Květiny Boženčiny

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Květiny Boženčiny
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Den lille Idas blomster
Zdroj: J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 56–64.
Licence: PD old 70
Překlad: Bedřich Peška a/nebo Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70
Související: Květiny malé Růženky – Koberův překlad

„Ach, mé ubohé květinky uvadly!“ hořekovala Boženka. „Včera večer byly ještě tak krásné a dnes listečky jejich smutně se sklánějí! Jak se to děje?“ tázala se študenta, sedícího na pohovce. Měla o něm velké mínění, protože jí krásné pohádky vypravoval a pěkné obrázky vystříhoval: srdečka, na nichž vymalovány byly panenky skákající, květinky a domky, u nichž se dvéře otvíraly a zavíraly — a také proto vídala ho ráda, že byl mládenec veselý. „A proč pak jsou moje květinky dnes tak smutné?“ tázala se Boženka ukazujíc mu uvadlou kytici.

„Víš-li pak, co je jim?“ ptal se jí študent. „Tvoje květinky byly dnes v noci na plesu a proto své hlavinky sklánějí.“

„Vždyť kvítí tančiti neumí?“ pravila Boženka.

„I umí tančiti!“ řekl na to študent. „Když je již tma, a my spíme, dají se vesele do skákání, a nemine noc, aby plesu neměly.“

„A smějí děti s nimi na ples?“

„Ano,“ pravil študent, „sedmikrásky a konvalinky.“

„A kde mají ples?“

„Což jsi ještě nebyla před zámkem královským, v němž král v letě přebývá, v té krásné zahradě, kde je množství a množství květin? Vždyť jsi již viděla labutě, plovoucí po rybníku k tobě, když jsi jim drobty chleba házela!“

„Byla jsem tam včera s matinkou,“ pravila Boženka, „ale stromy všechny byly bez listí a kvítí jsem tam ani neviděla. Kde pak je? V letě ho tam bylo veliké množství?“

„Teď je v zámku,“ poučoval ji študent. „Jakmile král s dvořenínstvem do města se odstěhuje, běží kvítí ze zahrady za ním do zámku, a tam mají své veselí. To bys měla viděti! Dvé nejkrásnějších růží posadí se na trůn jako král a královna; ostrušky červené, modré a bílé staví se v řadách kolem trůnu, klaníce se jim jako jejich ponížené služebnictvo. Za nimi přicházejí ostatní nejpěknější květinky a kvítkové, a ples počíná. Modravé zvonečky představují sbor mladých důstojníkův námořních, kteří tančí s hyacintkami a poměnkami, jakoby byly dvorské slečny. Tulipáni a žluté lilije představují tam letné pány a paní, dávající pozor, aby byl pořádek v tanci a ve všem.

„Než,“ tázala se Boženka, „smí-li to kvítí dávati ples v zámku královském?“

„Nikdo o tom neví,“ vypravoval dále študent. „Někdy ovšem přichází tam v noci letný správce zámecký, nesa v ruce velký svazek klíčův, aby měl pozor; ale jakmile kvítí zaslechne rachot klíčův, utichne a všechny se schovávají za dlouhé hedvábné záclony u oken. „Cítím tu vůni květin!“ ozve se zámecký správec, ohlíží se, ale nevidí nikoho.“

„Podivná to věc!“ pravila Boženka, tleskajíc ručkama. „Nesměla bych se na to podívati?“

„Ano, můžeš je uviděti!“ pravil študent.

„Podívej se tam oknem, až půjdeš podruhé na zámek, uvidíš je. Dnes jsem je viděl. Dlouhá žlutá lilije, ležíc na pohovce, natahovala se jako dvorská dáma.“

„Mohou-li pak tam i květiny z botanické zahrady? Či nemají tam příliš daleko?“ ptala se Boženka.

„Nikoli, daleko tam nemají, vždyť mohou letěti, kam se jim líbí. Nevidělas krásné motýlky červené, žluté a bílé; vypadají jako kvítkové a byli také někdy kvítím. Vyskočili vzhůru od lodyhy, roztáhli lístky jako křídélka, vyletěli a sem tam poletovali. A že se dobře chovali, dovoleno jim, aby i ve dne lítali a někdejší své lístečky proměnili ve skutečná křídélka. Sama jsi to viděla. Ale možná, že kvítí z botanické zahrady nebylo ještě nikdy na zámku, a že o tom nočním veselí ostatního kvítí ani známosti nemá. Slyš, co ti povím. Až půjdeš zase do botanické zahrady, pověz některému kvítku o plesu květin na zámku, a profesor botaniky, jenž vedle nás bydlí a jehož dobře znáš, bude míti z toho podivení! Kvítek to řekne kvítku a všechno kvítí ze zahrady odletí. Až tam profesor přijde, nebude tam ani jediného kvítka; a on nebude s to pochopiti, kam se poděly?“

„A kterak může kvítek kvítku něco povídati; vždyť neumí mluviti?“

„Ovšem, mluviti jako my neumí,“ odpověděl študent, „ale dělají posuňky! Což jsi neviděla, jak při slabounkém větérku kývají hlavinkami a každým zeleným lístečkem pohybují? Tak spolu rozmlouvají a dobře sobě rozumějí.“

„A rozumí pan profesor jejich posuňkám?“ tázala se Boženka.

