Loys

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Loys
Autor: Théodore de Banville
Zdroj: Moderní básníci francouzští. Praha : Jos. R. Vilímek, vyd. okolo 1893. s. 27–29.
Licence: PD old 70
Překlad: Jaroslav Vrchlický
Licence překlad: PD old 70

Můj Loys, tak tvého oka svit
mne okouzlil a zpil, že zcela
jsem na manžela zapomněla,
jenž vyjel s pohany se bít.
Že daleko, z nás každý sní,
a on tu náhle, Bůh nás spas! —
Můj krásný páže, slyš ten hlas,
rci, zda to jeho roh juž zní?

Kdys v staré básni četla jsem
o jiné Jolantě, již taky
zpil páže Hektor svými zraky,
že pohrdla svým manželem;
jak poklad střehla nadšení
i lásky ples a divý jas. —
Můj krásný páže, slyš ten hlas,
rci, zda to jeho roh juž zní?

Jolantě pánů stotisíc
na kyn sloužilo, panoš mladý
měl zlatých vlasů vodopády
a ničeho, ach neměl víc!
Svou korunu, své království
by dala za ten zlatý vlas. —
Můj krásný páže, slyš ten hlas,
rci, zda to jeho roh juž zní?

Ti milující v objetí
dny trávili ve sladkém snění,
neb ve milostných písní pění,
neb zřeli, kterak vyletí
dav ptáků v azur podzimní,
jenž něhou klenul se a třás’. —
Můj krásný páže, slyš ten hlas,
rci, zda to jeho roh juž zní?

Neb též když spolu bývali,
na světců aureoly zlaté,
na Madonny a jiné svaté
se v starých biblích dívali.
Jim Confiteor zpovědní
vždy láska lkala — co jim čas? —
Můj krásný páže, slyš ten hlas,
rci, zda to jeho roh juž zní?

Kdys večer zpitý nadšením
jich růžné rty na sobě plály
a polibky jich být se zdály
harf rajských zvučným zachvěním.
Viz, tmí se chodba, kroky v ní,
choť na prahu stál v jeden ráz —
Můj krásný páže, slyš ten hlas,
rci, zda to jeho roh juž zní?

A nám co padne za úděl?
Hoch nešťastný, ze hradu štvaný,
bez útěchy v svět šírý hnaný,
do Palestiny umřít šel.
A jeho obraz byl vždy s ní,
když v klášteře jí život zhas’. —
Můj krásný páže, slyš ten hlas,
rci, zda to jeho roh už zní?