Lest

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Lest
Autor: Guy de Maupassant
Původní titulek: Une ruse
Zdroj: MAUPASSANT, Guy de. Vybrané povídky. Praha : Jaroslav Pospíšil, 1892. s. 40–48.Dostupné online.
Licence: PD old 70
Překlad: Pavel Projsa
Licence překlad: PD old 70

Důvěrně hovořili spolu při krbu starý lékař a mladá nemocná. Byla jen lehce churava oněmi ženskými neduhy, jimiž časem stonávají hezké dámy: trocha chudokrevnosti, něco nervosy a špetka mdloby — oné mdloby, již pociťují mnohdy novomanželé koncem prvého měsíce po svatbě, vzali-li se z lásky.

Spočívala na pohovce a volně rozmlouvala: „Ne, doktore, nepochopím nikdy, že může klamati žena svého manžela. Připouštím, že nemusí ho milovati a slibům a přísahám svým přikládati valného významu. Ale jak odvážiti se a oddati se láskou muži jinému? Jak skrýti podobného cos veškerým zrakům? Jak milovati možná ve lži a ve zradě?“

Lékař se usmál.

― Pokud toho se týče, milostpaní, nic snazšího! Ujišťuji vás, že uvažovati nebude žena o takovýchto malichernostech, zmocní-li se jí touha po milostném poklesku. Ba co více, jsem přesvědčen, že k pravé lásce dospívá žena až po průpravě všemi obtížemi a trampotami manželství, jež podle proslulého kteréhos muže jest toliko výměnou nedůtklivostí ve dne a nepohodlí v noci. Nic přirozenějšího. Náruživě milovati dovede žena teprve, když je provdána. Kdybych porovnati ji mohl s domem, řekl bych, že obyvatelná jest teprve když manžel důkladně vysuší omítku. Co do přetvářky, v té vyznají se ženy s dostatek bez výjimky. Nejprostší v ohledu tom hodny jsou nejvíce podivu a důmyslně pomáhají si z nejtěžší nesnáze.

Zdálo se, že mladá žena chová pochybnosti.

― Ne, doktore, z pravidla teprve po hotové události bývá známo, co podniknouti se mělo v nebezpečných okolnostech a ženy zajisté náchylnější jsou mužů, pozbýti rozvahy a ztratiti hlavu.

Lékař záporně mávl rukou.

― Po hotové události, pravíte? My mužové arciť míváme vnuknutí až po hotové události, ale vy!… Slyšte, povím vám malou historku, která přihodila se jedné z mých klientek, jíž bez zpovědi, jak říká se, býval bych podal nejsvětější svátost.

Událost sběhla se v jistém venkovském městě.

Jednoho večera, když tvrdě usnul jsem hlubokým oním spánkem, z něhož tak nesnadné probuzení, zdálo se mi v matném jakémsi snu, že městské zvony hlaholí na poplach.

Nenadále jsem procitl. Byl to vlastní můj zvonek z ulice, jenž zoufale klinkal. Jelikož nepozoroval jsem, že by sluha můj byl se pohnul, sám zatáhl jsem šňůru visící nad mým lůžkem. Brzy zaduněly domovní dvéře a tichem zamlklého domu ozvaly se kroky, načež objevil se Jan s dopisem v ruce, ve kterém stálo: „Paní Lelievrová snažně prosí pana doktora Siméona, aby bez meškání ráčil ji navštívit.“

Několik vteřin jsem přemítal a myslil jsem: nervový záchvat či hysterická křeč, hlouposti, jsem příliš ospalý. A odpověděl jsem: „Doktor Siméon poněkud jest nemocen a prosí paní Lelievrovou, aby prominula a neobtěžovala si poslati pro kollegu jeho, pana doktora Bonneta.“

Zalepil jsem lístek do obálky a opět jsem usnul.

Asi půl hodiny po té zvonek z ulice ozval se znova a Jan přikvapil s vyřízením: „Někdo, muž nějaký nebo žena… nevím určitě, neboť příchozí až po nos jest zakuklen… neprodleně mluviti chce s panem doktorem a praví, že jedná se o život dvou osob.“

Vzchopil jsem se. „Ať vstoupí!“ A sedě v posteli, očekával jsem návštěvu.

Ve dveřích objevil se černý jakýs přízrak a jakmile Jan se vzdálil, vymkl se ze svého zakuklení. Byla to paní Berta Lelièvrová, mladičká dáma, vdaná sotva tři leta za bohatého městského obchodníka, o němž mělo se za to, že oženil se s nejhezčí dívkou z celého kraje.

