Zvířátka a petrovští/Lidka

Zvířátka a petrovští
Lada	Lidka	Osudové kolo

Údaje o textu
Titulek:	Lidka
Autor:	Václav Tille (jako Václav Říha)
Zdroj:	ŘÍHA, Václav. Zvířátka a petrovští. 7. vyd. Praha : Albatros, 1977. s. 154–158. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

V jednom velkém městě žil bohatý kupec. Měl tři dcery. Ty dvě starší byly pyšné, krásně se strojily, v kočáře jezdily, na plesy chodily, ženichy vyhlížely. Ale Lidka, ta nejmladší, nechtěla na otci nic, celý čas jen mu pomáhala, v obchodě pracovala.

Jednou musil odjet daleko na cesty, za obchodem. Než odjel, ptal se svých dcer, co jim má přivézt. Ty dvě starší najmenovaly hrůza věcí, šatů, krajek, drahých prstenů. Lidka se jen otci o jeho věci starala, nic nemluvila. Otec jim všechno slíbil, ale když už sedal do vozu, řekl Lidce:

„A co ty, Lidko, nepřeješ si nic, co bych ti měl přivézt?“

„Ach tatíčku, co bych si přála, vždyť mám všeho dost — ledaže mi žlutou růži utrhnete, když si na mne cestou vzpomenete.“

Otec jí to slíbil, odjel. Sestry se Lidce smály, že může mít dost žlutých růží v městě; na otce už nevzpomněly, jen se po procházkách vozily, po zábavách tančily, peníze hrstmi utrácely.

Otci se vedlo na cestě špatně: zboží neodbyl, peněz nenabyl, ale přece dcerám nezapomněl nakoupit darů; pak se dal na zpáteční cestu.

Jede, jede vysokými horami, hlubokými lesy, myslí, jak se daří jeho dcerám, jak těžko se jim bude žít, když peněz neveze — tu vidí mezi černými lesy krásný zámek, kolem zámku krásnou zahradu, na zlaté mříži té zahrady visí hrozny žlutých růží. Vzpomněl si, co si jeho Lidka přála, že docela zapomněl na žlutou růži.

Tak když jel kolem té mříže, vyklonil se z vozu, utrhl si žlutou růži. Jen však růži utrhl, koně se vzepjali. Před vozem stál strašný medvěd se zlatou korunkou na hlavě, zařval lidským hlasem: „Proč trháš moje růže?“

Kupec se medvěda ulekl, prosil o milost; vypověděl mu, jak ho jeho nejmladší dceruška prosila, aby jí přivezl žlutou růži.

Medvěd povídá: „Vezmi si růži, ale tady složíš slavný slib, že tvoje dcera přijede do týdne sem ke mně, v mém zámku přebývat — sic živ nevyvázneš.“

Kupec strachy div neumřel; slavně medvědovi slíbil, že mu do týdne vypraví svou nejmladší dceru, a medvěd jej propustil.

Když kupec přijel domů, nikdo mu nešel naproti: Lidka seděla v koutku, plakala a sestry se zlobily, křičely na ni, proč jim nechce dát peníze. Ale peněz nebylo; sestry všechno promarnily, věřitelé obchod zabavili.

Otec viděl, že je nešťastný, že budou žít v chudobě. Lidka jej těšila, ale neutěšila. Bál se, co se s ní stane, až týden mine. Po týdnu přijel před dům krásný kočár, jen svítil zlatem, na kozlíku premovaný kočí, vzadu dva lokajové. Sestry vyběhly, divily se, jaký princ jim posílá svůj vůz, ale otec viděl, už jinak není, zavolal Lidku a povídal:

„Dceruško moje drahá, zle jsem pořídil, že jsem pro tebe žlutou růži utrhl. Medvědu jsem tě za to zaslíbil, své slovo dal, že k němu pojedeš, na jeho zámku pobývat budeš.“

Lidka jej poslouchala a pravila: „Tatínku, když jste dal své slovo, já je rušit nebudu.“

Hned se nachystala, otci poděkovala za lásku, rozloučila se se sestrami a sedla do kočáru. Sestry jí kočár záviděly, ale smály se: prý medvědí nevěsta jede, za jakého ženicha prý se vdala. Otec se s ní těžko loučil; litoval, že ji vydal dravému zvířeti napospas.

