Mravní stránka milostného života Boženy Němcové

Údaje o textu
Titulek:	Mravní stránka milostného života Boženy Němcové
Autor:	Zdeněk Záhoř
Zdroj:	Lumír roč. 46, č. 6. str. 267 a č. 7. str. 318
Vydáno:	01. 05. 1918 (začátek), 01.06.1918 (dokončení)
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Božena Němcová

V památkách pozůstalých po Boženě Němcové chová rodina její skleněný broušený pohár se čtyřmi žlutými poli. Pole mají nápisy: Matthias Schildorfer — Betty Pankl — Andenken an Adersbach.

Neznámý zbožňovatel rozkvétající mladé krásky náležel patrně jednomu z oněch románů dívčího jejího věku, o kterých sama později píše, že mnohý zůstal jí v paměti, ale žádný v srdci.

Od útlého panenství do nejzralejších ženských let neodolatelná krása jejího zjevu a kouzlo osobnosti vábily k sobě všechny, slavné i bezejmenné, básníky i pedanty, muže i ženy, příslušníky lidu i výkvět národa.^[1]

Všem učarovala venkovská krasavice štíhlé i plné postavy, broskvové pleti, ebenových vlasů s modravým nádechem, sálavých očí, z nichž časem šlehl bolestně démonický záblesk, labutí šije a rukou klasicky krásných.

Její vstup do pražské společnosti byl sensací. Byla obestřena půvabem mateřství, ale harmonická její bytost zachovala si pel dívčí svěžesti, a tento dvojnásobný vděk Madony spojovala se svůdností Magdaleny.

Mohla tato krása rozkvétati na plano bez lásky, rodné své sestry? Mohl Eros nezroditi se z Afrodity?

Při pozornosti, jakou budil její zjev v tehdejší společnosti, nebude s podivem, že klevetnost, která pase vždy po oběti, záhy as věšela se jí na paty.

Vydatnou kořistí byl jí vztah Václava Bolemíra Nebeského k mladé krásné paní, jenž spadá do druhého roku prvního pražského jejího pobytu.

Byl to vynikající případ v pražské chronique scandaleuse.

Jak nezávadné byly v tomto směru přátelské styky českých spisovatelek doby předcházející.

Vizme jako ukázku korespondenci důstojné a rozšafné Magdaleny Dobromily Rettigové s páterem Dominikem Kinským. Dopisy její přetékají medem přátelství snad až příliš nadšeného, byť bychom i měli zřetel k módnosti těchto přátelských výlevů občanské romantiky.

„Přece jenom Přátelstvo, tento nebeský cit, nade všecko sladí dnové naše a místo první sobě osobuje, poskytnouce nám rozkoše nevyslovitedlny; nedala bych těch několik u vás strávených hodin za deset let živobytí svého. Nyní pořád, když jenom chci a můžu, tak obrazotvornost moje mě do Brna k Vám na Vaše černé odpočívadlo zanese, s Vámi rozmlouvám, s Vámi se obírám.“

Tak píše r. 1821 autorka spisu „Kafíčko a vše, co je sladkého“ do Brna skladateli nénie „Na smrt mého kanárka“.^{[red 1]} Než — aby nikdo nebyl na pochybách — honny soit qui mal y pense — na počátku dopisu předesílá, že šťastně se z cesty vrátila do náručí milovaného manžela.

„Lásku zpívej celý světe, přátelství já zazpívám,“ básní jindy. Dopis jeho je jí tak drahý, jako milenka miláčkovi — „ó, kterak Vás miluje srdce mé.“

Je-li možné nějaké sblížení, bude jen na nebesích. „Často přemýšlejíc, zaberu se do časů dávno minulých,“ píše mu o čtyři léta později r. 1825, „a všude obraz Váš růžemi nevadnoucími ověnčený před očima se mně vznáší — ani jedno okamžení nevím, kdy byste mě byl zarmoutil, jedině tenkrát, když jste se odloučil z Prahy. Drahný čas uplynul, okolnosti naše se změnily i podoba naše, ale srdce naše posud stejným přátelstvím spojena jsou a zůstanou až k onomu okamžení, kdy chládek hrobový nás na věky obstíní, leda jestli nám tam před tváří nejvyššího popřáno bude zase se poznati, zase se milovati.

