Meir Ezofovič/IX.

Meir Ezofovič Eliza Orzeszkowa
VIII.	IX.

IX.

V Šibově byl ruch neobyčejný. Lid v hromadách anebo proudem se všech stran táhl k velké, hnědé svatyni, pod jejíž třípatrovou, mechem obrostlou střechou v oknech podobných starožitným střílnám počaly se blyštěti dlouhé a úzké pruhy světla. Na nebi jevily se hvězdy, ale bledly při jasném světle měsíce vycházejícího v úplňku.

Vnitřek svatyně sestával z ohromného sálu zvýší domu o dvou velkých patrech. Bylo v něm místo pro několik tisíc lidí. Půdorys jeho tvořil čtverec, v jehožto stranách vystupovaly sněhobílé, úplně hladké zdi, pouze nahoře přerušené těžkou galerií z hlubokých výklenkův, jakéhosi druhu loží, opatřených zábradlím vysokým a prolamovaným. Dole stály dřevěné lavice hustě za sebou od vchodu až k místu vyvýšenému o několik stupňů nad podlahu a ohraženému taktéž dřevěným, ozdobným zábradlím. Na tomto podiu byl stůl ustanovený k rozvíjení obrovského archu Thory,^[1] z nížto úryvky musily býti čteny lidu ve dnech předepsaných; podium bylo jaksi kazatelnou, s níž za dnů svátečních rozléhaly se nábožné řeči a náuky; na něm stávaly též sbory skládající se z dorůstajících dětí a dospělejších mladíkův, jichžto hlasy mísily se s hlasem kantora intonujícího modlitby. Podium bylo prostorem zšíří jen několika krokův odděleno od hlavního bodu svatyně, jenž dojímal povahou tvarův a leskem barev, a byl oltářem — lze-li tak nazvati místo, v němžto se chovají posvátnosti nad posvátnostmi, a kteréž obracelo k sobě nejzbožnější pohledy a vzdechy věřících. Vrchol oltáře toho dosahoval ku stropu, a byl složen ze dvou ohromných tabulí, na jejichž půdě čistě lazurové nakreslena byla slova bílá, točená, z daleka podobná pruhům východních arabesk, vynikajících zvláštní fantastickou komposicí. Oko znalcův čtlo v nich desatero přikázání sinaiských. Lazurové tabule, pokryté bílým, točeným písmem, držány byly dvěma lvy, kteříž v ušlechtilých postavách rozměrův obrovských seděli na dvou tlustých, těžkých sloupech, lesknoucích se nejjiskravějším safírem, ovinutých sněhobílými a mistrně řezanými věnci z listův a hroznů vinných, a stojících pevně na kamenné podstavě, jejížto široký povrch skoro až k zemi pokreslen byl četnými výjevy biblickými. Sloupy tyto na způsob silných, mocných strážníků stály po obou stranách hlubokého výklenku, zakrytého s hůry až dolů oponou z nachového hedbáví, ozdobeného zlatým vyšíváním, jež nádherností omračovalo oči. Za tou oponou, kteráž obyčejně byla spuštěna a jen ve zvláštních případnostech vyzdvižena, chovala se posvátnosť nad posvátnostmi, Thorah — ohromný závitek pergamenový, zabalený drahou látkou a svázaný stužkou těžkou a tuhou od vyšívání zlatem a stříbrem.

Podle neúhledného, mizerného zevnějšku městečka nikdo by se nemohl domysliti nádhernosti obrazu, jejž nitro starožitné té svatyně, kterou věřící ozdobovali po celé věky, představovalo v té chvíli, když u večerní dosti pozdní hodině celá budova zplanula hojným osvětlením a naplnila se lidem tak, že by nebylo jablko propadlo.

Sedm storamenných lustrů, visících od stropu na řetězech z ryzího stříbra, vrhalo povodeň světla do hlubokých výklenků na galerii, skrze jejíž mřížované zábradlí vyhlížela pravá mosaika tváří a šatů ženských, a na husté řady níže postavených lavic, na nichžto seděli muži dospělejší, bradatí, zcela pokrytí měkkou, vlněnou draperií bílých talesů, jež byly černě ovroubeny jako by na věčné a tklivé znamení smutku po ztracené vlasti; zde i onde však u šíjí boháčův a hodnostářův obce židovské blyštěly široké stříbrné stužky s nápadnými listnatými ozdobami. Leč největší lustr, jehož bohaté girlandy vydávaly zvuky stříbrojasné, zavěšen byl před výklenkem zastřeným mezi oběma tlustými sloupy. Tam jiskřilo se zlaté vyšívání a třepení nachové opony; pod nohama ušlechtilých postav lvích jako by se sypaly něžné listy a těžké hrozny vinné; tam zcela nahoře od lazurové půdy nápadně odstávaly bílé pruhy točeného písma, a dole před podstavou z kvadrů, plnou nápisů vinoucích se čarami křivými, stál kantor, jenž maje na hlavě bílou kukli talesu, pěl ty staré žalmy, jichžto, jak se zdá, neobmezená melodie plyne plnou stupnicí lidského nadšení a velebení, lidských muk, proseb a tužeb.

