Modrovous aneb Následky všetečné zvědavosti

Údaje o textu
Titulek:	O Modrovousu
Autor:	František Doucha
Zdroj:	DOUCHA, František. Modrovous aneb Následky všetečné zvědavosti. Pohádka. Praha : Grégr a Dattel, 1874. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

EnglishEnglishEnglishfrançaisעבריתрусский

Za dávných časů byl bohatý zeman; ten měl v krásné krajině hrad, a na něm všechno tak nádherné, jak si toho srdce přálo. Stěny pokojů drahým damaškem vystrojené, nábytek vyzlacený, sedadla hedvábím potažená, všechno nádobí od zlata a stříbra: oko se až zarazilo. Jen jedna věc nechtěla se líbit; zeman měl modré vousy, ve kterých tak šeredný byl, že se mu lidé vyhýbali.

V sousedství přebývala vdova po jiném zemanu; ta měla dva velké syny a dvě dcery. Modrovous chtěl na matce jednu, kteroukoliv, z těch dvou dcer, aby mu ji za manželku dala. Ale žádná ho nechtěla: jedna ho posýlala ke druhé; obě se zhrozily modrých vousů. Pak lidé říkali, že několik žen měl a že nikdo neví, co se s nimi stalo. — Poněvadž mu velice na tom záleželo, aby zase ženu dostal, pozval matku i dcery na hrad; myslil si, že jim nebude tak protivný, až na jeho pohled zvyknou a bohatství poznají. Přišly a byly u něho celý týden, po který jim uchystal radovánek, co se jich vymysliti dalo. Zalíbilo se jim tu, a starší dcera shledala, že ty vousy přec nejsou tak příliš modré, a že by si ho za manžela vzíti mohla. Když se byly domů vrátily, svěřila se matce; i byla brzo svatba.

Za měsíc po svatbě pravil Modrovous k manželce, že se na několik neděl pro jisté řízení z domu odebrati musí; i aby si na tu dobu své přítelkyně pro ukrácení chvíle pozvala. Dodal k tomu: „Zde máš klíče ke všem pokojům a komnatám, též k výklenku, kde jest mé zlaté a stříbrné nádobí, jakož i ke schránkám, kde jsou mé drahé kameny a peníze. Tuhle ten klíč ale jest od komory při zemi na konci dlouhé chodby. Volno ti všechny dvéře otvírati a všude vcházeti; jen do té komory pro všechen svět ať mi nejdeš! Svrchovaným trestem by tě zastihl můj hněv, kdybysi proti zákazu učinila.“ Slíbila, že to zachová; a Modrovous vydal se na cestu. Zeman sotva paty vytáh’, již tu byly přítelkyně návštěvou. Nečekaly ani na pozvání; nebo — že pro ty modré vousy na svatbě nebyly — toužily nyní, tu krásu hradu poznati, jakmile o jeho odchodu se dověděly. To bylo chození sem a tam, po schodech nahoru dolů, po všech pokojích a komnatách, kde jedna věc byla skvostnější než druhá, kde se všechno jenjen lesklo! Nemohly jinak než vyznati, jak veliké štěstí udělala.

Mladá zemanka si však nevšímala vychvalování. Nemyslila na nic jiného, než na komoru, do které jí Modrovous přístupu zapověděl; i byla by ráda věděla, co v ní jest. Neodolala své zvědavosti, a třebas to nezdvořilé bylo, že společnost opustila, ona po tajných schodech ke komoře se vloudila s takovou dychtivostí, až by byla skoro hlavu srazila. Přiblížila se ke dveřím a rozmýšlela se chvíli, má-li zákaz přestoupiti. Ale tak ji to lákalo, že sebou již nevládla. Strkala třesoucí se rukou klíč do zámku: v tom přišla dolů sestra, které to divno bylo, že se tak od nich vytratila. Nevšímala si toho, že ji sestra má k návratu; sestra tedy zas odešla. Nyní otočila klíč — a dvéře byly do kořán. Že byla komora tmavá, nemohla s počátku ničeho rozeznati; teprva když se oko v šeru zpamatovalo, poznala s hrůzou, že tu jsou sekerou zavražděné a pak rozvěšené mrtvoly ženské. To byly ženy, co Modrovous jednu po druhé měl, a které všechny zabil, protože též proti jeho zákazu do komory vešly. Zemanka leknutím div nesklesla: ve zmatenosti stáhla klíč; ten jí však z ruky vyletěl na pokrvácenou dlažbu. Sebrala všechnu sílu, zavřela zas komoru a vrazila do své komnaty, aby se poněkud utišila, než mezi své přítelkyně vstoupí. Ale nemohla se z té hrůzy probrati, — a celá společnost, udivena, domů se rozešla. Jen sestra zůstala na hradě; nebo měli toho dne přijeti oba jejich bratři. Mladá zemanka nyní spatřila, že klíč, jak jí byl na dlažbu padl, se pokrvácel. Utírala ho; ale krev nepouštěla: myla jej a třela; ale skvrny nechtěly s klíče: sotva se na jedné straně ztratily, ukázaly se na druhé. Nebo klíč byl očarován od „Morové Panny“, od kteréž ho Modrovous byl kdysi dostal.

