Přeskočit na obsah

Nová řada básní/Luk Sivy

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
(přesměrováno z Luk Sivy)
Údaje o textu
Titulek: Luk Sivy
Autor: Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek: L’Arc de Civa
Zdroj: LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 5–10.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Král starý Daçaratha v svém javorovém křesle
dlel němý tři dny celé, tři dlouhé probděl noci,
bez hnutí, s okem v sloupu, ve nudy hořké moci,
          ctné skráně k hrudi skleslé.

Hubená záda kryta měl dlouhým, bílým vlasem,
šat celý pokálený, jejž drtil a rval sobě,
pak zavzdech’ zcela tiše a na své srdce obě
          tisk’ chvějící se ruce časem.

Ve stínu dlouhých sloupů, linií kolosalných,
kde svatý lotos rostl a bujel zářným květem,
řad žen a bojovníků ctil bolest jeho, s retem
          dlel němým v síních dálných.

Král starý děl tu: „Zmírám a velkým žalem hynu,
ó, zavolejte Ramu, statného syna mého!“
Vše zmlklo. Slzí ručej tvář zaplavil tu jeho,
          když děl: „Můj drahý synu!“

„Ó Lakçmana můj, povstaň! dva oře svoje vpřáhni
ku válečnému vozu, vem luk svůj, toul, všem k děsu,
jdi, projeď městy všemi i horami v střed lesů,
          v cymbálu zvuku táhni!

Rci Ramovi, ať přijde. Jej z všech já nejdřív zplodil,
on nejkrasší všech, kmene paveza mého, silný,
jej najdi, mineš-li však dráhu jeho pilný,
          líp, kdybys se nebyl zrodil!“

V ráz jinoch černooký pln obavy se zvedá
a skokem divým spěje přes dlouhé schodů řady
a s dvěma cymbalisty na vůz svůj skočí, všady
          za městem svatým hledá.

Co zatím přípřež jeho rve udidla a chvátá,
v své duši přehluboké přemítá o své metě:
„Co počnu? Kde lze najít ve široširém světě,
          kde Ramu, mého brata?

Ó, veliká jest země! Co hodin prchlo věru,
co vyhnanství jej hnalo z rodného domu střechy
a rozkazem co krutým se nerozvlnil echy
          hlas jeho v našich síní šeru!“

Tak Lakçmana snil jízdou dnem nocí v dumě teskné
a projel širá města a hory, doly, nivou,
kůň každý oheň dýchal, tou schvácen jízdou divou,
          srst jeho kouří se a leskne.

„Zda viděli jste Ramu? Dělníci tvrdých dlaní?
Vy dívky z řek a výsep, kde citrony jsou v květu?
vy, bohatýři hrdí, s hor stoupající v letu,
          vy lovci horských strání?“

„„Ne! Nad živící půdu my skláněli jsme hlavy,
ne, těla koupali jsme, je voda krasší dělá,
ne, Radjo, daňky, sajky ranila naše střela,
          jí leopard sklán žravý!““ —

Lakçmana těžce vzdychnul a dál spěl drahou svojí
a dálná projel pole, kde rýže kvete, zraje
a náhodou pak zajel až květnou stezkou v háje,
          jež bez pohnutí stojí.

„Zda viděli jste Ramu, vy zbožní poustevníci?
On střelec jistý cíle, všech statných nejstatnější!“
— „„Ne, věčný spoutal sen nám oči v důlků skrejši,
          my patřili jsme bohům v líci.““

Dál kaštanovou houští, jež ostrých trnů plna,
dál ostružinou chvátá, dál rozbitých skal tesy,
dál nedostupnou vozům se tlačí houští, lesy,
          kde svatá proudí vlna.

Tu náhle výkřik děsný a hrozný zavzní v hlucho
a ticho valné zdrtí, v němž poušť ta dlouhá dřímá,
tu mladík zachvěje se a skočí vztýčen zpříma,
          zrak otvírá, vzpne ucho.

V tom z Lanky Rakças jeden, jak medvěd černý s jekem
se mihne mezi stromy a prostovlasý skočí,
kyj velký v pěsti třímá, jím nad svou hlavou točí,
          kol úst pln pěny vztekem.

Aj, proti němu vzpíná své Rama páže bílé
a usmívá se, luk svůj když pružný natahuje,
na velkých zádech jeho jak valné mračno pluje
          houšť vlasů mu i v týle.

Má nohu na pařezu, jenž v hustou trávu halen
a druhou na zad vzpíná a silou mužnou drtí
luk chvějící se, v kterém plá jako posel smrti
          šíp s trojím hrotem, kalen.

Tu s napjaté v ráz struny šíp ostrý vzduchem sviští,
blesk rychlej’ neprolétá a jistěj’ mračen stáda
a Rakças tvrdou půdu rve, života co vláda
          mu prchá v krve tratolišti.

„Ó, synu Daçarathy, brahminům jméno známo;
ty, který krev máš čistou a tělem svítíš celý,
buď zdráv!“ Lakçmana praví, ty krotiteli smělý
          všech mrzkých kmenů, Ramo!

Buď, starší bratře, zdraven! Kdo vyrovná se tobě?
Ty hvozdů asketických, ó čistiteli svatý!
Král Daçaratha léty již stížen vzdychá, jatý
          na stolci králů v mdlobě.

Má slzy stále v očích a nespí, nejí, střebe
jej bolest, smrti bledost skráň ušlechtilou skrývá,
on stále volá tebe, pláč hanbu jeho smývá,
          bol jeho, bratře, pomstil tebe!“ —

„„Já půjdu!““ — Rama pravil. A oba vyšli z lesů,
kde ležel černý Rakças ve vlhké rosou trávě,
na sedmiloukoťový vůz sedli, který hravě
          pod nimi skřípal v plesu.

Již za nimi jsou hvozdy. Již jedou dolinami,
přes řeky, pláně, hory, vše splývá v prachu roji,
již před Mytalou velkou u cíle cesty stojí,
          jež sterými plá pagodami.

Tu hlahol jásající se celým městem nese.
Král vitá je a praví: „Buď zdráv, ó bojovníku,
ty hlavo! Srdnatých ty hrůzo násilníků
          těch černých v jich vin děse!

Kéž ze všech tobě přáno, ó synu Daçarathy,
luk napnout, zlato ryzí, jejž dal mi Siva darem,
od bohů předurčený měj dceř mou s vděků čarem,
          kdo napne luk ten zlatý!“

— „„Já zrdtím zlatý luk ten, jak haluz, která zkvítá,
neb všech žen nejkrásnější mně Devas zaslíbili!““ —
Zbraň zlatou chytil rázem, zkad jiskra deštěm střílí,
          páž jeho napíná ji hbitá.

Luk děsně napíná se a praská s hrozným zvukem.
Lid na zem padá, chví se a vládce s hrůzou praví:
„Zlý sedmkrát a kletý Ravana jednou dravý
          kéž padne tak tvým lukem!

Mým synem buď!“ — A takto choť nesmrtelný Sity,
dík vtěleným buď bohům, již chrání ctnostných hlavy,
starého Daçarathu zas uzřel plný slávy
          i rodných domů štíty.