Nikdy však zvučný hlas Eliezerův nevyjádřil všech těchto pocitů s takovou silou a jasností jak toho večera; nikdy neměl tak mocného výrazu, tak vážného znění a takých hlubokých, lkavých záchvěvův, jež sestupně opadajíce a tichnouce, tonuly a hynuly v moři nesmírné jakési bolesti anebo prosby. Zdálo se, jako by toho večera prsa jeho se naplnila skoro nadlidskou silou stížnosti a krocení; jako by mu u ramenou vyrůstala křídla, jimiž usiloval vznésti se až k nohám Pána nad pány, aby tam tělo i duši svou dal v oběť za spásu něčeho anebo někoho. Ohromný sál byl pln zvuků plynoucích z prsou jeho proudem nepřetržitým; sbor stojící na podiu chvílemi připojoval k nim mocné akkordy, a celé shromáždění, požívajíc rozkoše nadšení, s očima upřenýma na oponu nachovou, zlatem blyštící, mlčelo jako pěna. Jen ten i onen, hlavou ukazuje pěvce nadšeného a okouzlujícího, šeptal: Toť anděl Sandalfon, jenž podává Pánu věnce uvité ze všech modliteb lidských. — Ten i onen také smutně potřásaje hlavou, vzdychal: On se tak modlí za svého přítele, jehož hlava dnes bude proklata!…

V podivuhodný zpěv kantorův a vážné mlčení lidu náhle se vmísil klepot temný, leč silný a několikrát se opakující. Hlas Eliezerův náhle utichnul jako zlatá struna přetržená rukou hrubou; zraky všeho lidu obrátily se od oltáře na místo, odkud silný klepot se rozléhal.

S podia obklíčeného dřevěným zábradlím znikl sbor mladých pěvcův, a místo nich tu stanul jediný člověk, malý, shrbený, s dlouhou žlutou šíjí ku předu nataženou, s temnou tváří porostlou vousem černým jako vrána a posupně osvícenou očima žhavýma jako láva. Držel v obou rukou ohromnou knihu a udeřil jí celou silou o stůl, rozkazuje takto, aby bylo vůbec ticho. A nastalo také úplné ticho v celém sále; jen v předsíni bylo slyšeli jakýsi šustot a přidušené výkřiky. Tam totiž hromádka několika lidí různého věku a stavu obkličovala člověka, jenž tu stál s tváří velmi bledou, s ústy sevřenými a s okem suchým, planoucím, opíraje se ramenem o dvéře svatyně. Byl to Meir. V uších jeho rozléhal se šepot:

„Posud je čas! Slituj se nad sebou i nad celou naší rodinou! Pokoř se! Pospěš, rychle padni k nohám rabínovým! Ó, běda! běda! běda!“

Meir jako by neslyšel. Pevněji sevřel ruce na prsou. Stažené obočí dodávalo jeho čelu, přeťatému červenou čarou, výrazu bolesti, zasmušilosti a nezlomné vůle.

„Ve jménu boha otcův našich!“ zazněl basový, silný hlas Isáka Todra.

Ve shromáždění rozlehl se přitlumený šum; celé to sborové tělo pojala hrůza, kteráž ihned znikla v tichu hlubokém.

Isák Todros počal mluviti zvolna, důrazně, odděluje výraz od výrazu:

„Silou a mocí světa, ve jménu svatého našeho zákona, i 613ti práv, obsažených v tom zákoně; klatbou, kterouž Josue Navin vydal u města Jericha; klatbou, kterouž Eliseus vydal na pacholíky, již jemu se posmívali; klatbou, již užívali velký sanhedrin a sborové naši; veškerou klatbou, veškerým vylučováním a hubením, jehož bylo užíváno od časů Mojžíšových až po dnešní den; — ve jménu boha předvěčného, Pána světa a stvořitele velikosti jeho; ve jménu Matatrona, jenž jest andělem strážcem a ochráncem Israele; ve jménu anděla Sandalfona, jenž pro trůn boží vije věnce z modliteb lidských; ve jménu archanděla Michaela, mocného vůdce vojsk nebeských; ve jménu andělův ohně, vichru a blesků, silou jmen všech andělů, kteříž provázejí hvězdy a jezdí na nebeských vozech triumfních, jakož i všech archandělův, již rozpínají křídla svá nade trůnem Všemohoucího, — jménem tím, kteréž ukázalo se Mojžíšovi v keři ohnivém, jakož i tím, jímž Mojžíš rozdělil vodu moře rudého; jménem ruky, kteráž napsala na desky svatá přikázání… ničíme, vyháníme, zbavujeme cti, hubíme a proklínáme silného, smělého a neposlušného Meira Ezofoviče, syna Benjaminova…“

Zamlčel se na chvíli, a silným pohybem pozdvihl rukou nad hlavu. Potom v tichu takovém, že by bývalo slyšeti šelesť přelétající mouchy, mluvil či spíše volal vždy spěšněji hlasem čím dále tím zpěvnějším a vyšším:

