Zvířátka a petrovští/Mariana

Zvířátka a petrovští
Berona	Mariana	O věrném koníkovi

Údaje o textu
Titulek:	Mariana
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 122–126. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Byl jednou jeden starý král, měl pyšnou dceru, krásnou Marianu. Po celém světě si povídali o její kráse. Ženiši, mocní princové, jen se k ní hrnuli, ale nikoho ani vidět nechtěla, jen na hon jezdila, se sokolem lovila, ženichům se vysmívala. Král už byl starý, toužil mít vnuka, dědice; velice se nad tím trápil, že jeho dcera je taková chladná, všechny ženichy zamítá.

Ale ten král měl odedávna kamaráda, krále vzácného. Poslal mu kdysi podobiznu své sličné dcerušky a psal, jak je nešťastný, že dcera nemá nikoho ráda, nechce jít za muže. Ten druhý král měl pěkného syna, bylo mu Jan. Když Jan tu podobiznu uviděl, řekl svému otci, že bez ní nechce být, že si ji chce vzít za ženu. Hned dal malovat svoji podobiznu na slonovou kost do rámečku ze samých diamantů, jeho otec vypravil slavné poselstvo, aby doneslo ten obrázek princezně Marianě a poprosilo ji, aby šla za prince Jana.

Tak po čase přišli ti poslové od královského prince Jana k princezně Marianě, vyřídili pozdravení, prosili Marianu pro prince za ženu. Starý král, její otec, byl tomu velice rád a povídal:

„Dcerko moje drahá, hle, ženich se ukázal, takový statný, jakého tu ještě nebylo, mého kamaráda syn“ — a ukazuje na tu podobiznu.

Mariana se jen mihem oka na ni podívala, obrátila se k těm poslům a pravila:

„Hybaj domů! Vyřiďte svému princovi, co se to odvažuje, když ani není hoden střevíček mi zavázat.“

Hned nato vsedla na koně, odjela do lesa.

Král se až poděsil těmi tvrdými slovy. Poslové neřekli již ani slova, vzali podobiznu, vrátili se k svému princovi a všechno mu vypověděli. Princ poslouchal, mlčel, potom odešel do své světnice, zavolal si svého sluhu:

„Ty, Josefe, přineseš mi takové šaty, jako naši pacholci u koní nosí, vyřídíš mému tatínkovi, panu královi, že se vrátím do roka a do dne, zatím si v městě najmeš domek a budeš na mne čekat.“

Josef všechno vyřídil, jak mu bylo poručeno, a princ odjel sám, samotinký, nikdo nezvěděl, kam se poděl.

Ale po čase v tom zámku, kde žila princezna Mariana, přihlásil se mladý pacholek sloužit u koní. Vzali ho, pěkný byl, modrooký, tmavovlasý, štíhlý jako prut a pěsti měl tvrdé, že koně trhem zastavil v letu. Radost byla se podívat, jak uměl s koňmi, jak je opatroval, čistil, vyváděl, jak s nimi jezdit uměl. Po čase královi koně jen hráli, leskem se svítili. Mariana, když viděla, jaký je to pacholek trefný, poručila, aby jej vzali do její stáje a svěřili mu její koně. Pacholek poslechl a tak se princezně zalíbil, že ani s jiným nechtěla vyjíždět. Hovořila s ním o koních, o zvěři, poznala, že je i myslivec výborný, všemu rozumí o honu, o lese. Tak i na hon s ním počala jezdit, a když odpočívali na louce pod stanem, i o jiném se domluvili. Pacholek o všem uměl mluvit, všemu rozuměl, ve všem princezně vyhověl. Princezna si ho tak oblíbila, že ani bez něho být nechtěla, ale on zůstal uctivý, pozorný, jen se na ni díval svýma modrýma očima, až jihlo srdce.