Ó, kam jsi zalétla obraznosti má — nemohu za cit svůj, a vždyť píšu příteli upřímnému.“^[2]

Zcela platonické byly i vztahy jiné spisovatelky, Marie Antonie Pedálové, vlastenecké jeptišky, přítelkyně F. L. Čelakovského. — Němcová měla kdysi psáti její životopis do chystaného „Českého Plutarcha“, a sděluje o tom ironicky Václavu Bendlovi r. 1857: „Inu, kdybych mohla říci, že byla do všech mladých vlastenců zamilovaná, že psala náramně zamilovaná psaní páteru Kamarýtovi, která jsou slaďounká jako med a z nichž, ačkoliv to všecko jde pod rouškou sesterství a bratrství v Kristu — přece vysvítá, že by raději jeho objímala než toho nebeského ženicha, alespoň by to nějaké interesse mělo… ale to také dovoleno by nebylo — a tak mě to netěší.“

Tato měšťanská romanticky načechraná solidnost a nábožně vlastenecká sentimentalita let třicátých neodvážily se zhřešiti, leda v nejsmělejších myšlenkách — na venek však zachovaly korektnost a neporušily ani úbělu manželského lože ni asketického pasu nevěsty Kristovy. —

Ale venkovská krasavice z Orlických hor učinila průlom do všech zásad mravopočestnosti. Odvážila se učiniti skutečností, s čím jen tajně a v romantickém jinotaji smělo se koketovat.

Neharašily to škrobené sukně počestné měštky ani žíněné roucho jeptiščino — to zašuměl svůdný světský šustot hedvábí:

„V chrám když vejdeš a tě vítá
Zbožnost v šeru, v tichu svatém,
Tu jí hrdě za odpověď
Zašustíš hedvábným šatem.“

Kolik prchavého erotického fluida zaklel básník v tento šum milenčina roucha!

„A když jsem Tě v soumrak čekal,
Čilo srdce v blahém ruchu
Příchod Tvůj, než dozněl šumot
Roucha tvého k mému uchu.“^[3]

Společnost nebyla arci bez hříchu. Ale to dělo se tajně, nenápadně, nepohoršovalo, a počestné dekorum bylo zachováno. A tohoto farisejského dekora, jehož společnost vyžadovala, Němcová nedovedla a nechtěla ani dbáti. Toho jí společnost nikdy neodpustila.

Nebeský odchází do Vídně ještě téhož roku, kdy se s Němcovou seznámil (1843), Němcová pak roku následujícího ocitá se opět na českém venkově. V „Kávové společnosti“ zironisovala maloměstskou společnost, v níž jí bylo žíti. Zlatého bažanta z knížecí obory zavál osud do venkovského kurníku. Jak kvokaly a čepejřily se pohoršené kvočny na rodném smetišti, jak cuchaly jeho skvělé roucho!

Když se r. 1850 usídlí opět v Praze, láska její k Dušanu Lamblovi a později k Hanuši Jurenkovi, nehledě ku přátelským stykům s proskribovanou bohémskou mládeží, zavdaly k pohoršení novou látku.

Tak svobodně a sebevědomě dovolovala si žíti vdaná paní, matka dorůstajících dětí, která byla podporována veřejnými sbírkami! Místo aby se z každého kroku svého odpovídala, netajila se nikterak svými náklonnostmi a sympatiemi k těm, k nimž srdce a sourodé smýšlení ji pudilo. V Praze za éry Bachovy bratřila se s lidmi pochybné pověsti.

