Meir Ezofovič/Úvod

Meir Ezofovič Eliza Orzeszkowa
	Úvod	I.

Úvod

U vrcholu civilisace sbíhají a svorně pojí se různorodé ratolesti velkého kmene člověčenstva. Osvěta jest nejlepším apoštolem všeobecného bratrství. Uhlazuje zevnější drsnatosť a utíná vnitřní vybujelosti, dovoluje přirozeným známkám plemen různých, aby vedle sebe se rozvíjely ve vzájemné vážnosti, ano i náboženská vyznání očisťuje od výrostů, vytvořených časy měnlivými, a uvádějíc je na způsob nejprostší, působí, že se spolu stýkají beze škody a nevole.

Jinak děje se v hlubinách, v společenských dolinách, nad nimiž slunce vědy nesvítí. Tam jsou lidé podnes takými, jakými byli před dávnými věky. Čas, kopaje hroby předkům jejich, nepohřbil s nimi zároveň formy a podstaty, kteréž neustále oživujíce, tvoří v užaslé společnosti anachronismy již nepochopitelné. Tam trvají zvláštnosti, jež ostrými hranami odpuzují vše, co není jimi; tam se plazí bídy fysické i moralné, jež ani jménem neznají ti, již stanuli u vrcholů. Tam jsou hromady temných postav; odrážejících se od jasné půdy ostatního světa, v nejasných obrysech Sfing, jež ostříhají hrobův, tam široko se rozkládají zkameněliny vyznání, citův a zvykův, jež trváním svým jako by nasvědčovaly tomu, že geniové mnohých věků současně mohou vládnouti světem.

Patriciat i plebs, proměnivše průběhem času přirozenosť svou i základ své jsoucnosti, vyměnili dnes bývalé své úlohy. Onen stal se obhájcem a šířitelem rovnosti, tento tvrdošijně se přidržuje rozdílův a zvláštností. A jestliže druhdy přemoc a útisky přibývaly od těch, již stáli vysoko, k těm, již v prachu a pokoře plahočili se v hlubinách: nyní z hlubin vystupují ty nezdravé výpary a těžké kameny úrazu, jež otravují život a překážejí v cestě vyvolencům civilisace.

Nešťastné a neštěstí plodící ty doliny, obklíčené a od ostatního světa oddělené silným řetězem hor z mlhy a temnosti, trvají mezi lidem israelským rovněž jako mezi jiným, ano tam jest jich mnohem více než jinde. Trvání jich příliš dlouhé jest výsledkem mnohých příčin dějinných a známek plemenných. Jsou to dnes výjevy, kteréž vábí zrak myslitelův i umělcův nesmírným vlivem, jímž vůkol působí, a neobyčejnou barvitostí, jež se skládá z tajemných mrakův a pronikajících je bleskův ohnivých. Ale — kdo je zkoumá i zná? Vždyť ani ti, jež by stejná krev a tradice měla přivábiti k těm místům ležícím v temnotách, neposýlají k nim malířů ni apoštolů, nechtíce ani v jsoucnosť jejich věřiti.

Jak by u příkladu divila se společnosť israelská, shromážděná v největším městě naší otčiny, sestávající z mužů vzdělaných, učených, mužů, již se oddávají podnikům stojícím v čele duševní činnosti lidské, a ze ženštin, jež co do půvabů, fintění a důvtipu neustupují často ani nejpřednějším ženským postavám jiných společenstev: jak by se divilo tovaryšstvo to, oděné černým frakem a rouchem hedbávným, kdyby mu kdokoli počal náhle vyprávěti o tom, co je Šibov a co se děje v Šibově!

Šibov? Na které planetě je to místo? a jestliže na naší, jací jsou tam obyvatelé? bílí, černí či hnědí?

Nuže, čtenáři, chci Vás seznámiti s tou hlubokou, velmi hlubokou dolinou společenskou, kteráž má pouze název vyměněný. Nedávno odehrál se v ní děj zajímavý, hodný příznivého pohledu Vašeho, silného bití srdce a dlouhé, smutné chvíle zádumy. Ježto však pro úplné znázornění fakt a postav dlužno ukázati je na půdě, v jejímžto středu vznikly a rozvíjely se, a v jejíž tmavé dáli nalézají se živly, jež jsou příčinou jich bytnosti: dovolte, abych Vám před odhrnutím záslony, jíž se ukrývají první výstupy dramatu, v krátkých rysech vyprávěla historii malého městečka.

---

Daleko, daleko od té větve drah železných, kteráž jest položena krajinami Bílé Rusi, daleko i od splavné řeky Dviny jimi protékající, v jednom z nejodlehlejších zákoutí, jaké podnes ještě mohou býti v Evropě, uprostřed rovin jednotvárných, tichých, rozsáhlých, tam, kde se sbíhá dvé širokých, písčitých cest, vyvinuvších se pod sklonem bledé oblohy a znikajících v hloubi černého lesa: tam se šeří několik set menších i větších budov tak těsně vedle sebe stojících, že pohlížeje na ně mohl bys říci, že kdysi pojaty velkým nějakým strachem sběhly se, aby ve skupení spíše mohly spolu sdíleti šepot a slzy.

Je to Šibov, městečko obydlené židy více než mnoho jiných měst podobných, ano skoro výhradně židy, kromě jedné jen uličky na pokraji městečka, v nížto v několika chaloupkách a dvorečkách bydlí neúplné sto velmi chudých občanův a velmi tichých starých vysloužilců.

Jediná to též ulička, v níž panuje ticho a v letě kvetou skromné květiny. Jinde není květin, ale lze slyšeti velký a ustavičný hluk. Hovoří tu lidé, pohybujíce se neustále, horlivě, vášnivě uvnitř budov i na úzkých, blativých přechodech, jimžto říkají ulice, a na okrouhlém, dosti prostranném náměstí rozloženém uprostřed městečka. Kolem tohoto náměstí otvírají se nízká dvířka zle zapáchajících krámkův, a po celotýdenních trzích, na nichž okolní obyvatelé se shromažďují, zůstává na něm nesmírné a nevyčerpatelné množství bláta a smeti; nad ním konečně panuje vysoká, temná modlitebnice divného tvaru.

Budova ta jest nyní již řídkým úkazem staré architektoniky židovské. Malíř i archaeolog mohou na ni upříti zrak svůj se zvědavostí jednostejnou. Hned na prvý pohled poznati lze, že je to svatyně, ač zevnějšek ji činí nepodobnou všelikým jiným svatyním. Čtyři její tlusté, vysoké, mohutné zdi zahrnují jednotvárnými čarami čtyrhran ohromný; tmavohnědá barva dodává jim známky vážnosti, stáří a smutku. Beze vší pochyby jsou to zdi staré, odvěké, neboť místy na nich roste zelenavý mech v pasech podlouhlých. Vysoko nahoře jsou proraženy řadou dlouhých, úzkých, hluboko osazených oken, připomínajících tvarem svým střílny zdí pevnostních, výše pak celá budova jest pokryta střechou, jejíž tři těžká patra, jedno na druhé spadajíc, se podobnými třem hřibům hnědým, omšeným, obrovským.

