H. C. Andersena Povídky a báchorky/Malý a velký Kalouš

H. C. Andersena Povídky a báchorky
Kouzelné střevíce	Malý a velký Kalouš	Děvčátko se sirkami

Údaje o textu
Titulek:	Malý a velký Kalouš
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Lille Claus og store Claus
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 177–186.
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70

EnglishespañolEsperantofrançaisitalianoportuguêsromână

Jedenkráte bydleli v naší vesnici dva lidé, kteří měli stejné jmeno; oba se totiž nazývali „Kalouš“. Avšak jeden měl čtyry voly, a druhý jenom jednu kobylu. Aby se tedy mohli rozeznat, nazývali sousedé toho, který měl čtyry voly, velkým Kaloušem, a druhého, který měl jen jednu kobylu, malým Kaloušem. Poslyšme nyní, jak se oběma vedlo, neboť je to pravdivá historie.

Celý týden musíval malý Kalouš velkému Kalouši ovce pásti aneb orati, a tu mu půjčoval ještě i svou kobylu; nápotom vypomohl velký Kalouš malému se všemi svými čtyřmi, ale jenom jednou v témdni, a to bylo v neděli. Hoj! jak tu práskal bičem malý Kalouš do všech pěti, vždyť byli nyní jako jeho, na ten den. Slunce svítilo příliš krásně, a všechny zvony zvonily do kostela; lidé byli všickni vystrojeni a kráčeli s modlicí knihou v rukou, aby kazatele slyšeli; ti hleděli na malého Kalouše, jak s pěti orá, a ten byl tak veselý, že opět prásknul bičem do potahu a zvolal: „Hý, čehy, hatou! všech pět mých!“

„Tak nesmíš křičet,“ pravil velký Kalouš, „jen kobyla je tvá!“

Když ale opět někdo šel okolo, zapomněl se malý Kalouš, že tak neměl křičet, a ještě hlasitěji vyvolával: „Hý, čehy, hatou! všech pět mých!“

„Teď tě ale prosím, abys takového volání nechal!“ horlil velký Kalouš; „učiníš-li to ještě jednou, udeřím tvého koně do hlavy, že na místě pojde; pak bude po všem!“

„Více to neřeknu,“ sliboval malý Kalouš; ale když opět lidé šli okolo a jej pozdravili, byl tak veselý a myslil, že to pěkně vypadá, když má pět tahounů, a může s nimi své pole orati; a tu prásknul bičem a hulákal: „Hý, čehy, hatou! všech pět mých!“

„Počkej, já ti dám pět!“ rozlobil se velký Kalouš, obrátil bič a udeřil kobylu do hlavy tak nerázně, že se svalila na zem.

„Ach, teď nemám žádného koně více!“ bědoval malý Kalouš a dal se do pláče. Na to stáhnul kobyle kůži, nechal ji na větru vyschnout, strčil ji pak do pytle, ten vzal na ramena, a kráčel do města, aby ji tam prodal.

Do města byla však daleká cesta, a vedla skrz dlouhý, tmavý les, k tomu bylo ještě špatné počasí, což divu tedy, že zabloudil, a nežli opět na pravou cestu se dostal, byl již večer a do města ještě daleko, a domů nemohl také za světla se navrátit, dříve než nastala noc.

U cesty stál veliký selský statek, okenice byly z věnčí zavřeny, avšak světlo uvnitř bylo dobře viděti.

„Zde mi snad dopřejou noclehu,“ myslil si malý Kalouš, a proto šel ke statku a zaklepal.

Selka otevřela, ale když slyšela, čeho žádá, pravila, aby šel jenom svou cestou, že muž není doma a cizího člověka že na nocleh nepřijme.

„Nu, tedy musím venku přenocovati,“ pravil Kalouš, a selka zavřela mu dvéře před nosem.

U statku stála veliká stodola, a mezi oběma malá kolnička s plochou doškovou střechou.

„Tam nahoře mohu přeležet,“ pomyslil si malý Kalouš, když střechu spatřil; „totě výborná postel. Čáp snad nesletí dolů do nohou mi zobat!“ Stálť na vrcholku statku živý čáp, hnízdo tam mající.

Na to vylezl Kalouš na kůlnu a lehna si vrtěl se, aby hodně pohodlně si ustlal. Dřevěné okenice u oken však nebyly nahoře dobře přivřeny, tak že Kalouš do vnitř světnice viděti mohl.