Snadno si představíme, co as repetily a hrčely kávové mlýnky, jak pomlouvaly pražské klepny, které nymburským jistě nezadaly. Jim nevěra byla jako nevěra, nevinná zábava při čaji vyhlašována za marnotratnost, ne-li za něco horšího. Dodnes sahá po ní kleveta, dodnes, věříce těmto pomluvám, které se udržely ještě z oněch dob, omlouvají ji mnozí: „Máme její dílo — na tom, jak žila, nesejde.“ — Dodnes myslí, že dlužno pláštěm shovívavosti přikrýt domnělé poklesky. Že umělce dlužno v tom směru jinak posuzovat než průměrného člověka, dle zásady „quod licet Jovi…“ Dle jiných byla bytostí pudovou, pohrdající nejen konvencí, nýbrž často i přísnou mravní kázní.

Zapomínají, že dílo a život jsou v užším svazku, než se zdá.

U Němcové, bytosti veskrze harmonické, nelze odlučovat díla od povahy, lze tak činit méně než u kohokoli jiného. V povaze její je klíč k dílu a životu. Proč její styl, proč veškerá tvorba její tak nápadně se liší od literatury soudobé? Protože dala se vésti neomylným uměleckým citm, nedadouc se másti literárními vzory, protože prostotu a pravdivost lidové duše přenesla ve sféru uměleckou.

Tyto vlastnosti jejího díla vyplývají z povahy, dílo je výplodem charakteru, niterné svobody, harmonie a především pravdivosti její.

Ano, především a nade vše měla vášnivý přímý vztah ku pravdě, základ a podmínku geniality, základ veškeré vyšší morálky.

Je možno, že tato niterná svoboda, pravdivost a samostatnost, „lehký, tančící plamen ducha“, které v umění vedly ji k čisté linii, prosté, přirozené mluvě, které zkrátka jako umělkyni činí ji tím, čím jest, v životě by byly ji vedly na zcestí? Že vnitřní hlas vedl ji správně jako umělkyni, nesprávně jako člověka? Jako nedala se másti literární konvencí, tak nedala se ani znásilniti konvencí společenskou. A tou jest manželství, není-li posvěceno vniterným svazkem. Tvárné síly života i umění prýští z nitra na venek. Tvorba i život — oba jsou výrazy nitra. „Čistotě života odpovídá sláva vise,“ — tak vyjadřuje tento vztah Otakar Březina.

Němcová zhřešila v životě jen jednou — z nevědomosti, v sedmnácti letech, vzavši si nemilovaného muže. Za hřích tento pykala celým životem, z něho logicky plynou ony kroky, jež moralism společnosti jí vytýká.

Jednu vlastnost neupře jí ani ten, kdo stojí na opačném stanovisku: pravdomluvnost. Všem, kteří dodnes nedovedou se zhostiti úzkoprsého moralismu, uvádím tedy vlastní její slova z dopisu manželovi r. 1857:

„Málokterá žena má tak v uctivosti manželskou důstojnost, jako já měla a mám, ale víru jsem v ni pozbyla záhy. Kde ji vidět? Samá lež, klam, privilegované otroctví, nucená povinnost, zkrátka sprosťáctví. — Moje srdce bažilo býti velmi milováno, mně bylo zapotřebí lásky jako květině rosy — ale darmo jsem hledala takovou, jakou jsem já cítila.“ —

A proč setrvala v tomto manželství? Odpověď dává v dopise Adele z r. 1856: „Vdala jsem se jednak z vlastního nerozumu, jednak z dobře míněného přemlouvání matčina a Němcova. Jak krásným, jak nádherným představovala jsem si život po boku milovaného muže, leč ten život mně určen nebyl. Zbyla mi jediná vášeň — láska k mým dětem, a pro tu trpěla jsem výsměchy, všechny sprostoty, pro tu obětovala jsem se otroctví, jež ja často horší než otroctví v Americe.“

V jiném dopisu praví, že by byla od muže odešla hned s počátku, v prvém roce manželství, kdyby se nebyla tak záhy stala matkou. —

Manželství bylo pochováno. jen aby děti měly otce, setrvává v něm.^[4] Měla proto — mladá, krásná, toužící po rozvití a kráse života — zříci se lásky? Nebyla puritánkou. Nebyla stvořena pro askesu. Ale askesa není zákonem života, není jeho naplněním, nejvyšší hodnoty jeho nevyrostly na půdě puritanismu.