Vše, co jest aspoň poněkud důležitější aneb slouží k obecnému užitku, skupilo se tu pod ochranu hnědých zdí svatyně a její střechy hřibovaté. Tu kolem prostranných dvorů stojí vedlejší školky, hedery, shromáždiště představenstva obce židovské; tu se přidružil nizounký, černý domek o dvou okénkách, jakási lepenice, v nížto již po několik věkův a mnohá pokolení bydlí rabíni, pocházející z rodiny Todrů, proslulé v obci a dalekém okolí; tu konečně panuje vždy vzorná čistota, a ač jinde, zvláště v jarní a podzimní době lidé se skoro topí v blátě a zapadají v smeti, školní nádvoří je vždy pokryto kamením suchým a bílým. Nepostřehl bys na něm ani stébla slámy, neboť utrousí-li se tu nějaké, hned je zdvihne ruka chůdce pečlivého o čistotu míst rozložených kolem svatyně.

Jaký význam má Šibov v lidu židovském, přebývajícím v krajinách Bílé Rusi, ano i dále ještě na rozsáhlé Litvě, lze si představiti z příběhu dosti žertovného, jenž se přihodil jistému šlechtici více veselému než moudrému, v rozmluvě s jistým židovským dohazovačem, jenž byl ovšem spíše důvtipný nežli pokorný.

Žid dohazovač stál u dveří šlechtického pokoje, obrácen poněkud k pánovi; usmíval se, hotov jsa vždy k pružnému poskoku, aby posloužil šlechtici a ku vtipnému slovíčku, aby v něm vzbudil veselou mysl.

A šlechtic v dobré míře žertoval se židem.

„Chaimku,“ pravil, „byls již v Krakově?“

„Nebyl, Jasnosti!“

„Tos tedy, Chaimku, velmi nemoudrý.“

Chaimek se poklonil.

„Chaimku, byls již v Římě?“

„Nebyl, Jasnosti!“

„Tos tedy, Chaimku, velmi nemoudrý!“

Chaimek se opět poklonil, ale zároveň přistoupil o dva kroky blíže ku šlechtici. Ústy jeho pohrával jeden z těch úsměvů, jež pozorujeme zvláště na lidech jeho plemene, úsměvů čtveráckých, potutelných, o nichž nelze určitě říci, značí-li pokoru aneb též tajené vítězství, — pochlebenství anebo posměch.

„Odpusťte, Jasnosti,“ řekl zticha, „byl jste v Šibově?“

Šibov byl asi 20 mil od místa, kde oba spolu rozmlouvali. Šlechtic odpověděl:

„Nebyl.“

„A co bude teď?“ tázal se Chaimek šeptem ještě tišším.

Tradice o tom mlčí, co veselý šlechtic odpověděl na tuto chytrou otázku; leč z dokládání se Šibova, jakožto argumentu naproti výroku urážlivému, či spíše v odvetu za něj, lze souditi, že Šibov byl Chaimkovi tím, čím Krakov a Řím šlechtici, totiž místem zahrnujícím v sobě a představujícím všecku důležitosť civilní a náboženskou.

Kdyby onoho času kdokoli se byl tázal žida dohazovače: proč připisuje tak velký význam malému místečku, zapadlému v tichých rovinách? — odpověděl by nepochybně jen dvěma slovy, totiž jmény pouze dvou rodin bydlících od věků v Šibově: Ezofovičův a Todrův. Obě rodiny lišily se tak, že Ezofoviči představovali na vysoký stupeň zmocněný živel světské slávy, jakou přinášejí četná rodina a neméně četné poměry s dalekým světem, bohatství a bystrá zručnosť obchodní a množení majetku; Todrové však byli představitely živlu duševního: pobožnosti, náboženské učenosti, čistoty života přísné až do asketismu…

Možná dokonce, že Chaimek na otázku: proč je tak nakloněn k malému městečku? — byl by zapomněl pojmenovati Ezofoviče; jakkoli totiž všickni židé na několikráte deset mil vůkol se chlubili bohatstvím a vlivem této rodiny jako nějakou slávou svého národa, — čistě světský ten blesk přece bledl v paprscích svatosti, jimiž jméno Todrův od nepamětných věkův bylo ozářeno.

Veškero židovské obyvatelstvo na Litvě a Bílé Rusi vážilo si Todrův od starodávna jakožto dokonalého vzoru a neporušené archy pravověrnosti náboženské. A byli tím opravdu? Žili tu i onde učení talmudisté, již při zmínce o talmudské pravověrnosti Todrův usmívali se jaksi podivně, a sešedše se, smutně o ní cosi šeptali. Proslavená ta pravověrnosť talmudská byla učeným talmudistům předmětem velkého, velkého přemýšlení. Byli však v ohromné menšině; sotva bys jich byl napočetl několik, sotva dvacet naproti celým zástupům věřících. Zástupové věřili, velebili a spěchali do Šibova jako do města svatého, s poklonou, pro naučení, radu, potěchu a léky.

Ale v Šibově nebyla vždy taková síla pravověrnosti. Naopak — prvními zakladately jeho byli odštěpenci, Karaité, v Israeli představitelé ducha oposičního a rozborného. Kdysi — již tomu ovšem velmi dávno — byli obrátili na víru svou zámožný lid, jenž obýval v Chersonesu, v zemi oplývající zlatem a vínem, a stali se tu pány. Později se zpomínkami na toto kralování, s jedinou náboženskou a pravodatnou knihou svou, biblí, vystěhovali se dvojí vyhnanci z Palaestiny a Krimu, a malá jich čásť, uvedena byvši na Litvu Vitoldem, velkoknížetem litevským, posunula se až na Bílou Rus, a usadila se tu ve skupině domkův a lepenic, již nazvala Šibovem.

V pátek a v sobotu večer panovalo tehdy v městečku hluboké ticho a temno; neboť Karaité vůči talmudistům neočekávali svatého dne sabbatu při četných světlech, hlučném veselí a bohatých hodech, nýbrž vítali jej temnotou, mlčením, smutkem a přemýšlením o úpadku chrámu, slávy a moci vlasti. Tehdy z tmavého nitra příbytků, skrze malá, mutná okénka vyplývaly na venek přidušené, táhlé, zpěvné a truchlivé zvuky, jimiž otcové vyprávěli dětem svým o prorocích, již nad řekami Babylonu hráli na harfy své a utínali prsty u rukou, aby nikdo jich nemohl v nevoli přinutiti ku zpěvu o požehnané zemi Chavile, ležící kdesi v jižní Arabii, kde desatero pokolení israelských přebývalo ve svobodě, v štěstí a pokoji, neznajíc rozbroje ani meče, — o svaté řece Sabbationu, kteráž chránila toulavých předkův israelských před nepřátely.

Leč přišel čas, kdy tu i onde v pátkových večerech okénka domků počala se blýskati světlem a na venek skrz ně pronikaly hlasité hovory a choralné modlitby. Rabbanitů přibývalo. Ctitelé talmudské náuky, představitelé slepé víry v ústní podání, sebraná a přenešená Koheny, Tanaity a Gaony, přišedše vytlačili ze sídla hrstku kacířův a rozbitků. Obec karaitská vlivem tohoto příchodu zvolna hynula; poslední ránu zasadil jí muž, známý v dějinách polských židův, Michael Ezofovič, Senior.