„Proklat budiž bohem israelským! Proklat budiž silným a strašným bohem, jehož jméno lid vyslovuje s bázní v den soudný! Proklat budiž nebem i zemí! Proklat budiž Matatronem, Sandalfonem, Michaelem archandělem, anděly a veškerým obyvatelstvem nebeským! Proklat budiž všemi čistými a svatými, kteří slouží bohu! Proklat budiž každou vyšší silou na nebi i zemi! Bože, stvořiteli! potup a znič ho na věky! Bože, potěšiteli! pokoř ho! Hněv tvůj, ó bože! nechť hřmí nad hlavou jeho! Satani ať se s ním pustí v boj! Zlořečení a bědování nechť ho obklíčí všude, kam se jen obrátí! Mečem vlastním nechť probodne srdce své, ať se lomí všecky střely jeho, a andělé boží nechť ho neustále honí z místa na místo, aby noha jeho nikde neměla odpočinku! Cesty jeho nechť jsou nebezpečny, pokryty hlubokou tmou, a neobyčejná zoufalosť budiž mu na nich tovaryškou! Nechť zármutek a neštěstí všeho druhu trápí ho neustále; nechť vlastníma očima patří na rány jej stíhající a sytí se ohněm hněvu božího! Nechť mu Pán neodpustí! Naopak — hněv a pomsta nechť splynou na toho člověka, vpijí se do něho a proniknou ho až do tuku v kostech! Klatbou touto nechť se celý pokryje jako rouchem, aby zniknul před obličejem světla, a jméno jeho aby setřeno bylo s povrchu zemského!“

Todros umlknul na chvíli a napájel vzduchem prsa, unavená křikem čím dále tím přetržitějším, temnějším a těžším. Tvář měl celou v ohni, a ruce jeho mocnými pohyby se zmítaly nad hlavou.

„Od tohoto okamžiku,“ křičel Todros opět, „v němž klatba připadla na hlavu jeho, nechť proklatec neopováží se přistoupiti ku kterékoli svatyni israelské na celém světě blíže nad čtyři lokty! Pod pokutou klatby a vyloučení z lůna israelského nechť žádný Israelita nepřistupuje k němu blíže nad čtyři lokty, a nechť se neopováží otevříti jemu dvéře domu svého, aniž podati jemu chleba, vody a ohně, a byť ho viděl sesláblého, klesajícího a sklíčeného touláním, hladem, chorobou a nouzí! Naopak — nechť každý, kdo ho potká, plije v tvář jeho a před nohy mu vrhá kameny, aby on klopýtal a upadal. Nechť neužívá žádného majetku. Všecko, co naň připadá právem dědictví po otci a po matce jeho, a vše, čehož on si vlastníma rukama nashromáždil, budiž odevzdáno obci naší, aby z nepravého majetku poskytla potěchy a podpory chudým!“

„Nechť uslyší celý Israel o pomstě té a klatbě, kteráž připadla na hlavu Meirovu.“

„Vy všickni, kteří jste ji slyšeli, hlásejte slova a přikázání její na každém místě, kam vás nohy zanesou, a my rozešleme zprávu o ní do všech měst a obcí, v nichž bydlí bratři naši, od konce do konce světa.“

„Tak nechť se stane! A vy všickni, kteří jste zůstali věrnými Pánu svému a zákonu jeho, žijte šťastně!“

Skončil a v téže chvíli zvláštním mechanismem přihasly hojné plameny v sedmi ohromných lustrech, a ve všech koutech sálu hlučně zazněly a zavyly trouby. S tímto přerývaným, anebo táhlým a ponurým vytím mosazných nástrojů sloučil ohromný sbor lidského křiku, lkání a bědování. Nejhlasitější křik ozval se v předsíni; byltě tím pronikavější, poněvadž vycházel z prsou mužských a silných. Nastal tam též ruch veliký; bylo tam slyšeti jakýsi hluk taháním, jako by vyháněním a opět přivoláváním. Meir znikl s prahu svatyně. Mezi lavicemi blíže oltáře několik dospělých lidí padlo tvářemi na zemi s chřestem trhaného oděvu.

„Zámožní Ezofoviči jsou pokořeni!“ volali mnozí přítomní z rozličných stran ukazujíce na ně.

Na celé galerii rozléhalo se ženské lkání a bědování jak o závod, a dole v sále hromada lidí v chatrných šatech beze stužek stříbrných u talesů, pozdvihovala rukou černých, tvrdých, mozolovatých a lomila jimi nad hlavami.

Todros roztrhaným rukávem otíral krůpěje potu z čela se vyrážejícího, potom oběma rukama se opřel o dřevěné zábradlí, a nakloněn jsa ku předu patřil na kantora. Prsa jeho těžce oddýchala a rty se mu chvěly. Nesestoupil s podia, a na kantora patřil proto, že podlé obyčeje po výrazech strašné klatby, vydané na člověka jediného, mělo býti vysloveno požehnání všemu lidu. Tato slova dobrořečná měl pronésti kantor. Todros očekával na dokončení dnešního aktu. Proč asi kantor tak dlouho mlčel a nekonal své povinnosti? Proč neužil posledních slov jeho: „Žijte šťastně! žijte!“ a nepřešel z nich okamžitě v modlitbu dobrořečnou?

Eliezer stoje, obrácen byl tváří k oltáři. Když rabín vykřikoval klatbu, bylo patrno, jak jinochovi se třásla ramena pod talesem, jímž byla pokryta. Potom však Eliezer přestal se třásti, stál nepohnutě a s pozdviženou hlavou patřil někam do výše. Konečně — pozdvihl obou rukou. Bylo to znamením, že vyzývá lid k mlčení a modlitbě. Umlkly trouby, jež posud zvučely a vyly; ustal také lid v křiku a bědování. Přihaslá světla opět zahořela, a při hojném jejich blesku a v tichu, rušeném jen tu i onde lkáním, Eliezer počal mluviti hlasem zvučným jako stříbro, a čistým jako křišťál, zvolna, velmi vážně, s utajenými slzami, jež mu dodávaly nesmírné moci smířlivé:

„Ten, jenž požehnal praotcům našim: Abrahamovi, Isákovi, Jakubovi, Mojžíšovi, Aronovi, Davidovi, prorokům israelským a všem spravedlivým tohoto světa, nechť udělí milosť a požehnání člověku tomu, na nějž nespravedlivá ta klatba byla vydána! Nechť ho milosrdný bůh ochraňuje od všelikého zlého a neštěstí, nechť prodlouží léta jeho, požehná všeliké práci rukou jeho, a nechť od utrpení, temnoty a pout osvobodí jej a všecky bratry israelské! Taková budiž vůle Jeho!… Volejte: Amen!“

Umlknul; v sále bylo několik sekund ticho jako v oslupění, potom však několik set prsou zvolalo hlasem velikým: Amen!