Tam byl veliký stůl prostřen a na něm víno a pečeně; selka a kostelník seděli a stolu, a kromě nich žádný jiný; ona mu nalívala a on krájel smaženou rybu, neboť ta byla jeho lahůdkou.

„Kdybych ji takhle kousek dostal!“ vzdychal Kalouš, a strčil hlavu skoro až k okenici. Hrome! jaká to buchta plná vůně červenala se na stole! Ano, byly to nějaké hody!

Nyní zaslechl však někoho po cestě přicházeti; byl to muž selky, který z města domů se vracel.

Sedlák byl hodný muž, měl však tu podivnou chybu, že nemohl žádného kostelníka viděti; přišel-li mu nějaký, a zvláště domácí kostelník na oči, počínal si zrovna jako zběsilý. To bylo také přičinou, že kostelník k selce přišel, aby ji dobrého zdraví přál, když jistě věděl, že muž není doma; a dobrá selka předložila mu to nejlepší co k jídlu měla. Když však uslyšeli muže přicházet, oba se ulekli, a selka prosila kostelníka, aby se do prázdné truhly uschoval, což on také hned učinil, dobře věda, že sedlák nemůže pohled kostelníka snésti. Selka zatím čerstvě uschovala všechna dobrá jídla a vína za kamna a do trouby, neboť kdyby to muž spatřil, zajisté by se tázal, k čemu to ustrojila, a co to má znamenat.

„Achych!“ vzdychnul si Kalouš nahoře na kůlně, když viděl jak ta výborná jídla za kamny a v troubě zmizela.

„Je někdo nahoře?“ tázal se sedlák a pohledl nahoru na Kalouše. „Proč tam na střeše vězíš? Pojď raději do světnice.“

Nyní vypravoval Kalouš, jak zabloudil, a prosil, aby mu dovolili zde přenocovati.

„Ovšem, ovšem!“ přisvědčil sedlák; „ale dříve musíme něco pojísti.“

Selka přívětivě oba uvítala, prostřela na dlouhý stůl, a podala jim velkou mísu polívky z krup. Sedlák byl hladový, a proto jedl s dobrou chuti, ale Kalouš nemohl zapomenout na jitrnice, na smaženou rybu a na buchtu, v troubě uschované.

Pod stolem měl u nohou položený pytel s koňskou koží, již chtěl v městě prodati. Polívka z krup nechtěla mu chutnati, a tu šlápnul na pytel, takže vyschlá kůže v pytli zavrzla.

„Pst!“ pravil Kalouš, nahna se k pytli, a šlápnul znova na něj, tak že kůže ještě hlasitěji zavrzla.

„Aj, co pak to máš v pytli?“ tázal se sedlák.

„Oh, tam je čarodějník!“ odpověděl Kalouš. „Povídá, abychom kroupy nejedli, že prý přičaroval do trouby jitrnice, smaženou rybu a buchtu!“

„I hrome!“ podivil se sedlák a rychle otevřel troubu u kamen, kdežto všechna ta dobrá jídla spatřil, ježto žena tam uschovala, než je čarodějník v pytli tam přičaroval. Nesměla však ničehož říci, nýbrž rozložila vše na stůl, a nyní jedli oba rybu, jitrnice i buchtu.

Na to šlápnul Kalouš opět na pytel, tak že kůže zavrzla.

„Co povídá nyní?“ tázal se sedlák.

„Povídá,“ odpověděl Kalouš, „že ještě tři láhve vína pro nás přičaroval, stojí prý tamto v koutě za kamny!“

Nyní musila žena víno přinésti, které schovala, a sedlák pil a byl velmi vesel. Takového čarodějníka, jakého Kalouš v pytli měl, přál sobě sedlák míti.

„Umí také čerta přičarovat?“ tázal se sedlák. „Toho bych rád viděl, teď mám k tomu kuráže dost!“

„Ovšem že umí,“ tvrdil Kalouš; „můj čarodějník umí všecko, cokoliv chci, není-li pravda?“ tázal se a šlápnul na pytel. „Slyšíte? On povídá: Uhm! Ale čert je příliš škaredý; nechme toho raději.“

„0h, já strachu nemám. Jak pak asi vyhlíží?“

„Zrovna tak jako kostelník.“

„Hu!“ trhnul sebou sedlák, „po mně jde mráz! Musím vám říci, že nemohu pohled kostelníka snésti! Ale to nic nedělá; vždyť vím, že je to čert, a tu nebude tak zle. Sem s ním tedy; ať jen nepřichází ke mně tuze blízko!“

„Nuže, zeptám se tedy svého čarodějníka,“ pravil Kalouš, šlápnul na pytel a nastavil ucho.

