Matka (Andersen)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Matka
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Historien om en Moder
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 194–199.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Povídka o matce – Koberův překlad

Seděla matka u svého děťátka majíc strach, že by jí zemříti mohlo. I bylo vskutku velmi bledé, dýchalo tak hluboce, jakoby vzlykalo, očičky se již zavřely, a matinka hleděla ještě smutněji na to malé stvořeníčko.

Někdo klepal na dveře, i vešla chudá, stará žena, zahalena v houni; neboť jí záblo, a houně hřeje velmi. Vždyť byla krutá zima; venku pokryto vše ledem a sněhem, i vítr vál nepříjemně do očí.

Že stará žena ta zimou se chvěla a dítě na okamžik spalo, tu odešla matka, postavila hrneček s pivem do kamen, aby se jím stařena zahřála, kteráž usednuvši si zatím kolébala. Pak posadila se také matinka blíže ji a pozorovala své děcko nemocné, jež tak hluboce dýchalo a ručičky vyzdvihovalo.

„Myslíš také, že mně bude zachováno?“ pravila k ženě matka. „Dobrý Bůh mně je snad předce ponechá?“

A stařena — byla to sama smrt — kývala tak podivně, což by i dobře jako ne znamenalo. A matka sklopila oči, z nichž se slzy po lících ronily; hlava její byla velmi těžká, neboť po tři dni a noci ani očí nezamhouřila. Nyní usnula, ale to jen na okamžik. Brzy vzchopila se, chvějíc se zimou. „Co jest to?“ vykřikla a hleděla na všecky strany; — ale stařena byla pryč, i jejího dítěte tu nebylo. Ona je s sebou vzala. V koutku cvakaly a vrzly hodiny, bác! těžké závaží sběhlo až k zemi, i hodiny pak zůstaly tiše státi.

Ubohá matka vyběhla však z domku a volala na své děcko. — Tu venku, v sněhu seděla žena ve dlouhých černých šatech a pravila: „Smrt byla ve tvé světnici, já ji viděla odtud spěchati s děckem tvým. Pádí ona rychleji než vítr, a co jednou vzala, více nenavrátí.“

„Řekni mi jenom, kterou cestou se ubírala,“ pravila matka. „Ukaž mně cestu, a já ji naleznu.“

„Cestu znám,“ odvětila paní v černém šatě, „ale dříve, než ti ji povím, musíš mně všecky písně zazpívati, kterými jsi své děcko ukolébávala. Poslouchávala jsem je, neboť mám v nich zalíbení. Jsem noc; viděla jsem tvé slzy, když jsi ony písně zpívala.“

„Všecky, všecky zazpívám!“ řekla matka, „ale nezdržuj mne, abych dostihla ještě své dítě.“

Ale noc seděla, jakoby něma byla. Tu sepjala matka ruce, zpívala a plakala. Bylo tu mnoho písní, ale více slzí, a tu pravila pak noc: „Jdi v pravo do tmavého lesa jedlového; tamtudy ubírala se smrt s tvým děckem.“

Hluboko v lese byla křižovatka, tak že matka nevěděla, kterou cestou má nyní jíti. Však stál zde trnový keř, na němž nebylo listí ani květu, ale za to sníh a led byl na jeho větvích.

„Neviděl jsi jíti tady smrt s mým dítětem?“

„Ano, odpověděl keř, „ale nepovím ti dříve kudy šla, dokud mne na srdci svém nezahřeješ! Zmrznu.“

A matka tlačila ku svým prsoum trnový keř tak pevné, aby se dobře zahřál, však trny bodaly v její maso, až krev ve velikých krůpějích tekla. Tu vypouštěl trn čerstvé zelené listy ze sebe, i květy obdržel v chladné zimní noci. Tak teplo bylo na srdci zarmoucené matky, již pak trn cestu pověděl.

Tu přišla hledající k velkému jezeru, kdež však ani jedné lodičky nenalezla. Jezero nebylo dosti pevně zamrzlé, aby matku sneslo, aniž tak mělké, aby je přebřísti mohla, a na druhou stranu musela se dostati, chtíc své dítě nalézti. I položila se na zem, aby jezero vypila, a to bylo pro jednoho člověka nemožné, však zarmoucená matka myslila, že by se mohl zázrak státi.

„Ne, nejde to!“ pravilo jezero. „Bude lépe, když se smluvíme. Rádo sbírám perly, a tvoje oči jsou ty nejčistší, kteréž jsem posud vidělo. Chceš-li mně je vyplakat, převezu té k veliké rostlinárně, kde smrt bydlí a tam květiny i stromy ošetřuje; všecky tyto jsou lidskými životy.“

„Ó což nedám, abych přišla k svému dítěti,“ odpověděla matka plačící, jež ještě více plakala. A oči její padly na dno jezera, i byly z nich dvě perly. Tu vyzdvihlo jezero matku, kteráž jakoby v lodici seděla, a uneslo ji na protější břeh, kde převeliký, podivný dům stál. Nevědělo se, zdaliž to hora s lesem i jeskyněmi aneb skutečné stavení; ale ubohá matka nemohla je viděti, neboť měla oči vyplakané.

„Kde naleznu smrt, kteráž mé dítě unesla?“ tázala se sama sebe.