K večeru toho dne vrátil se Modrovous právě, když jeho choť bez ustání myla a třela ten krvavý klíč, jejž honem skryla. Pravil, že své řízení dříve odbyl, nežli si myslil, a mladá manželka nutila se, jako by tím kdo ví jak potěšena byla. Ptal se, kde má klíče: i dala mu je; ale celá se třásla, tak že hned tušil, co se stalo. „Co to?“ zaskuhral, „není tu klíč od komory.“ „Že není?“ zajíkala se; „toť jsem ho nechala ve své komnatě!“ „To ti říkám, ať mi ho dáš!“ odpověděl Modrovous. Pobíhala sem a tam, jako by klíč hledala; ale co platno? musela mu ho konečně dáti. Sotva že se na něj podíval, utrhl se na ni: „Odkud je na něm ta krev?“ „Nevím,“ pravila zbledlá. „Ty nevíš?“ osopil se, „ale já vím; byla’s v komoře; nuže, když ti na ní tolik záleželo, můžeš tam také!“ Leknutím polomrtva klekla před něj, a v lítosti slzy prolévajíc prosila za prominutí. Kámen by se byl obměkčil, ale ne Modrovous; ten pravil: „Všeho jsem ti přál, a ty’s mi ani té maličkosti neučinila; proto umřeš!“ „Ach, když umříti musím,“ bědovala v pláči, „dopřej mi jen, abych se pomodlila.“ I dal jí za lhůtu čtvrt hodiny, však nic více, a odešel.

Ubohá běžela k sestře, zjevila jí vše a prosila ji: „Jdi honem na věž, dívej se, jedou-li na koních bratři, a dej jim znamení, aby chvátali co nejrychleji!“ Jak sestra na věž vystoupila, volala na ni mladá manželka přes tu chvíli: „Nevidíš nikoho?“ Ale sestra na to: „Nevidím než tu záři od slunce, jak mi svítí do očí a na zelený kraj.“ Zatím stál Modrovous dole na chodbě s mečem, a plným hrdlem křičel: „Ženo, pojď; sic půjdu pro tebe já.“ Ona zase v ouzkosti k sestře: „Ještě nic nevidíš?“ a sestra opět: „Nic než ten daleký kraj.“ Tu podruhé Modrovous: „Ženo, pojď; sic půjdu pro tebe já.“ A ona k Modrovousu: „Jen chvilku mi daruj;“ pak umdleným hlasem k sestře: „Ještě nic, sestřičko?“ A sestra: „Tamhle se zdvihá prach;“ a s hrůzou žena: „Jsou-li to bratři?“ „Ach ne, sestro! byl to jen prach od stáda.“ — Po třetí zařval Modrovous celý zuřiv: „Ženo pojď!“ a naposled kvílila k němu: „Ach, jen poslední chvilku!“ a skoro bez sebe úpěla k sestře: „Což posud nikdo, milá sestřičko?“ — Tu zvolala sestra: „Vidím dva na koních; ale daleko!“ A mladá žena k sestře: „To bratři; dej jim znamení šátkem, by jeli tryskem!“ V tom zahřměl Modrovous, až se hrad zatřás’: „Již toho dost! Když ty nejdeš, tedy jdu pro tebe já!“ Vyšel nahoru, popadl ji hrubou pěstí za vlasy, šmejkal ji dolů a sáhal po meči, aby jí hlavu sťal.

V tom slyšeti tlučení na bránu. Zarazil se Modrovous, co to. Brána se otevřela, dva jezdcové vrazili do hradu, a meče v ruce až k Modrovousu. Ten, když viděl, že to bratři jeho ženy, chtěl se dáti na útěk; ti ho však dohonili a probodli, že mrtev sklesl. Dlouho trvalo, než se ubohá paní zpamatovala, aby bratřím okolo krku padla na poděkování. — Že Modrovous dědiců neměl, připadlo jí celé bohatství. Velikou částku dala sestře, aby měla dostatečné věno; každému bratru koupila panský statek se hradem, a všechno ostatní jmění podala hodnému zemanu, jenž ji za šťastnou manželku pojal. Stále pak měla na paměti, jakých ouzkostí vytrpěla, že jednou tak všetečně zvědava byla.