne!
Ne ta žena, ale anděl Páně
přijde, políbí jej v čelo chladné,
palmou kryje ňádra mu a skráně.

(Ve Květech, 1842.)