Láska slepé/III

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Láska slepé
III
Autor: František Pravda
Zdroj: Kytice. Almanach. Praha: Kat. Jeřábková, 1859. s. 11–15.
Licence: PD old 70

Api je s matkou sama a táže se: „Jsem černá, že jsem slepá?“

Matka praví: „Kdo nevidí, má předce barvu jako ten, kdo vidí.“

„Jakou já mám barvu?“ vyzvídá Api.

„Nu, jakou máš mít?“ odpoví jí matka. „Jsi bílá, černá nejsi.“

To zvědavé dívce nestačí a na Roberta vyptati se nemá již dost smělosti. Doufá ale, že jí více poví sestra jeho Berta a jak mile s ní mluví soukromně, točí a točí řeč, až na svou pleť přijde.

Berta jí oznámí, že v skutku je bílá a líce má krásně červené.

„A jaká jsi ty?“ chce věděti Api. „Jaká je Rosa, jaký Robert?“

Roberta nechala naposled a silně se začervená, když ho jmenuje.

Všickni byli bílí. „Chlapci ale,“ připomenula Berta, „jsou drobet hnědší,“ a když Api neví, co to je, řekne jí: „Inu, nejsou tak bílí jako my!“

„My jsme tedy hezčí?“ myslí Api.

„To snad ne,“ směje se Berta. „Chlapcům ta jejich barya někdy sluší víc než ta naše nám.“

„Ale stejní nejsou?“ hádá Api.

Berta dí: „My také nejsme stejné.“

Api ještě nedá pokoje a praví: „Kdo je tedy hezký?“

„I jdi,“ durdí se již Berta, „ty jsi hezká, já jsem hezká, Rosa je hezká a Robert je hezký.“

„Ještě to mi řekni,“ nutí ji Api, „je také někdo ošklivý?“

„Je,“ zacpá jí Berta ústa, „jsou oškliví mužští a jsou ošklivé ženské.“

Api jí bublá skrze prsty: „Nejsme my ošklivé?“

„Jsi ošklivá, že se pořád ptáš,“ zlobí se Berta, zapleská jí rukou na rty, políbí ji v čelo a pryč uteče.

Api se hanbí, že takovou řeč vedla s Bertou, má strach, že projevila ňákou neslušnost a žádá si věděti, uhodla-li Berta její úmysl. Však je si úmyslu nějakého povědomá? Není, leda že se chce Robertovi líbiti a skoumá, nepřekáží-li tomu barva jejího obličeje. Že též zpomene na obličej jeho, stane se ze zvědavosti, jež jí vychází jako ze srdce a neznámým citem ji naplňuje.

Tak tedy je bílá, červená, je hezká! Jestli pak to Robert také vidí? Proč jí to nikdy neřekne? Věru by ji to těšilo, kdyby jí to řekl!

I řekne jí to konečně také. Jsou spolu v zahradě, Robert se dívá na květiny, Api k nim voní. Musí jí každou popsati a žádná ji tak nezajímá jako růže a lilie. Proč? Poněvadž je růže červená a lilie bílá. Robert si toho povšimne a ptá se: „Jsou ti ty barvy milé?“

„Jsou,“ vyzná Api, „jen kdybych je viděla.“

„Ovšem,“ žertuje Robert, „viděla bysi je, kdybysi je viděti mohla v zrcadle! Máš růže a lilie na tváři.“

Jak to řekl, lilie jí s tváře zmizely, ale tím více jí na ní naskákalo růžiček: byla červená a slova nemohla promluviti.

Jinoch na ni pohlíží se zalíbením, pohladí ji a praví:

„Api, ty hoříš! Snad bysi se styděla, že jsi hezká?“

Api slzíc odpoví: „Jsem ale slepá!“

„Ať,“ tvrdí Robert, „ty jsi mi předce dražší než všecky jiné panny a mám tě rád.“

Api cítí v srdci nevýslovnou blaženost a sotva dýchá. Že je hezká, řekla jí již Berta; že ji mají rádi, řeklo jí již mnoho lidí; ale nikdy jí to nebylo tak milé, neproniklo duši, nezajalo mysl, nepobouřilo, jako když jí to zvěstoval Robert. Neví, co má odpověděti, neodpoví nic, stojí zaražena, jeví nepokoj a ruka se jí třese v Robertově ruce.

