Marroca

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Marroca
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Marroca
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Slečna Perla. Novely. Praha : Jos. R. Vilímek, okolo 1900. s. 147–163. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Žádal’s mě, příteli milý, abych ti vylíčil dojmy své, dobrodružství svá a zvlášť milostné historky své z africké oné končiny, jež byla mne vábila ode dávna: předem již smával’s se velice umouněným láskám mým, jak’s vyjadřoval se a viděl mne vracet se v průvodu tlusté černošky, zahalené ve žlutý hedvábný šátek a batolící se v křiklavě pestrých sukních.

Na mouřenínky bezpochyby dojde také, neboť spatřil jsem jich několik, jež s dostatek vzbudily ve mně laskomin, abych péro své vhroužil i v onen inkoust, ale pro začátek připadl jsem na cos lepšího a nad pomyšlení originálního.

Psal’s mi v posledním svém listě:

Vím-li, kterak se v některé zemi miluje, znám zemi tu, že bych s to byl ji popsat, ač nikdy nebyl jsem ji spatřil pohledem!

Věz tedy, že zde se miluje vášnivě: s prvými dny znamenat lze chvějnou jakous vroucnost, náhlý vznik a mocné napjetí touhy a chabost šířící se až v konce prstů, jež nítí a rozdmychuje milostné naše vlohy a veškery naše schopnosti fysických pocitů od prostého dotknutí rukou až k nevystihlé oné nutnosti, jež pudí nás k páchání tolika pošetilostí.

Rozumějme si dobře!

Nevím, zda to, co zovete láskou srdcí a láskou duší a co zovete citovým idealismem a krátce platonismem, existovat může pod touto oblohou a spíše pochybuji o tom. Leč jiná láska — láska smyslná, jež chová v sobě lahodu a mnoho lahody, skutečně strašlivá jest v tomto podnebí. Vedro, nesnesitelný tento úpal vzdušný, jenž rozněcuje vás, těžký ten dech jihu a žhavý ten příliv ohně, jenž proudí s blízké velké poušti, dusné to široko, palčivější a ničivější nad plamen, nepřetržitý ten požár souše, cele žíhané až v kamení ohromným a sálavým sluncem, k varu rozehřívají krev a zvířecí žádostí dráždí tělo.

Přecházím však ke své historce.

Prvý čas pobytu svého v Alžírsku pominu každou obšírnější zmínkou. Navštíviv Bônu, Constantinu, Biskru a Sétif, dostal jsem se úvalem chabetským a cestou kabylskými lesy, jež lemují moře u výši dvou set metrů a vinou se obloukovitě sráznou strání, až k úchvatnému zálivu bougieskému, neméně krásnému zátoky neapolské, ajjacijské a douarnenezké, nejnádhernějších partií přímořských, jaké jsem kdy byl poznal vůbec. Z přirovnání svého vyjímám divoplný chobot portoský, obhražený červenou žulou a prosázený neuvěřitelně fantastickými a rudě plamennými velikány, jež zovou se na západním pobřeží korsickém dunami pianaskými.

V dálce — u velké dálce nad obrysem široširé pánve, v níž dříme klidná voda, zřít lze Bougii. Položena jest na příkrém úbočí velmi vysoké hory, jež na temeni svém porostla stromovím. Tvoří bílou skvrnu na cele zeleném onom svahu a podobá se spěněné peřeji, hrnoucí se k moři.

Jakmile byl jsem se ocitl v malém a rozkošném onom městě, tušil jsem, že prodlím tam dlouho. V širokém okruhu zevšad jeví se oku krabaté, komolé či hrotité bizarrní vrchy tak stěsnané, že jedva lze postihnout volné moře a že záliv má podobu jezera. Modrá — sytě modrá hladina skvostně jest průzračná, a blankytná — sytě blankytná obloha, jakoby omalována dvojí vrstvou barvy, nade vším prostírá se slnivou svojí skvělostí. Zdají se shlížet jedna ve druhé a navzájem v sebe se clonit svým odleskem.

Bougie je městem sřícenin. Již na nábřeží shledat lze trosku tak velkolepou, že pokládat ji možno za ssutiny opery. Je to stará brána sarrasineská, vzpučelá břečťanem. A v horských lesích vůkol města všade nacházejí se rozvaliny: kusy římských zdí, pahýly saracenských soch a zbytky arabských staveb.

V horním městě najal jsem si malý maurský dům.

Znáš budovy tyto tak často líčené: oken navenek nemají, neboť od shora dolů osvětlovány jsou z vnitřního dvora; v prvém patře nalézá se velká chladná síň, kdež mešká se za dne, a zcela nahoře terasa, kdež prodlévá se v noci.