Na druhé straně bylo by křivdou vytýkati jí pouhou smyslnost, kterou klevetnost povrchním svým způsobem vždy větří v každém mimomanželském poměru.

Jest zachováno několik dopisů intimních, jež nebyly naprosto určeny veřejnosti, ano v nichž přímo žádala, aby adresát je zničil. (Jeden dopis Helceletovi a jiný Bendlovi, kde píše o své lásce k Jurenkovi.) V těch nikde nemluví tělesná vášeň, nýbrž vždy cit harmonický — a opakuji: Němcová nebyla z těch, kdo by své city a svá přání maskovali. Je naopak až příliš pravdivá a otevřená. V lásce u ní je naprostý soulad mezi tělesnou a duševní stránkou. „Stejná libost ducha i těla, stejná úcta,“ jak píše Bendlovi. „Cit pohlavní jedině nebyl u mne nikdy pohnutkou k milování a nebude, a jen co důsledek hlubší sympathie může mi být rozkoší.“

Měla ve svém životě čtyři vyvolence. Všichni byli lidé vynikající neb aspoň nadprůměrní. Všichni vždy opouštěli ji první sami — na to kladu důraz, aby nebyla snad podezírána ze záletnictví. Roztržku působily přirozené nesnáze, které do sebe má milostný poměr ku vdané ženě, žijící dál ve svazku rodinném. Nebeský násilně přerve svazek a odjíždí do Vídně — Helcelet k ní nikdy skutečné lásky necítil a chladně odbývá její vzplanutí. U Lambla nastalo ochlazení, kdy ona ještě teskní a touží.^[5] Rovněž vášeň k Jurenkovi (vztah jejich trval sotva půl roku) přetrvala dlouho jeho náklonnost.

Z těchto čtyř jedině Helcelet byl ženat. Ale Helceletovo manželství pro naprostou duševní nerovnost obou manželů dávno nebylo než svazkem vnějším, mimo to Helcelet pohlížel velmi cynicky na erotiku i na ženu vůbec, jak vysvítá ze současné korespondence s Ignácem Hanušem, a krásnému muži úspěch u žen byl čímsi všedním. Snad byl tento názor i dědictvím francouzské krve, z níž pocházel. Zde tedy Němcová nezhřešila proti nikomu.

Pokud se týče Lambla, tradováno jest mínění, jako by Němcová jej byla Podlipské odloudila, ano tato okolnost prý byla pravou příčinou roztržky mezi Němcovou a Světlou.

Úplná nesprávnost této domněnky vyplývá nejen z důvodů vnitřních, nýbrž lze ji zjistiti i dokumentárně.

Vřelé přátelství obou sester k Němcové bylo současné s jejím vztahem k Lamblovi, jenž trvá od konce r. 1851 až do jara r. 1853, kdy teprve začíná se obrat. Nejen že tato láska byla tajemstvím, nýbrž obě sestry tomuto poměru po celou tuto dobu přály. Nemohla tedy láska Němcové k Lamblovi býti příčinou roztržky mezi Němcovou a Světlou, která prý nemohla Němcové odpustiti tento hřích proti sestře. Z vlastních dopisů Světlé lze dokázati úplnou lichost tohoto nařčení.

V lednu 1852 píše Světlá Němcové v Praze: „Ustavičně na Tebe vzpomínám a dávno bych již k Tobě poslala, kdybych věděla, že již Tvůj muž u Vás nestraší, ale teprve včera jsem se dověděla, že již před několika dněma odejel… Myslím, že teď svůj čas na zajímavější způsob tráviti hodláš, než nudnými návštěvami.