„Amen!“ volali Ezofoviči, povstávajíce ze země, na niž byli před chvílí padli, a setřásajíce prach se svých šatů roztržených.

„Amen!“ zvolala hromada lidí chatrně oděných, lomíc mozolovatýma rukama nad hlavami.

„Amen!“ rozlehlo se na galerii plné ženštin plačících.

„Amen!“ opakoval konečně blíže oltáře sbor hlasů mládeneckých.

Rabín spustil ruce se zábradlí, zpřímil se, a rozhlédnuv se vůkol s podivením, křiknul:

„Co to jest? Co to znamená?“

Tehdy Eliezer obrátil se tváří k němu a k celému shromáždění. Kukle talesu svezla se mu s hlavy na ramena. Na bílé tváři jeho zkvetl ruměnec zápalu, a modré oči blyštěly hněvem a odvahou. Pozdvihnuv rukou, zvolal hlasem velikým:

„Rabbi! to znamená, ze uši a srdce naše nechtějí nikdy více slyšeti klatby takové!“

Slova tato byla jako heslem válečným. Ledva je Eliezer vyslovil, již po bocích jeho stálo v husté řadě mnoho osob mladých a sotva dorůstajících. Mezi nimi byli všickni nejbližší soudruzi a přátelé proklatého Meira, ale i tací, kteřížto dříve jen zřídka a z daleka ho vidívali, ano i tací, již před několika dny ještě divili se úporu a smělosti jeho, nikterak jim nerozumějíce.

„Rabbi!“ rozléhalo se volání, „nechceme již nikdy více slyšeti klatby takové!“

„Rabbi! klatbou tvou zrodila se v srdcích našich láska k proklatci!…“

„Rabbi! vydals klatbu na člověka, jenž milým byl očím božským i lidským!“

Todros mocným napětím sil vyprostil se ze zkamenělosti, jíž byl v počátku uchvácen z podivení.

„Co chcete?“ křiknul, „co to mluvíte? Či snad satan osidlem polapil mysli vaše? Nevíte, že zákony naše přikazují, aby pomsta a klatba byla vydána na ty, kteříž opovážlivě pobuřují proti víře?“

A na to ne již mezi mládenci, leč uprostřed sálu ozval se hlas vážný takto:

„Rabbi! nevíš, kdy v starodávném sanhedrinu našem vedl se tuhý spor o to, má-li Israel přidržeti se náuky Šamajovy aneb Hillelovy, že ve shromáždění ozval se Bat-Kol^[2], hlas tajemný, hlas vydaný bohem samým, řkoucí: „Poslouchejte slov Hillelových, neboť v nich jest lahodnosť a milosrdenství!“

Přítomní pozdvihovali hlav a stavěli se na prsty nohou, aby uzřeli, kdo ta slova pronesl. Byl to Rafael, strýc proklatcův. V téže chvíli protlačil se Ber skrze zástup, a stoje mezi mládeží, zvolal:

„Rabbi! počítals někdy všecky rozumy, jež shnětla přísnosť tvá a otců tvých, Todrův?… a všecky ty duše, jež byly plny velké touhy, a kteréž jste vy tvrdou rukou svou uvrhli na vždy v temnotu a tajné trápení?“

„Rabbi!“ zvolal jakýsi hlas mladistvý, skoro ještě dítěcí; „budeš se všemi, již tebe se přidržují, vždycky nás odstrkovati od cizích plamenů, bez jejichžto světlosti srdce naše schnou smutkem, a ruce naše černí se prachem nečistým?…“

„Proč, Rabbi, neučíš lidu, aby učinil z rozumu svého takové síto, kteréž by mohlo odděliti zrno od plévy a perly od písku?“

„Rabbi! ty a všickni, již tebe se přidržují, jíte a také nám kážete jísti granátové jablko i s tvrdou a hořkou slupinou. Ale přišel již čas, že jsme pocítili hořkosť v ústech, a krutá bolesť trápí vnitřnosti naše!…“

„Nešťastní, hloupí, posedlí, prokletí lidé!“ počal Todros křičeti z celých prsou, „neviděli jste, že všechen lid nenáviděl člověka toho, pronásledoval ho na cestách jeho, kladl mu na bedra silné ruce své, kamenoval ho, a vyryl krvavé znamení na čele jeho?“

Tu i onde počali se hrdí a pobouření posluchači pohrdlivě smáti.