V obyčeje horkých krajin a především po snídaní v siestu vpravil jsem se velmi rychle.

Poledne bývá v Africe chvílí dusivou — chvílí, kdy ulice, prostranství a bílé silnice jsou pusty a kdy každý spí či alespoň snaží se spát dle možnosti v nejskrovnějším a nejlehčím šatě.

Do síně své, spočívající na maurských pilířích, umístit jsem dal velký měkký divan prostřený džebelamurským kobercem: ukládal jsem se naň v hávu téměř adamitském, ale trýzněn nucenou zdrželivostí svojí, nebyl jsem s to klidně ležet.

Oh, příteli, jsou dvě muky na zemi, jichž nepřeju ti poznat: nedostatek vody a nedostatek žen. Která je hroznější? Nevím!

V poušti páchají se pro sklenici čisté čerstvé vody veškery hanebnosti. Co nestropilo by se v jistých přímořských městech pro svěží a a zdravou krásnou ženu? Neboť v Africe žen neschází — naopak, krajiny zdejší oplývají jimi: abych však porovnání své sledoval dále, vesměs jsou ošklivé a schátralé jak v saharských studnách stuchlá voda.

Nuže, kteréhos dne, více rozrušen než obvykle, marně usiloval jsem ke spánku zavřít oči. Nohy se mi chvěly, jakoby vnitř palčivě byly drážděny, nepokojný stesk nedal mi tiše spočinout a co okamžik převracel jsem se na koberci. Konečně nebyl jsem s to déle se přemoci a vstal jsem a vyšel z domu.

Bylo to v červenci záhy s parného poledne. Pouliční dlažba byla horká, že se mohl na ní péci chléb. Vbrzku propocená košile lepila se na tělo. A nad celým obzorem vznášela se slabá bílá pára, žhavá ona mlha široka, jež podobá se hmatnému vedru.

Sestoupil jsem k moři a obešed přístav, dále zamířil jsem hrází podél krásné zátoky, kde se nacházejí lázně.

Příkrá stráň, pokrytá křovinami a vysokými aromatickými rostlinami pronikavé vůně, obloukovitě kroužila se kol malé této rejdy, v niž nořily se kolem celého břehu mohutné hnědé skály.

Venku do nedozírna nikoho. Nikdež nijakého pohybu, ani hlesu zvířete, ani letu ptáka, ani ševelu, ba ani šplouchnutí vody, jak nepohnutě zdálo se moře uspáno žhavým sluncem. Leč v palčivém vzduchu postihovat jsem se domníval jemný jakýs svist žáru.

Nenadále za jedním ze skalisk oněch, zpola stonulých v tiché vlny, postřehl jsem slabý ruch a otočiv se, spatřil jsem koupající se, v úpalné oné chvíli osamělou se pokládající statnou nahou ženu až k ňadrům pohrouženou ve vodě: tváří přivrácena byla k širému moři a zlehka hopkovala, aniž mne viděla.

Nic úžasnějšího nad takovýto obraz: krásná ona žena ve třpytné oné vodě, průhledné jak sklo za slnivého onoho jasu.

A byla krásná — divoplně krásná žena ta bujně kyprých tvarů sochy!

Obrátila se, vzkřikla a zpola plovouc a zpola kráčejíc, úplně skryla se za svoji skálu.

Ježto nutně musela vyjít z vody, posadil jsem se na břeh a čekal jsem.

Pak zvolna vystrčila svoji hlavu, přetíženou černými vlasy, zadrhnutými na temeni v hojný vrkoč. Ústa její byla široká s rudými vzkypěle ohrnutými rty a oči měla velké a směle pronikavé. A celá její pleť, podnebím poněkud osmědlá, zdála se jako ze staré slonoviny a zřejmou měla nuanci tuhou i hebkou, jak vůbec pleť bílé raçy zbarvená mouřenínským sluncem.

Zvolala:

„Jděte pryč!“

A plný, poněkud silný její hlas jak celý její zjev měl výraz zvučně hrdelní.

Nehýbal jsem se.

Doložila:

„Není to hezké, pane, že trváte na svém místě!“

A písmena „r“ v ústech její hrčela jak rozjetý vozík.

Nepohnul jsem se ani pak.

Hlava zmizela.

Minulo deset minut.

A vlasy, dále čelo a po té oči obezřetně a zvolna se objevily znova, jak bývá u dětí, hrají-li si na schovávanou a chtějí-li se ohlednout po tom, kdo je hledá.