„Co říká?“

„Praví, abyste šel tamto do konta, kde stojí ta truhla: tam uvidíte čerta, jak se v truhle krčí; musíte ale víko přidržeti, aby nevyklouznul.“

„Pojďte mi pomoci, jej zadržeti,“ pravil sedlák a šel k truhle, kde žena kostelníka schovaného měla, jenž tam pln strachu seděl.

Sedlák pootevře víko a hledí do vnitř. „Hu!“ křičí a uskočí. „Ano, teď jsem ho viděl; vypadá zrovna tak, jako náš kostelník! To je hrůza!“

Na tu hrůzu se musel napit, Kalouš se napil také, a tak pili oba až pozdě do noci.

„Toho čarodějníka musíš mi prodati,“ pravil sedlák. „Chtěj za něho co chceš! Ano, dám ti za něj hned plnou čtvrtci peněz!“

„Ne, to nemohu,“ odpověděl Kalouš. „Pomyslete, jakého užitku z něho mohu mít!“

„Ale já bych ho tak rád měl!“ domlouval mu sedlák a nepřestal jej nutiti.

„Nu,“ pravil konečně Kalouš, „že jste byl tak hodný, přes noc mne tu nechati, budiž ten čarodějník za čtvrtci peněz váš, ale za plnou čtvrtci!“

„Natlačenou!“ přisvědčil sedlák; „ale tu truhlu musíš s sebou vzíti; ani hodinu déle nechci ji ve statku míti; snad ještě v ní sedí.“

Kalouš dal sedlákovi svůj pytel s vyschlou koží a dostal za ni plnou čtvrtci peněz, a to ještě natlačenou. Sedlák přidal mu ještě trakař, aby peníze a truhlu mohl na něm odvézti.

„Mějte je dobře,“ pravil Kalouš, a odjížděl s penězi a s truhlou, v nížto kostelník vězel.

Na druhé straně lesa byla veliká, hluboká řeka; voda tak prudce hnala, že bylo těžko proti ní plavati; přes vodu vedl široký nový most. Kalouš zastavil uprostřed, a pravil dosti hlasitě, aby to kostelník v truhle slyšeti mohl: „Co mám teď s tou truhlou počít? Je tak těžká, jakoby v ní kamení bylo! Celý budu unaven, jestli ji dále povezu; raději ji schodím do vody. Popluje-li ke mně k domovu, bude dobře, a nepopluje-li, nedělá také nic.“

Na to uchopil jednou rukou truhlu a trochu ji pozvednul zrovna tak, jakoby ji chtěl do vody shoditi.

„Nečiňte toho!“ křičel kostelník v truhle. „Pusťte mne dříve ven!“

„Hu!“ zvolal Kalouš a stavěl se jakoby měl náramný strach. „On sedí ještě tam! To musím honem s ním do vody, aby se utopil!“

„Achych! nedělejte hlouposti!“ volal kostelník. „Já vám dám plnou čtvrtci peněz, jestli mne pustíte!“

„Ah, to je něco jiného!“ pravil Kalouš a otevřel truhlu.

Kostelník rychle vylezl, shodil prázdnou truhlu do řeky a šel domů, kdežto Kalouš dostal plnou čtvrtci peněz; jednu čtvrtci dostal již od sedláka, nyní měl tedy hromadu peněz.

„Hleďme, to jsem kobylu dobře zpeněžil,“ pravil sám k sobě, když doma ve své vlastní světnici se nacházel, a všechny peníze na hromadu vysypal. „To se bude velký Kalouš zlobit, až se doví, jak bohatým mne má kobyla učinila; ale já mu to tak zrovna nepovím!“

Nyní poslal svého kluka naproti k velkému Kalouši, aby mu čtvrtci půjčil.

