Leonidas v Thermopylách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Leonidas v Thermopylách
Autor: Jan Havelka
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 47–58.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bitva u Thermopyl

Bylo Řekům na prospěch veliký, že chystaná výprava Dariova mimo nadání se opozdila o několik let. Když totiž král Perský, zbrojiv neustále po tři roky, vytrhnouti chtěl již proti Hellenům do pole, povstání propuklo v Egyptě tak povážlivé, že valná čásť vojsk perských vyslána býti musila do úrodné nížiny nilské; a nežli ještě vzbouření jest udušeno, zemřel Darius roku 485. před Kristem.

Syn a nástupce jeho, Xerxes I., ovšem podniku zamýšleného se nevzdal; pokládalť za synovskou povinnosť svou vykonati na Helladě pomstu, k níž Darius se byl připravoval marně. Ale též Xerxes potíráním Egypťanů povstalých byl zdržován, tak že teprve na podzim roku 481. zbraně obrátiti mohl proti Řekům. Jako kdysi otec jeho hodlal, i Xerxes umínil si osobně říditi výpravu, oděn jsa vší nádherou a slávou královskou. Po celé ohromné říši Perské rozkazováno, by kde kdo zbraně schopný dostavili se ještě koncem roku 481. do Malé Asie, odkudž pak na jaře příštího léta vtrhnouti měly ozbrojené tlupy do Thracie; nebo Xerxes Řecko napadnouti chtěl touže cestou, kterou Mardonius sebral před 13 lety. Obávaje se však, aby se loďstvo na skalinách athojských zase nepoškodilo tak žalostně, jako se dříve stalo Mardoniovi, několika tisíci dělníků Xerxes prokopati dal nejvýchodnější cíp půlostrova Chalkidského příč na příč, tak že dobře mohly proplouti vedle sebe dva koráby veliké. Tímto průplavem bylo lze vyhnouti se nebezpečnému Athou.

Aby vojsko, komonstvo a špíže snáze a rychleji přepraveny byly na evropskou stranu, mezi Abydem a Sestem, kdež průliv ani celých dvou kilometrů není široký, přes Hellespont vystavěti kázal dva mosty, které by spočívaly na několika stech pevných lodic. Než sotva mosty byly dostaveny, bouří i vlnobitím protrženy jsou a rozmetány po moři. Xerxes tehdy dlel již v Sardách a zuřil vztekem, uslyšev, co se bylo stalo. Stavitelé, kteří mosty budovali a jimž i dále o ně bylo pečovati, ve hněvu svém postínati dal nelítostně a rovněž kázal potrestati moře způsobem až dětinským. Těžká pouta vhozena jsou totiž do hlubin hellespontských a vzdorovité vlny podle královské vůle mrskány pruty železnými. Po té zařídil Xerxes v týchž místech dva mosty nové, pevnější.

Řekům maloasijským, Foeničanům a Egypťanům jest naporučeno, by k výpravě shromáždili své koráby i lodice veškeré, a brzo poblíž Hellespontu na vlnách Aegaejského moře pyšnilo se 1207 lodí válečných a špížních korábů přes 3000.

Zatím také zástupy ozbrojenců se všech stran byly se sešly do roviny kolem Sard. Zastoupeno bylo asi 50 národů různých. Tu sbírali se Peršané a Medové železnými brněními odění a lesknoucí se ozdobami zlatými, tam Asyrští vojínové opatření přílbicemi měděnými; tu tábořili Sakové skytští ozbrojení těžkými mlaty, tam pyšní Arabové dlouhé luky majíce na bedrách. Indové oděni byli pestrým šatem bavlněným, Kaspijští drahými kožešinami a dlouhými plášti Sarmaté, kdežto s ramen bojovníkův afrických splývaly vzácné spratky lví a levhartí. Většina zástupů těch byla pěších, ostatní harcovali buď na koních buď na velbloudech. Vozů, na nichž se vezli služebníci, ženy a zavazadla, vůkol viděti bylo bez počtu. Na začátku roku 480. shromážděná síla válečná byla již tak ohromná, že se počalo nedostávati potravy, pročež Xerxes dříve, nežli bylo určeno, ku předu se hnul.

