Léčba věrou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Léčba věrou
Autor: Dr. Lad. Haškovec
Zdroj: Kalendář Zlaté Prahy. Praha : J. Otto, 1895. s. 42–43. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Léčebný tento prostředek není nikterak prostředkem novým. Užívalo se ho od nejdávnějších dob. Čím více lékařství vymaňovalo se z područí holého empirismu, čím více přestávalo býti pouhým mastičkářstvím a řadilo se po bok ostatním vědám přírodním, s nedůvěrou tím větší pohlíželo na úspěchy tak zvaných vyléčení zázračných.

Než v poslední právě době věc se obrátila.

Nebylo možno pomíjeti mlčením pověřená fakta zázračného vyléčení a bylo třeba pohlížeti na faktum toto jako na kterýkoli jiný zjev v přírodě.

Bylo třeba je rozbírati, přihlédnouti k jeho podstatě a k jeho příčinám.

Nepopíratelnou zásluhu o rozřešení této palčivé otázky mezi lékaři a mezi obecenstvem slepě důvěřujícím má francouzská škola lékařská se zvěčnělým profesorem Charcotem v čele.

A jakým způsobem se tak stalo?

Bližším studiem případů nejrozmanitějších chorob zázračně vyléčených, které uchovaly se nám v obrazích, skulpturách i ústních podáních a jež stále máme příležitosť pozorovati, především shledalo se, že tu jde vždy o týž druh nemocných. Třeba z nemocných těch jeden stižen byl nehybností, ochrnutím nebo zkrouceninou některého údu, druhý hluchotou, slepotou anebo i ztrátou řeči, a jiný opět hlubokým, prs sžírajícím vředem, u všech vždy šlo o stejné zřídlo choroby. Zřídlo to byla choroba mozková. Mozek jest řidičem nejen veškerých našich uvědomělých pohybů, nýbrž i všech dějů, mimo naši vůli v těle se odehrávajících. Mozek řídí činnosť srdeční a proud výživné šťávy v celém těle, mozek řídí vyměšování veškerých šťáv potřebných k zažívání, mozek řídí činnosť dýchání, v mozku sídlí ústředí smyslová, zkrátka v mozku vzniká a soustřeďuje se veškeren náš život tělesný. Ale mozek jest i sídlem duše. Mozek jest sídlem veškeré naší činnosti duševní, která opět ovládá všechen život tělesný.

Onemocní-li tedy některá čásť mozku, onemocní zároveň odpovídající jí čásť těla. Onemocnění mozku může býti dvojí. Jednou jakýmkoli způsobem zničena byla na vždy některá čásť mozku a tu mluvíme o chorobě organické, jež nejčastěji má v zápětí trvalou chorobu těla, na př. ochrnutí končetiny, slepotu, ztrátu řeči atd.

Jindy nebyla porušena tkaň mozku, nýbrž jen dočasné, na příklad výživné změny stihly některou čásť mozku, která vypověděla službu, a tu mluvíme o chorobě funkcionální anebo dynamické. A taková choroba mozku může míti v zápětí tytéž nemoci jako choroba organická s tím patrným rozdílem, že spíše může se upraviti a že nemoc může docela se zhojiti.

A k takovéto chorobě mozku a tedy i nemoci vůbec může zavdati příčinu chorobná činnosť duševní, chorobná nálada.

Nuže tedy, kolik na světě tělesných nemocí způsobiti může choroba mozku, tolikéž zdánlivě tělesných nemocí v zápětí míti může choroba duše.

Neběží sice v takých případech o choroduchosť v populárním slova smyslu, neběží zde o pravé šílence, ale o nemocné, kteří nemají k nim daleko.

Představme si člověka duševně zdravého: Jednání jeho jest správné, nenápadné, rozumné, výroky jeho uspořádané, neodporující nabytým pravdám a zkušenostem. Naproti tomu šílenec v rozháraném svém jednání krok za krokem dopouští se přehmatů nejnesmyslnějších a výroky jeho spletené odporují jedny druhým a odporují i povšechně uznaným pravdám a vědomostem. Jako duševně zdravého za obyčejných poměrů nesvedeme čímkoliv k výkonům šílence, tak ani nepřimějeme tohoto, dokud na výši choroby se nachází, ke správnému jednání a posuzování. Nesčíslně naskytuje se nám v životě příležitostí k nesmyslnému výkonu a posudku.

Ale zdravý mozek nadán jest schopností, záhy a v zárodku potlačiti náběh k chorobnému výkonu neb úsudku. Schopnosti té nemá mozek chorobný v jistých formách vůbec. A tu máme před sebou pravého šílence v populárním smyslu slova.