„Co pak asi s ní bude dělat?“ myslil si velký Kalouš a namazal čtvrtci na dně kolomazí, aby z toho, co v ní měřit se bude, něco se přilepilo. A tak se také stalo, neboť když čtvrtci nazpět dostal, ležely na dně tři stříbrňáky.

„Co je to?“ zvolal s podivením veliký Kalouš, a běžel hned k malému. „Kde jsi všechny ty peníze dostal?“

„Oho, tolik jsem dostal za koňskou kůži; tu jsem prodal včera večer v městě.“

„Ta je dobře zaplacena!“ pravil velký Kalouš, běžel rychle domů, vzal sekeru, uhodil každého svého vola do hlavy, stáhl s nich kůže a šel do města.

„Kůže, kůže, kdo koupí kůže!“ volal tam po ulicích.

Všichni ševci a koželuzi přiběhli tázajíce se, co by za ně chtěl.

„Plnou čtvrtci peněz za každou,“ odpovídal velký Kalouš.

„Zbláznil jsi se?“ křičeli všichni. „Myslíš, že máme peněz na čtvrtce?“

„Kůže, kůže, kdo koupí kůže!“ volal opět, ale každému, kdo se ho ptal, co za ně chce, odpovídal: „Plnou čtvrtci peněz.“

„On nás má za blázny!“ hulákali všickni, a tu popadli ševci své potěhy a koželuzi své zástěry, a počali Kalouše natírat.

„Kůži, kůži!“ křičeli po něm. „Počkej, my ti vyděláme kůži, že ti až červená poteče. Ven s ním, ven z města!“ A velký Kalouš měl co dělati, aby se dostal z města, neboť tak nikdy nebyl ještě dostal naloženo, ani o posvícení.

„Nu,“ pravil, když přišel domů, „to mně musí malý Kalouš nahradit. Já jej zabiju!“

Ale doma u malého Kalouše umřela stará babička. Ona bývala ovšem velmi zlá na něho, ale on ji měl předce rád a byl velmi smutný; proto ji položil na svou postel do teplých peřin, aby snad ještě k sobě přišla. Tam měla celou noc ležeti; on sám sednul si do kouta na stolici; tak byl již kolikráte přespal.

Když tu tak v noci seděl, otevřely se dvéře, a velký Kalouš přišel se sekerou. Věděl dobře, kde postel malého Kalouše stála, šel zrovna k ní, a udeřil umrlou babičku do hlavy, mysle, že to malý Kalouš.

„Tu máš!“ zvolal při tom. „Nyní mne nebudeš míti více za blázna!“ Na to vrátil se opět domů.

„To je předce zlý člověk!“ myslil si malý Kalouš. „On mne chtěl připravit o život! Dobře pro starou babičku, že již mrtvá, sice by ji byl zabil!“

Potom ustrojil babičku do svátečních šatů, vypůjčil se od souseda koně, zapřáhl jej do vozu a posadil babičku do zadu, tak že nemohla spadnouti když jel. Zaměřil cestou skrze les. Když slunce vyšlo, byl před velikou hospodou; tu zastavil a šel do vnitř, aby něco požil.

Hospodský měl mnoho, mnoho peněz; byl také velmi dobrý ale prudký člověk, jako by měl pepř na jazyku.

„I dobré jitro!“ pravil k malému Kalouši; „tys dnes časně již vyjel.“

„Ano,“ odpověděl malý Kalouš, „jedu se svou starou babičkou do města; sedí venku ve voze, nemohu ji dostat sem do světnice. Dejte jí tam sklenku medoviny; ale musíte hodně nahlas mluviti, neboť dobře neslyší.“

„I srdečně rád!“ odpověděl hospodský, nalil hodnou sklenici a šel k mrtvé babičce, která ve voze rovně seděla.

„Tu vám posýlá syn sklenici medoviny,“ pravil hospodský, ale babička neodpověděla ani slova, nýbrž tiše seděla. „Neslyšíte?“ křičel hospodský co jenom mohl; „tu vám posýlá syn sklenici medoviny!“

A ještě jednou tak křičel, a pak ještě jednou to opakoval; ale vida, že ona si ho ani dost málo nevšímá, rozlobil se a hodil jí sklenici do tváře, tak že medovina přes nos jí tekla, a babička naznak do vozu se překotila; neboť malý Kalouš ji jen tak posadil, aniž přivázal.