Když první oddíly vojska dorazily k mostům hellespontským, zahájil král výpravu způsobem slavnostním. Obklopen jsa vším dvořanstvem stanul na břehu vyvýšeném a víno obětoval moři ve zlaté misce, kterou pak uvrhl do pěnivých vln; po tom obrátiv se ke slunci vycházejícímu právě, modlil se, by jasně svítilo mu na dráze vítězné až do nejzazších končin evropských. A neprodleně dáno znamení ku přechodu na druhou stranu Hellespontu.

Po mostě východním přecházelo vojsko pěší, kdežto na přepravu jízdectva, velbloudů, soumarův a dobytka tažného použito jest mostu západního, který opatřen byl vysokým zábradlím, aby zvířata přecházející moře se nelekala. Druhého pak dne za ohromujícího jásotu a slávy volání Xerxes sám na nádherném voze královském přejel na evropský břeh, po čemž ještě pět dní a pět nocí bez přestání přecházeno a přejížděno po mostech obou. Zároveň také loďstvo perské, plovouc nedaleko břehů thráckých, zvolna dávalo se na západ.

V rozsáhlé nížině, která se zelená podél dolního toku thracké řeky Hebru, kázal Xerxes vojům svým zastaviti se, aby poznal pravý počet těch, jimž bylo poskytovati pokrmu. Podle povelu králova těsně sestoupilo se 10.000 mužův a kolem nich zbudována jest dřevěná ohrada. Potom zástup ten z ohrady vyšel, a na novo prostor vyprázdněný naplněn jest lidstvem, což se opakovalo sto a sedmdesátkráte. Takto napočítali lidstva na 1,700.000 duší, z nichž asi 800.000 bylo vojínů pěších, asi 80.000 jezdcův a ostatek průvodčích.

Když přehledl Xerxes ještě také loďstvo přečetné, které nedaleko břehů bylo se zakotvilo, stanul rozradován všecek, že mu osudem popřáno veleti této neodolatelné moci válečné, jíž rovné dotud nebylo na světě. Pyšně obrátil se král k jednomu ze svých dvořanů, jemuž jméno bylo Demaratus. Demaratus byl rodem Řek a býval kdysi Spartánským králem, než jej pikle druhého krále, Kleomena, vypudily z řecké otčiny. U dvora perského dostalo se mu přijetí čestného, a rada jeho tam mívala velikou váhu.

„Nuže, Demarate, popatři na ty zástupy nesčíslné,“ promluvil k němu Xerxes, „zdaž jediný jen Řek bude tak pošetilým, aby pravice pozdvihl k obraně?“

Demaratus neodpovídal, a opět tázal se král taktéž.

„Rci dříve, přemocný pane a králi,“ dí na to Spartán, „smím-li nic nelichotě promluviti pravdu?“

„Arci, pravdu mluv, Demarate,“ vece Xerxes, „pravdu čistou; milosť má ti potrvá i dále.“

„Nuže, věz, pane můj,“ slovo přejal Spartán, „všickni-li Řekové na odpor se ti postaví, nevím; ale Spartáni ani ohromného vojska tvého se neleknou a udatně proti němu budou bojovati, byť jich nebylo více jednoho tisíce mužů.“

Xerxes slovům těm se zasmál hlasitě. „Vždyť Řekové,“ dí pak, „jsou národ svobodný. Kdož medle mohl by je donucovati k takovému šílenství?“

„Arci jsou Hellenové volni, pane můj a králi,“ vece na to Demaratus; „ale nejsou volni ve věcech všech. Spartánům zákon káže, že musejí buď zvítěziti buď padnouti v boji, a zákonu toho zajisté poslušni budou Spartáni též nyní, bráníce se proti tobě.“

Opět se zasmál hrdý vládce Demaratovým slovům, která potřeštěnými býti mu se zdála; neboť neznal dosud ani odvahy ani chrabrosti hellenské.