Michael Ezofovič, Senior.^{[red 1]}

Byl to prvý Ezofovič, jehož jméno vyniklo ze stínů nevědomosti. Rodina jeho, velmi dávno v Polsce osedlá, byla jednou z těch, které za králův Jagellonců vlivem práv a obyčejů, vytvořených v Polsce neobyčejně na ony časy vysokým stavem osvěty, příznivými svazky sloučily se s místním obyvatelstvem. Seniorem čili starším nade všemi židy, přebývajícími na Litvě a Bílé Rusi, jmenoval ho král Sigmund prvý diplomem, jehož hlavní úryvek zněl takto:

„My, Sigmund, z boží milosti a t. d. … známo činíme všem židům, přebývajícím v království vlasti naší … Uváživše všecky o Nás věrné zásluhy žida Michaela Ezofoviče, a prohlédajíce k tomu, abyste v záležitostech svých s Námi v ničem nenalezli překážky a opozdění, stanovíme dle spravedlnosti: aby Michael Ezofovič všecky vaše záležitosti u nás končil a byl nad vámi všemi starším, a vy máte prostřednictvím jeho k Nám se obraceti a ve všem jemu býti poddaní. On vás bude souditi a spravovati dle obyčejného vašeho práva, a provinilce bude kárati s přivolením Naším, každého podlé toho, kterak zasluhuje…“

Z několika zmínek, jež činí historie, snadno poznáme v seniorovi člověka vůle silné a pružné. Pevnou rukou ujal se správy, svěřené jemu nad spoluvěrci, a nad těmi, již jemu poddati se nechtěli, zejména nad Karaity vyřknul kletbu, vylučující je ze společnosti israelské a zbavující je práva k pomoci a přízni soukmenovců. Touto ranou existence dávných obyvatelů Šibova, dosti smutná, bídná a dříve bezčinná podlehla poslednímu rozpružení.

Potomci Chazarských panovníků, kacíři, jsouce jako obyčejně uprostřed společenstva svého v ohromné menšině, ano jemu dokonce předmětem nechuti a nenávisti, zuboženi a utrápeni, s tvrdošijnou a výlučnou svou náklonností k bibli v srdci, se svými poetickými legendami v ústech opustili místo, kteréž jim na chvíli poskytlo útulek. Rozešli se do světa širého a nepříznivého, jakožto jedinou stopu svého dvoustoletého pobytu v šedé hromádce chatrčí, vržené ve střed krajin běloruských, pozůstavivše několik rodin vytrvalejších, vášnivě náchylných k starým hrobům, v nichž prachnivěly kosti otcův jejich, a k návrší, pokrytému rozvalinami jejich svatyně, zbořené vítěznými Rabbanity.

Rabbanité opanovali Šibov úplně, a opravdu přičinlivostí svou, opatrností a úzkou spojitostí své činnosti, která čerpala zřídlo síly své skoro z bezpříkladné pomoci vzájemné, proměnili bídné městečko, tiché, smutné a chudinké v město plné ruchu, hluku, obchodu a bohatství.

Konečně v oněch časech vůbec dobře se vedlo židům poddaným správě seniorově. Kromě hmotných výsledků počala jim svítati naděje, že se vybaví z duševní temnoty a ze společenského ponížení. Senior musil býti ducha bystrého a jasného, ježto rychle z odvěkých předsudkův uměl postříci ducha času a potřeby lidu svého. Zajisté nikoli z náboženského fanatismu, leč z příčiny účelů čistě administrativných aneb i vůbec společenských byl vyloučil Karaity z lůna israelského; ač totiž byl Rabbanitou, tudíž beze vší podmínky zavázán k úctě a víře vzhledem k náboženským záležitostem, skepticism, nejlepší a snad i jediná ta cesta k moudrosti, napadal časem ducha jeho. V jedné své zprávě, zaslané králi, odmítaje výčitky učiněné spravedlivosti při soudech jím provedených, psal smutně a poněkud ironicky takto:

„Naše knihy přikazují různě a různě; nevíme často, kterak si počíti, ježto Gamaliel tak, a Eliezer jinak rozkazuje. V Babyloně jedna, v Jerusalemě druhá je pravda.^[1] My posloucháme druhého Mojžíše,^[2] a noví nazývají ho kacířem. Pobízím učence ku sepsání takových moudrých věcí, aby rozumní i hloupí mohli je poslouchati.“

Bylo to právě onoho času, kdy na západě mezi židy usedlými ve Španělsku a Francii vznikl velký spor o to, má-li nauka světská zapověděti se či dovoliti vyznávačům bible a talmudu. Náhledy byly na vahách, leč dlouho nemohly se vážiti, ježto přívrženci bezvýminečného vyloučení židů z duševních prací a snah člověčenských byli v ohromné většině. Na každé pokolení přicházejí někdy chvíle takého úpadku v temnotu. Děje se tak nejčastěji, kdy životní síla a energie národa cítí se unavena dlouhým pásmem dokonaného vysílení a přestálých muk, oslabena potokem prolité krve. Západní židé, po několikastoletém žití ve strachu, potulce, v krvi a ohni, měli takovou chvíli v 16. věku. Daleky již byly od nich ty časy, v nichžto z lůna jejich povstávali slavní doktoři světské vědy, milovaní lidem, vážení králi; dalek od nich, zapomenut a v opovržení byl již veliký a silný duch Maimonida, jenž vzdávaje náležitou česť israelskému zákonodárci, velebil rovněž řecké mudrce; jenž náuku biblickou a talmudskou chtěl opříti a upevniti na základě pravd mathematických a astronomických; jenž upřímně vyznával touhu po zahrnutí 2500 archů v jediném sice oddílu, ale jasném jako den; jenž dokonce neomlouvaje nesmyslných domněnek věrou náboženskou, tvrdil, že „oči jsou umístěny v předu na hlavě lidské, ne však v týlu, aby člověk mohl hleděti před sebe,“ a předpovídal, že „celý svět bude někdy naplněn vědou tak, jako hlubiny mořské jsou naplněny vodou.“

Čtyry věky minuly od toho času, kdy s povrchu zemského zmizela vážná, příjemná, velmi sympathická postava židovského myslitele, jenž byl vůbec jeden z největších myslitelů středověku. Na místo velikána s orlím zrakem a plamenným srdcem nastoupili trpaslíci s vysýlenýma prsoma a přeplněnýma hořkostí, se zrakem, jenž pohlížel na svět mutně, rozpačitě, nedůvěřivě.

„Varuj se moudrosti řecké!“ volal Josef Ezobi k synu svému, „neboť se podobá sodomskému vínu, jež do hlavy lidské vlévá opilství a hřích.“

„Cizí lidé tlačí se do brány sionské!“ pravil Abba-Mari, slyše o židovské mládeži, jež se učila u mistrů jinověrcův. A všickni pospolu, rabíni a náčelníci obcí židovských na západě, vydali rozkaz, aby nikdo před koncem 30. roku svého věku neoddal se náuce světské. „Neboť jen ten,“ pravili, „jenž naplnil již ducha svého biblí a talmudem, má právo ohřívati se u ohně cizího.“

„Rabbi!“ odpovídali na to jiní, poněkud smělejší, ač neméně pokorně poddaní rozkazům svých duchovních představených, „kterak budeme bádati ve vědách světských po 30. roce věku svého, jestliže do toho času duch náš se otupí, paměť se ztratí a my nebudeme míti chuti a síly jako v mládí?“

Stalo se však přece tak, jak bylo rozkázáno. Duch jejich se otupil, unavená paměť ochabla, opustila je síla a chuť mládí. Hrob Maimonidův stál mlčky a nepohnutě uprostřed moře temnoty, jež se rozlilo na lid, druhdy učencem tím vedený ku světlu. Památka jeho byla proklata, a drzá ruka, setřevši s jeho náhrobku nápis plný vděčnosti a chvály, nahradila jej slovy prázdnými a ukrutnými jako temnota a fanatism:

„Zde odpočívá Mojžíš Maimonides, proklatý kacíř.“ Tytéž spory téhož času vznikly také mezi židy v Polsce usedlými, leč tito nejsouce tak vysíleni mukami, jichžto zakusili nepoměrně méně nežli jejich spolubratři západní, a majíce více svobody, jakož i jistší právo k bytnosti a budoucnosti, jevili méně vášnivou nechuť k „ohni cizímu“.

