Matka Sauvage-ová

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Matka Sauvage-ová
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: La mère Sauvage
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 193–203. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Nebyl jsem ve Virelogne patnácte roků. Na podzim zavítal jsem na honby k příteli svému Servalovi, který konečně znova dal vystavěti svůj zámek, sbořený Prušáky.

Miloval jsem krajinu tu nesmírně. Jsou příjemné koutky světa, které pro oko mají vábivé kouzlo. Milujeme je láskou smyslnou. Chováme, my, které příroda svésti umí, něžné vzpomínky na potoky, lesy, rybníky, pahorky často vídané, jež zanechávají v nás dojmy podobné jako šťastné události. Někdy i myšlénka vrací se ke klínu lesa nebo ke kousku stráně či k rohu zahrady poseté květem jednou spatřené za veselého dne a utkvělé v srdci našem jako obraz ženy, již potkali jsme na ulici za jarního jitra ve světlém průsvitném šatě a která v duši a ve smyslu našem zůstavuje přání neukojené a nezapomenutelné, pocit vzrušující a blaživý.

Ve Virelogne miloval jsem celé vůkolí, poseté lesíky, prorvané potoky, jež půdou probíhaly jako žíly, které přivádějí krev zemi. Lovili v nich raky, pstruhy a úhoře! Nebeské to štěstí! Bylo možná vykoupati se kdekoliv a často vyplašiti bekasinky z vysoké trávy, jež bujela na březích drobných těchto bystřin.

Kráčel jsem lehce jako srna, sleduje okem oba své honicí psy, kteří s nosy u země větřili. Serval na sto kroků ode mne na pravo táhl lánem vojtěšky. Obešel jsem křoviny, jež lemují kraj lesa saudreského, a spatřil jsem ve zříceninách rozvalenou chatrč.

V tom okamžiku představil jsem si ji, jak byl jsem ji viděl naposled roku 1869, čistou, obrostlou révou, s několika slípkami přede dveřmi. Co smutnějšího jest, nežli opuštěný dům s vyčnělými, pobořenými a propadlými zdmi?

Vzpomněl jsem si také, že kdysi na unavující potulce hodná žena jedna poskytla mně tam sklenici vína a že Serval vyprávěl mi tehdy příběhy celé rodiny. Otec, starý pytlák, byl zabit četníky. Syn, jehož jindy jsem spatřil, byl velký štíhlý hoch, který pokládán byl rovněž za bezohledného pronásledovatele zvěře. Jmenovali se Sauvage-ovi.

Bylo to pravé jméno neb přezdívka?

Zavolal jsem na Servala. Přiloudal se dlouhým svým krokem.

Tázal jsem se ho:

― Co se stalo s tam těmi lidmi?

A vyprávěl mi tuto příhodu.

* * *

Když byla válka vypovězena, tu mladý Sauvage, který tehdáž byl stár třiatřicet roků, dal se na vojnu a matku zanechal doma samotnu. Příliš ji nelitovali, stařenu tuto, poněvadž měla peníze, což vůkol všeobecně bylo známo.

Zůstala tedy docela ojedinělá v osamělém domku, tak vzdáleném od vesnice na pokraji lesa. Nebála se, byla z téhož druhu lidí jako mužští členové její rodiny, otrlá stařena, vysoká a hubená, jež zřídka kdy se usmála a se kterou neradno bylo žertovati. Venkovanky ostatně smějí se málo kdy; jest to věc mužů! Jsou mysle zasmušilé, obmezené jako jest život jejich zachmuřený a bez světlejšího paprsku. Vesničan naučí se trochu hlučné veselosti v krčmě, ale družka jeho zůstává vážnou s tváří neustále přísnou. Svaly jejich lící nejsou uvykly pohybu, který vyvolá smích.

