Poesie (nová řada)/Legenda první lásky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Legenda první lásky
Autor: Adam Asnyk
Zdroj: ASNYK, Adam. Poesie (nová řada). Praha: J. Otto, 1892. s. 38–43.
Licence: PD old 70
Překlad: František Kvapil
Licence překlad: PD old 70

Měl jsem ji rád, tak zdá se mi v skutku,
ó! krásná byla v šestnáctém jaru,
zrak její plál pln milostných žárů,
v ráj duši vznesla z káždého smutku!
Ký div, že v toužných očích těch v žasu
jsem srdce ztápěl v pohledu vzňatém,
že o růžích jsem sníval, jež chvatem
jí nad pletence vyběhly vlasů,
tak, rty že chtěl jsem trhat je v šeru —
měl jsem ji rád, to přisáh’ bych věru!

Měl jsem ji rád, ach! Klam již to není!
V měsíčních nocích bloudil jsem zhusta,
já každý její pohled zřel v snění
a slyšel zvuk, jejž pronesla ústa!
Když bezvědomě zřel jsem tak v hvězdy,
rtík její svit’ mi před zrakem vezdy —
až pokušení hlod jal mě dravý,
bych ve vzduch vyslal polibek žhavý.
Leč nechtěl jsem jí urazit skromné
a — že ji rád mám, dost bylo pro mne.

Toť láska byla, láska však tichá.
K ní přiznat jsem se bál i sám sobě —
jen s květy jsem se radil v té době:
„Proč je dnes smutna? Stále proč vzdychá?“
Než o tom, její srdce co skrývá,
ni lilje jsem se nechtěl ptát bílé —
a někdy v sad když přiběhla snivá,
já stál, zrak sklopiv, v rozkoši zpilé,
a klesnout chtěl jsem k nohám jí zase,
když slzičky jsem uzřel jí v řase.

Neb připouštěl jsem, žal, jenž ji skrušil,
jímž andělská líc její se chvěla,
že tryskl z duše jako stráž bdělá —
jist nejsa tím, však dobře jsem tušil.
A sám již nevím, jak se vše dělo,
že ptal jsem se jí, schýliv k ní čelo,
co že těch stesků, smutků je vinou?
A slzy proč jí po líčku plynou?
I řekla na to smutnými slovy:
— že na ples, běda, nemá šat nový!

Ač slov těch výraz jaksi zněl chladně
a mrazem srdce uštknul jak zmije,
přec její teskný zrak děl, že na dně
se v hloubi jiný smysl v něm kryje;
snad, míním, byl jsem poněkud smělý —
a drzost svou bych zlahodil v chvatu,
hned chválím úběl plesových šatů,
v nějž růží keř též halí se skvělý,
a trní slavil jsem, jež ho brání
vždy před dotěrnou zvědavců dlaní.

Však častěji též myšlénka němá
snů v lazur křídla schýlila ke mně,
a z rozmluv, hádek, příhod pak temně
jsem soudil: Má mne ráda, či nemá?
Jak Hamlet s touto otázkou v nitru
jsem dlouho chodil v májovém jitru,
a stromů šum, dech květů i nebe
mi odvětily: — Miluje tebe!
Leč než jsem takto zeptal se po sté,
zvát přiběhla mne k snídani prosté.

Snem jako růže, s průsvitnou lící
tak v slunci stála čistá, se rdící —
za démantů skvost do zlatých vlasů
střás’ jasmín jí svých krůpějí krásu,
a proudem světla zastřena celá
mne zrakem ještě sžehnouti chtěla.
Tu všecek spleten řek’ jsem jí v letu
cos o stromech, cos o vůni květů,
leč zdálo se, že řeč má ji mrzí,
díť: „Pojďte, káva vystydne brzy!“

Oj! Čtveračko! jsem k sobě prál tiše —
mne slyšet nechceš zjevně, mé zlato?
Tvůj úsměv víc však praví mi za to
i hruď tvá, jež teď bouřněji dýše.
Mne slyšet nechceš, neb víš že v oči
a v líc ti žár pak ruměncem skočí,
až s nachýlenou zjevím ti tváří,
co na mých rtech se třese a září —
v tom ona, zříc můj tklivý hled, chvatně
dí: „Vyspal jste se jistě dnes špatně!“

A tak mne často slůvko té šelmy
sráželo s cesty zručně a krátce.
V líc jsem jí zřel a zrak můj se chvěl mi,
v ret, který mlče mluví přec sladce,
a myšlénky jsem četl jí v oku…
Já cítil, srdce zdržuje bití,
že nerozloučí nás ni sto roků,
že v blankyt snů již tonem, jenž svítí —
leč k ní když vzhléd’ jsem toužně jak v nebi,
hned ptá se: „K čemu pán se tak šklebí?“

Kdys, ach! jsem záměr v šťastné měl chvíli
jí z alba vzíti lísteček bílý,
bych vše naň vypsal upřímně, vřele,
co dřív jsem říci v touze chtěl smělé.
Ihned jsem oděl v nádherné květy
tu čistou její postavu děví,
hned zvučných rýmů sypal jsem čety,
bych vtkal svou lásku v kouzelné zpěvy:
slovem — jak mladý poeta lyrik
jsem veršem napsal jí panegyrik.

Když na to přišla, chci pryč — leč v krátku
zvědavost strach můj zmohla, jež vyčká,
i rozhodnuv se čekám pln zmatku,
bych zřel, ký dojem zbarví jí líčka.
I četla vážně, s rozmyslem, zvolna,
pohnutí ukrýt nejsouc ni zdolna;
když první úžas minul, tu krásně
dí ke mně: „Vy též píšete básně?
List však teď musím vytrhnout, škoda,
jak křivě psal jste, v oči až bodá!“

Dost bolelo mne to — však se stalo —
že zlostně tak mne odbyla hbitě.
Leč mínil jsem: ký div, že to dítě
si verše moje cení tak málo,
vždyť sama báseň nejkrasší tvoří!
A před ní slok mých mlhavé lemy
jak bleskem ztály s obrazy všemi,
když zraků žhavých shlédla k nim zoří…
Já snů svých líčit neumím skrejši —
vždyť nad mé verše je spanilejší!

A stále víc ty zkoumaje všecky
symptomy, její prostý cit dětský,
jsem ptal se: zda jsem hoden já cizí
tak čisté lásky v skutku a ryzí?
Jen to jsem cítil, že bych dal v sázku
svůj celý život za její lásku,
vše opustil bych s nadšením v zraku,
s ní do nebe spěl skrz hrady mraků,
s ní v peklo jít bych nebyl snad líným,
— by nebyla jen utekla s jiným.