Tentokráte byl vzhled její rozezlený a vzkřikla:

„Budete příčinou, že se rozstůňu, neboť nevyjdu odtud, pokud se nevzdálíte!“

Vstal jsem tedy a odcházel, ovšem nikoli, aniž bych se často otáčel zpět.

Když měla za to, že s dostatek jsem již daleko, poloschýleně a bokem obráceně ke mně vystoupila z vody a zmizela v dutině skály, v níž mezi vchodem jak záclona zavěšena byla sukně.

Nazítří dostavil jsem se znova.

Opětně zastal jsem ji v lázni, ale zúplna byla oděna koupacím oblekem: dala se do smíchu, jímž probleskly všecky její skvělé zoubky.

Osm dní později byli jsme spřáteleni a v osmi dnech dalších spřáteleni jsme byli ještě více.

Jmenovala se Marroca, nepochybně přezdívkou a pronášela slovo to, jako bývalo by obsahovalo patnáct „r“. Byla dcera španělského plukovníka a provdala se za Francouze jakéhos, příjmím Pontabèze. Manžel její byl státním úřadníkem. Nikdy jsem správně nezvěděl, jaké zaujímal postavení. Zjistil jsem pouze, že byl velmi zaměstnán, a více také jsem si nežádal seznat.

Změnivši pak chvíli koupele své, přicházela každého dne po snídani k siestě do mého domu.

Jaká však siesta! To-li zvát by se mohlo odpočinkem?

Byla vskutku žena vděkuplná, typu poněkud divošského, ale luzného. Oči její stále blyštět se zdály vášní a pootevřená její ústa, špičaté její zuby, ano i úsměv měly do sebe cosi smyslně dravého. A podivná její ňadra, protáhlá a přímá, kuželovitá jako masové hrušky a pružná, jakoby uvnitř byla obsahovala ocelová péra, dodávala tělu její cosi zvířecího a činila z ní inferiorní a rozkošnou jakous bytost, určenou k nezřízené lásce, a budila ve mně dojem oplzle antického božství, jehož nepoutaná milostnost na odiv se rozkládala prostřed trávy a listí.

A nikdy nechovala žena v lůně svém neukojnějších žádostí. Na háravou vznícenost, úpivé přilnutí těsně tělem k tělu a křečovitý úchvat téměř v zápětí sledovávala hluboká dřímota, strnulá jak smrt. Leč prudce probouzela se v mé náruči a ústa vzkypělá polibky, k novému bývala hotova objetí.

Duch její ostatně byl prostý jak dvě a dvě úhrnem čtyři a zvučný smích zastupoval u ní myšlénku.

Instinktivně hrda na svoji krásu, v ošklivosti měla nejlehčí závoj a přecházívala, těkávala a šátrávala v domě mém s nevědomou a smělou bezstydností. Když konečně nasycena byla láskou a vysílena hovorem a pohybem, spávala po boku mém na divaně tvrdým a klidným spánkem. A co zatím nesnesitelné parno smědou pleť její vlhčilo drobounkými krupičkami potu, vybavovala se z ní — z loktů její zvednutých pod hlavu a ze všech tajnostných její záhybů — matná ona vůně, jež lahodí mužskému smyslu.

Mnohdy se dostavovala i večer, když manžel její — nevím kde — býval ve službě: pak ukládali jsme se na terasse, jedva obestřené jemně splývavou šeří orientální.

Když velká luna, ozařující teplé kraje, vystoupila na vysokou klenbu nebeskou a osvítila město i záliv s okrouhlým rámem horstva, na všech ostatních terassách rozloženy spatřili jsme jak tlumy mlčelivých příšer, jež obchvíli se zvedaly, měnily místa a znova uléhaly pod nyvým vlažnem tiché oblohy.

Navzdor lesku afrických těchto večerů Marroca bránit si nedala, aby se do naha nevysvlékala i při jasných paprscích měsíčných: nedbala dost málo nikoho, kdo mohl nás vidět, a začasto přes obavy a prosby mé v noc volávala dlouze chvějné hlasy, jež v dálce k štěkotu povzbuzovaly psy.

Když v dřímotě kochal jsem se večera kteréhos pod širou oblohou, zúplna posetou hvězdami, přiklekla k mému koberci a přichýlivši k ústům mým kypře nadhrnuté své rty, pravila:

„Musíš přijít někdy ke mně!“

Nerozuměl jsem a opáčil:

„Jak, k tobě?“

„Ano, až muž můj nebude doma, přijdeš si lehnout na jeho místo.“

Nemohl jsem se zdržet smíchu a dal jsem za odpověď:

„K čemu to? Vždyť chodíš ty sem!“

Těsněji ještě přiklonila se ke mně, že teplý z hrdla její vanoucí dech výparem svým vlažil můj vous, a odvětila:

„Chci mít upomínku pro další budoucnost!“

A v malém slůvku „pro“ dlouho doznívala hláska „r“ jak hrkot proudu ve skalách.