„Neříkej: souhlasím! na všecko, s čímž lid souhlasí!“ volalo množství hlasův, a někdo mluvil dále:

„Klatba, kterous vydal, Rabbi, nejednomu obměkčila srdce, a mnohým sňala bělmo s očí!“

„Zlostná ústa rozdmýchala v srdcích našich hněv proti nevinnému; ale dnes plynou nad ním slzy z očí našich, ježto tys klatbou svou zničil mládí!…“

„Klatba, kterouž jsi naň vydal, Rabbi, jest horší nad smrť; neboť on s ní bude jako mrtvý mezi živými!…“

„A není-liž psáno v zákonech velkých sanhedrinů našich: Soud, jenž jednou v 70ti letech odsoudí někoho k smrti, bude nazván soudem vrahů.“

„V sanhedrinech nezasedali lidé bezdětní, lidé tvrdého srdce!“

„Kdo seje nenávisť, klidí žal.“

Volání to a mnohé jiné jemu podobné vycházelo z hromádky stažené u oltáře. Mísily se tam hlasy, pozdvihovaly se hlavy, blyštěly oči rozohněné, a v rozhořčení vyhrožovali mnozí vyzývavě a směle rabínovi a celému shromáždění.

Todros již neodpovídal. Stál jako zdřevěnělý, nepohnutě jako socha. S otevřenými ústy a s vyvalenýma očima vyhlížel jako člověk, jenž přestal rozuměti tomu, co se děje kolem něho. Ale ze zástupu vyskočil a před zábradlím stanul melamed naproti zbouřené hromádce. Vztekem celý se třesa, roztáhnul hrubé své ruce, jako by jimi chtěl chrániti mistra stojícího na podiu, a křiknul:

„Běda! běda! běda drzým lidem, kteří nectí muže, jenž slouží Pánu světa!“

Eliezer odpověděl:

„Žádná zeď nestojí mezi námi a Pánem naším! Ustanovili jsme mezi sebou takové muže, kteříž jsou povinni učiti se zákonu a vykládati jej těm, již ho neznají. Ale neřekli jsme jim: Poddáme vám duše své v otroctví! Neboť každému synu israelskému jest volno hledati Pána v srdci svém a vykládati slova Jeho podlé rozumu vlastního!“

Jiní zvolali:

„V Israeli není nižšího aniž vyššího! Jsmeť všickni bratři sobě rovní před Pánem, naším stvořitelem, a nikdo nemá práva, aby pouty sevřel vůli a rozumy naše.“

„Falešní mudrci zhubili nás, ježto rozvedli národ israelský s jinými národy tak, že jsme jako vězňové v temnotě, jichž nikdo nenavštěvuje…“

„Ale přijde čas, kdy Israel svrhne pouta svá, duchové pyšní a slepí spadnou s výše své, a duchové uvěznění nabudou volnosti…“

Isák Todros nyní pozdvihl zvolna obou rukou a přejel jimi po tváři jako člověk, jenž se chce probuditi ze sna. Pak opět se opřel o zábradlí, a obrátiv oči vzhůru, hluboce vzdychnul.

„En-Sof!“ zašeptal těžce, jako by snivě.

Bylo to kabalistické jméno boží, kteréž v té chvíli zavířilo v jeho mozku, jejž pojala tichá zoufalosť. Ale hned na to na způsob hlasitého protestu proti látanině, kterou čas s sebou přinesl, na způsob žádoucího návratu k nejprvotnějšímu zřídlu víry israelské rozlehl se skoro ze sta úst výkřik:

„Jehova!“

Melamed se chvěl jak osyka. Obrátiv se silným pohybem ku shromáždění, počal je velikým hlasem a spěšnou řečí vyzývati k obraně mistra zneváženého a k pokárání těch drzých lidí. Leč čím déle a horlivěji mluvil, tím větší a patrnější bylo jeho podivení. Nikdo sebou nehýbal. Boháči a hodnostáři obecní seděli na lavicích, majíce oči sklopeny, čela pokrytá dlaněmi, a pohrouženi jsouce v hluboké zádumě; chudý lid stál nepohnutě jako zeď a mlčel jako pěna. Místem bylo viděti osoby, kteréž obratně a rychle prokluzovaly mezi zástupem a snažily se v něm zniknouti. O čem jedni přemýšleli, proč druzí mlčeli, a jiní se kryli anebo prchali — kdo to uhodne? Anebo spíše kdo sečte všecky pochybnosti a vnitřní záchvěvy zástupu — toho živlu, k němuž, ovšem ve formě trochu změněné, vztahují se slova básníkova: „Vlny, nevěrné vlny, a přece tak věrné!“

Melamed konečně poznal, že volal nadarmo. Umlknul, leč otvíral oči s největším podivením, nemoha pochopiti, proč ho nikdo neposlechl? Ale ve zděšené mysli Todrově hmitl se světlý paprsek, v němž rabín uzřel přeletný obraz pravdy jemu strašné. Něco mu šeptalo do ucha, že v těch mladých prsou, která smělostí jemu nepochopitelnou stavěla se proti němu, zbudily se a křikly všecky uspané žádosti a odpory, jichžto představitelem a obětí byl člověk jím proklatý! On tedy nebyl v Israeli sám takovým, ale stávalo jich mnoho, mnoho podobných jemu, a onen byl jen smělejším nad ně, žádostivějším boje, prchlivějším a hrdějším! A Todros ještě slyšel jakýsi hlas, jenž mu šeptal do ucha, že nad mladými těmi hlavami, jichžto smělostí celý zdřevěněl, zatřepetala a otřela se křídla anděla věku, jenž, jak mu z daleka, velmi z daleka a nejasně bylo povědomo, byl pln svárův a bouří a porážel vše, cokoli se stavělo mezi lid a Nejvyšší Pravdu! A slyšel také ještě jakýsi hlas, jenž mu šeptal do ucha, že lid mlčel, neujímal se ho a nerozdrtil ty, kteříž povstali proti němu, poněvadž anděl věku spolu s bouří a bojem roznášeje po světě útrpnosť a odpuštění, smetal klatbu a nenávisť křídlem svým ohnivým a spolu měkkým…

Všecko to slyšel a viděl Todros nejasné, chaotické, mlhavé, velmi mlhavé, ale bylo toho dosti, aby srdce plné kamenné víry a nesmírné pýchy zmrtvělo mu v prsou.