„Hola!“ zkřikl malý Kalouš, a vyskočiv ze dveří uchopil hospodského za prsa. „Tys mou babičku zabil! Pohledni na díru, jakou má v čele!“

„Achych! to je neštěstí!“ bědoval hospodský a sprásknul ruce nad hlavou; „toho všeho má prudká krev příčinou! Milý Kalouši, já ti daruji čtvrtci plnou peněz a tvou babičku dám pochovati, jakoby byla má vlastní; jenom nic neříkej, sice přijdu o hrdlo a to by mně bylo velmi nemilé!“

Tak dostal malý Kalouš opět plnou čtvrtci peněz, a hospodský pochoval starou babičku, jakoby byla jeho vlastní.

A když malý Kalouš s tolika penězi domů přišel, poslal hned kluka naproti k velkému Kalouši, aby mu čtvrtci zapůjčil.

„Co to znamená?“ zvolal velký Kalouš. „Co pak jsem ho nezabil? To se musím sám přesvědčiti!“ I přišel tedy sám se čtvrtci k malému Kalouši.

„Božíčku! kde jsi tolik peněz vzal?“ tázal se a vyvalil hodně oči, aby všecko uhlídal, co bylo ještě ke hromadě přibylo.

„Ty jsi mou babičku, ale nikoliv mne zabil!“ odpověděl malý Kalouš; „tu jsem nyní prodal a plnou čtvrtci peněz za ní dostal.“

„Ta je dobře zaplacena!“ zvolal velký Kalouš a pospíšil domů, popadnul sekeru a uhodil svou babičku do hlavy, a naloživ ji pak na vůz, jel s ní do města, kde bydlel lékárník, a tázal se, zdali by mrtvého člověka nekoupil?

„Kdo je to a kde jste ho vzal?“ tázal se lékárník.

„Je to má babička!“ odpověděl velký Kalouš; „já ji zabil, abych plnou čtvrtci peněz za ní dostal.“

„Chraniž vás Bůh!“ zvolal lékárník; „vy jste se zbláznil! Nemluvte tak, sice přijdete o hrdlo!“ A nyní mu obšírně rozkládal, jaký to zlý skutek, jejž spáchal, že jest zlý člověk, a že musí být potrestán; tu se veliký Kalouš velmi ulekl, tak že z lékárny skočil zrovna do vozu, prásknul do koní a domů ujížděl. Ale lékárník a všichni lidé myslili, že jest blázen, a proto nechali jej ujíždět, kam chtěl.

„To mně musíš zaplatit!“ pravil velký Kalouš, když za městem na silnici se octnul. „Ano, to mně zaplatíš, ty malý Kalouši!“ A jak přišel domů, vyhledal ten největší pytel, jaký měl doma, a šel naproti k malému Kaloušovi.

„Nyní jsi mě opět měl za blázna!“ pravil k němu; nejprvé zabil jsem své voly, a teď svou babičku! A tys toho všeho příčinou, ale více mne nebudeš mít za blázna!“ A uchopiv malého Kalouše za krk, strčil jej do pytle, vzal pytel na ramena a řekl k němu: „Teď jdu a utopím tě!“

Byla to však dlouhá cesta, nežli přišel k řece, a malý Kalouš nebyl tak lehký k nesení. Cesta vedla zrovna okolo kostela, varhany zněly uvnitř a lidé krásně zpívali! Tu postavil velký Kalouš pytel s malým Kaloušem u kostelních dveří a myslil, že nezmešká, když vejde do vnitř a píseň přeslechne, nežli půjde dále. Malý Kalouš nemohl utéci a všichni lidé byli v kostele; i vešel tam.

„Achych, ach Bože!“ vzdychal malý Kalouš v pytli, a vrtěl sebou a obracel se; ale nebylo mu možno aby provázek rozvázal. Tu přišel cestou starý honák s šedivými již vlasy a s velikou holí v ruce; hnal celé stádo krav a volů před sebou. Ti převrhli pytel s malým Kaloušem, tak že se valil až dolů na cestu.

