Milencové

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Milencové
Autor: Hans Christian Andersen
Zdroj: Výbor veškerých povídek a báchorek H. C. Andersena. Praha: I. L. Kober, 1872. s. 145–147.
Licence: PD old 70
Překlad: Karel Bohuš Kober
Licence překlad: PD old 70

Káča a míč ležíce vedlé sebe ve skříni, milovali se, a jednoho dne tázal se míč káči: „Nechceme býti svými, vždyť už ležíme vedlé sebe v jedné skříni?“ Káča domnívajíc se býti více, nechtěla tomu, vždyť měla v sobě zvonek, a když se točila, tož to zvonilo — to nedovedl míč.

Druhého dne přišel hošík, jemuž náležela káča i míč, a obarvil znovu míč, tak hezky, že se bylo v povětří na to radosť dívati. „Podívejte se na mne, jak jsem hezký — skáči a tančím, až radosť. Nuž nechcete býti mojí?“ tak mluvil míč k pyšné káči. Tato mu ale odpověděla: „Hle, hle, vy snad ani nevíte, čí já jsem. Můj otec cestoval daleko na moři, byl stožárem na jedné válečné lodi, bylť až v Americe.“

„Než,“ odpověděl míč, „já jsem měl za rodiče hezké vyšívané střevíce, ty nosil tajný jeden rada.“ „Jest tomu tak?“ tázala se káča.

„Ať nikdy nevyletím do povětří, lhu-li,“ odpověděl míč.

„Dovedete se dobře zastávati,“ pravila káča, „ale jsem již zadána s vlašťovkou, neb kdykoliv letím, obskakuje mě tážíc se: Chcete? a tu jsem jí v srdci slíbila, že si ji vezmu, vám ale, pane míči, slibuju, že na vás nikdy nezapomenu!“

„To mi mnoho pomůže,“ odpověděl tento.

Druhého dne si hrál hošík s káčou, tato se točila, skákala a lítala, a míč se pořáde za ní díval.

Pojednou hošík šlehl tak bičem, že skočila až na střechu, kde zůstala v strouze.

Hošík ji hledal, ale nenalezl.

„Já vím kde as bude,“ vzdychal míč, „bude u vlašťovky, za niž se provdá.“ —

Čím více na ni míč myslel, tím více ji miloval, právě poněvadž ji nemohl dostati, proto množila se láska jeho.

Míč pořáde skákal a lítal — na střechu ale nedoskočil.

Jak rád byl by se podíval, co dělá káča, třeba by ji také byl viděl po boku vlašťovky, jen viděti ji chtěl. Tak uplynul rok a míč miloval káču.

Jednoho dne byl znova pestrou bavlnou obalen, hošík ním hrál — vyhodil ho do povětří, avšak míč neletěl hochovi dosti vysoko. Proto vzal široké dřevo a uhodil tím míč.

Ten by byl málem bolestí vykřiknul, a letěl tak vysoko, až na střechu — pak spadl do strouhy a po této do jednoho kouta, kam všechno se strouhy padalo — a hle, káča tam též ležela.

Míč poznal hned káču a tato se k němu lichotila, řkouc:

„Já jsem arciť ze stožáru vojenské lodě, ale vlašťovka mě nechtěla — ležela jsem zde sama přes pět let — sestárnula jsem, ale jsem ještě mladá, pane míči.“ —

Tento ale neodpověděl, a byl rád, když služka pro něj přišla.

Káču ale nechala ležeti, vždyť byla shnilá. Míč ale byl spraven, skákal vesele, nemysle více na pyšnou káča.