Nová řada básní/Lianová fontana

Nová řada básní
Poslední vidění	Lianová fontana	Ekhidna

Údaje o textu
Titulek:	Lianová fontana
Autor:	Charles Marie René Leconte de Lisle
Původní titulek:	La Fontaine aux lianes
Zdroj:	LECONTE DE LISLE, Ch. M. R.: Nová řada básní. Praha: J. Otto, 1901. s. 95–99. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Jaroslav Vrchlický
Licence překlad:	PD old 70

Jak moře peřeje se vlní ku pobřeží,
tak vůně plné, hnizd, vy lesy hrnete
do vzduchu zářného své listné vlny svěží,
vy věčně staré jste a věčně mládnete!

Čas vždy vás ušetřil, králové věčně zmládlí,
i vaše temena, kam han šperk se vplet’,
a noha nezdeptá váš lupen neuvadlý,
vy zříte člověka, jít kol, se měnit svět.

Vy s výše skláníte ve svahy, úžlabinu
své těžké haluze, jež spálil blesků žeh,
jak sladký spočinek jest vašich božských stínů
při vánků povzdechů, při písní zdrojů všech.

Pod sluncem poledním se vaše míza chvěje,
vy v jeho purpuru bezhlasně zříte v dol,
až příjde tichá noc, jež sny a rosu leje
a duše stíšené v niž pějí s lesy kol.

Přes zeleň vlnivou modrého svého pásu,
skad tryskly vaše pně jak rázem jediným,
až v nebe samoty vy lnete k sněhu jasu,
jenž štíty bez skvrny rubášem halí svým.

Ó rodné lesy mé, já bloudil vaším krytem,
po svahu černých hor purpurnou patou den
se vznášel, moře šum se vzbouzel jeho třpytem
a z oka žijících již prchal sladký sen.

Na kraji starých hnizd pták rozkládal své křídlo,
co zoru zpěvem svým zas jiný zdravil pták,
jak růží chomáči proudící třáslo zřídlo!
jak z lesů větrů smích zněl hlasně do oblak!

Jak z kmenů vydutých kol včely vylétaly
a rojem ve slunci se bleskly v spiralu,
a z křehkých korunek jak poklad pelu daly
jim zářné květiny i krůpěj křištálů!

Do rosy jiskřivé zářící nebe sjelo
v ní v dálce třpytil se modravý hory pruh,
jak jemné kadidlo sta vůní z travin spělo
vstříc svaté přírodě, k níž hovořil můj duch.

A v lesů hlubině se v páry denně kryla
tůň vody v dřímotě, sebou se nehnula,
a zelených třtin změť jak stráží by jí byla,
ve němé skupině se k vlnám sehnula.

Veliké lekníny, jak archipely bílé
se spletí lián kol bloudily po vlnách,
a druhý nebes pruh v nich zářil k nim se chýle,
kde ptactvo plavalo mu v modrých hlubinách.

Ó, lesů svěžesti! Ó, čistoto ty prvá!
Ó, větry, hladící to listí pějící!
Ó, zdroji blažený, nad nímž zář světla trvá!
Nad vrchy zeleně, edene zářící!

Vám pozdrav míru zde, vy zvuky s všemi echy,
jež s nebe splýváte a strmých haluzí!
Ó, srdce asyle, kde zapomněn trud s vzdechy,
až ke dnu stoupilo zlo našich illusí!

Pod hustým dómem tím pralesu hlubokého
v jezera zátoce, kde zabíhala v les,
spal mrtvý v rubáši vln, z písku mokravého
kde ležel, povznášel své oči do nebes.

On tady nedřímal jak tichá Ofelie
a neusmíval se, hruď pážemi on kryl,
byl jedním z mrtvých těch, jež zapomnění skryje,
bled, smutný, zdálo se, že na dně zdroje snil.

Skráň s hrdým výrazem ležela na kameni
a ve záhybu vln, jichž příval pískem spěl,
ty řek bys z očí že proud slzí se mu pění
a ňadry chvílemi že srdce tluk se chvěl.

Pochmurný nepokoj po retech jakby těkal,
bez hnutí, pozorně on zdál se naslouchat,
na bludný lidský krok jak v tiši té by čekal,
jenž z jeho asylu by chtěl jej ven zas hnát.

Ó mladý člověče, za lůžko azurové
jenž zvolil’s tuto tůň v mlčících peřejích!
Kdo zná ten hořký mok, jenž v muce stále nové
z věčného kalichu pil’s v marných nadějích?

Jakými bouřemi tvá mladost ohrožena
klid smrti hledajíc se doplížila sem?
Tvá duše v oddechu nebyla utišena,
hlod těžkých výčitek ti zůstal nad čelem.

Proč hořký smutek ten až k hrobu, snové černí?
Zda puklo srdce tvé, že příliš miloval’s?
Ta bílá illuse i naděj efemerní
když k nebi prchaly, zda aspoň klid z nich vzal’s?

U moří jezerných ty’s břehů nebyl zrozen
a božský palmovník tvé mládí nestínil,
pod sluncem lakotným snů prvních nezrál hrozen,
tvůj květ nedospěl v plod, o kterém ty jsi snil.

V tu chvíli hrudi tvé kdy odňat žití plamen,
ó mladý člověče, jenž sem jsi přišel spat,
ty božským přeludem byl honěn jsi a mámen
a nebe pochmurné zřel’s ve svých očích plát.

Tvá duše jestli zde svůj řetěz nezdrtila
a čistý tento zdroj tvých slzí nesmyl sled,
když k hvězdě nejbližší ti cesta těžkou byla,
zde zůstaň, vypij k dnu svůj život plný běd!

Pak bledý cizinče, kéž ve tvém vlhkém hrobě,
prost zla, jež vytrpěl’s a jemně zastíněn,
kéž aspoň macechou příroda není tobě,
jí v klínu odpočiň si tich a zkonejšen!

Tak snil jsem. Lesy kol v svém tichu plném vůně
svůj koncert rozhrály, jejž nelze zastavit
a nevyslechly mne, lhostejný hvozd i tůně
a nevědouce, že zde trpět dlužno, mřít.

Ta jasná fontana v lesku své první slávy
vždy obrážela dál plam nebes horoucí,
přes čelo mrtvého vzdech nepřeletěl lkavý,
vln čistých nezvlnil spád hravě plynoucí.

Nad sněhem leknínů pták rozložil svá křídla,
zobáčkem růžovým z bassinu toho pil,
kryt zlata jiskrami na kraji toho zřídla
své peří osušil, na mrtvé nemyslil.

Neb lidským bolestem vždy příroda se směje
svou vlastní velikost vždy pozorujíc jen,
své síly největší všem klidně v žíly leje
a nechá pro sebe svůj klid i jas i sen!