Na rozkaz jeho hrnuly se zástupy ozbrojenců dále ke hranicím macedonským. Odporu nenalézaly nikde žádného. Sám udatný král Macedonský, Alexander, dobrovolně se pokořil. Tak se bouře zkázonosná zvolna blížila již ke končinám řeckým.

Řekové zatím jak mohouce činili poslední přípravy ku své obraně. Již roku 481. před Kristem na usilování Themistokleovo svolán byl všeobecný sněm řecký na Isthmus; ale mimo zástupce Peloponnesu dostavilo se málo účastníků. Ze středního Řecka došli toliko Atheňané, Plataejští a Thespijští. Z Řecka severního nebylo v Korintě zástupce žádného. Sjezd učinil provolání ke všem Hellenům, i k sicilským, aby se chopili zbraně a nedali zahynouti vlasti a svobodě. Příštího roku puk sněm sejíti se měl na novo, aby ustanovil způsob, jakým by se spojenci Xerxovi bránili. Než ani roku 480. na sněmě isthmickěm nebylo zastoupeno více měst řeckých, a ze Sicilie došla zpráva, že Hellenové tamější zapleteni jsou právě do války s Karthaginou a ničím přispěti nemohou svým kmenovcům.

Takto bylo zjevno, že spása Řecka veškerého záleží tentokráte zvláště na peloponneském spolku, jehož hlavou byla Sparta, a na chrabrých Atheňanech. I nebylo divu, že za takových okolností i srdnatější mužové pozbývali dobré čáky, jmenovitě když nesmírné přípravy Xerxovy do podrobna byli poznali. Dokud totiž vojska perská tábořila ještě v Malé Asii, Řekové vypravili dva tajné posly k Sardám, aby vyzvěděli, jaká ve skutku jest moc Perského krále. Zvědové ti poznáni jsou a polapeni, po čemž podle zvyku válečného trestáni býti měli na hrdle. Avšak Xerxes, o věci uslyšev, nejen životy jim daroval, nýbrž po všem táboře perském prováděti je kázal, aby vrátíce se domů krajanům svým mohli ztvrditi, že nikdy nebylo pohromadě ozbrojené síly větší. Když pak vyzvědači ti dorazili do Hellady nazpět a vypravovati se jali, co vše schystal Xerxes na uchlazení své pomsty, zmálomocněli Řekové velice.

Sami kněží delfští, kteří jindy vždy k rekovnosti města hellenská povzbuzovali pomocí věštírny Apollonovy, tentokráte pozbývali mysli. Spartánům potázavším se v Delfech o radu zvěstováno jest, aby raději upustili od marné obrany, že Sparta staroslavná vyvrácena bude z kořene, nebo král jeden Spartánský že zahyne v boji. Také Atheňanům nedostalo se věšťbv příznivé, a jenom porušením kněží Apollonových podařilo se Themistokleovi vymoci na Pythiji věšťbu znějící v ten smysl, že Atheňané zachrániti se mohou toliko za dřevěnými zdmi. Themistokles rodákům svým tato slova vykládal, řka: „Apollo bůh radí vám vzdáti se všelikého boje pozemního a spásy hledati jediné na moři, na korábech. Toť jsou ony zdi dřevěné, kterýmiž se můžeme vysvoboditi od záhuby.“

