Česká čítanka pro druhou třídu škol středních/Mládí Hermovo

Česká čítanka pro druhou třídu škol středních
Krása	Mládí Hermovo	Zacelené rány

Údaje o textu
Titulek:	Mládí Hermovo
Autor:	Josef Král
Zdroj:	BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 42–44. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 100
Související články ve Wikipedii: Hermés

Jak čisto jest modrojasné nebe, jež za dnů letních se klene nad utěšenými nivami Hellady, tak nezkalena a jasná byla vždy mysl jejich obyvatelů. Zachovati i v trudných dobách života mysl bodrou a klidnou, to horlivou bylo snahou každého Hellena. Ve zpěvech Homerových dočítáme se, kterak hrdinové bojem unavení baví se večer ve stanu svém veselým hovorem a hrou na loutnu při poháru jiskrného vína, kterak i po žalostném pohřbu Patroklově hledí zaplašiti bojovníci trudnou mysl hirami a závody na počesť jeho pořádanými. V takovém životě klidném a veselém Hellonové shledávali pravý vrchol blaženosti: jaký div, že dle domnění jejich i věkožizní bohové, jež si v dětinné víře představovali jako lidi dokonalejším sice rozumem a mocnější vůlí nadané, ale týmiž žádostmi, jako lidé, zmítané, ani ve stkvoucím sídle svém na vrcholcích osněženého Olympu rádi se baví hovorem při plných pohárech sladkého nektaru a čarovných zvucích loutny a hlasu Mus. U pravého Hellena odvaha a neohroženosť pojila se s bodrou veselostí a chytráctvím; lze-li jim za zlé pokládati, že shledávali tytéž vlastnosti i při některých bozích svých a s oblibou poslouchali bájí, jež o neškodném chytráctví jejich a čtveračivosti vyprávěly? Takých bájí kolovalo hlavně dosti o Hermovi, jenž byl tak říkajíc vzorem oné veselosti a schytralosti hellenské. Sotva se narodil, čtveráctvo nedalo mu pokojně spáti v kolébce. Bez vědomí matky své Maje vyskočiv z kolébky, vyšel ze klenuté jeskyně, v níž matka jeho obývala, i kráčel do lesa. Cestou nalezl želvu, již zabiv, skořápku s ní sňal, a dovednou rukou sedmistrunnou lyru z ní zhotoviv líbezně hrál. Ale brzo bujné dítě omrzela hra; vkradnuv se zpět do sluje ukryl lyru svou v plénkách a osnoval na mysli nové čtveráctvo.

Ořové sluneční stápěli se právě na západě do vln Okeanu, když Hermes přišel na stinné hory Pierské, kde se pásl nesmrtelný skot blažených nebešťanů na tučných pastvinách. Hermes zatouživ po krásném skotu, padesát statných býků potají ze stáda odehnal. Aby však stopy odváděného skotu v písčité půdě ho neprozradily, vymyslil tuto lesť. Odhodiv své podešve, upletl si z listnatého mlází tamaryskového lehké trepky, obul se v ně a hnal skot cestami křivolakými po zpátku z pastviny. Dobřeť si lesť vymyslil: veliké nové trepky, jsouce příliš lehky, zanechávaly v písčité půdě stop nepatrných, jež se nikterak nezdály býti stopami kroků Hermových. Ježto pak skot zpětmo hnal, stopy vedly hledajícího ve stranu právě opačnou. Rychle uháněl skot přes vysoké hory, přes úvaly, hučícími bystřinami protékané i květnaté luhy, nejsa nikým pozorován v temnotě noční, jež se zatím s nebe byla snesla na zemi. Na úsvitě dorazil na břeh řeky Alfeia, napásl skot dlouhou cestou vysílený a zavřel ve sluji. Pak oheň naloživ ze suchého roští a dva mocné býky na zemi povaliv a zabiv (tolik síly měl již Hermes, jsa ještě dítětem!), stáhl je, rozkrájel a upekl. Upečené maso dobře ve sluji ukryv a stažené kůže býků na strmou skálu zavěsiv, rozházel popel, zahodil lehké své trepky do vířivého Alfeia a letmo vrátil se do sluje matčiny na horu Kyllenskou. Záhy ještě z rána, nikým na cestě své ani doma nejsa spozorován, Hermes vkradl se do síně, vlezl do své kolébky, a jako by byl procitl z libého spánku, s lyrou ze želvy zrobenou si pohrával. Ale matka, ač se přetvařoval, prohledla jeho tuláctvo a přísným hlasem mu domlouvala. Než Hermes nedal se odstrašiti výčitkami matčinými. „Co myslíš o mně, matko,“ vece, „že se tak na mne horšíš, jako bych byl slabé nemluvně? Však cítím v sobě sílu k činu a nedá-li mi otec můj Zeus statků hojnosť, sám si jich dobudu. Půjdu do Delf a vezmu Apollonovi hojně zlatých trojnoží, hojně lesklého kovu a stkvostných rouch; pak poznáš, co zmohu já, nemluvně.“

Zatím byl Apollon poznal, že nešlechetník jakýs odehnal mu čásť skotu. Rychle se vydal na cestu, stíhat pachatele. Ale stopy skotu zaváděly jej ve stranu opačnou, a z lidí po polích pracujících nikdo nemohl mu pověděti, kam by se byl skot poděl.

Pouze stařec jeden zahledl Herma a popsav jej Apollonovi, přivedl jej na stopu pachatelovu. Rychle odkvapil na horu Kyllenskou v srdci rozhněván. Jak se zachvěl Hermes, vida Apollona rozhněvaného se blížiti! Však ani tenkráte neopustila ho jeho vynalézavosť. Honem skočil do kolébky a stavěl se jakoby spal. Ale Apollon zhurta na něj se obořil a hrozil mu, že jej do podsvětí svrhne, ihned-li mu neřekne, kam se skot jeho poděl. „Já že jsem ti skot, vzal?“ Hermes udiven tu vykřikl, „já, dítě, tobě, muži statnému? Jaký div by byl, kdybych já, jenž hledím si jen spánku, kolébky své a teplé koupele, odvážil se skutku takového! Vždyť včera jsem se narodil; hebký jsou mé nožky a země tak tvrda!“

Ale Apollon nedal se slovy úlisnými ukrotiti. Popadnuv hošíka i s plénkami, nesl jej na Olymp. Bozi pravé shromážděni byli v síni hromovládce Dia, když Apollon s děckem na loktech vstoupil a na úlisnosť novorozeněte si stěžoval. Marně zapřísahal se Hermes a dokládal se své pravdomluvnosti, marně vyhrožoval Apollonovi pomstou, neupustí-li od svých steskův a nářků. Zeus prohlednuv vše, usmál se úskoku Hermovu a kázal mu navrátiti skot odňatý. I smířili se na rozkaz nejvyššího vládce Hermes a Apollon; Hermes na znamení smíření dal Apollonovi lyru, na níž pak bůh ten hrávaje obveselovával bohy při jejich hostinách.