Toho celou duší užívati, čeho nám okamžik podává, to ta jediná přirozená a rozumná filosofie. Okamžik Ti teď náhodou něco velmi sladkého, blahého podává — proto užívej toho — — — přijdou doby, Boženko, doby, kde bychom rádi a nemůžeme… proto ať žije přítomnost! Obdržím-li takový kusý dopis, uložím jej spokojeně do svého stolku, budu vědět, že jsi šťastná.“

Ještě 23. září 1852 píše jí do Uher, narážejíc na chování pražské společnosti vůči Němcové: „…jedním slovem užívej života, co budeš, prosím Tě, v té Praze míti? Zač pak ten život mezi larvami, a ještě k tomu mezi zlomyslnými larvami stojí?“

Koncem dubna 1853 opět dostavši od Němcové neukončený dopis, shledává příčinu v tom, že psala jej v očekávání drahé osoby:

„Člověk píše a píše… najednou nevidí… dvé vřelých rukou mu zakryje dvé planoucích očí… Kdo je to? Šeptá hlas chvějící se láskou a blažeností… Duše, má duše, odpoví onen píšící člověk a zakryté oči se mu zrosí slzami nejvyššího štěstí… Der Vorhang fällt, přítel nebo přítelkyně jsou lépe zpraveni o zdaru píšícího přítele, než kdyby byl celé folianty napsal…“

Tak tedy pohlížela Světlá na tento vztah, který trval již půldruhého roku. I důvody vnitřní vzpírají se proti tomuto názoru. Byla by taktní a jemnocitná Němcová, která dle výroku Podlipskké měla u velké míře nejkrásnější vlastnost, že uměla plakati se smutnými a smáti se s veselými, vylévala Žofii své srdce a psala z Uher o svém stesku po Lamblovi, kdyby Žofie byla Lambla prvotně milovala?

Z dopisu Žofiina z 1. září 1852 uvádím za mnoho jiných svědectví blouznívého přátelství jen toto krásné místo: „Však po čem jsem toužila, abych Tě byla do náručí pojmula, svá ústa na Tvá vtiskla a abych byla slyšela Tvou řeč, z hloubi Tvé citelné duše, toho mi popřáno nebylo! Ty milá moje! Tys má nejvřelejší, jediná láska. A mně je bez Tebe smutno a ouzko… Já tě, má přítelkyně, objímám vřele, ba nemohu se od Tebe odtrhnouti! Ty víš dobře, že já vždy nezměněná zůstanu Tvou, že Ty mi vždy zůstaneš ideálem uskutečněným.“

Je po všech těchto svědectvích ještě možné tvrzení, jež by na Němcovou vrhalo stín zrady na přítelkyni? Změnil-li se vztah mezi Lamblem a Žofií, náleží době pozdější, kdy román Němcové a Lamblův byl ukončen, t. j. mezi r. 1854 a r. 1858, v němž Žofie vdala se za dra Podlipského.

Němcová tedy milostnými svými vztahy neporušila ničích práv ani nároků. Jak v té věci byla svědomitá, nejlépe nasvědčuje marné ucházení Hanušovo o její přízeň r. 1851, jímž přivodila si na čas i jeho nepřátelství. Ctila velice jeho ženu Lauru. „Ze všech (pražských rodin) mi jsou přece vždy nejmilejší Hanušovic, tam je harmonie, tam je rozumné zřízení domácího života, tam je mi vždy volno.“ (Bendlovi 1856).

Ten, kdo v milostných vztazích svých zadal by v čemkoli ryzosti povahy, kdo by pud, bezohledný a sobecký, nepodřídil hlediskům vyšším, nezasloužil by názvu čestného člověka.

Neoprávněny jsou veškeré výtky, jež v té věci Němcové jsou činěny, ať již z neznalosti, nekritičnosti nebo zaujatosti.

Němcová nejen že převyšuje své okolí — vybočuje úplně z něho, je tak zcela jiná a odlišná — údělem takových jednotlivců vždy bylo nepochopení, zneuznání a hanobení.

Úcta, které Němcová požívá u celého národa, rovná se úctě, která vzdávána bývá světici. Ani zásluhy její, ani utrpení nestačily by však ospravedlniti tuto úctu, kdyby lpěla na ní poskvrna, že porušila svou mravní důstojnost.