Utvořila se sice mezi nimi dosti četná strana, kteráž velkým hlasem volala o nauku světskou, o sbratření s ostatním člověčenstvem v duševních snahách a námahách. Jedním z těch, již stáli v čele té strany, byl Senior litevský, Ezofovič. Zvláště jeho přičiněním vydala synoda židovská, toho času shromážděná, ku všem židům polským provolání, jehož hlavní úryvek zněl takto:

„Jehova má četné Sefiroty, Adam měl různé výplyvy dokonalosti. Tak též Israelita nesmí přestávati na jediné náuce — náboženské. První jest náuka svatá, ale proto nesmíme zanedbávati jiných. Nejlepším ovocem jest rajské jablko, ale zda proto nemáme jísti jablka méně chutného?… Židé byli u dvorů královských, Mardocheus byl učenec, Esther byla moudrá, Nehemiáš byl rádcem perským, — a vysvobodili lid z otroctví. Učte se, buďtež užitečni králi a pánům, a budou vážiti si vás. Kolik hvězd na nebi, mnoholi písku v moři, tolik je židů na světě; ale oni nesvítí jako hvězdy, leč každý je depce jako písek… Stejným způsobem roznáší vítr semena různých stromův, a nikdo se netáže, odkud nejvzácnější strom pochází: proč i z nás by místo trní nemohl zrůsti cedr libanský?“

Muž, z jehož nadšení vzniklo toto provolání, vyzývající polské židy, aby se obraceli tvářemi v tu stranu, odkud přicházelo světlo budoucnosti, setkal se tváří v tvář s člověkem, jenž upřeným okem hleděl do temnoty a minulosti.

Byl to Nehemiáš Todros, nedávno přišedší ze Španělska do Polsky, v Šibově usedlý potomek onoho proslulého Todra Abulaffi Haleviho, jenž proslaviv se jistého času talmudskou svou moudrostí a pravověrností, nechal se pak unésti zasmušilými tajnostmi kabalistiky, a podporuje ji vážností jména svého, přičinil v Israeli znamenitě ku vzniku jednoho z nejhroznějších bludů, jimž duch národa může podlehnouti. Týž Nehemiáš Todros, maje titul knížecí Nassi, dle pověstí přinesl nejprvé do Polsky knihu Zohar, jež obsahovala výklad, či spíše jádro zhoubné doktriny, a odtud prý vlastně datuje se v Polsce smíšení nauk talmudských s kabalistikou, jež vždy obecněji a škodlivěji mělo působiti na ducha i život židů polských. Historie mlčí o různicích a bojích, roznícených touto novotou v lidu, jenž jižjiž se měl vybaviti z temnoty, kteráž ho tak dlouho obkličovala; ale podání, v posvátné úctě zachovávaná v lůnech rodin, opěvají, že v dlouhé a zuřivě válce Michaela Ezofoviče, žida ode dávna polského, s Nehemiášem Todrem, přistěhovalým ze Španěl, tento zvítězil. Zarmoucen pohledem na lid, nastupující na dráhu bludnou, soužen pletichami, ustrojenými proti němu odpůrcem zasmušilým, umřel v plné síle věku svého. Jméno jeho zachovalo se v rodině Ezofovičů z pokolení na pokolení. Jménem tím se vychloubala, ačkoli čím dále tím méně rozuměla pravému jeho významu.

Od onoho času datuje se velká vážnosť Todrův a nenáhlé ubývání moralného vlivu rodiny Ezofovičů. Poslední, vytlačeni byvše prvějšími z pole rozsáhlé společenské činnosti, věnovali všecky své síly a schopnosti jedině k dosažení blaha hmotného. Splavné řeky pokrývaly se každoročně jejich loděmi, jež nosily ohromné zásoby přerozmanitých předmětův obchodních do vzdálených přístavů; jejich dům, stojící uprostřed bídného městečka, tvořil čím dále tím důležitější ohnisko kreditu a průmyslu v celém kraji; k Ezofovičům jako novověkým Rothschildům obraceli se všickni, již ku zdárnému provedení svých záměrův a podniků potřebovali zlaté podpory.

Ezofoviči jsouce hrdi nabytou mocí kovu přestali úplně starati se o jinou, o tu moc vlivu na ducha i osud národa, kterou měl praděd jejich, a již, jak se zdálo, Todrové jim navždy vyrvali z rukou, titéž Todrové, již věčně chudí, skoro nuzáci, obývajíce v bídné chatrči přilehlé ku svatyni, pohrdajíce vším, co se poněkud podobalo nádheře, kráse aneb aspoň pohodlí, prosluli přece široko daleko v celé zemi a vábili k sobě nejzbožnější vzdechy, nejhoroucnější touhy a tesknoty lidu svého. Jen jednou ještě průběhem dvou věků pokusil se jeden Ezofovič ne již pouze o hmotné nýbrž i moralní důstojenství.

Bylo to koncem věku minulého. Ve Varšavě zasedal velký sněm čtyrletní. Ohlasy konaných tam porad došly až do běloruského městečka. Obyvatelé jeho zvědavě nastavovali uši, poslouchali, čekali. Z úst do úst nesla se zvěsť znějící nadějí a bázní: radí se tam i o židech!

„Co tam o nás povídají? co tam o nás píší?“ tázali se na vzájem dlouhobradí muži, procházející úzkými uličkami šibovskými, oblečeni v dlouhé chalaty^[3] a velké čapky z beraní kůže.

Zvědavosť se zmáhala den ke dni tak velice, že až způsobem úplně neobyčejným zdržovala ruch záležitostí peněžných a obchodních. Někteří dokonce se vydali na dalekou i obtížnou cestu do Varšavy, a ocítnuvše se tu, posýlali spolubratřím pozůstalým v běloruském městečku dlouhé dopisy, smačkané a umazané denníky, listy vytrhané z rozličných brošur a knížek.

Ze všech, již pozůstali v městečku, nejpilněji a v největším nepokoji nastavovali uši dva lidé: Nochim Todros, rabín, a Herš Ezofovič, bohatý kupec.

Vzájemný poměr těchto dvou mužův obsahoval tichou, tajně vroucí nechuť. Nenáviděli se. Zdánlivě spolu souhlasili, ale při každé vážnější příležitosti jevil se a nezřídka bouřlivě vypukl antagonism, stávající mezi pravnukem Michaela Seniora, mezi pravnukem učeníka Maimonidova a potomkem Nehemiáše Todra, fanatického kabalisty.

Konečně jednou přibyl z Varšavy do Šibova list papíru, sežloutlého a zmačkaného na dlouhé cestě, a na něm bylo psáno takto:

„Zrušiti všeliké rozdíly v oděvu, jazyku a obyčejích, panující mezi židy a místním obyvatelstvem. Nižádných záležitostí náboženských se nedotýkati. I sekty trpěti, nebudou-li na moralnosť škodlivě působiti. Žádného žida před 20tým rokem věku jeho ke křtu nepřipustiti. Uděliti židům právo k nabývání pozemkův, a ty, již by se chtěli oddati rolnictví, na 5 let osvoboditi od daní a opatřiti je hospodářským inventářem. Zabraňovati manželství mužským před rokem 20tým, ženským před 18tým.“

Dopis ten nosili židé po ulicích, náměstích a domech, čítali jej stokráte, mávali jím ve vzduchu jako praporem triumfním neb smutečním, až konečně v těch tisících rukou netrpělivých a rozechvělých list se rozpadl na drobné kousky, rozdrobil se na prach a — zniknul.