Až jednou byli na zámku hosté, vzácná královna z daleké země. Strojili hostiny, jezdili na hony. Král požádal Marianu, aby toho svého štolbu půjčila té cizí královně. Mariana nebyla tomu ráda, ale nechtěla to hosti odepřít. Štolba se přidružil k cizí královně a tak si jí hleděl, že královna byla nad ním u vytržení, že prý ani sluha není, ale jako šlechtic nějaký. Řekla mu, že si ho odveze s sebou, dá mu mnoho peněz, pěkné postavení. Tak když měla odjíždět, seděli večer u slavné hostiny na rozloučenou, a tu ta cizí královna povídá Marianě:

„Nic ve zlém, princezno milá, že jsem vám štolbu odloudila. Však už štolbou nebude, svého dvořana z něho udělám.“

Jak to Mariana uslyšela, zbledla, nemohla ze sebe ani slova vypravit. Tak se jí udělalo teskno; poznala, že je ten štolba jediný na světě, bez něho bude navěky nešťastna. Ale po chvíli vstala, dala toho štolbu zavolat, pravila:

„Jene, slyším, že mě opouštíš, ač jsem ti dobrou paní byla. Co jsem ti učinila?“

A Jan povídá:

„Paní moje, sluha jsem, ze služby do služby chodím, službou žiji — a tu mám ze sluhy dvořanem se stát“ — a tak se na ni díval svýma modrýma očima.

Mariana se podívala po té královně, jak se na Jana dívá, oči jí zahořely, vstala, vzala Jana za ruku a pravila:

„Drahý otče, chtěls, abych šla za muže a já už si muže vyvolila. Jan musí být mým mužem.“

Jak promluvila, všichni užasli, král vstal a křikl:

„Dcero nezdárná, prince ženichy jsi zamítala, aby ses se štolbou milovala? Hned s ním budeš oddána, ale půjdeš s ním pryč ze zámku, do smrti ať o tobě neslyším.“

Hned ji kázal odvést, se štolbou sezdat, ze zámku vyhnat. Pyšná Mariana — však už pyšná nebyla — ani slova nepromluvila, všem se poklonila, vedla se se svým mužem za ruku, jen se v něm s láskou zhlížela.

Tak spolu putovali ti vyhnanci chudobní, rádi se měli, o svět se nestarali, až došli do toho města, kde ten štolba — však to byl princ Jan sám — byl doma. Zavedl ji do toho domku, který pro něj ten sluha Josef najal, a tam ji nechal, aby si odpočinula, že on si půjde hledat nějakou službu. Ale Mariana ho políbila na rozloučenou, pravila:

„Můj milý, ne tak, však jsme svoji a já se pracovat nebojím. Nechci, aby ses ty sám staral, i já budu sloužit, abychom měli z čeho být živi.“

Tak on jí slíbil, že jí najde nějakou práci. Když se navečer vrátil domů, povídal:

„Duše drahá, byl jsem na zámku; zítra bude slavná svatba, princ si bude brát jakousi cizí princeznu. Velice prý byla pyšná, všechny ženichy odmítala, ale jak jeho podobiznu uviděla, hned si ho zamilovala. Tam jsem se dal za kočího, s kočárem princovým jet do kostela, a tobě jsem opatřil práci v kuchyni, nádobí umývat.“

Mariana se smála, že to ta princezna nemůže být — však dobře věděla, jak prince odbyla, ale té práci byla ráda. Druhý den šla do zámku; běžela, aby nezmeškala. Jak běží po chodbě, všude plno panstva, komorných, lokajů, všichni volají, spěchají, svatbu chystají; jakýsi pán, samé zlato, ji zastaví a poroučí:

„Pojď sem, ty kuchtičko, střevíc mi zavázat!“

Ani si netroufala na něho pohlédnout, klekla, střevíc zavázala, do kuchyně utíkala. Jen přiběhla, přijde komorná, ptá se, kde je ta kuchtička, která princovi střevíc zavázala, že má jít nahoru pomáhat nevěstě. Vzala ji s sebou. Vešly do krásného pokoje, tam už ležely nevěstiny bílé šaty a komorná pravila:

„Princ poručil, že máš ty šaty na sebe vzít, abych je mohla sešpendlit.“

Mariana se poslušně oblékla a pomyslila:

Kdybych byla chtěla, sama bych teď byla královnou — ale Jan je mi nade všechny prince milejší.

Sotva si to pomyslila, lokajové otevřou dveře, trouby zazní, dvořané volají, princ přichází, bere ji za ruku a vede ke stolu. Mariana se dívá — Jan! Hlavička se jí zatočila, ale princ ji zachytil, na trůn posadil a všichni sborem zavolali:

„Ať žije naše princezna!“