Nechápal jsem úmyslu její nikterak.

Ovinula lokte své kol mé šíje a pokračovala:

„Až více nebudeš zde, budu na tebe myslívat a až náručí obejmu svého muže, zdát se mi bude, že’s to ty, drahý miláčku můj!“

A „ru“ a „ra“ přijímala na se v ústech její ráz rachotu důvěrně známého hromu.

Dojat i rozveselen zároveň, zamumlal jsem námitkou:

„Bláhový nápad! Není-li lépe tady?“

Vpravdě, nejmenší neměl jsem chuti ke schůzkám pod manželskou střechou: bývají to vždy pasti, v jaké neklamně lapat se dávají hlupci.

Leč prosila a zapřísahala mne a posléz doložila s pláčem:

„Přesvědčíš se, jakou mi spůsobíš radost!“

A „ra“ z hrdla jí zaznělo, jak zavíření bubnu k útoku.

Žádost její zdála se mi tak podivnou, že jsem nebyl s to si jí vysvětlit.

Zamyslev se poněkud o věci, měl jsem za to, že postřehl jsem v ní trochu nevraživé zášti k její manželu a něco tajné pomstychtivosti ženy, jež se slastnou zálibou klame nenáviděného muže a míní podvádět jej i v jeho domě, v jeho jizbě a v jeho lůžku.

Pravil jsem:

„Chová se manžel tvůj k tobě špatně?“

Mávla rozhorleně rukou a odvětila:

„Oh, nikoli, velmi laskavě!“

„Ale přece jen ho nemiluješ?“

Užasle na mne upřela velké své oči a odpověděla:

„Ano, naopak, miluju ho velice… velice… ale ne tolik jako tebe, miláčku drrrahý!“

Nechápal jsem naprosto a co snažil jsem se záhadu rozluštit, vtiskla na ústa má jeden z oněch polibků, jejichž moc byla jí známa, načež zašeptala:

„Přijdeš, viď?“

Odolal jsem i tenkráte.

Neprodleně se oblekla a vzdálila se z domu.

Minulo osm dní, aniž se byla ukázala u mne neb kdekoli jinde.

Devátého dne konečně se objevila, vážně stanula na prahu mé světnice a tázala se:

„Přijdeš dnes večer ke mně? Nepřijdeš-li, zase odejdu!“

Osm dní je dlouho, příteli, a v Africe takových osm dní dobře se vyrovná celému měsíci v Paříži.

Zvolal jsem:

„Ano!“

A rozepjal jsem náruč, v niž se Marroca vrhla s jásotem.

V noci vyčkala mne v sousední ulici a uvedla mne do příbytku.

Obývali blíže přístavu malý nízký domek.

Prošel jsem nejprve kuchyní, kdež manželé jídali, a vstoupil do čisté vápnem obílené jizby, podél stěny zdobené podobiznami příbuzných a papírovými květinami pod skleněnými poklopy.

Marroca radostí téměř třeštila, skákala kol světnice a volala:

„Jsi u nás, jsi doma!“

A skutečně choval jsem se jako doma.

Přes to však — znám se k tomu bez rozpaků — poněkud jsem byl ostýchav a nepokojen: ježto jsem váhal v neznámém příbytku onom zbavit se jistých částí oděvu, bez nichž dopadený muž stává se právě tak nemotorným jako směšným a neschopným nějakého úkonu, strhla mi je násilím a odnesla do vedlejší místnosti s ostatním mým šatstvem.

Konečně zmohl jsem se k troufalému bezpečí a dokázal jsem jí to dle nejlepší své možnosti, tak že ani po dvou hodinách nepomýšleli jsme na odpočinek, když nenadále prudce na dvéře ozvalo se zabušení, jež přivedlo nás v nervosní záchvěv.

A silný mužský hlas zvolal:

„To jsem já, Marroco!“

Skokem mladá žena se octla s lůžka.

„Můj muž! Rychle, skryj se pod postel!“

Zjeveně sháněl jsem se po svých spodkách, ale mocí chopila se mne a zaúpěla tlumeně:

„Jdi přec, jdi!“

Lehl jsem na podlahu a bez reptání vlezl jsem pod postel, na níž bylo se mi vedlo tak dobře.