Matka Sauvage-ová vedla dále obyčejné své živobytí ve své chatrči, jež brzo pokryta byla sněhem. Nepřicházela do vsi nežli jednou za týden, aby nakoupila chleba a něco masa; pak vracívala se zase do svého baráku. Povídalo-li se o vlcích, vyšla si s puškou na rameně, s rezavou ručnicí synovou, s pažbou ohmatanou rukou; a bylo podivné podívání na statnou ženu, poněkud shrbenou zvolna ploužící se sněhem, s hlavní, trčící podle černého čepce, jenž obmykal jí hlavu a tísnil vlasy, jež nikdo nebyl nikdy viděl.

Jednoho dne přitrhli Prušáci. Rozdělili je mezi obyvatelstvo podle majetku a jmění každého vesničana. Stařeně, o nížto se vědělo, že jest zámožna, byli přiděleni čtyři.

Byli to čtyři silní mladíci, světlých vlasů, světlých vousů, modrých očí, plných tváří i přes namáhání, jež dosud byli vystáli, a řádní jinak hoši, třeba že v zemi dobývané. Sami ostávali se starou ženou v malé chýši, prokazovali jí všemožnou úslužnosť a ušetřili jí mnohou práci a výlohu. Bylo vídati je všecky čtyry, jak z rána strojí se u studny s rukávy u košile vyhrnutými za mrazu i sněhu, s jejich bílou a růžovou pletí Seveřanů, zatím co matka Sauvage-ová šukala síňkou i světnicí a připravovala polévku. Pak vídati je bylo, jak poklízejí v kuchyni, zametají podlahu, štípají dříví, přebírají brambory, máchají prádlo a obstarávají veškery domácí potřeby jako čtyři hodní synové kolem své matky.

Stařena však bez přestání myslila na syna svého vlastního, na štíhlého chlapce se snědou lící, s orlím nosem, s hnědýma očima a s tmavým knírem, který při hořením rtu nad koutky točil se vzhůru. Ptávala se každého dne každého z vojáků ubytovaných pod její střechou.

„Nevíte, kam se dostal třiadvacátý pěší francouzský pluk? Je tam můj hoch.“

Odpovídali: „Ne, my nevědí, matko, neznat…“ A pochopujíce její starosť a nepokoj, mladí vojáci, kteří sami měli matky tam daleko odtud, tím ochotněji prokazovali jí všeliké služby. Měla je velice ráda, své čtyry nepřátele, neboť vesničané nehrubě znají vlasteneckou nenávisť, jež v první řadě přísluší třídám vyšším. Obecný lid, který nejvíce platí, protože jest chůd a nejcitelněji stížen mnohými břemeny, který hromadně bývá zabíjen a pravým pospasem děl, protože počtem tvoří masu, který konečně nejkrutěji trpí svízelnými bědami války, protože je nejslabší a nejméně schopen odporu, málo rozumí bojovnému zápalu, dráždivé otázce cti a tak zvaným kombinacím politickým, jež v půl roce vyčerpají oba národy, vítězný jako poražený.

V okolí, když byla řeč o Němcích matky Sauvage-ové, říkalo se:

― Ah! což ti! těm vede se dobře!…

Jednoho jitra, když stará žena samotna byla doma, spatřila daleko na rovině muže, který přímo ubíral se k jejímu domku. Poznala jej brzy, byl to poštovní poslík, který po vsích roznášel listy. Dodal jí složený papír; vytáhla z pouzdra brejle, jichž užívala při šití, a pak četla:

„Paní Sauvage-ová, psaní toto přináší vám smutnou novinu. Vašeho syna Viktora zabila včera kule, která jej rozstřelila skoro vejpůl. Byl jsem zcela blízko, poněvadž byli jsme spolu v jedné setnině. Prosíval mě vždycky, kdyby někdy přihodilo se mu neštěstí, abych vám zrovna podal zprávu. Z kapsy vzal jsem mu hodinky, které vám přinesu, až bude po válce. Upřímně vás pozdravuji.

César Rivot,
vojín 2. setniny 23. pěšího pluku.“

Dopis datován byl před třemi nedělemi.

