Básnické spisy (Kalina)/Lichvář

Básnické spisy (Kalina)
Zazděná panna	Lichvář	Jeník

Údaje o textu
Titulek:	Lichvář
Autor:	Josef Jaroslav Kalina
Zdroj:	KALINA, Josef Jaroslav. Básnické spisy. Praha : I. L. Kober, 1874. s. 83–86. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Takť jest každý, kdož sobě shromažďuje
a není v bohu bohatý.

Lukáš XII., 21.

Poslyšte, lidé, pověst v upřímné prostotě:
Nedávno prý se stalo ve vesnici Lhotě;
Ač je podivno sluchu, však žádný klam není,
A kdo bezelstně váží, poslouží k spasení. —
Lichvář tam žil jakýsi, v své mistr ve práci,
Boháč a přece chudší než všickni žebráci.
Ni boha ni bližního svého nemiloval,
Ba i samému sobě radosti zbraňoval.
Jen zisk — to jeho zákon, bůh — zrádný Mamon byl,
Té modle se dnem nocí bez oddechu kořil.
Jí mysl svou i žádost srdce obětuje
A čím víc má, tím více ještě požaduje.
Ku prospěšenství obce, vlasti drahé vzniku,
Na chrám boží, na ústav neváží trojníku.
Žebrák se již ostýchá vjít pod jeho střechu,
Neb hůř než on naříká, odepře útěchu.
Cit lidský v tomto srdci pustém se nehostí,
V němžto lakota hnízdí s zlou necitelností.
Ač často blízký bývá mnohé vábné krásce,
Surové srdce nevzdá všeblažící lásce.
Bez ženy život skrblý víc jemu lahodí,
Sám se svým tovaryšem řemeslo provodí.
Co zdědil a co zdělal, trudě se dnem nocí
Ve svátek co v den všední, v dukáty obrací.
Ale konec přec béře jednou každá správa,
A odplata při konci žití očekává.
Skrblík cítí, an vášně žár jeho tuk strávil,
Neví, jak by trapného tušení se zbavil:
Osudný se okázal ondy domácí had,
A v noci zvěstovaltě kulich nešťastný pád;
Žalostně zvony znějí, jak kdy zvoní hrany;
Ondy zprovázely ho domů dva havrany,
Bohopustou tu hlavu vždy obletujíce,
Jak by mu klobat chtěli oči a spást líce.
Patrně on předzvídá, že se blíží Holá; —
By rakev udělal mu, truhláře zavolá.
Rubáš také z režného plátna ušit si dá,
Dluhy skrz tovaryše vše vyupomíná;
A kdy vše pohotové, do rakve uléhá,
Aby se mu nestesklo, pod hlavu měšec dá.
Než úzkáť truhla — těsné zdě domku smutného:
Nepomnělť stavět vezde si bytu věčného.
Již v rakvi leže, čeká smrti navštívení,
Nekojíť srdce strastné církve utěšení,
Aniž proň pláče kolo rodiny toužící,
Ni věrných sbor za bídnou duši se modlící.
Leží, leží — než pálí ho pod hlavou zlato,
Necháli ho tu, strachtě, by nebylo vzato.
Vyndav je zpod podušky, počítá k posledu
Dukáty své a dí tak, blažen v jich pohledu:
„O rozmilé mé zlato, jedinký příteli!
Jakž bych tě měl opustit? v tobě jsem žil celý.
Tebeť jen snažnou péčí jsem vždycky pěstoval,
Tobě jsem všecku radost i sen obětoval.
Tvůj lesk co záře slunce dá očím útěchu,
Tvůj zvuk, ach, rozkoš rajskou mému činí slechu!
O mé drahé žluťáčky, slaďounké jako med,
Vás miluju smrtelně, hned bych vás všecky sněd!“
A v lakotě pekelné hřtán zívá horoucí,
Hrst po hrsti polyká stravu neživoucí.
A když takto ohavnou chuť zlata ukojil
A v těle svém bezpečnou skrýš jemu ustrojil,
Ulehne zase v rakvi v spokojném zlíbení
A hnáty své vyzáblé roztáhna, zcepení.
Tak oděný rubášem leží již umrlec
A křečnatou pravicí prázdný drží měšec,
V sinavé tváře vráskách je Mamon zarytý,
Jenž úšklebem šeredným skrabil mu tvář i rty.
Tak tovaryš jej shledal, bratr kratochvíle,
Jenž utratí co získá, hry přítel a spíle.
Ten pánovi chtě úctu prokázat poslední,
Zve ku pohřbu hlučnému vše druhy sousední,
Ti hojně se tu sejdou, kdež nic nechybuje,
Tovaryš staroslavným zvykem vše častuje.
Zapíjejí tu dušku, do sytá hodují,
Neslýchaným hasáním svůj ples ukončují.
Při muzice a zpěvu a znění všech zvonů
Ku hřbitovu jde průvod u zvědavém shonu,
Modlitby konají se, koná služba boží,
Až i konečně v kryptě nebožtíka složí.
Lid se rozejde, jenom zůstane tovaryš,
Věren jsa mistru svému k rakvi přiklekne blíž,
Modlí se, vyndav láhev k posile z kapsy ven,
Až v outrapě pobožné zmořen jsa, padne v sen.
Spí — až o půlnoc lomoz jej probudí divý,
Zrak mu roztrhne úžas, ký to zjev strašlivý!
Při slabém lampy kmitu, ejhle! prázdná rakev —
A dva běsi, soptící plamennou tlamou hněv,
Ti zde po kryptě děsně skrblíka prohoní,
An co stačí utíká, až pot s čela roní;
Ale, ach, rubáš dlouhý plete se mu v nohy,
Klopýtne — tu dopadne ho ďas kozlorohý.
Nadarmo dělá kříže, „chval každý duch“ volá,
V zmar růžencem se hájí — ďasům neodolá;
Neb neprospěje kříž tu na prsou a čele,
Kde srdce pevnou věrou nevře k bohu celé.
Za jednu nohu každý lichváře běs chopí,
A jím zatřásajíce, pitvorně se sopí;
Střemhlav on vise, chroptí ve mdlobách mrákotných,
Až vychrlí dukáty všechny z úst lakotných.
Tovaryš zří to — úžas opilství zapudil,
Sám do hrobu by rád se od hrůzy pekla skryl.
Než běsové volají naň: „Hej, milý brachu!
Buď dobré mysli, neměj ty žádného strachu!
Medle přistup jen blíže, — ej totě mistr tvůj!
Na, vem si ty dukáty — jen měšec naším sluj!“
Skrblíka javše, prudko stropem pryč odletí,
Nechavše puch po sobě a zlaté to smetí;
To svět měj; neboť v pekel výhni se zvařilo,
By úroků přehojných ďáblu vytěžilo.

Ta píseň je dělána lidem k osvědčení,
By v lásce s bližním, s obcí sdíleli své jmění,
By činili skrblíci pokání, pokud čas,
Sic je, jako lichváře, zanese v peklo ďas. —