„Api,“ obává se Robert, „snad se ti protivím, že se mne hrozíš?“

„Nehrozím se tě,“ praví Api, „vždyť jsi ke mně tak hodný.“

„Tak mne máš také ráda?“

„To víš, že mám.“

I mluvili zase o květinách. Api se diví, že jsou také bílé růže a že růže mají trní. Že Bůh nestvořil květiny černé, je jí důkazem, že je asi velmi miluje a soudí z toho na jejich krásu. Robert jí udělá kytku ze samých květin voňavých, ona si ji vezme domů, dá ji do sklenice a pilně ji zalívá čerstvou vodou. Běda, předce jí zvadne po několika dnech, list opadá po listu, tratí se vůně, ohýbají se proutky, květy k zemi klonějí hlavičky. I rmoutí se nad tím, neboť ji to přivádí na smutné myšlénky. Má prý růže a lilie na tváři. Jestli pak i ty zvadnou a opadají? Často slýchá, že si na kráse nemáme zakládati. Nyní tuší „proč“ a přeje si, aby ji Robert měl rád i pro stálejší vlastnosti. Chce býti dobrá, prospívá v moudrosti, pracuje, učí se, ale — marnosti se zcela předce neubrání.

Robert pravil, že by se viděla v zrcadle. Co je to za nástroj to zrcadlo? Shání se po něm, omaká si je, cítí pod prsty sklo, sebe však pod nimi necítí. Jak tam tedy je?

Ptá se na to malé sestry Rosy. Ta v zrcadle vidí sebe, vidí také ji a povídá, že je tam toliko její obraz. Api ani tomu nerozumí. Může-li pak Robert viděti její obraz, kdyby si jejich zrcadlo vzal domů? Jak do zrcadla ty obrazy přijdou? Kdy zase pominou? Anebo tam trvají podle sebe?

Rosa jí vyloží, jak to je. Jí zrcadlo nicméně zůstane tajemstvím a zázrakem a nejvíce ji mýlí, že v něm spatří každý podobu svou: ošklivou neb hezkou, černou nebo bílou.

Ačkoliv Api nevidí, předce drží na pěkný šat a vybírá si barvy, bílým a červeným dávajíc přednost a kroj panující dobře znajíc. Nosí se slušně jako Berta, miluje pentle a jiné parády a nic se neliší od jiných vystrojených, dobře rostlých a hezkých děvčat, leč že si vykračuje nejistě, v pravo v levo se kolíbá a očima pořád mžiká. To ji činí arciť neobratnou a drobet nepříjemnou a každý, kdo ji vidí, v srdci bolestně a nemile jest dotknut a neraduje se zcela z krásy její.

Tak se vede i Robertovi. Nikdy u ní po světsku není vesel a k některým vyražením nemůže ji s sebou bráti. Naučil se tančit, těší ho to a navštěvuje domy, kde má k tomu příležitost. Apolonii o tom vypravoval sám a ukázal jí, že se mužský se ženskou točí v kole, když se tancuje. Byla by to snad také dovedla, ale k muzice nešla, nechtěla a nemohla jíti, a že Robert s jinými děvčaty tančí, bolí a mrzí ji. Škoda, že je slepá! Robert šel na bál. Ó nemá pokoje, je jí do pláče, nemůže spáti. Neřekne mu to, ale je smutná, když se s ním zase sejde a naříká, že má u ní dlouhou chvíli. On to zapírá tvrdě, že s nikým nemluví tak rád jako s ní a že ty radosti, jichž mu poskytuje, jsou vyšší a vzácnější než běhání a skákání. Ani jí netají, že jiné dívky neznají leč tančit a ona že má vědomost o věcech, které jsou duševní a nade všecko ho zajímají.

Robert si Apolonie váží, ctí a miluje ji žádaje si, aby ji vždy měl okolo sebe. Když si někdy předloží, žeby bylo obtížno, býti s ní živu, domnívá se, že všecky těžkosti snese a přemůže láska. A že k ní upřímnou a čistou lásku chová v srdci, toho si je již povědom a když se vyučil řemeslu a na zkušenou odchází do světa, rozloučí se s ní co se svou drahou milenkou a o věrnosti své ji ubezpečí. Dá jí políbení, poručí ji Bohu a na cestách svých ustavičně ji má na mysli.

Api ještě po dlouhém a dlouhém čase cítí Robertovy rty na rtech svých. Otec, matka, sestra, družky milé líbají ji, ale tak jí to nikdy nesevřelo duši, jako když to učinil Robert. Opojila ji nevýslovná sladkost, nemohla mysliti ani mluviti a zdálo se jí, že by s tím pocitem v duši ráda umřela.

Robert jest a zůstane slepé dívce nejdražší rozkoší a nadějí. Modlí se za něj každého dne, chce ho býti hodna a touží po větší a větší výbornosti a dokonalosti duševní. Ovšem jí také často napadá, že s ní třebas nebude šťasten. Souží ji nepokoj a strach, že pomine její blaženost. Ale ještě není tak silná, aby se ho odřekla z lásky k němu. Rozum a svědomí jí to radí, ale — odporuje srdce.