„Světectví a světskost jsou k sobě blíže, než zpravidla se myslí. Němcová má u vysoké míře, jako málokdo z nás, onu světskou zbožnost, za níž spěje všecka naše moderní tvorba a život.“^[6]

---

1. Uvádím několik výroků a úryvků z dopisů předních našich mužů, které jsou holdem jejímu ženství a osobnosti:
   Havlíček omlouvá se v dopisu z r. 1846, že oslovuje ji „milostpaní“… „Ostatně znamená „Milost“ pouze „Gnaden“ a v tomto smyslu zde užíváno jest.“
   Čelakovský končí svůj dopis r. 1848: „S tím nejen vaši pravou ručku, tuto roztomilou písařku, srdečně líbám, ale i levou; a proti tomu, doufám, přec ani má nepřející paní švakrová v Praze nic namítati nemůže.“ — Poslední věta je narážkou na hubičku, kterou Němcové dal na rozloučenou při návštěvě v Praze.
   J. E. Purkyně r. 1848: „Každé slovo paní Němcové je jak ryzí zlato.“
   Prof. Jan Krejčí r. 1850: „Kdyby Vy jste byla svobodná, šel bych pro Vás s každým na kordy, ale tak musím sobě hledat jenom něco, co je Vám podobné.“
   F. L. Rieger jako stařec: „Byla velmi krásná a to žen nikdy není na škodu.“
2. Srovnej místo zcela obdobné u Němcové v dopisu neznámému adresátovi z r. 1854: „Bývají okamžení, že se člověk zamyslí v minulosti, kdese potkává s osobami drahými; zmocňuje se člověka tužba nevýslovná, myšlenky ty moci uskutečnit, vidět osoby ty, promluvit s nimi, požalovat si jim, odprosit, pomilovat jich. I já mívám nábožné chvíle, kde duše moje ponořuje se v nejtajnější skrýš srdce — v chrám — ve Valhalu svoji, kde skryté světice moje a svatí. Dlouho tam v zapomenutí dlívám, věnčím vždy čerstvým kvítím lásky skráně drahých, slzíc modlívám se u jich obrazů. Taková okamžení jsou mi, ač bolná, přece sladká; zanechají mi v srdci vždy touhu a bolest.“ — Romantika dodává zabarvení oběma projevům až po obligátní věnčení drahých obrazů kvítím — ale jak z cela v duchu nasládle elegické manýry nesen jest projev Rettigové, že nevíš, kde přestává pósa a kde mluví skutečný cit — jak naproti tomu cítíš tlukot srdce za každým slovem Němcové, jež je projevem svobodného lidství mimo jakoukoli pósu a konvenci.
3. V pozůstalosti Němcové nalezl jsem její rukou psaný opis Lenauovy básně „Der schwarze See“. Je v ní passus, jenž as reminiscencí působil na verše Nebeského:
   Ich höre kommen Dich, Natur! Dein Mantel rauscht
   wie der Geliebten Kleid, wenn ich nach ihr gelauscht.
4. Dle spisovatele Gammy (Brázda I. 255) provinila se tragicky na svém geniu, neodhodlavši se zahoditi nejen manželství, nýbrž i mateřství. Dlužno však se tázati: Je morálka geniova vskutku jiná než ostatních lidí? Smí umělec hřešiti na základních lidských vztazích, aniž by následků pocítilo právě dílo? Nevznikal by právě zde osudný rozpor mezi soukromým životem umělcovým a jeho tvorbou, jenž nutně vnáší poruchu v ústrojí uměleckého díla?
5. Dopis Žofii Podlipské z Uher 25. května 1853: Věř mi, co jsem posledním pohledem se rozloučila s Ním, jehož ustavičně vzpomínám, je mi, jakoby ledová ruka na srdci mi ležela. Řekni, co dělá On? Zdaž asi zpomíná na mne jako já? Ach kdyby jen čtvrtý díl té náklonnosti ke mně bylo v jeho srdci; zvyklý byl na mne… a když odvykne, co pak zůstane? Snad přec trochu přátelství.
6. Aplikuji zde na Němcovou Šaldovu myšlenku z feuilletonu ve Venkově 28. října 1917.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Báseň Dominika Františka Kynského Na smrt mého kanárka je ve Wikizdrojích dostupná.