Vůbec Themistokles ani na okamžik nepozbýval ni srdnatosti ni klidné mysli. Jeho zásluhou také bylo, že sněm isthmický přes všeliké obavy a výstrahy se usnesl nedbati veliké přesily perské. Snémovníci na tom se ustanovili, že se má Xerxovi zameziti přechod do Thessalie. I vysláno tedy spojené vojsko řecké, by obsadilo úzké údolí tempské, mimo něž z Macedonie do Hellady nebylo cesty schůdné. Ale brzo se ukázalo, že marno by bylo hájiti Řecka severního; nebo zbabělí Thessalci a Epiroté po příkladě Macedonských za zády vojínů spolkových pokořili se Xerxovi, tak že posádka v Tempách týmiž Řeky nestatečnými byla ohrožena, kterým obzvláště poskytnouti měla záštity. Proto usneseno jest zanechati Temp a hájiti průsmyku thermopylského na východním úpatí hory Oety, kterýmž kromě obtížné horské stezky jediné z Thessalie vniknouti lze do střední Hellady. Těsnina thermopylská lépe ještě než tempské údolí hodila se Řekům na obranu; neboť tudy, vroubena jsouc se strany jedné příkrými skalami a mělčinou mořskou se strany druhé, vine se cesta na dvou místech tak úzká, že ani dva vozy vedle sebe nemohou přejeti. Tu nejsnáze bylo chrabrostí nahraditi, čeho se Řekům nedostávalo na počtě bojovníků, poněvadž nepřítel sebe mocnější v těsnině skalní šiků svých nijak nemohl rozvinouti, a klikaté záhyby cesty ani střelcům z luku nedovolovaly účastniti se boje z dáli.

Vrchním velitelem obhájců thermopylských učiněn jest statečný Leonidas, Spartánský král. Avšak krajané jeho, pokládajíce Thermopyly za stráž ztracenou, svěřili mu toliko 300 sestárlých těžkooděnců. Vůbec nepřivedl Leonidas z celého Peloponnesu bojovníků více než 4000 mužů. Aby z počtu tak malého Řekové nezmálomyslněli, těšil je Leonidas, že četa jeho jest toliko předním vojem moci větší, kterou Sparta do boje vyšle později. Důvěřujíce jeho slovům, přidali se k němu ještě Lokrové, Doriové, Thespijci a Fokejští. Ba i Thebáné, kteří před nedávném teprve podáním vody a prsti hlasatelům Xerxovým byli se pokořili, vzdorovati neodvážili se Leonidovi a vyslali taktéž ku Thermopylám 400 ozbrojenců. Na tyto ovšem Leonidas nespoléhal nikterak; byliť mu toliko na rukojemství, že Theby zanechavše věci řecké nic více alespoň nepodniknou na úkor vlasti.

Celkem měl Leonidas 7200 mužů po ruce. S jádrem vojska toho utábořil se v samé thermopylské těsnině; jenom 1000 občanů fokidských postavil více na západ na horském svahu, aby střehli oné stezky, která taktéž vedla přes Oetu a jíž hájitelé Thermopyl snadno mohli býti zaskočeni.

Aby se Xerxovo loďstvo nemohlo přiblížiti k průsmyku a zálivem Lamijským Leonidovi padnouti v bok, připlulo 280 válečných korábů řeckých a postavilo se poblíž severního břehu euboejského na stráž. Loďstvu tomu velel Spartán Eurybiades, ačkoliv Atheňané na jisto očekávali, že Themistokles určen bude velitelem; nebo korábův athenských bylo 180, tedy více než polovici. Avšak i v této věci osvědčila se prohlédavá moudrosť Themistokleova. Vědělť on dobře, že by hrdí Spartáni nebyli se účastnili boje, kdyby nebylo jim ponecháno bývalo velení jak na moři tak na souši; proto sám na uzdě drže ctižádosť radil spoluobčanům svým, aby činili taktéž pro spásu otčiny. A zajisté tímto odříkáním se všeliké předácké slávy Atheňané ne menší zásluhy získali si o vlasť nežli hrdinskou statečností svou. Ostatek sami Spartáni nemohli neuznávati, že hlavně Atheny skrze úsilí Themistokleovo umožnily společnou obranu Řecka, a proto při poradách válečných bedlivě dbali slov Themistokleových, který takto na oko sice stranou stál, ale v pravdě byl přece duší všeho odporu tehdejšího proti Peršanům.