Obyvatelé šibovští nevyslovili se však ihned o tom, co jim bylo přečteno. Jedna čásť, značně menší, tázavé zraky obrátila k Heršovi; jiná, ohromně větší, bádala v tváři rabína Nochima.

Reb Nochim vyšel na práh své lepenice, a pozvednuv vyzáblých rukou svých na znamení hrůzy a zoufalství nad hlavu šedovlasou, zvolal několikráte:

„Assibe! assibe! dajge!“

„Neštěstí! neštěstí! běda!“ opakoval po něm zástup naplňující onoho dne nádvoří svatyně. Ale Herš Ezofovič, jenž v téže chvílí stál u dveří modlitebnice, vloživ bílou ruku za široký pás atlasového pláště, druhou pak pohladiv bujnou bradu ryšavou, pozdvihl vysoko hlavu s drahocennou bobří čapkou, a hlasitě jako rabín, leč jen jiným hlasem zvolal:

„Hoffnung! Hoffnung! Freude!“

„Naděje! naděje! radost!“ opakovala po něm nečetná hromádka jeho přátel poněkud nesměle, zticha, úkosem pohlížejíc na rabína.

Ale starý rabín měl sluch dobrý. Uslyšel. Bílá jeho brada se otřásla, černé oči metaly blesky stranou k Heršovi.

„Rozkáží nám, abychom se holili a nosili krátký oděv!“ zvolal žalostně a hněvivě.

„Prodlouží rozum náš a rozšíří srdce v prsou našich!“ odpověděl mu zvučný hlas Heršův ode dveří chrámových.

„Zapřahnou nás do pluhův a rozkáží nám vzdělávati krajinu vyhnanců!“ křičel Reb Nochim.

„Otevrou před námi poklady země a rozkáží jí, aby nám byla vlastí!“ volal Herš.

„Zabrání nám zachovávati košery, a z Israele učiní národ chazarníků!“^[4]

„Zbudují školy našim dětem, a z Israele učiní cedr libanský místo trní!“

„Synové naši budou míti tváře porostlé vousem, než jim bude dovoleno, aby se oženili!“

„Než pojmou ženy, doroste rozum v hlavách jejich a síla v rukou jejich!“

„Rozkáží nám, abychom se hřáli u ohně cizího a pili z vinice sodomské!“

„Přiblíží k nám Jobel-ha-Gadel, svátek radosti, kteréhož dne jehně bude bezpečně odpočívati vedle tygra!“

„Herši Ezofoviči! Herši Ezofoviči! Z úst tvých mluví duše tvého praděda, jenž chtěl všecky židy přivésti k ohňům cizím!“

„Rob Nochime! Reb Nochime! Očima tvýma patří duše tvého praděda, jenž všecky židy utopil v temnostech velikých!“

Tak u všeobecném, hlubokém tichu zástupu oba muži z dáli spolu rozmlouvali. Hlas Nochimův byl čím dále tím tenčí a ostřejší, hlas Heršův zněl zvuky vždy silnějšími a hlubšími. Žluté líce starého rabína pokryly se skvrnami rudými jako cihla, tvář Ezofovičova zbledla. Rabín potřásal nad hlavou vyzáblýma rukama, pohyboval se v před i na zad, a sněhobílá jeho brada rozdělila se mu na obě ramena; kupec stál přímo a nepohnutě, v šedých jeho očích blyštěl hněvivý posměch, a ruka zastrčená za pás odrážela se bělostí od atlasu tmavočerného.

Několik tisíc očí rychlými pohledy přebíhalo s tváří jednoho z obou vůdců lidu ku tvářím druhého, několik tisíc úst se chvělo, leč — mlčelo.

Konečně zazněl v nádvoří pronikavý, ostrý, táhlý křik Reb Nochimův:

„Assibe! assibe! dajge!“ Tak stenal stařec z prsou lkajících, nad hlavou lomě rukama.

„Hoffnung! Hoffnung! Freude!“ vzkřiknul Herš, pozdvihaje bílou ruku svou v radostném pohnutí.

Zástup mlčel ještě chvíli, stoje nepohnutě; potom počaly se hlavy přítomných pohybovati k sobě jako vlny, kolísající se v protivné strany, a způsobem bublavé vody ústa počala bublati, až náhle několik tisíc ruk pozdvihlo se v bázni a bolu, a několik tisíc prs vydalo sborový, ohromný výkřik:

„Assibe! assibe! dajge!“

Reb Nochim zvítězil.

Herš se ohlédl okolo sebe. Přívrženci jeho obkličovali ho v těsném kruhu. Neopakovali výkřiku onoho, nýbrž — mlčeli. Svěsili hlavy a nesmělé zraky upírali na zemi.

Ústy Heršovými pohrál si úsměv pohrdlivý, a kdy lid, velikou ječící vlnou valil se do svatyně; kdy Reb Nochim v čele jeho neustále žlutýma rukama potřásal nad sivou hlavou svou a ještě před prahem svatyně počal velkým hlasem modliti se jak obyčejně v hodině nebezpečenství; kdy konečně hnědé stěny modlitebnice otřásaly se ohromným žalostným křikem: „Bože, zachraň národ svůj! vysvoboď zbytky Israele od záhuby!“ — mladý kupec stál dlouho nepohnutě, v hluboké zádumě pohlížeje k zemi, potom volným krokem přešed rozsáhlé náměstí, zniknul v domě prostranném a nádherném.

Byl to dům největší a nejnádhernější v celém městečku, ještě úplně nový, Heršem nedávno zbudovaný, žlutými zděmi a čistými okny vynikající. V nitru jeho ve velké světnici Herš se zrakem chmurným a s čelem v rukou skrytým seděl dlouho na stolici velmi prosté, dřevěné. Konečně pozdvihnuv hlavu, zavolal:

„Frejdo! Frejdo!“

Po tom volání otevřely se dvéře vedlejší jizby, a v zlatém světle ohně široko tam plápolajícího ukázala se na prahu mladá štíhlá ženština. Na hlavě měla veliký bílý závoj, bílá zástěra spadala od její šíje, ozdobené několika šňůrami perel, až k okraji květované sukně. Velké černé oči svitily vesele a ohnivě z významné, lahodné tváře. Stanula naproti muži, pouze zrakem se ho tázajíc.

Herš jí ukázal očima lavici, na niž ona také hned usedla.

„Frejdo!“ počal, „slyšelas o tom, co se stalo dnes ve městečku?“

„Slyšela jsem,“ odpověděla tiše; „Joze, bratr můj, přišed ke mně, pravil, žes dnešního dne velmi se hádal s Reb Nochimem.“

„On mne chce zničiti, jako praděd jeho zničil praděda mého.“

V černých očích mladé Frejdy jevila se bázeň.

„Herši!“ zvolala, „nehádej se s ním! on je velký a svatý! za ním budou všickni!“

„Nu,“ odpověděl muž po krátkém pomlčení, usmívaje se; „jen se nelekej! Nastanou nyní jiné časy! Neučiní mi ničeho! A já nemohu mlčeti, ježto srdce mé hlasitě se ozývá, abych mluvil! Nemohu patřiti na to, jak ten člověk mluví, že to, co dobré, je zlé, a hloupý lid s nim souhlasí a křičí pak, co on, ač ničemu nerozumí. Nu! a odkud by mohl rozuměti? Zdali ho Todrové kdy učili rozeznávati zlé od dobrého, a to, co bylo, odděliti od toho, co bude?

