Lykofron k Fatum

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lykofron k Fatum
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie. Praha: Vilímek, 1886. s. 68–70.
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Již dohoříval svět řecký, minuly věky
mladosti nadšení mocných a vyschla tvůrčí už zřídla;
      ve sporech sofistů zručných
      již mřela krása;
utichly básníků loutny. Z posledních jeden,
Lykofron, žijící tehdá, ještě jenž skrytě ctil Músy,
      na prahu spustlé a prázdné
      svatyně bohů
na desce z mramoru skvoucí nápis ten vyryl:

„Ó Fatum! věčně jež sžíráš lidi a bohy,
pohřbivši v propasti temné rodů jich bezčetné řady,
      jež hlucho na vše jsi nářky,
      bez slitování!
Nevíme, máme-li ctít tě neb klnout;
nevíme, jakým ty řádem vládu svou nad námi třímáš,
      nezřevše, ruka zdaž tvoje
      vyrvala světy
z bezvládné chaosu tmy, jež počátku nemá.

Dřív před tvým trůnem rod stanul kvetoucí, světlý
zářících pravládců nebes, kteří též s ramene tvého
      v postavě, přístupné lidem,
      řídili vládu;
prostranství světů všech plnil duhový zástup,
jenž hrál kol na vzdušné vlně blesky vždy nesmrtelnosti,
      a zlatou Olympu zoří
      smrtelných zraku
tvůj skrýval obličej, jehož uprosit nelze.

Leč křehcí byli to bozi, lidských vad plní!
dýšíce závistí, hněvem, s radostí slouchali jeku
      přikutých na věčnosť celou
      k černému Hádu;
jen křehcí byli to bozi, slávy své chtiví,
stín ač jen prchavý panství drželi ve slabé ruce:
      změnit cos nebyli schopni
      v osudů běhu,
bez jejich vědomí hnaných kolejí věků!

A přece postavy jejich zářily světu
mladosti paprskem věčné, štěstí snem nesmrtelného,
      žijíce v celé své kráse
      člověku v srdci;
vždy dobře dlíti mu bylo v stínu jich lásky,
k nim se vždy modlitbou vracel v žádostech nezkojitelných,
      osudů žádal si změny
      v neštěstí každém,
věře, že pomohou jemu na vroucí prosby.

Leč náhle, ukrytý v stínu, vládce ty přísný
jsi mlčky připravil trudný konec jich božskému žití,
      pokojně patře, jak hynou
      bohové věční;
zřel jsi, jak svrženi letí s nebeských výšin,
smrtelným odkryvše zrakům všecku svou slabosť a bídu —
      jak zvolna zmírají, hynou
      ve hrudi lidstva,
až všecky pochoval’s klidně v bezedném prázdnu.

Tak zašly celé jich rody! Růžový Olymp
hvězd spadlých girlandou v tůň se rozsypal temnou a děsnou,
      ohnivé také již Hádu
      propasti zhasly.
Nastala chmurná jen tiš — svět osaměl šírý;
hle, všecko, všecky již srovnal záhuby povšechné zákon
      a člověk samoten s tebou,
      ó slepé Fatum!
jen zůstal, pod nohou maje nicoty bezdno!

Sám, před tvou všemocí, plnou tajemství hrozných,
zbyl jako nevolník moci kruté, již nechápal zcela,
      zíraje v záhadu věčnou
      bytnosti svojí;
na troskách snů všech a tužeb nadsvětných spatřil
v blankytu toliko stín tvůj beztvarý, obrovský, strašný,
      jenž nikdy netrestá mukou,
      odměnou nectí,
leč sám všem určuje míru nutné jich strasti.

Však přec tvé zákony chmurné věčnými nejsou,
tvůj otrok v budoucnu vstane proti tvé moci a síle,
      nicoty přelude klamný,
      slepé ty Fatum!
I srazí násilí bleskem s věčnosti štítů
tvou neúprosnou pak masku, která, v tůň padajíc s nebe,
      jasného odkryje Boha,
      jenž s láskou vezdy
výš a výš po stupních proměn vodí vše světy!“