Tou dobou Xerxes pronikl již do jižní Thessalie. Nikde cestou nenarazil na odpor. Překročiv skalnatý Othrys, ocitl se s vojskem svým v široké rovině, kterouž protéká řeka Sperchius, ústící při samých Thermopylách do zátoky Lamijské. Tuto zástupy asijské zastavily se ku krátkému odpočinku. Zároveň také perské loďstvo zvolna od severu přibližovalo se k Euboei a Xerxes dotud u Sperchia hodlal počkati, až by koráby jeho připluly k týmž břehům lamijským. Toť jedinou bylo příčinou zastávky krátké, nikoli však chrabrá posádka Thermopylská; nebo Xerxes ani dosti málo nevěřil ještě, že by se Řekové odvážili činiti mu odpor. Podivilť se pak nemálo, když se ho donesla zvěsť, že v průsmyku blízkém shromáždění jsou ozbrojenci. I vyslal několik vyzvědačů, by vypátrali, za jakým účelem pošetilci oni se mu staví v cestu.

Leonidas zpraven byv, že nepřítel strašný nedaleko těsniny táborem se položil, čety své náležitě rozestavil v Thermopylách. Přední hlídky obcházely v těch místech, kde průsmyk pevnou zdí a branou ode dávna byl přepažen, a právě tehdy hlouček Spartánů byl na stráži. Vedl si, jako by o blízkém nepříteli ani nevěděl. Jedni za veselého pokřiku zbraní šermovali na cvičenou, jedni tužíce údy své křepčili, kdežto ostatní odpočívajíce opodál věnce uvíjeli si kolem skrání.

Když se vyzvědači s takovou vrátili ku Xerxovi, král zavolati velel Demarata a tázal se ho, co by ony střeštilosti krajanů jeho znamenaly. „Věz, pane a králi,“ dí Demaratus, „že mužové oni přišli, by v horské těsnině této překazili dalšímu tvému pochodu. Připravujíť se bojovati s tebou; nebo jest u nich zvykem věnci zdobiti si hlavy slavnostně, kdykoliv na věc nějakou odvažují se životem nebo naproti jdou smrti jisté. Ty-li porazíš, pane mocný, pak žádný národ neosmělí se již zbraně zdvihnouti proti tobě; neníť udatnějších reků na světě.“

Xerxes ani tu ještě neuvěřil slovům Demaratovým, nýbrž vzkázal Řekům tábořícím v těsnině, aby odešli, dokud ještě čas; a když nařízení jeho neposlechnuto, vyzval Leonidu a jeho druhy, aby zbraň složili neprodleně. Než Leonidas po týchž poslech vzkázal Xerxovi, aby si sám přišel pro zbraně, kterých se mu zachtělo. Odpovědí tou hrdý vládce Perský velice jest podrážděn. Poněvadž však loďstvo jeho dotud nebylo na místě, nechtěl se pustiti do boje, nýbrž upokojiv se zase, nabídnouti dal Leonidovi hodnosť perského satrapy v pokořeném Řecku, ustoupil-li by dobrovolně z Thermopyl. Ale udatný hrdina odvětil Xerxovi, že Řekové milují vlast svou celým srdcem, a že není u nich zvykem, za bídný zisk domovinu drahou vydávati porobě.

Arci ne všickni Hellenové, jimž hájiti bylo Thermopyl, byli mysli tak neohrožené jako jejich vůdce Leonidas; mnozí s velikými obavami pohlíželi do budoucnosti. Když poprvé zvěstováno posádce, že ohromné vojsko perské překročilo již Othrys a jako nekonečný černý mrak se šíří po rovině sperchijské, mizela vojínům odvaha, a přemnozí radili, aby Leonidas odešel z Thermopyl, kterých proti nepříteli tak mocnému nikterak prý nelze ubrániti. Avšak král Spartánský nestatečnosti té odporoval vší silou. Neprodleně náčelníky čet svolal na poradu a na uváženou dával všem, kterak povinni jsou vlasti své i hellenské cti, aby vytrvali, kam je vyslala vůle národa. Slibuje, že posly rychlými z nejbližších měst přivolá posilu, Leonidas naléhal, aby se nehýbali s místa, třebas Peršanů bylo sebe více. Rada jeho posléze přijata jest svorně, a mysli pokleslé na chvíli, udatně práhly zase po rekovném boji. Když postrašený jeden Trachiďan přichvátav do táboru řeckého, vypravoval, že taková jest síla střelců perských, najednou-li všickni vystřelí šípy své, že všecko nebe jako mračny bude zatemněno, odpověděl mu žertovně Dienekes, Spartán: „Aj, toť právě pro nás dobře; bojovati budeme alespoň ve stínu.“