Málo pomlčev, Herš opět promluvil takto:

„Frejdo!“

„Co, Herši?“

„Nezapomnělas ještě toho, co jsem ti vyprávěl o Michaeli Seniorovi?“

Žena sepjala nábožně ruce.

„Kterak bych mohla zapomenouti?“ zvolala. „Vyprávěls mi o něm tak pěkné historie!“

„Byl to muž velký, velmi velký! Todrové ho zničili. Kdyby ho nebyli zničili, byl by velké skutky vykonal ve prospěch židův. Ale buďsi. Zeptám se ho, kterak chtěl činiti; on mne tomu naučí — a já učiním!“

Frejda zbledla.

„A kterak se ho zeptáš?“ zašeptala bázlivě, „ježto již dávno nežije?“

Tajemný úsměv přeletěl po malých rtech kupcových.

„Vím dobře, kterak! časem pán bůh dává, že i ti, kteří dávno již nežijí, mohou mluviti a poučovati pravnuky své.“

„Frejdo!“ začal po chvíli, „víš-li pak, co učinil Michael Senior, cítě, že Todrové ho zničí, a že umře dříve, než nastanou jiné časy?“

„Nu! co učinil?“

„Zamknul se v jizbě sám a sám, a dlouho tam seděl, ničeho nepožívaje, ničeho nepije, ani neodpočívaje, a — neustále psal. A co psal? Toho ještě nikdo se nedověděl, neboť on svůj spis uschoval kdesi velmi hluboko, a kdy mu již bylo zle a on cítil, že bude po něm, řekl synům svým: Napsal jsem vše, co jsem věděl, cítil a chtěl vykonati; ale uschoval jsem spis svůj před vámi, neboť nyní přišel takový čas, že listy mé se nehodí k ničemu. Todrové panují a budou dlouho panovati, a učiní tak, že ani vám, ani vašim dětem a vnukům nezachce se spisu mého, — a kdyby jej i uzřeli, roztrhali by jej a dali větrům ku zničení, ano řekli by, že Michael Senior byl kofrim,^[5] a prokleli by ho, jako byli prokleli druhého Mojžíše. Ale přijde opět čas, kdy prapravnuk můj velmi zatouží po mém písmě, aby u něho se zeptal, co mysliti a činiti třeba, aby vyprostil židy z nevole Todrův a přivedl je k slunci, na němž jiní národové se ohřívají. Prapravnuk můj, jemuž se toho zachce, nalezne písmo mé, a vy všickni mluvte jen v hodině smrti své k nejstarším synům svým, že těch listin stává, a že v nich velmi moudré věci jsou psány. Tak budiž z pokolení na pokolení. Tak vám rozkazuji. Pamatujte, že máte býti poslušni toho, jehož duše si zasloužila, aby byla nesmrtelna.“^[6]

Herš domluvil. Frejda seděla nepohnutě, zrakem plným zvědavosti patříc v tvář mužovu.

„Ty to písmo budeš hledati?“ tázala se tiše.

„Budu je hledati,“ opakoval muž, „a naleznu je, neboť jsem ten prapravnuk, o němž, umíraje, mluvil Michael Senior. Naleznu to písmo. Ty, Frejdo, pomoz mi hledati.“

Ženština povstala; obličej její zářil radostí.

„Tys dobrý, Herši!“ zvolala z hloubi prsou, „tys dobrý, že mne, ženštinu, obeznamuješ se záležitostmi tak vážnými, s myšlenkami tak velkými!“

„A proč bych tě s nimi neměl obeznámiti? Či v domě mém špatně hospodaříš aneb děti mé špatně vychováváš? Ty konáš všecko dobře, Frejdo, a duše tvá je tak krásna jako tvé oči!“

Bledá tvář mladé židovky pokryla se nachem. Frejda sklopila oči, ale koralové její rty šeptaly nedoslyšné jakési výrazy — lásky aneb díkučinění.

Herš povstal.

„Kde budeme hledati to písmo?“ tázal se v zamyšlení.

„Kde?“ opakovala žena.

„Frejdo,“ pravil muž, „Michael Senior nemohl schovati písmo své v zemi, věda že by je tu červi zničili, anebo by listy v prach se obrátily. Či to písmo je v zemi?“

„Nikoli,“ odvece ženština, „v zemi není.“

„Ani ve zdi je nemohl schovati, věda, že zdi brzy prachniví, a vnuci že je sboří, aby postavili nové. Stavěl jsem sám ty nové zdi a hledal velmi bedlivě ve starých, ale písma v nich nebylo.“

„Nebylo!“ ozvala se Frejda smutně.

„Ani ve střeše nemohl je schovati, věda, že střecha shnije, a že ji vnuci sboří, aby postavili novou. Když jsem se narodil, byla na našem starém domě snad již desátá střecha, ale zdá se mi, že toho písma v žádné střeše nebylo.“

„Nebylo!“ přisvědčila ženština.

„Kde tedy může býti?“

Oba se zamyslili. Po dlouhé chvíli Frejda náhle zvolala:

„Herši! již vím! písmo je tam!“

Muž pozdvihl hlavu. Ženština ukazovala prstem na velkou zasklenou skříň, stojící v rohu světnice a naplněnou shora až dolů velkými knihami v šedé vazbě zaprášené.

„Tam?“ tázal se Herš hlasem táhlým.

„Tam,“ rozhodně opakovala ženština. „Neříkals mi, že to jsou knihy Michaela Seniora, a že je tu všickni Ezofoviči chovali na památku, ale že jich nikdy nikdo nečetl, ježto Todrové nedovolují čísti knihy takové?“

Herš pohladil dlaní čelo, a žena mluvila dále:

„Michael Senior byl moudrý člověk; budoucnosť byla zjevna před očima jeho. Věděl, že nikdo dlouho nebude čísti knihy tyto, a že jen ten, kdo zatouží po čtení jich, bude tím jeho pravnukem, jenž dočeká se jiných časův a nalezne Písmo jeho!“

„Frejdo! Frejdo!“ zvolal Herš, „tys moudrá žena!“

Ženština skromně sklopila černé oči své pod sněhobílým závojem.

„Herši! podívám se k našim dětem a zakolébám nejmladší, jež zaplakalo. Rozdám práci naší čeledi a rozkáži, aby shasli oheň; pak sem půjdu a budu ti pomáhati v práci.“

„Přijď!“ pravil Herš, a kdy žena odešla do jizby, v nížto štěbetaly děti s čeledí, pohlížel za ní mluvě polohlasitě:

„Moudrá žena je dražší nežli zlato a perly. Při ní srdce mužovo je spokojeno.“

Frejda se za chvíli vrátila, a zastrčivši závory u dveří, tázala se muže zticha:

„A kde je klíč?“

Herš nalezl klíč od skříně pradědovy, otevřel ji, a oba počali vybírati z příhrad knihy veliké. Kladli je na zemi, přisedali k nim, a s neobyčejnou bedlivostí obraceli jednotlivé listy velkým stářím sežloutlé. Množství prachu zdvihalo se z haldy papírův, jichž po věky žádná ruka nebyla se dotkla, usedalo na sněhobílém závoji Frejdině a nasypalo šedou vrstvu na ryšavé vlasy Heršovy. Oni však pracovali neunavně a s takovým vážným výrazem v tvářích, že se mohlo zdáti, jako by rozkopávali hrob pradědův, aby v něm vyhledali velké myšlenky tohoto muže, zároveň s ním pohřbené.