Strašlivě byla bleda, líc její měla výraz zmateného zděšení a ruce se jí třásly; dvakráte pokusila se promluviti, aniž zvuk jaký vyšel z jejích úst, až konečně přerývaně ze sebe vypravila:

„Rychle… rychle… doktore… pojďte… můj… můj… milenec… zemřel v mém pokoji…“

Rozčilením se zajikla, těžce oddychla a pokračovala: „Manžel můj… vrátí se brzy z klubu!“

Rovnýma nohama, nedbaje, že jsem v košili, vyskočil jsem z lůžka a oblekl se v několika vteřinách. Pak jsem se tázal. „Vy sama byla jste zde prve?“ Stála přímo jak socha zkamenělá úzkostí a zakoktala: „Ne… moje služka… ona ví…“ Zamlčela se a doložila: „Já… zůstala jsem… u něho…“ V zápětí vydral se jí přes rty úpělivý bolestný výkřik, jenž zanikl v křečovitém chroptu, načež propukla na dvě či tři minuty v usedavý pláč. Po té slzy její náhle ustaly a vyschly, jako by zřídlo jejich spráhlo vnitřním výžehem a stišivši se až k chladnému klidu, pravila: „Nuž, pojďme… rychle!“

Byl jsem hotov a zvolal jsem: „K ďasu, nedal jsem zapřáhnouti do svého kočáru!“ Odpověděla: „Mám zde kočár… jeho kočár… který na něj čekal…“ Až k čelu zahalila se šálem a odešli jsme.

Když po boku mém octla se v temném povoze, prudce uchopila mě za ruku, stiskla ji jemnými svými prstíky a šeptala chvějícím se hlasem, linoucím se z hlubin zervaného srdce: „Oh, kdybyste věděl, kdybyste věděl, jak trpím! Milovala jsem ho, milovala jsem ho vášnivě, téměř šíleně, od šesti měsíců…“

Tázal jsem se: „Je někdo u vás vzhůru?“ Odpověděla: „Ne, nikdo, mimo Růženu, která ví o všem.“

Kočí stanul přede dveřmi. V domě skutečně všecko spalo. Vešli jsme bez nejmenšího hluku a tiše schody dali jsme se vzhůru, k prvému patru. Ustrašená služka, netroufajíc si zůstati u mrtvého, seděla na hořejším stupni s hořící svící vedle sebe.

Vkročil jsem do pokoje. Byl všecek zpřevrácen jako po zápase. U odestlaného přeházeného a pomačkaného lůžka byly záslony odhrnuty a svrchní peřina stažena až na koberec. Mokré ubrousky, jež přikládány byly na skráně mladého muže, ležely na zemi poblíž umývadla a sklenice. A ovzduší naplněného bylo podivným zápachem octovým, splývajícím s vůní čpavé jakés silice.

Na podlaze prostřed jizby spočíval nebožtík na znaku v celé své délce.

Přiblížil jsem se; obhledl jsem jej, dotekl se ho, otevřel mu oči, ohmatal mu ruce, načež obrátiv se k oběma ženám, jež zuby jektaly jako na mraze, pravil jsem: „Pomozte mi odnésti ho na postel!“ A zlehka složili jsme jej do peřin. Naslouchátko přiložil jsem na srdce a před ústy přidržel jsem zrcadlo. „Po všem,“ zamumlal jsem, „rychle jej ustrojme.“ Hrůzná věc k podívání!

Bral jsem jeden úd po druhém jak u obrovské loutky a vtěsnával jej do šatů, jež přinášely mi ženy. Navlékl jsem mu punčochy, spodky, vestu a posléz kabát, při čemž mnoho namáhání působilo vpraviti do rukávů paže.

Když došlo na obouvání botek, obě ženy klekly na kolena, zatím co svítil jsem jim k ruce; ježto však nohy byly poněkud naběhlé, věc byla velice nesnadná. K dovršení obtíže nikdež k nalezení nebyl zapínák a nebylo jiného, než aby použily jehlic svých z vlasů.

Jakmile strašlivé oblékání bylo u konce, přehledl jsem naše dílo a pravil jsem: „Bylo by záhodno, poněkud ho přičesati.“ Služka přinesla z toiletního stolku hřeben a kartáč; jelikož však se třásla a bezděčně trhala dlouhé a scuchané vlasy, paní Lelièvrová sama se prudce chopila hřebenu a s něžnou péčí jako by v hravé lichotnosti upravila kadeře. Rozdělila je stranou od čela k temeni a přihladila kartáčem, srovnala vousy, načež zvolna prsty nakroutila kníry, jakž nepochybně ve zvyku mívala v důvěrných chvílích lásky.