Čtyři dni vyhlédal Xerxes loďstvo své. Nemoha se ho dočkati, dne pátého posléze měl se k boji, který pokládal přesnadným. Naporučilť několika jen tlupám Medův, aby Řeky v Thermopylách rozestavené pochytali co možná živy a přivedli před něho. Arci poznali Medové brzo, že uložena jim byla věc nemožná.

Řekove, vedení slavným Leonidou, stáli na nejtěsnějším místě Thermopyl a oklikou cesty skalní tak byli kryti, že jenom malý počet ozbrojenců perských mohl zasáhnouti do boje. K tomu ještě veliké štíty Hellenům dobrou byly ochranou od šípů nepřátelských, kdežto jejich oštěpy dlouhé hned při prvním útoku zle řádily mezi barbary. Hrdinové řečtí protivníky své napadali jako lvi rozkacení a poráželi je silou obrovskou. Mnoho Medů již bylo na zemi padlo pobitých, mnoho pokácelo se jich po příkrém svahu v moře, mnoho jich též zajato, ktežto obhájci thermopylští neutrpěli ztrát tak říkajíc žádných. Jako skály pevné stáli Leonidas a jeho druhové a ni o píď neustupovali s místa svého.

Xerxes boji se dívaje s nedalekého pahorku, hněvivě pěsti zatínal a skřípal zuby, že Medští vedli si tak hanebně. I vyslal v seč zástup 10.000 „nesmrtelných“, samých vybraných a osvědčilých to vojínů, kteří v čas míru střehli jeho osoby. Od těch očekával na jisto, že průsmyk vyklidí náležitě; ale ani nesmrtelní nepořídili nic. Spartáni chrabří, jež Leonidas postavil proti nesmrtelným, porubali jich celé šiky, sami pozbyvše toliko několik druhů. Xerxes, patře k Thermopylám, třikráte prý starostí a hněvem s trůnu povstal a proklínal osud nešťastný. Když slunce zapadlo za oetské skály, utichl boj. Peršané toho dne ani o krok nebyli se dostali ku předu.

Vojevůdcové Xerxovi krále těšili všemožně, Řekové prý všickni již účastnili se boje a unaveni jsouce, příštího dne prý brániti se budou toliko chatrně, ktežto Peršanům možno na bojiště vyslati samé síly čerstvé, neunavené. Odtud na zejtří slibováno Xerxovi vítězství jisté. Ale ani druhého dne Peršané nezvítězili; ba, druhý den boj o Thermopyly krvavější byl dne prvního. A když noc opět seči hrozné učinila konec, Perskému vládci bylo opět hořekovati nad ztrátami ohromnými. Družina Leonidova pořád ještě se držela statečně na týchž místech jako dne předešlého.

Polekán a zarmoucen jsa nezdarem takovým, Xerxes uchýlil se do nádherného stanu svého a dlouho při kahánci vonném dumal o vrátkosti pozemského štěstí. Tu. pozdní již dobou noční oznámeno mu, že Řek jakýsi, jménem Efialtes, čeká před stanem a prosí za krátké slyšení. Vpuštěn byv zrádce tento hanebný, vykládal Xerxovi rozradovanému, že ví o postranní horské stezce přes Oetu a že ochoten jest, zavésti tudy oddíl Peršanů Leonidovi vzad, odměny-li se mu dostane neobyčejné. Xerxes ihned pozoroval, že zradou Efialtovou neočekávaně mu se otevírá brána vítězství a hojně odměniv hanebníka a naslibovav mu ještě zlaté hory, bez prodlení vedením jeho vyslal zástup 10.000 nesmrtelných, aby od západu v těsnině thermopylské zaskočili Loonidu. Zároveň pak chystal se na ráno současný útok perský se strany východní.