Den se již chýlil ku konci, kdy posléze z prsou Heršových vyrval se výkřik podobný tomu, jímž lidé vítají štěstí a vítězství! Frejda neřekla ničeho; leč povstavši, pozdvihla sepjatých rukou vysoko nad hlavu pohybem díkučinným.

Potom Herš dlouho a vroucně se modlil u okna, skrze něž bylo viděti první hvězdy večerní na nebi vycházející. Po celou noc pak v okně tom světlo neshaslo, a Herš, maje hlavu oběma rukama podepřenou, četl jakési žluté, velké archy, na stole před ním rozložené. Za svitání, ledva že východní nebe počalo planouti růžovými barvami, vyšed před prah domu svého, oděn jsa pláštěm pocestním a velkou svou bobří čapkou, vsedl do vozu vystlaného slamou a odjel. Při odjezdu byl tak zamyšlen, že se nerozloučil ani s dětmi svými, ani s domácím lidem tlačícím se v síni domu, nýbrž pokynul jen hlavou Frejdě, jež stojíc na pavlači, zahalena v bílý závoj, zbarvený ranním červánkem, černýma očima, plnýma smutku a zároveň hrdosti pohlížela dlouho za mužem odjíždějícím.

Kam odjel Herš? Za hory, za lesy, za řeky… do daleké krajiny, kde uprostřed bařinatých rovin a černých borů Pinštiny^[7] bydlil výmluvný ochránce rovnoprávnosti a civilisace polských židův a poslanec na sněmu, jménem Butrymovič. Byltě šlechtic, karmazin^[8] a — myslitel. Viděl jasně a daleko; nebyly jemu, jako jiným, tajny svazky, činitelé a nutnosti dějové.

Herš Ezofovič rozmlouvá s Butrymovičem.^{[red 2]}

Herš, uveden byv do šlechtického dvora a stanuv před vážným obličejem moudrého poslance, hluboko se poklonil, načež promluvil takto:

„Jsem Herš Josefovič, kupec ze Šibova, prapravnuk Michaela Ezofoviče, jenž byl starším nade všemi židy a dle rozkazu samého krále nazýval se Seniorem. Přijel jsem z daleka. A proč jsem přijel? Abych uzřel velkého poslance a promluvil s velkým spisovatelem, z jehožto slov udeřil mi do očí a tváře blesk tak jasný jako paprsky sluneční. Blesk ten jest velmi velký, ale mne neoslepil; neboť jako rostlinka zemská ovinuje se kolem větví vysokého dubu, tak chci aby duch můj vinul se kolem velkého ducha tvého, a oba aby se povznesly nad lidmi jako duha, po níž nebude na světě již ani sporu ani temnoty!“

A kdy poslanec na tato slova odpověděl upřímně a povzbudivě, Herš pokračoval takto:

„Pravil jste, jasný pane, že je třeba spůsobiti věčnou shodu mezi oběma národy, již na společné zemi spolu bojují?…“

„Tak jsem pravil,“ přisvědčil poslanec.

„Rovněž jste řekl, jasný pane, že žid ve všem rovnoprávný s křesťanem, nikdy nebude škodlivým?“

„Tak jsem pravil.“

„Kromě toho jste řekl, jasný pane, že považujete židy za občany polské, že tedy třeba, aby posýlali děti do škol světských a měli právo kupovati pozemky, a že by mezi nimi měly býti zrušeny různé věci, jež nejsou ani dobré aniž rozumné?“

„I tak jsem pravil,“ přisvědčil poslanec.

V tom okamžiku žid vysoké štíhlé postavy, s hrdým čelem a rozumným vzezřením, rychle se nachýlil, a než poslanec mohl se obezříti a ubrániti, přitiskl rty na ruku jeho.

„Jsem tu příchozí,“ pravil zticha, „host v té krajině, mladší bratr…“

Vzpřímil se pak, a sáhnuv do kapsy atlasového oděvu, vyňal z ní svazek zažloutlého papíru.

„Hle, co jsem vám přivezl, pane,“ pravil; „věc mně dražší, nežli všecko zlato, perly a diamanty…“

„Co je to?“ tázal se poslanec.

Herš odpověděl vážně:

„Závěť mého předka, Michaela Ezofoviče, Seniora.“

Oba probděli celou noc, čtouce při světle svic voskových. Přečetše, počali pak spolu rozmlouvati. Hovořili zticha, s planoucími tvářemi, majíce hlavy blízko k sobě nachýleny. Konečně již za světla denního oba současně vstavše, podali si ruce a spojili je silným stisknutím.

O čem čtli celou noc, o čem mluvili, co uradili, jaké city zápalu a naděje sloučily jejich ruce stisknutím svazku? Nikdo se toho nikdy nedověděl. Zapadlo to v onu temnou noc tajností dějinných, v nížto mnoho slunečných tužeb a myšlenek skrylo se před námi. Odpory je tam zapudily. Skryly se tam, leč nezhynuly. Nejednou se tážeme: odkud ty blesky tužeb a myšlenek, jichž nikdo dříve neznal? A nevíme, že zřídlem jich bývají často chvíle, jichžto žádný kronikář na žádných listech nezaznamenal…

Z rána přijel před pavláčku šlechtického dvora kočár, do něhož bylo šest koní zapřaženo. Usedl v něm šlechtic se svým hostem, a oba se vydali na dalekou cestu do sídelního města.

Za několik měsíců vrátil se Herš z Varšavy do Šibova. Ihned byl činným v městečku a okolí, živě a horlivě mluvil, vyprávěl, vykládal, přesvědčoval, vynasnažil se, aby získal přívrženců připravujícím se změnám ve všech poměrech životních lidu židovského. Potom odjel, vrátil se a opět odjel… To trvalo několik let.

Konečně Herš velmi změněn vrátil se z jedné cesty, z poslední; zrak jeho byl mutný, čelo pokryto vráskami zármutku. Vešed do domu svého, ztěžka usedl na lavici, a podepřev hlavu rukou, vzdychal hlasitě.

Frejda stála před ním smutna, znepokojena, leč ticha a trpěliva. Nesměla se tázati. Očekávala, že muž na ni pohlédne a sdělí s ní příčinu svého zármutku. Konečně pozdvihl k ní zrak mutný a smutný, řka:

„Vše je ztraceno!“

„Proč ztraceno?“ zašeptala Frejda.

Herš pohnul rukou, jako by představil pád těžké věci.

„Rozpadá-li se budova na kusy,“ pravil, „trámy padají na hlavy těm, kdož v ní bydlí, a prach zasypává oči…“

„Ovšem,“ přisvědčila žena.

