Heinův passionál/Loď s otroky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
< Heinův passionál(přesměrováno z Loď s otroky)
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Loď s otroky
Autor: Heinrich Heine
Krátký popis: Z Básní (1853 a 1854)
Původní titulek: Das Sclavenschiff
Zdroj: HEINE, Heinrich. Passionál. Praha: Svoboda, 1949. s. 79–86.
Licence: PD old 70
Překlad: Otokar Fischer
Licence překlad: PD old 70

I[editovat]

Nájemce lodi mynheer van Koek
v své kajutě sedí a sčítá,
kolik že náklad váží tun
a jaký profit mu skýtá:

„Guma je dobrá, dobrý je pepř,
mám na tři sta pytlů a sudů,
mám sloň a mám zlato — však bohatší
tím černým svým nákladem budu.

Šest set já nakoupil černochů
za babku v Senegalu.
Jsou tuhého masa, pružných šlach,
jsou tvrdých jak z železa svalů.

Výměnou dal jsem pálenku,
korále, cvočky a hůlky:
svých osm set procent vydělám,
zbudou-li na živu z půlky.

Jen tři sta, když negrů dovezu
až v přístav Rio Janeiro,
sto dukátů za kus mi vyplatí
firma Gonzales Perriero.“

Však náhle van Koek je vyrušen
z dum, jež tak slibně se rojí
neb van der Smissen, jenž korábu
je ranhojič, před ním stojí.

Je kost a kůže a zarudle
nos bradavkami mu září —
„Nu, vodní chirurgu,“ dí van Koek,
„jak drahým mým negrům se daří?“

„Dík za optání,“ zní odpověď,
„já přišel jsem, pane, Vám říci:
dnes v noci vzrostla jich úmrtnost
měrou pobuřující.

Průměrně za den mrou jen dva,
dnes sedm pomřelo jich,
tři ženy a čtyři muži. Já škrt
je ze seznamů svojích.

Mrtvoly řádně jsem ohledal,
neb mršky! rádi by chtěli
jak nebožtíci vypadat,
by do vln být vhozeni směli.

Pak mrtvým sňal jsem okovy,
a jak se to obvykle dělá,
z rána jsem do moře potopit
rozkázal zdechlá ta těla.

Tu ihned vymrskly se z vod
žraloků celé roje,
jimž negerské maso je pochoutkou;
to takřka je strávnictvo moje.

Po čichu drží se vodních stop
už hnedle od pobřeží;
bestie větří mršinu,
pach žrádla jim po nozdrách běží.

Je podívaná to šprýmovná,
jak hejno jich po mrtvých lapá:
ten po hlavě, onen po noze,
jiný zas po hadru chňapá.

Když spolknou vše, jen se mrskají dál
kol korábu v reji a hraní
a koukají na mne, jak chtěly by říc:
„Děkujem za snídani!“

Tu vzdychne a padne mu do řeči
van Koek: „Těch novin už dosti!
Radš poraďte: jak mám zmenšiti zlé
to procento úmrtnosti?“

Dí doktor: „Mnoho těch černochů
umírá vlastní vinou:
své smrduté výdechy vdechují
a v podpalubí tak hynou.

Mnozí též steskem zmírají,
neb mají smrtelnou nudu.
Vzduchem a hudbou a tancem já
je kurýrovat budu.“

I zvolá van Koek: „Toť výborné,
můj čacký felčare lodní!
Jste moudrý jak Aristoteles,
jste Aristoteles vodní!

Předseda svazu k pěstění
haarlemských tulipánů
je náramně chytrý, však nepojal
nikdy tak chytrého plánu.

Hej hudbu, hudbu! Ať černoši
zde na palubě křepčí!
Kdo nespraví se tím hopsasa,
karabáč humor mu zlepší!“

II[editovat]

S vysoka, z modra blankytu
na tisíc hvězd se sklání,
velce se, moudře touhou stkví
jak oči krásných paní.

Zírají dolů na moře,
jež v purpurné mlze se třese.
K nim nahoru vrkání vilných vln
jak toužebná píseň se nese.

Loď s otroky, bez lan, bez plachet,
jak odstrojena je polo,
však na palubě jsou lucerny
a muzika hřímá tam v kolo.

Kormidelník hrá na housle,
kuchař na flétnu píská,
ranhojič troubí na pozoun
a plavčík do bubnu tříská.

Sta mouřenínů, mužů a žen,
výskají, točí se, třeští
jak potřeštěnci; skok a skok,
okovy do taktu vřeští.

Po půdě dupou, jak pudí je pud,
naháče přitiskla si
leckterá černá sirena —
do toho vzdychají hlasy.

Kdo zlenivěl, k plesu se pohání,
slast vzrůstá, pod ranou víříc.
Ten nejlepší maître de plaisir,
to se svým bičem je biřic.

A tydlity, tydlity, tam, tam, tam,
tím řevem jsou lákány z tůně
potvorně blbé obludy,
jež chrněly v mořském kdes lůně.

Teď na sta a na sta vyplouvá
ospalých žraloků žravě;
na koráb vzhůru okouní
a nemohou srovnat to v hlavě,

vždyť ještě k snídani hodina
tu není; rozevrou chřtány
a zívnou; řadou tesáků
jsou čelisti vykládány.

A tydlity, tydli, tam, tam, tam,
jde dál to v tanci a honu.
Žraloci, hladem bez sebe,
se koušou do ohonů;

myslím, že hudbu nemají
přespříliš v lásce — ti hlupci.
Kdo nemá rád hudbu, je bestie,
dí Shakespeare v Benátském kupci.

A tydlity, tydli, tam, tam, tam,
a bez konce tance a štvaní.
Spjal pod stěžněm ruce mynheer van Koek
a k modlitbě koleno sklání:

„Ó pro Krista, pane, uchovej
těch černých hříšníků žití.
Je to sic pohanský dobytek,
však rač mi je uchrániti.

Rač popřát jim žití pro Krista,
jenž ráčil za nás je dáti!
Neb když mni jich nezbude na tři sta,
můj obchod, můj obchod se zhatí.“