Noční blankyt právě rudnouti počal prvními červánky, když Fokidští, jimž stříci bylo stezky oetské, ze šelestu suchého listí a cinkání zbraně uznamenali poprvé, že vojsko nepřátelské po svahu lesnatém vystupuje nahoru. Domnívajíce se, že útok platí jim, rychle se opatřili zbraněmi a chráněni jsouce ranním šerem, vylezli na samý vrchol Oety, kteréžto místo k obraně dobře se hodilo. Avšak Peršané, v jichžto čele jakožto vůdce bral se Efialtes zrádný, nedbali Fokidských a kvapným pochodem po stráních brali se dále, aby včas dorazili do průsmyku.

Leonidas záhy z rána se dověděl, co se noci té bylo stalo. Ještě bylo dosti času, aby se útěkem spasili on i družina jeho všecka. Ale směl-liž tak učiniti? Směl-liž ustoupiti s místa důležitého a poručeného jeho ochraně, aniž poskvrnil jména královského a pozbavil se hellenské cti? Což by říkali jeho rekovní krajané, kdyby jakožto uprchlík pohaněný se vrátil do slavné Sparty? — Leonidas ani okamžik neváhal, co mu jest činiti. Věšťba delfská hlásala, že buď Sparta zhubena bude, buď král jeden ve válce padne, král z rodu Herakleova; nuže v rukou jeho bylo záhubu odvrátiti od rodného města vycezením krve své. Vždyť proto Spartáni s četou tak malou postavili jej na stráž nebezpečnou, aby smrtí svou od zkázy vysvobodil milou domovinu. I bylo jasno reku spartánskému, co konati. Dvé jenom cest bylo volných: buď zvítěziti buď umříti mužně. Zaskočen jsa od zadu, zvítěziti již nemohl, a tak nerozpakoval se hrdinský život svůj obětovati za drahou vlasť.

Avšak zároveň bylo žádoucno, aby z ostatních obhájců thermopylských co možná mnoho se zachovalo pro boje příští. Proto na kvap svolal Leonidas radu válečnou, v níž ustanoveno, že v Thermopylách vytrvati mají toliko Spartáni, co jich ještě zbývalo ze 300 mužů, jakož i patřící k tovaryšstvu jejich perioekové a heloti; rovněž zůstati tu mělo oněch 400 těžkooděnců thebských, které při sobě držel Leonidas jakožto zastavence. Ostatní však zachovati se měli vlasti ku potřebám příštím a nastoupiti na pochod zpáteční, což se stalo také neprodleně. Jenom 700 Thespijců dokonce nechtělo odejíti odtud, a vůdce jejich Demofilos slovy tklivými, neodolatelnými vyprosil na Leonidovi, že i jim dovoleno jest obětovati se za slávu společné vlasti. Tak zbylo v Thermopylách celkem asi 1200 Řekův ozbrojených, jimž nařizoval Leonidas bez meškání chystati se k boji poslednímu. Aby síly neopouštěly jich v brzké seči, chutě ještě posnídali. Leonidas prohodil jako žertem, že večeřeti budou již na onom světě.

Posnídavše bedra opásali rekové brněními a lesklými přílbicemi pokryli své hlavy, přílbice pak mimo chocholy obvyklé ozdobili věnci z čerstvého kvítí; nebo nastával jim den slavnostní. Štít na levém rameni, ostré oštěpy v levici a v pravici břitký meč, tak za jasného rána ku předu se hnali Leonidas a druhové jeho udatní, nečekajíce ani nepřátelského útoku. Tehdy pustili se dále do průsmyku, na místo prostrannější, kdež k boji připraveni stáli již zástupové perští.

Jako dva mraky bouřné, hřímající obě vojska srazila se s děsným rykem a rachotem, po čemž zuřivé počalo zápolení. Smrť hojnou měla žeň, zejména mezi asijskými barbary. Řada Peršanů za řadou kácely se pod zbraní řeckou. Již celé kupy mrtvol plnily průsmyk, mnoho jich též pohltilo moře hučící pod samou těsninou; tu útěkem strojeným Řekové jiné opět vylákali z postavení krytých; ale hned zase obrátivše se, domnělým vítězům připravili porážku strašnou.