A z nenadání odhodila vše, co držela v rukou, zmocnila se nehybné hlavy svého milence a dlouze a zoufale zadívala se do mrtvé tváře, jež více na ni se neusmívala; po té se k ní schýlila, sevřela ji celou náručí a vášnivě přitiskla na ni chvějící se svoje rty. Polibky její jako přívalem rozpoutaly se na pootevřená ústa, přimknuté oči, zsinalé skráně a chladné čelo. Pak přiklonila se k uchu, jako býval by ji mohl ještě slyšeti a jako by promluviti mínila k němu slovo, jež vroucnější činí objetí, desetkrát za sebou opakovala hlasem srdcervoucím; „S bohem, drahoušku!“

V okamžiku tom bily hodiny dvanáctou.

Trhl jsem sebou: „K ďasu! Půlnoc a tedy chvíle, kdy zavírá se v klubu. Naze, milostpaní, odvahu a statečnost!“

Vzpřímila se. Rozkazoval jsem: „Přenesme jej do salonu!“ Chopili jsme se ho všickni tři a když octli jsme se na místě, posadil jsem ho na divan, načež rozžal jsem hořáky plynového svícnu.

Domovní dvéře se otevřely a těžce zapadly opět v zámek. Byl to již on. Poroučel jsem dále: „Růženo, rychle, přineste mi ubrousky, umývadlo a spořádejte pokoj!… Pospěšte si, pro Bůh! Slyšíte, že pan Lelièvre vrací se domů!“

Zaslechl jsem vzhůru vystupující a blížící se kroky a konečně ve tmě ruce hmatající po zdi. Zvolal jsem: „Tudy, můj milý! Přihodilo se nám malé neštěstí!“

Manžel překvapeně objevil se na prahu s doutníkem v ústech. Tázal se: „Co? Co se stalo? Co to znamená?“

Pokročil jsem mu v ústrety. „Můj milý, vidíte nás v krutých rozpacích. Zdržel jsem se poněkud k porozprávění s vaší chotí a se svým přítelem, jenž přivezl mě ve svém povoze. Pojednou zachvátila ho mdloba a již po dvě hodiny jest bez vědomí. Nechtěl jsem volati cizího. Pomozte mi snésti jej dolů; budu ho moci lépe ošetřiti v jeho bytu.“

Manžel užaslý, avšak bez nejmenšího podezření smekl klobouk, načež pod paží chopil se neškodného již svého soka, kdežto já zapřáhl jsem se k nohám jako kůň mezi dvojitou voj. Tak dali jsme se dolů po schodech, kudy žena svítila nám stupeň od stupně.

Když byli jsme před domovními dveřmi, vzpřímil jsem mrtvolu a jakobych ji vzbuditi chtěl, prohodil jsem, abych oklamal kočího: „Nu, milý příteli, není to nic. Daří se vám už lépe, pravda-li? Zmužilost, hleďte, trochu jen zmužilosti, trochu jen úsilí a bude po všem!“

Ježto cítil jsem, že klesá a vymyká se mně z rukou, prudce vrazil jsem doň ramenem, že překotil se ku předu a těžce dopadl do kočáru. Nato vstoupil jsem za ním.

Manžel starostlivě se mne tázal: „Domníváte se, že to něco vážného?“ Odvětil jsem: „Nikoli!“ usmívaje se a pohlédl jsem na mladou ženu. S loktem opřeným o rámě zákonného svého manžela upjatě zírala do temného vnitřku povozu. Stisknuv jim na rozloučenou ruku, dal jsem rozkaz k odjezdu. Po celou cestu klesala mrtvola na stranu.

Když přibyli jsme k jeho příbytku, oznámil jsem, že mezi jízdou pozbyl vědomí. Pomohl jsem dopraviti jej nahoru do jeho pokoje, načež konstatoval jsem smrt. Před poděšenou rodinou odehrál jsem celou novou komedii. Konečně dostal jsem se zpět do své postele, odkudž do pekel poslal jsem všecky zamilované pletky na světě. ―

Stále se usmívaje, umlknul lékař.

V rohu pohovky jsouc schoulena, tázala se mladá žena:

― Proč povídal jste mi tuto strašlivou historku?

Zdvořile se uklonil:

― Abych vám nabídl své služby k určitým příležitostem.