„Bat-Kol!“ pomyslil si.

Šepot vlastní mysli, zmatené a zděšené, považoval za šeptající mu do ucha hlas nadpřirozený, hlas tajemný, poslaný jemu samým bohem, jenž kdysi ve vážných a kritických momentech žití byl mluvil ku starověkým kněžím a zákonodárcům israelským.

„Bat-Kol!“ opakoval třesavými ústy, a nenáhlým pohybem počal obraceti zbledlou tvář na všecky strany.

Synagogalný sál byl již napolo prázden. Lid odplýval, zvolna odplýval a neustále mlčel, jako by byl pohroužen v nevystihlou a nepřemožitelnou zádumu, jako by mlčením svým jevil smutek nesmírný a váhání ducha, jenž nemohl aneb nechtěl se přechýliti na žádnou stranu…

Odešli bohatí a chudí, posud věrní ctitelé rabínovi, jakož i ti, kteří vždy daleko od něho se drželi; galerie chvílemi duněla rychlým dupotem opozděné ženštiny, a u oltáře nebylo již nikoho…

---

Jako kdysi Josef Akiba v měsíční noci vraceje se z dlouhé cesty a celý se třesa kráčel k nízké své pastýřské chatrči, tak nyní Meir bledý a rozechvělý blížil se k domu rodinnému.

Šel sice k rodinnému domu, ne však aby tam zavítal. Věděl, že musí odtud odejíti a ve světě jako tulák vyvržený a nuzný sledovati ten cíl, po němž toužil ode dávna, ale jenž byl tak daleký, příliš daleký, a jehož dojíti bylo tak trudno. Chtěl pouze pohledem se rozloučiti se zděmi domu, jenž byl kolébkou jeho mládí… nehodlal přestoupiti přes prah jeho. Ale v řadě oken tmavých a tichých uzřel jedno, v němžto světélka se kmitala. Stanul a chvíli patřil na ně. Na tabulích bylo viděti ostré rysy těžké a nehybné postavy prabáby Frejdy, kteráž spala v hluboké lenošce. Široký pruh měsíčního světla, splývaje na ni, tisícem jisker rozněcoval klenoty, jimiž byla ozdobena.

Meir vstoupiv zvolna na vysokou pavlač, položil ruku na kliku u dveří. Proti všemu obyčeji dvéře byly otevřeny. Přešed úzkou, dlouhou chodbu, zastavil se u dveří společenské jizby taktéž do kořán otevřených.

V celém domě bylo ticho jako v hrobě. Snad již všickni tvrdě spali? Bylo to k víře nepodobno. Ale ani nejmenší šramot nesměl překaziti poslední rozloučení pravnuka s prabábou, aniž odehnati ho od jejích kolenou. Meir pokleknuv před tou postavou ženskou, spící a usmívající se ze sna, položil hlavu na její kolena. Odpočíval naposledy pod střechou tou.

„Bobe!“ pravil zticha, „alte Bobe!“

Frejda spala tiše jako dítě. Na svraštělém jejím čele pohrávaly stříbrné ohníky měsíce jako by prchavé sny dítěcí.

„Již tebe nikdy neuzřím… nikdy!“

Přitiskl k ústům drobné, suché její ruce, které ho tolikráte kolébaly a pěstily, potom ho chránily přede všemi nehodami a odevzdaly mu ten poklad, jenž byl spásou i zkázou, žitím i smrtí jeho. Hlava Frejdina se lehce pohnula, diamantové náušnice její zacinkaly o perly a roznítily jiskřící oheň ve světle měsíčním.

„Kleinkindel!“ zašeptala neotvírajíc oči, usmála se a opět usnula.

Meir utonul v myšlenkách. Opíraje čelo o kolena prabábina, loučil se v duchu se vším a se všemi… Konečně povstav, velmi zvolna odcházel z jizby společenské… Na chodbě úplně tmavé cítil, že ho někdo náhle objal silnýma rukama a něčí ruka vložila jemu jakýsi těžký předmět za kabát.