Zase stál boj na jednom místě. První šiky perské nemohly ku předu, kdežto zadnější tlupy bičovníky neustále hnány jsou dále v před. Tak se stalo, že mnoho Persů buď vytištěno jest do moře, buď ušlapáno bídně četami následujícími. V této děsné tísni života pozbyli též dva bratři Xerxovi. Ale hrdinové řečtí, třebas počet jejich se menšil, opět a opět zdvihali svalnatá ramena a řítili se k novému útoku, ač mnoho oštěpů již bylo polámáno a meče řezbou nevídanou otupeny byly všecky.

Tu smrtelně raněn byv v prsa, klesl Leonidas rek. I rozzuřil se boj o jeho mrtvolu hrozný. Čtyřikráte Peršany nazpět zahnali bojovníci řečtí, když právě jim oznámeno, že 10.000 nesmrtelných do průsmyku vrazilo již se strany západní. Ihned přerušili Hellenové boj a utekli se za zeď a bránu, jimiž těsnina thermopylská na místě nejužším rozdělena byla ve dvé. Tam, kryti jsouce poněkud, dali se opět do boje a odráželi útok dvojnásobný; nebo Persové hrnuli se již na ně od západu i od východu. Bylo Řeků tehdy již hlouček neveliký; ale bránili se silami posledními jako lvi. Když Persové útočící přelezli konečně ochrannou zeď a doráželi pak na hrdiny odevšad, mizel počet jejich vůčihledě, až poslední z nich, unaveni jsouce již na úmor, druh po druhu poklesali pod meči perskými.

Tak opanoval Xerxes thermopylský průsmyk. Cesta do Hellady byla otevřena. Vítězství královo arci nemálo ztrpčeno bylo vědomím, že si je zjednal draze, předraze; vždyť více než 20.000 bojovníků pozbyl tuto a též dvou ratolestí vlastního rodu jasného bylo mu oplakávati. To hlavně bylo příčinou, že vyhledati kázal Leonidovu mrtvolu a zohavenu přibiti na kříž; neboť jindy udatnosť nepřátel ctívali i Persové.

Thebánští nebyli se zúčastnili boje posledního, a když se stalo rozhodnutí, odhazovali zbraň a žalostným pokřikem Xerxa prosili za milosť, které se jim také dostalo; ale zároveň každému z nich na čelo vypálen jest znak otroků královských. Takto znamenané zbabělce Xerxes propustil do jejich otčiny.

Také prý dva Spartáni z konečné bitvy zoufalé spasili se útěkem. Vrátivše se do Sparty s takovým opovržením od rodáků svých jsou přijati, že jeden z nich se oběsil, druhý pak očisty hledaje na bojištích později sešel smrtí hrdinnou. Efialtes od krále Persův odměněn jest za zrádu hojně; netěšil se však dlouho ze mzdy hanebné. Pronásledován jsa všude kletbou všeho národa těkal opovrženec s místa na místo, až zhynul konečně dýkou jednoho krajana.

Leonidas a druhové jeho padlí nadšené slaveni jsou všude, kdekolvěk se ozývala mluva řecká, slaveni jsou za všech časů potomních. Vypravování o jejich rekovnosti, o jejich lásce obětavé k vlasti od otců dědilo se na syny a vnuky, pojišťujíc rekům thermopylským slávu a památku nehynoucí.

A když pak bouře perské poodešly docela, na místě onom přeslavném, kde umřeli Leonidas a jeho družina, vděční Hellenové postavili nádherný pomník, důstojný hrdinů padlých. Umělá socha kovová, lva truchlícího zobrazující, socha rozměrů velikých vyčnívala tu na vysokém podstavci mramorovém, v jehož čele vytesána byla tato slova:

Poutníče, zvěstuj Lacedaemonským, že my tuhle
mrtvi ležíme, jakož zákony kázaly nám!