Pak odebrala se do kuchyně.

Slyšel jsem, kterak otevřela jakous skříň a opět ji uzavřela, načež vrátila se s předmětem jakýms, jehož jsem neshledl, který však chvatně kamsi položila stranou.

A ježto manžel její pozbýval trpělivosti, odpověděla zvučně a klidně:

„Nemohu nalézt sirek!“

Posléz doložila náhle:

„Zde jsou! Už běžím!“

A odemkla.

Manžel vešel.

Viděl jsem toliko jeho nohy — ohromné nohy: bylo-li ostatní tělo v náležitém k nim poměru, musel být kolos.

Zaslechl jsem několik polibků, tlesknutí na nahou šíji a smích, načež pravil s přízvukem marseilleským:

„Zapomněl jsem svoji tobolku a nezbylo mi, nežli se vrátit. Domnívám se, že jsem tě vytrhl z nejlepšího spánku?“

Přikročil ke psacímu stolu, otevřel zásuvku a dlouho hledal, čeho mu bylo třeba, načež zpět popošel k Marroce, jež byla na lůžko ulehla jak přemožená únavou, a nepochybně pokusil se k ní lichotit, neboť nedůtklivě obořila se naň slovy, v nichž rozhořčeně drnčelo tvrdé její „r“.

Nohy octly se tak blízko mne, že nesmyslná, střeštěná a nevysvětlitelná zmocnila se mne touha byť zlehka jich se dotknout — ale zdržel jsem se.

Ježto nezdařilo se mu v jeho záměrech, nevrle se rozmrzel a prohodil:

„Jsi dnes ošklivá!“

Leč poddal se nezbytnosti a doložil:

„S Bohem, drahoušku!“

Ozval se nový polibek, načež veliké nohy se obrátily a co braly se do sousední jizby, střídavě spodem blyštěly se mi kovovými svými cvoky a posléz zavřely se i domovní dvéře do ulice.

Byl jsem zachráněn!

Zahanben a pokořen, zvolna vylezl jsem ze svého útulku a kdežto stále nahá Marroca kolem mne za smíchu se dala do bujného tance a tleskala si v dlaně, těžce sklesl jsem do jednoho křesla.

Leč v zápětí skokem zas jsem se vymrštil: cosi studeného pode mnou se nacházelo a ježto nemnohem více oblečen jsem byl nežli moje spoluvinnice, styk onen divně prochvěl mi všemi údy.

Obrátil jsem se: bylť jsem dosedl na malou sekyru ke štípání dříví, břitce přibroušenou jak nůž.

Kterak dostala se na ono místo? Když jsem byl přišel, neviděl jsem jí tam!

Postřehnuvši pohyb a úžas můj, Marroca stanula a ruce přitisknuty k bokům, dala se do rozpustilého výskotu, až se zajikala smíchy.

Veselost ta zdála se mi nemístnou a nepřístojnou: spozdile zahráli jsme si se svými životy, dotud mráz pobíhal mi v zádech a smích onen poněkud mne urážel.

„A kdyby manžel tvůj býval mne shlédl?“ tázal jsem se.

Odpověděla:

„Nijaké nebezpečí!“

„Jak? Nijaké nebezpečí? Víc jak samozřejmé! Stačilo jen shýbnout se, aby mne spatřil!“

Nesmála se již a usmívala se toliko, upřeně pohlížejíc na mne velkými svými zraky, v nichž nítila se nová touha.

„Proč by se byl shýbl?“

„Kýho výra!“ opáčil jsem. „Kdyby jen býval pustil klobouk, musel ho přec zvednout a pak… proklatě jsem vyhlížel ve svém úboru…“

Kol hrdla ovinula mi oblé a silné své lokty a stlumivši hlas jako k lichotce, zamumlala:

„Pak by se nebyl již vzpřímil!“

Nechápal jsem:

„Proč?“

Přimhouřivši potutelně oči, pozvedla ruku ke křeslu, kamž prve jsem byl dosedl, a vztažený její prst, důlek její tváře, pootevřené její rty, hrotité její zoubky, skvělé a dravé — vše to poukazovalo mi na sekyru k štípání dříví, jejíž břitká čepel třpytně se leskla v narůžovělém svitu noční lampy.

Posunkem sáhla po ní z dálky, načež přimknuvši mne levou paží svojí k sobě a přitisknuvši bok svůj k mému, paží pravou učinila pohyb, jakým se provádí stětí klečícího člověka…

A takto, příteli milý, rozumí se zde povinnosti manželské, lásce a pohostinství!