„Já jsem to, Meire, Ber! Tvůj děd hledal v rodině své člověka odvážného, jenž by ti dal hrsť peněz na cestu, a nalezl mne. Všickni v domě litují tebe… Ženštiny plačí na lůžkách… Strýcové se hněvají na rabína i na hodnostáře obce naší… Děd skoro umírá žalem… nechce však již viděti tebe… Tak jest u nás!… Rozum vábí v jednu stranu a stará víra v druhou… A při tom strach! Ale ty, Meire, nermuť se příliš! Tys šťasten! Závidím tobě! Tys nebál se toho, čeho já jsem se ulekl, a vyjdeš na světlosť! Přátelé tvoji se dnes ujali tebe, lid mlčel, neujímaje se rabína! Toť počátek, ale konec jest ještě daleko! Kdybys zítra se ukázal zdejším lidem, hněv proti tobě by se opět roznítil v srdcích jejich! Jdi tedy, jdi do světa! Jsi mlád, podals důkazy své odvahy, život tě vítá! Snad se někdy vrátíš k nám a učiníš konec temnotě a hříchům našim! U nás jest zajisté mnoho briliantův, ale třeba je očistiti od písku, a mnoho máme zrna úrodného, ale třeba je sítem odděliti od plévy! Ty to kdysi učiníš, až tam ve světě se staneš učeným a silným! Nyní jdi do boje velkého se všemi překážkami, jichž množství stane před tebou! Bojuj s nimi! Buď Baale-Tressim, ozbrojeným, jak byli dávní, velcí mužové naši, a každého dne žití tvého budiž s tebou požehnání naše a všech lidí, kteříž jako já chtěli a nemohli, toužili a nenabyli, šli ale nedošli!“

Objali se. Ber znikl za jakýmisi dveřmi, jež zticha se otevřely a taktéž zavřely. Ostatně nic v domě se neozvalo a nepohnulo. Zdálo se, jako by zdi rodinného domu tiché jako hrob volaly na proklatce: Odejdi! odejdi!

Odešel. Venku se rozednívalo. Náměstí a uličky městečka, jež pokrývala šerá mlha skoro podzimního rána, byly pohrouženy ve spánek. Mlhy spouštěly se též na pusté pozemky, po nichž Meir šel nyní již krokem rychlým a pevným. Pospíchal odtud, — chtěl jen ještě rozloučiti se s tou, kteráž přislíbila, že mu bude věrna jako Ráchel, a vzíti si od ní poklad svůj.

Okno a dvéře karaitské chaloupky byly do kořán otevřeny.

„Holdo!“ zvolal Meir z ticha, „Holdo!“

Od nikoho a ničeho nedostalo se mu odpovědi.

Volal poznovu. Uvnitř chaloupky bylo ticho hluboké. Přiblíživ se, pohleděl na místo, kde sedával starý Abel. Nebylo tam nikoho.

Tehdy pojal ho jakýsi strach, jejž si nemohl vysvětliti. Ohlížel se na vše strany, po pahorku, po pustých pozemcích, daleko, a konečně zvolal plným hlasem:

„Holdo!“

Náhle něco na blízku zašustilo. Ze spletených větví vysokého, hlohového keře, jenž rostl nedaleko od chaloupky, vylezal nyní malý Lejbele s přimhouřenýma, ospalýma očima, celý jsa zrosen vlhkou mlhou.

Meir se rychle přiblížil k němu. Dítě posléz úplně vylezlo ze hlohu a sáhlo ihned za kabátek.

„Kde je Holda?“ tázal se Meir.

Lejbele neodpovídaje, podal mu žlutý svazek papírů, vyňatý ze záňadří. Meir se nachýlil k děcku.

„Kdo ti to dal?“ tázal se spěšně.

„Ona!“ odpověděl Lejbele, ukazuje k chaloupce.

„A kdy ti to odevzdala? Proč ti to dala?“

Děcko odpovědělo:

„Když přicházeli lidé, ona vyběhla z chaloupky… probudila mne… vložila mi ten balíček za kabát a řekla: Až sem přijde Meir, odevzdej mu to…“

Meir počal se třásti.

„A potom?“ tázal se, „potom?“

„Potom, morejne, schovala mne do tohoto křoví a sama odběhla do své chaloupky…“

„A kolik bylo těch lidí?“

„Byli dva, morejne… tři… aneb jich bylo deset… nevím!…“

„A co ti lidé učinili, co?“

„Lidé přišli, morejne, a křičeli na ni, aby vydala jakési písmo… dlouho křičeli… a ona křičela, že jim nedá ničeho! nedá! a nedá!… a koza v síni tak běhala… běhala a bečela…“

Meir vždy více se třásl, ale lichotivě hladě tvář hošíkovu, tázal se neustále:

„A co potom se stalo? co se stalo?“

„Morejne! potom vzala vřeteno a postavila se před svého děda… viděl jsem to z keře… Byla tak bílá, a vřeteno bylo také bílé, ale lidé byli černí… a mezi nimi běhala bílá koza a bečela vždy hlasitěji…“

„A potom?… co potom?…“

Děcku zašly oči slzami.

„Potom, morejne, již jsem se nedíval; schoval jsem se v keři a velmi jsem se třásl strachem… neboť v chaloupce byl takový šramot… takový šramot a takové bědování… Lidé pak odešli… odnesli ji… a děda odnesli též, a koza bečíc odběhla za horu, a nevím kam se poděla…“

Meir se zpřímil a pohleděl k nebi okem skoro zmrtvělým. Věděl již všecko.

„Kam je odnesli?“ tázal se ještě hlasem temným.

„Tam!“

Natažená ruka hošíkova ukazovala v tu stranu, kde v dálce bylo viděti zelenou louku a uprostřed rybníček liliový… Za rybníčkem byly močály, třaseniny, kteréž pod nohama se houpají, a v nichžto mrtvé, tuhé tělo tak snadno může se pohroužiti a utonouti.