Přechod od zdravého k šílenému není náhlý. Na přechodu nalézají se lidé, kteří se vyznamenávají zvláštní vrtkavostí, labilitou rovnováhy duševní. Lidé ti za jistých okolností mohou pozbýti rovnováhy duševní tou měrou, že snadno se dopustí nejrozmanitějších chorobných projevů.

Na příklad: rozčilení jakéhokoli druhu, jež zdravého nepřivede z rovnováhy, způsobí u takovéhoto člověka náhlé vzplanutí hotové duševní choroby. Příčinou této lability rovnováhy duševní byla buď vrozená chabosť ústrojí nervového, buď oslabení jeho následkem častých škodlivostí účinkujících na systém nervový. Do této řady lidí patří nemocní stižení tak zvanou hysterií. Hysterie stihnouti může ženu i muže Většinou ovšem stíhá ženy. Žena taková jest metlou domácnosti, neštěstím domácího krbu.

Z hysteriků rekrutují se téměř všechny případy zázračného vyléčení.

Duševní jejich chorobné vzrušení mělo v zápětí náhlý vznik choroby: ochrnutí některé končetiny, hluchotu, slepotu, ztrátu řeči a pod.

Vlivem duševním choroba tato jedině mohla býti vyléčena. Proto i děje se vyléčení takové jen za zvláštních okolností[1] a ne každému jest dáno, aby vyléčil chorobný projev hysterický. Můžeme říci, že hysterik vlastně vyléčil se sám.

Příkladů těchto máme od nepamětných dob až po dnes na sta. Každému, kdo chorobami duševními a nervovými se zabývá, případy takové se přiházejí.

Pevná důvěra nemocného v prostředek a lékaře připravovala půdu k jinému rozrušení duše, k nové duševní náladě, jež napravila, co před tím byla zavinila. V čem spočívá toto duševní rozrušení, pověděti ovšem nedovedeme právě tak, jako dosud nepodařilo se nám odkrýti tajemnou roušku naší duše.

To jest asi jeden způsob léčení věrou, způsob zcela přirozený a proto i empiricky již od nejdávnějších dob vyzkoušený.

Studiem dalším podobných nemocných shledalo se, že za zvláštních okolností lze převáděti je ze bdění do spánku, ve kterém zvláště náchylní jsou namluvené jim vykonati a v namluvené věřiti. Jest to spánek hypnotický a namluvení t. zv. suggesce.

Avšak, je-li toto nejsprávnější cesta léčebné naší snahy, o tom dosud může býti spor, a dokud celá záležitosť se nevyřídí před forem lékařským, nepatří laiku o věci rozsuzovati.

Nejen hysterikové přístupni jsou bez hypnotické suggesce léčbě věrou, ale i řada jiných nervově chorých.

Lékař má zde vděčné působení, ale jen lékař nad jiné zkušený a věci znalý. Rozpozná-li dobře při stescích nemocného, co spadá na účet skutečné choroby tělesné a co spadá na účet rozrušení duševního, jež jeví se na venek jako choroba tělesná, má-li důvěru nemocného, snadno může činiti zázrak a prokázati nemocnému platných služeb.

Avšak nejen chorobu vyvinutou třeba léčiti, již záhy zřetel rodičů musí býti obrácen k dětem. Mezi dětmi nesprávně vychovanými a živenými, vyrostlými v rozkoších a zahálce, většinou rekrutují se ti, jichž duševní rovnováha ráda kolísá a ráda se zvrtne v chorobnou.

Uzavírám a radím čtenářům, aby nepředstavovali si v tomto léčebném prostředku něco nadpřirozeného a zvláštního. A rovněž není ani zázračných lékařů, jež mezi laiky hledati nelze. Zjev Kneippův jest rovněž zjevem dočasným, jako na příklad zjev Baunscheidtův byl jen efemerním.

Tehdy pícháním Baunscheidt léčil všeliké choroby, jako dnes činí Kneipp svým zvláštním způsobem vodoléčitelským. V methodách obou těchto mužů spočívá dávno před nimi jsoucí léčebný princip, jehož zdárně jedině lékař a odborník k úlevě nemocných může užiti.

Slávy nabyl lékař jen pracnou námahou a dlouhou zkušeností. Nahodilé a ojedinělé vyléčení, jež podaří se laikovi, nezvrátí důvěru intelligentního obecenstva v lékaře, který všechen svůj život zasvětil strastiplnému, ale humannímu umění lékařskému.


  1. Kdo o předmětu tomto blíže poučiti se chce, najde v jazyku českém o tom překrásný článek od prof. J. Thomayera v „Živě“ r. 1891, v „Lumíru“ r. 1893 překlad Charcotova článku „Léčení věrou“ a též ve „Květech“ 1894 (leden a únor) od dra. Vr. Kučery článek „Duch lékem“.