Nezaplakala ani. Zůstala bez jediného hnutí, tak ohromena, že rána na okamžik otupěla v ní každý cit.

V duchu si jen opakovala: „Viktor jest tedy zabit.“ Pak znenáhla slzy stoupaly jí do očí a srdce sevřelo se bolestí. Myšlénky vracely se jí jedna po druhé, hrozné a mučivé. Neobejme víc své dítě, svého velkého chlapce, nikdy víc! Četníci zabili otce, Prušáci zabili syna… Koule rozstřelila ho skoro vejpůl! A zdálo se jí, že vidí výjev ten, hrozný ten výjev: klesající hlavu — otevřené oči, mladého muže, kousajícího konec kníru svého, jakž činíval ve chvílích hněvu.

Kam dali asi jeho tělo? Kdyby jí byli jenom vrátili její dítě jako jí vrátili jejího muže s kulí u prostřed čela!

Zaslechla zvuk hlasů. Byli to Prušáci, přicházející z vesnice. Rychle schovala psaní do kapsy, a přivítala je klidně a s obvyklou tváří, majíc právě dosti času, aby si oči osušila.

Smáli se všickni čtyři, vesele žertovali, neboť přinášeli pěkného králíka, bezpochyby kradeného, a posuňky dávali stařeně na jevo, že pochutnají si na něčem dobrém.

Dala se bez prodlení do práce, aby přichystala snídani; když však zabíti měla králíka, pozbyla odvahy. A nebyl to první! Jeden z vojáků usmrtil jej ranou za uši.

Mrtvé už zvíře potom stahovala z kůže; ale pohled na krev, která třísnila jí ruce, na teplou krev, jež stydla a ssedala, zachvíval jí od hlavy k patě; viděla stále svého chlapce, rozstřeleného vejpůl a krvavého jako malé to zvířecí tělo, dosud vlažné a poddajné.

Usedla ke stolu s Prušáky, ale pojísti nemohla ani sousta. Snědli králíka, aniž by se o ni starali. Pohlížela na ně úkosem beze slova a divnou myšlénkou se obírala, s tváří však tak lhostejnou, že Prušáci nic nepozorovali.

Náhle se tázala: „Neznám ani vaše jména a jste tady skoro už měsíc.“ Srozuměli ne bez obtíže, co na nich žádá, a ochotně jí vyhověli. Nestačilo jí však; dala si jména napsati na papír s adresou každé rodiny. Pak nasadila si na nos brejle, prohlížela neznámé písmo a na konec lístek složila a strčila jej do kapsy ke psaní, jež oznamovalo jí synovu smrť.

Když bylo po jídle, pravila vojákům: Půjdu vám ustlat.

A jala se vynášeti seno z dola na půdu, kde líhali.

Divili se takové starosti; když však jim vysvětlila, že bude jim méně zima, sami jí pomáhali. Nahromadili otepí až ke slaměné střeše a pořídili takto jakous velkou světnici se čtyřmi travnatými stěnami, teplou a vonnou, kdež výborně muselo se spáti.

Při obědě jeden z vojáků pozastavil se, že matka Sauvage-ová ještě nejedla. Vymluvila se, že má křeče. Pak v kamnech zatopila, aby se ohřála, a čtyři Němci vylezli do své ložnice po žebříce, jenž sloužil jim každého večera.

Když poklop za nimi byl zapadl, stařena odstranila žebřík, po té bez hluku otevřela venkovské dvéře a dala se do snášení otepí slámy, jimiž naplnila kuchyni. Chodila ve sněhu bosa a tak tiše, že nebylo slyšet nejmenší šumot. Ob chvíli naslouchala zvučnému a nestejnému chrápání čtyř spících vojáků.

Když soudila, že přípravy jsou dostatečny, přistrčila do kamen vích slámy a jakmile se vznítil, hodila jej mezi otepi. Na to vyšla před chatrč a dívala se.