„Ach Bože!“ vzdychal malý Kalouš, „jsem ještě tak mladý a již mám jíti do ráje.“

„A já ubohý,“ pravil honák, „jsem již tak starý a nemohu tam ještě přijít!“

„Rozvažte jenom pytel!“ volal malý Kalouš; „vlezte sám do něho, a tak přijdete do ráje!“

„Oh, s radostí tak učiním!“ pravil honák a rozvázal pytel, z něhož malý Kalouš honem vyskočil. „Vezmi ale mé stádo pod svou ochranu!“ prosil jej starý muž, vlezl pak do pytle a malý Kalouš pevně jej zavázal; na to všechny krávy a voly domů si hnal.

Brzy na to přišel velký Kalouš z kostela; vzal opět pytel na rameno, i zdálo se mu, jakoby byl o mnoho lehčí, neboť starý honák nebyl ani polovic tak těžký jako malý Kalouš.

„Jak to břímě je hned lehčí k nešení! Ano, to dělá, že jsem slyšel tu píseň!“ A tak kráčel k řece, která byla hluboká a široká, hodil pytel se starým honákem do vody a volal za ním, neboť myslil, že to malý Kalouš: „Tam lež teď! Více mne nebudeš bulíkovat!“

Nato šel domů; když ale přicházel k místu, kde se cesty sbíhaly, potkal tu malého Kalouše, kterýžto hnal celé stádo dobytka před sebou.

„Chval každý duch hospodina!“ zvolal velký Kalouš. „Což jsem tě neutopil?“

„Ano,“ odpověděl malý Kalouš, „před malou půl hodinkou jsi mě hodil do řeky.“

„Ale kde jsi tolik krásného dobytka vzal?“ tázal se velký Kalouš.

„To je vodní dobytek!“ vysvětloval mu malý Kalouš. „Já ti všecko povím a ještě ti poděkuji, žes mě utopil; vždyť jsem opět nahoře a dosti bohatým! Mně bylo tak úzko v pytli, a vítr fučel mi hrozně do uší, když jsi mě z mostu do studené vody hodil. Já padnul zrovna ke dnu, ale neuhodil se pranic, neboť tam roste ta nejkrásnější a nejbujnější tráva. Na tu jsem padnul a hned se pytel rozvázal, a ta nejkrásnější dívka v bílých šatech a s zeleným věncem v mokrých vlasech vzala mne za ruku a řekla: „Ty jsi zde, malý Kalouši? Tu máš prozatím několik kusů dobytka; asi míli cesty odtud stojí celé stádo, které tobě daruji!“ Nyní jsem viděl, že řeka byla hlavní silnicí pro lidi pod vodou. Tam na dně chodí a jezdí tak dobře lidé, ale vodní, jako zde na zemi, a řeka vede zrovna až nahoru na zem. A tam jest velmi krásně a plno květin a vysoké trávy; ryby, které ve vodě plavaly, jenom se kmitaly přede mnou, zrovna tak, jako ptáci v povětří. A co tam krásného lidu, a jaký dobytek, jenž se tam na louce pase!“

„Ale proč jsi hned odtamtud odešel?“ tázal se velký Kalouš. „To bych já neučinil, když tam tak krásně!“

„Ovšem,“ usmíval se malý Kalouš; „to je ale chytře ode mne navlíknuto. Neslyšel jsi, co ti povídám: vodní panna řekla, že as míli cesty — a cestou tou myslila řeku — stojí celé stádo pro mne určené. Ale já vím jak se řeka točí, brzy sem, brzy tam; to je veliká zacházka. Aha! myslím si, to si uspořím cesty, když půjdu tudy po zemi přes pole zrovna opět k řece, tudy si přes půl míle nadejdu, a dříve stádo najdu!“

„Oh, tys šťastný člověk!“ pravil velký Kalouš, a již mu to štěstí nepřál. „Myslíš že i já tolik dobytka dostanu, když se na dno řeky spustím?“

„Jak pak ne!“ zvolal malý Kalouš. „Ale já tě nemohu v pytli až k řece nésti; tys příliš těžký! Chceš-li sám tam jíti a pak do pytle vlézti, já tě pak s radostí dolů shodím!“

„I děkuji ti!“ řekl pln radosti velký Kalouš, a již běžel co mohl k řece, a nežli mohl malý Kalouš jej okřiknouti, viděl již, jak s mostu po hlavě do vody skočil, tak že vysoko vystříkla.

„Tak daleko vedla jej lakomost!“ vzdychl si malý Kalouš; „obávám se, že žádný dobytek tam nenajde!“ A ubíral se domu, a byl spokojen s tím, co měl.