„Sem ještě nepřišla!“ odvětila stará žena, hrobnice, kteráž na velkou rostlinárnu smrti pozor dávala. „A jak jsi sem mohla přijíti? kdo ti pomohl?“

„Dobrý Bůh!“ odpověděla tázaná. „On jest milosrdný a takovou budeš i ty. Kde naleznu své dítě?“

„Já je neznám,“ pravila žena, „o ty nevidíš! — Mnoho květin a stromů uschlo v dnešní noci; smrt přijde brzy a přesadí je. Ty víš snad, že každý člověk má buď strom, buď květinu svého života. Tyto vyhlížejí jak jiné rostliny, jen že jim bijí srdce, a dětské srdce také bije! Buď toho pamětliva, snad poznáš tepot svého děcka. Ale co mně dáš, když ti povím, jak ti dále ještě činiti?“

„Nemám ničehož více,“ odvětila zarmoucená matka, „ale chci jíti za tebe až na konec světa.“

„Tam nemám co dělati,“ řekla žena, „ale můžeš mi dáti svoje dlouhé, černé vlasy, o kterýchž zajisté víš, že jsou krásné a mně se líbí. Dostaneš za to mé šedivé; to jest přece aspoň něco.“

„Ničehož více nežádáš?“ tázala se matka. „S radostí ti je dám.“ A dala stařeně své krásné černé vlasy za její šedivé.

I šly do velké rostlinárny smrti, kde květiny a stromy podivně mezi sebou rostly, některé čerstvé, jiné chorobné. Po mnohých lezli vodní hlemýžďové, a černí raci zavěšovali se pevně na pních. Každý strom a každá květina měla své jméno, neboť každá byla životem lidským, kterýž byl buď v Čechách, buď v Číně; zkrátka z celého světa tu byli.

Zarmoucená matka klonila se ke všem maličkým květinám a naslouchala, jak jim srdečka tlukou, i mezi miliony poznala srdce svého dítěte.

„Tu jest!“ zvolala vztáhnouc ruku nad malý, modrý krokus, který chřadna, na druhou stranu se klonil.

„Nedotýkej se květiny,“ napomínala stařena, „ale postav se tuto, a když smrt přide, já ji očekávám v každém okamžiku — tu ji nenech vytrhnouti rostlinu, vyhrožujíc ji, že podobně učiníš s jinými rostlinami a ona bude míti strach; neboť nesmí bez svolení pána Boha žádnou vytrhnouti.“

Po chvíli válo cos sálem a slepá matka mohla cítiti, že to přichází smrt.

„Jak jsi mohla nalézti cestu sem?“ tázala se příchozí. „A jak jsi mohla přijíti sem spíše, nežli já?“

„Jsem matkou!“ odvětila tázaná.

A smrt sáhala dlouhou rukou svou po útlé květince, ale matka držela ji pevně, dost pevně, a přece se bála, že by mohla dotknouti se některého lístku. Tu dechla smrt na její ruce, a matka cítila, že to chladnější než nejstudenější vítr, i klesly ji ruce.

„Nezmůžeš přece ničeho proti mně,“ pravila smrt.

„Ale zmůže všemohoucí Bůh!“ odvětila matka.

„Činím jen, jak on poroučí,“ řekla smrt. „Jsem jeho zahradnicí. Beru odtud všecky jeho květiny a stromy, jež přesazuji pak do velké zahrady rajské, do neznámé země; ale jak tam rostou a jak tam vůbec jest, to ti říci nesmím.“

„Dej mně mé dítě nazpět!“ prosila matka s pláčem. Najednou však uchopila se oběma rukama dvou krásných květin vedle sebe stojících, řkouc: „Všecky tvé květiny vytrhám; jsem v zoufalství.“

„Nedotýkej se jich!“ napomínala smrt. „Pravíš, že jsi nešťastna, a nyní chceš jinou matku podobně tak nešťastnou učiniti!“

„Jinou matku!?“ zvolala ubohá a pustila hned obě květiny.

„Zde máš své očí,“ pravila smrt, „vylovila jsem je z moře, svítily tak silně. Nevěděla jsem, že jsou tvoje; vezmi si je opět, jsou čistější než dříve a pak hleď do této studně. Já pojmenuji obě květiny, kteréž jsi vytrhnouti chtěla, a ty uzříš v studni celou jejich budoucnost, celý jejich lidský život. Vidíš, cos chtěla zničiti!“

A matka hleděla do studně. I bylo zříti blaženost, jak jedna požehnáním pro svět byla, jak šťastně a slastně žila. I viděla též život druhé, a byla to bída smutná a bědování.

„Obé jest boží vůle!“ řekla smrt.

„Která květina jest neštěstím a která požehnáním?“ tázala se matka.

„To ti nepovím,“ odvětila smrt, „ale to máš zvěděti, že jedna z těch květin byla tvého dítěte; byl to jeho osud, kterýž jsi spatřila i jeho budoucnost.“

Tu vykřikla matka polekána: „Která to byla mého dítěte? Řekni mně; spas nevinnost. Osvoboď dítě ode vší té bídy; odnes je raděj. Nes je do říše boží! Zapomeň na mé slzy, zapomeň na mé prosby i na všecko, což jsem mluvila a činila.“

„Nerozumím ti!“ pravila smrt. „Chceš své dítě zpět míti, aneb mám jej odnésti do tobě neznámé říše?“ —

Tu sepjala matka ruce, padla na kolena a modlila se k pánu Bohu: „Nevyslyš mne, Pane, když proti tvé vůli, kteráž nejlepší je, prosím. Nevyslyš mne! Nevyslyš!“

I sklonila k ňádrům hlavu svou.

A smrt šla s děckem do neznámé říše.