Zářivý jas osvětlil v několika vteřinách celý vnitřek domku, pak šlehl plamen v šíř a světnice proměnila se ve žhoucí pec, jejíž žár sálal úzkým oknem a na bílý sníh vrhal rudý slnivý pablesk.

Po chvíli ozval se nahoře v baráku zděšený výkřik a v zápětí jemu zmatená vřava lidských hlasů, zoufalé volání, plné úzkosti a hrůzy. Pak dřevěný poklop prolomil se do vnitř chatrče, ohnivý jazyk šlehl na půdu, prodral se slaměnou střechou, zavířil k obloze jako plápol obrovské pochodně a celá chýše hořela plamenem.

Na to slyšeti už nebylo nic nežli praskot ohně, rachot zdí a padání trámů. Střecha náhle se propadla a horoucí výheň vyrazila vzhůru do povětří s oblaky dýmu a s velikým chvostem jisker.

Sněhem zasypané vůkolí, osvětleno ohněm, zářilo jako stříbrný ubrus růžově odstíněný.

V dálce ozvalo se zvonění zvonů.

Stará Sauvage-ová bez pohnutí stála před zničeným domkem, ozbrojena jsouc puškou, ručnicí synovou, z obavy, aby vojáci neunikli z hořícího stavení.

Když viděla, že je po všem, vrhla pušku do žároviště. Rozlehl se výstřel.

Přichvátali lidé, sedláci a Prusové.

Zastali ženu sedící na pařezu, klidnou a uspokojenou.

Německý důstojník, který mluvil francouzsky jako rodilý Francouz, se jí tázal: ― Kde jsou vaši vojáci?

Vztáhla suchou svoji ruku ke žhoucí vypálené hromadě a odpověděla pevným hlasem:

― Tam!

Vše se kolem ní skupilo. Prušák tázal se jí dále:

― Jak povstal oheň?

Odvětila stejně bez rozpaků:

― Založila jsem ho sama.

Nevěřili jí a domnívali se, že nenadálé leknutí zbavilo ji rozumu. Když pak všickni ji obklopili a dychtivě ji poslouchali, vyprávěla událosť od začátku do konce, od příchodu psaní až do posledního výkřiku vojáků shořelých v její chatrči. Nezapomněla na nejmenší podrobnosť, co vycítila a co učinila.

Když skončila, vytáhla z kapsy dva papíry a aby od sebe je rozeznala při zákmitu dohořívajícího ohně, opětně nasadila si brejle. Posléz pravila, ukazujíc na jeden list: „To jest psaní o Viktorově smrti.“ Druhým papírem mávla proti doutnajícímu spáleništi a doložila: „Tady jsou jejich jména, abyste mohli psáti k nim domů.“ Podala klidně bílý list důstojníku, který držel ji za rameno, a pokračovala:

― Napište, jak se co přihodilo, a vyřiďte jejich rodičům, že jsem to udělala já, já — Viktorie Simonova, nazvaná Sauvage-ová.

Důstojník zvolal několik německých povelů. Chopili se jí a postavili ji k horkým ještě zdem jejího příbytku. Pak dvanáct mužů seřadilo se před ní na dvacet metrů. Ani sebou nepohnula. Chápala vše a čekala.

Ozval se povel a v zápětí následovala prodloužená detonace; toliko jedna rána opozdila se za ostatními.

Stařena neklesala; pouze trup svezl se dolů, jako by podseknuty byly nohy.

Pruský důstojník přikročil. Byla prostřelena skoro vejpůl a v zaťaté pěsti svírala svůj dopis sbrocený krví.

* * *

Přítel můj Serval doložil:

― Na odvetu zapálili Němci můj zámek.

Zamyslel jsem se na německé matky čtyř oněch hochů, upálených ve zbořené chatrči, a na krutý heroismus francouzské matky, zastřelené u této zčernalé zdi.

A zvedl jsem kámen posud začazený ohněm.