„Jedna velká budova se rozpadla… trámy spadly na všecky velké úlohy a velké práce naše, a prach zasypal je… na dlouho!“

Potom povstav, pohleděl na Frejdu očima, v nichžto leskly se velké slzy, a dodal:

„Musíme schovati závěť Seniorovu, neboť ona opět k ničemu se nehodí… Pojď, Frejdo, schováme ji velmi hluboko… snad ji nějaký náš pravnuk bude hledati a nalezne ji…“

Od toho dne Herš patrně stárnul. Oči jeho hasly, záda se shrbila. Často sedal kolik hodin na lavici, nachyluje se celou postavou z boku na bok, hlasitě vzdychaje a zticha opakuje:

„Assibe! assibe! assibe! dajge!“

Kolem smutného toho člověka tiše a starostlivě obcházela štíhlá postava ženina v květované sukni a v bílém závoji. Černé její oči často se naplnily slzami, a krok její byl tak opatrný a lehký, že ani perly, jež zdobily její šíji, nepřerušily nikdy jeho zádumy zněním nejjemnějším. Někdy Frejda pohlížela na muže s podivením. Smutek jeho ji rmoutil, ale nerozuměla mu úplně. Nad čím asi bědoval? Bohatství mu neubylo, děti rostly zdrávy, vše bylo jako dříve, jako před onou velkou hádkou s Reb Nochimem a před nálezem těch starých, žlutých papírů! Nerozuměla dobře ženština milující a rozumná, leč mající celý svět svůj mezi čtyrmi zděmi domu svého, že duch jejího muže byv unešen v kruh velkých ideí, liboval si v tom světě ohnivém, a nyní z něho jsa vyhnán silou osudných událostí, nemohl se vyléčiti ze žalu a tesknoty po něm. Nevěděla, že jest na světě žal a tesknota, jež netýká se ani rodičův, ani dětí, ani ženy, ni majetku, ni domu vlastního, a že duch lidský, jenž poznal takový žal a tesknotu takovou, vyléčí se nejnesnázeji…

V černé lepenici Reb Nochima rozléhaly se zatím střídavě výkřiky radosti.

„Freude! Freude! Freude!“ volal k lidu starý rabín, dověděv se, že všecko je ztraceno, že tedy ti, již měli rozkazovati židům, aby holili brady a nosili krátký oděv, mluvili jazykem zemským a učili se ve školách zemských, oddali se rolnictví a v dětinném věku k manželství se nezamlouvali — již nemají práva rozkazovati.

„Freude! Freude! Freude! zachráněny jsou brady a dlouhé chalaty! zachráněny jsou židovské obce, klatby, košery! svaté knihy Mišny, Gemary a Zohar ochráněny jsou před setkáním se s náukou edomskou^[9] Ochráněny jsou ruce vyvoleného lidu před tažením pluhu! ochráněn tedy lid israelský před záhubou!“

Tak se radoval Todros, vyzývaje k radosti své stádo, věřící v moudrosť a svatost jeho. Jásal, ale chtěl jásati ještě více. Zničiti Ezofoviče značilo by: zničiti proud valící se v budoucnosť a bojující s tím, jenž se snažil proměniti lid ve zkamenělosť minulosti. Kdo ví, co se někdy může státi? Zda z proklatého toho rodu nepovstane někdy člověk dosti mocný, aby zničil celou dlouhověkou práci Todrův? Neboť kdyby události se byly obrátily na opak, již Herš se svými mocnými přátely, Edomity, zajisté by tak učinil!

Na Herše Ezofoviče, jako druhdy na předka jeho Michaela, sesypaly se pak se všech stran žaloby, nesnáze a protivenství druhu všelikého. V modlitebnici hlasitě naň pokřikováno, že neostříhá soboty, přátelí se s gojimy^[10], jídá s nimi, požívá masa nečistého; že v obchodních rozepřích uniká soudům židovským a obrací se k zemským; že neposlouchá řádů představenstva obce židovské, ano nejednou i hlasitě je haní; že si neváží ctihodných osob israelských a Reb Nochimovi náležité cti nevzdává…

Herš se bránil hrdě, odmítaje některé výčitky jemu učiněné, k jiným se sice přiznávaje, leč omlouvaje je pohnutkami, jež však ani lid ani starší obce nechtěli za slušné uznati.

Trvalo tak dosti dlouho, až posléz vše ukončeno. Umlkla obvinění, znikly pletichy, neboť umlknul též a znikl moralně ten, kdo byl jich předmětem. Předčasné sestárlý, rozhořčený, jalovým bojem unavený Herš omezil se těsně kruhem soukromého života, zabýval se opět obchodem a různými záležitostmi, jež se mu však již tak nedařily jako jiným, neboť netěšil se již sympathii a pomoci svých spolubratří jako jiní. Nikdo nevěděl, co cítil, o čem přemýšlel v posledních letech žití svého, neboť on sám nikomu se tím nesvěřil. Až před smrtí svou rozmlouval dlouho s Frejdou. Děti jeho byly ještě příliš malé, aby jim byl mohl svěřiti tajemství zklamaných svých naději, zmařených snah a bolův utlumených. Odkázal jim je ústy své ženy. Ale zda Frejda pochopila a pamatovala si slova umírajícího muže? Zda chtěla a uměla je opakovati potomkům jeho? — nevíme. Jen tolik je jisto, že pouze ona znala místo, kde byla schována závěť Seniorova, ono odvěké písmo, jež mělo býti dědictvím nejen Ezofovičů, nýbrž celého národa židovského, neznámým a zanedbaným dědictvím, v němžto však — kdo ví? — snad byly obsaženy poklady stokráte větší těch, jež naplňovaly sýpky a skříně bohaté rodiny kupecké.

Poslední touhy a myšlenky Seniorovy dřímaly tedy kdesi v úkrytu, očekávajíce smělé a vědy chtivé ruky některého pravnuka, kteráž by je chtěla zbuditi a na jevo vynésti. Zatím v městečku po smrti Heršově nepozůstal již ani jeden duch, jenž by toužil po světle, ani jedno srdce, jež by bilo čemusi jinému více nežli vlastní ženě, vlastním dětem a přede vším — vlastnímu majetku.

Bylo tam hlučno ze snah a starostí, jichžto jediným cílem byl peněžný zisk, temno z mystické bázně a kvašení, těžko a dušno z nesmířitelné, malicherné, bezdušné pravověrnosti.

Souvěrci celé země považovali obyvatelstvo šibovské za mocné materielně i moralně, za moudré, přes příliš pravověrné, skoro svaté…

Nad celou tu hlubokou, zapadlou dolinu společenskou snesl se mrak, skládající se z nejtemnějších živlův, jakých stává v člověčenstvu, a ježto jsou: úcta k písmenům, z nichžto duch se vymknul, přísná kasuistika, hrubá nevědomosť, podezřelivé a nenávistné bránění se proti všemu, co plynulo ze světů širých, slunečných, ale — „cizích.“

---

1. Dvojí vydání Talmudu, babylonské a jerusalemské, neshoduje se úplně.
2. Maimonides, vlastně Moses Ben-Maimon Ben-Josef, učenec židovský, nar. 1135 v Kordově. Pozn. překl.
3. Pláště. Pozn. překl.
4. Chazarník = člověk, jenž jídá vepřovinu. Pozn. překl.
5. Nevěřící.
6. Doktrina Mojžíše Maimonida o nesmrtelnosti duše lidské: každý člověk musil vzděláním ducha svého a moralní dokonalostí dosíci nesmrtelnosti, a trestem za zlé skutky jeho měla býti — nicota.
7. Pinština, střední čásť litevského Polesí na hranicích nynější gubernie volyňské a minské. Pozn. překl.
8. Míval právo nositi červené boty a spodky vyšívané červeným hedbávím. Šlechta tohoto vyššího stupně mívala také znaky s červenými poli. Pozn. překl.
9. Křesťanskou. Pozn. překl.
10. Křesťany. Pozn. překl.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ilustrace připojena z polského originálu; v českém vydání je tato ilustrace zařazena na začátku knihy a bez popisku.
2. Ilustrace připojena podle polského originálu; v českém vydání tato ilustrace chybí.