Tam za tím rybníčkem, v němž Holda na jaře trhala vodní lilii a podávala mu ji z hustého rákosí… tam za loukou, na níž po prvé mu vyznala svou lásku svěží a plamennou jako květ plané byliny rostoucí na půdě tučné… tam v háji, v jehož hustinách sbory ptáků šťastných ve hnízdech svobodně pějí o lásce… tam někde… skryta před všelikým okem lidským ležela ona u nohou děda svého, celá jsouc obalena pláštěm vlasů černých…

Před chaloupkou rozlehl se třikráte hlas volající Jehovu, a potom stál již jen Lejbele u dveří otevřených, pevně drže svazek papírů v ruce poněkud pozdvižené.

Meir vběhl do chaloupky.

Co mu tam vyprávěla stébla slámy vyházené na podlahu z nuzného lůžka Abelova, a koraly Holdiny roztroušené po té slámě a červenající se skoro jako krůpěje krve? Co mu vyprávělo dívčino vřeteno, jež leželo na zemi, jsouc na dvé zlomeno, a stará, velmi stará bible starcova, roztrhaná na kusy?… Byla to dlouhá, smutná, krvavá povídka, kterouž jinoch poslouchal, maje čelo přitisknuté ku zdi chladné, děravé, a nad hlavou lámaje rukama, — byla to povídka tak dlouhá, že hodiny plynuly, a on ještě poslouchal a provázel slova její zoufalým bitím srdce a temnými, úpěnlivými výkřiky, kteréž chvílemi vycházely z jeho rtů sevřených a zesinalých…

Kdy stanul opět v otevřených dveřích chaloupky, slunce již pozlacovalo čásť obzoru. Kterak ve světle denním jevil se úplně změněný! Čelo jeho, přeťaté červenou čarou, bylo tak skrčené a svraštělé, jako by léta dlouhá, těžká a trnová v té noci a tohoto ranního času po něm se posunula a je zorala. Oči jeho napolo sklopené plály zasmušilostí a zoufalostí, a ruce mu sklesly jako by v nechuti anebo vysílení smrtelném… Tak stál chvíli, a bylo patrno, že fantasií a pamětí poslouchal zvuky toho hlasu, kteréž mu již na vždy dozněly, až pocítil, že jakási slabá ruka potáhla ho za oděv, a uslyšel tichý hlas řkoucí:

„Morejne!“

Lejbele stál před ním, a pozdvihuje velkých, černých očí svých ku tváři jeho, podával mu žlutý svazek papírů.

Zdálo se, jako by pohled na tento předmět připomínal Meirovi něco vážného, probudil ho ze sna, přivolal ho k něčemu, co mu bylo svatým a nevyhnutelným. Pomnul si čelo oběma rukama, vzal z rukou hošíkových předsmrtní písmo Seniorovo, a pocítiv je v rukou svých, pozdvihl hlavy, a oko jeho opět blyštělo vůlí a odvahou.

Patře na městečko, jež budilo se ze sna, dlouho a tiše něco mluvil, spíše myslí nežli slovy. Mluvil něco o národě israelském, o bývalé velikosti a o velkých hříších jeho; o tom, že ho nikdy neopustí a nevydá klatby za klatbu; že ponese k cizím národům úmluvu míru; že bude píti ze zdroje moudrosti a kdysi sem se vrátí…“

„Kdysi… kdysi…“ — opakoval dlouho, mysle o daleké, zajisté daleké budoucnosti, a nesa zrak po zdích nízké chaloupky, jako by v duchu na vždy se loučil se svým snem o lásce prchavým, horoucím, čistým, a tak strašně přerušeným! Pak počal zvolna vystupovati na pahorek. —

Dítě pozůstavši u dveří chaloupky, stálo chvíli nepohnutě, patříc za jinochem odcházejícím. Za chvíli hošíkovy oči široko otevřené počaly se plniti slzami, a když Meir se octnul v polovici stráně, Leibele zalkal hlasitě, ale jen jednou, načež také kráčel odtud. Zprvu šel spěšně, až přiblíživ se na několik kroků k Meirovi, ochabnul v chůzi a s rukama vloženýma do rukávů kabátku postupoval pomalu a vážně. Tak šel jeden za druhým, proklatý jinoch a dítě chuďasovo. Konečně oba znikli za pahorkem, odkud písčitá cesta vedla do světa šírého a neznámého. — — — —

Zdali nenáviděný, proklatý a všeho zbavený ten člověk dostihl cíle, po němž tak vášnivě toužil? Zdali v šírém, neznámém světě nalezl takové lidi, již jemu do kořán otvírali dvéře i srdce svoje a razili mu cestu ku zdroji moudrosti?

Zdali se vrátil či vrátí někdy do rodinného městečka svého, aby tam i s odpuštěním svým přinesl to světlo, jehož mocí „cedr libánský“ vzroste tam, kde se rozkládá „nízké trní?“ Nevím.

Je to příliš nedávná historie, než aby mohla být již ukončena. Leč právě proto, že daleký jest konec její jakož i četných, četných historií podobných: nechť v žilách tvých, čtenáři, plyne krev kteréhokoli plemene, nechť na kterémkoli místě této země vzdáváš česť bohu, — potkáš-li někdy Meira Ezofoviče na cestě své, rychle a upřímně jemu v bratrské přízni podej ruky pomocné!

Proklatý.^{[red 1]}

---

1. Thorah = pentateuch, patero knih Mojžíšových. Pozn. překl.
2. Hlas z nebe. Pozn. překl.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.