Ale když odjela, našel doma na stole hromadu zlatých peněz; už bylo po bídě, zas bylo všeho dost, sestry na Lidku ani nevzpomněly, jen na nové radovánky myslily.

Lidka jela v kočáře dlouho širými lesy, až dojela k tomu zámku se zlatou mříží. Medvěd už na ni čekal, uctivě ji přivítal, všude ji prováděl. Celý zámek skvěl se takovou krásou, o jaké se Lidce ani nesnilo, ale nikde nebylo živé duše, i ten vůz s kočím a lokaji se kamsi ztratil. Medvěd ji dovedl do jizby, kde byla nachystána hostina, prosil ji, aby jedla, pila, ničeho se nebála.

„Paní moje, celý zámek je tvůj, všecko se splní, co si pomyslíš. Celý čas mě neuvidíš, jen v poledne po jídle přijdu, položím hlavu na tvůj klín, hodinku si odpočinout.“

Potom medvěd odešel; nechal Lidku na zámku samotnou. Lidka se už medvěda nebála, pobíhala zámkem, procházela se parkem, přes den vyšívala, v noci pod nebesy o domově snívala. Krásně bylo na zámku, ale po čase jí bylo teskno. Medvěd přicházel denně, kladl jí hlavu do klína, ale viděl, cosi ji trápí. Ptal se:

„Paní moje, po čem se ti stýská?“

„Ach milý medvídku,“ řekla Lidka a hladila ho po srstí na hlavě, „ráda bych zas uviděla náš starý dům, jen abych věděla, jak se daří tatínkovi.“

Tak ji medvěd propustil, aby na tři dny odjela domů, ale déle aby se nezdržela, „sic budou navěky nešťastni“.

Lidka medvědovi poděkovala a zas se objevil kočár s kočím, s lokaji a odvezli ji domů, do města.

Otec už ji oplakával za mrtvou; když ji uviděl, velice se potěšil, ale sestry jí to bohatství záviděly. Přivezla jim krásné dary, vyprávěla o zámku se zlatou mříží a že do tří dnů musí zas být zpět. Jak to sestry uslyšely, hned ji přemlouvaly, aby se zdržela, smály se, že musí poslouchat takové škaredé zvíře, a otec také nechtěl, bál se, aby jí ten netvor neublížil. Pomyslil si, už dané slovo splnil a že jí se netřeba vracet.

Když na třetí den přijel kočár, neřekli Lidce nic a poslali kočár zpátky vyřídit, že se paní do zámku nevrátí.

Lidka čekala, čekala, když vůz nejel, poznala, cosi se stalo. Bylo jí líto medvěda, býval k ní tak hodný a uctivý. Svázala si potravu do uzlíčku, vyšla z domu, spěchala do toho zámku se zlatou mříží dostát medvědovi v slovu.

Šla dlouho a dlouho, až ani nohy necítila, ale neustávala, až došla k tomu zámku v lesích. Přijde do zámku, volá, hledá, medvěd nikde.

Až v té jizbě, kde spávala, našla to zvíře na zemi natažené, neživé. Bylo jí ho líto, klekla si k němu, hladila je po hlavě a pravila:

„Můj milý medvídku, proč já nešťastná jsem tebe opustila, tvou smrt zavinila?“ a políbila jej po hlavě do husté srsti.

Sotva medvěda políbila, zámek se zatřásl, až strachem omdlela. Když se probudila, stojí u ní krásný princ, usmívá se a praví:

„Pojď, má milá, královnou být, svůj lid pozdravit.“

Vyšli ze zámku, všude plno lidu, služebných, místo pustých lesů vesnice, města, jen se to kolem životem hemžilo. Tak se potom slavila slavná svatba, otec i sestry byli pozváni, zůstávali tam u nich na zámku do smrti.