„Ovšem. Onehdy přišed ráno do zahrady, pozoroval, jak veliká kopřiva všelikým posuňkem bavila se s krásným červeným karafiátem.

„Jaký jsi ty švarný panáček!“ pravila k němu. „Jsem tobě celým srdcem nakloněna!“ Než taková řeč je profesorovi protivna; i udeřil kopřivu na listy, na její prsty, ale spálil se, a od té doby nedotekl by se pro živého Boha kopřivy.“

„Toť byla švanda!“ pravila Boženka a dala se do smíchu.

„Jak jen můžete něco takového povídati dětem!“ ozval se omrzelý rada z královské kanceláře sedě v koutě na pohovce. Přišel tam návštěvou, a že študenta rád neměl, huboval se s ním, kdykoliv jej viděl, že pitvorné obrázky vystřihoval, jako: mužíka na šibenici, držícího srdce v rukou — tak jí představoval loupežníka srdcí — jindy zase čarodějnici sedící na koštěti a nesoucí svého muže na nose. Takové věci byly panu radnímu sůl v očích, a říkával: „Ale jak jen můžete něco takového povídati dětem! To je hotové bláznovství!“

Avšak malé Božence byla študentova pohádka o květinkách, jak ji vypravoval, milým potěšením a nemohla jí ani zapomenouti. Květinky stály tu s hlavinkami schýlenými, jsouce celé unavené a churavé od velikého tance; i odnesla je k ostatním svým hračkám na malý nízký stoleček, v jehož šuplíku množství hezoučkých hraček bylo. V postélce ležela a spala její panenka, jíž dala jméno Dorotka, a k té pravila: „Dorotko, vstávej! dnes budeš spáti v šuplíku. Ubohé květinky jsou nemocny a dám je do postélky; snad že se pozdraví a zotaví!“ I vzala panenku z postélky; panenka se kabonila, ale ani slovem se neozvala, jakkoliv se mrzela, že musí z postélky.

Boženka uložila květinky do postélky a přikrývajíc je, pravila: „Jen hezky tiše spěte! Uvařím vám bezového čaje, abyste se zotavily a ráno vesele vstaly!“ A potom stáhla opony kolem postélky, aby slunce nemocným květinkám do očí nepadalo.

Po celý večer měla na mysli jen študentovou pohádku o květinách, a než šla spat, odskočila ještě za záclonu u oken, kdež stály květiny její matinky: krásné hyacinty a nádherné tulipány, a pošeptala jim do ouška: „Vím, vím, že půjdete dnes v noci na ples!“ Ale květinky stály tiše a sebou ani nehýbaly, jakoby jí nebyly rozuměly; než Boženka věděla, co povídala.

Když již byla ve své postélce, dlouho usnouti nemohla a stále na to myslela, jaká radost býti musí, vidíme-li tančiti hezké květinky v zámku královském. „Byly-li pak tam také moje květinky?“

A tu zavřela očka a usnula. Po půlnoci se probudila; neboť se jí zdálo o květinkách a o študentovi, na něhož pan radní huboval, že jí něco nabulíkovati chtěl. V pokojíku, kde Boženka spávala, bylo ticho; lampička svítila na stole, a otec a matka spali.

„Zdali pak moje květinky v postélce Dorotčině leží?“ pravila sama k sobě, „ráda bych to věděla!“

I sedla v posteli a dívala se ke dvéřím napolo otevřeným. Květinky její byly ještě mezi hračkami. Poslouchala tiše a zdálo se jí, že slyší hudbu hráti; hudbu lehounkou a přerozkošnou, jakéž posud neslýchávala.

„Teď mé květinky jistotně tančí!“ pravila, „jak bych je ráda viděla!“ ale neodhodlala se vstáti, proto že by jistě i otec i matinka se byli probudili. „Jen kdyby sem květinky přišly!“ pravila k sobě, ale květinky nepřicházely a hudba stále a velmi líbezně zaznívala. I nemohla žádosti své odolati, vylezla z postélky, vkradla se polehounku až ku dvéřím a dívala se do světnice. To bylo podívání, to tam bylo veselo!

Lampička nesvítila a přece tam bylo jasno; měsíček svítil oknem do světnice. Všechny hyacinty a tulipány stály v dvou dlouhých řadách na podlaze; na okně stály jen prázdné hrnce a na podlaze tančily květinky kolo. Tančily tak roztomile! Držely se za zelené lístečky jako za ruce, a dělaly řetěz; a jedna druhou obejmuvše tančily opět do kola. Velká, žlutá lilie seděla u klavíru a hrála. Boženka ji již jednou viděla a dobře se pamatovala, že študent o ní vypravoval, jak velice podobná je slečně Linince.

Tehdáž se mu všickni vysmáli; ale Boženka nyní pozorovala sama, že velká žlutá lilije je slečně Linince podobná skutečně.

Když hrála, měla tytéž spůsoby, dělala tytéž posuňky, hlavu sklánějíc brzy v pravo, brzy v levo, aneb kývajíc hlavou dávala si takt. Ani jedna květinka nezpozorovala Boženky, která se tomu divila, jak veliká modrá pochodenka vyskočila na stolek mezi její hračky. Pochodenka přímo k postélce kráčela a opony odhrnula.

Nemocné květinky v postélce ležící ihned vstávaly a kývaly na květinky na podlaze, dávajíce jim na srozuměnou, že by také rády tančily. Louskáček na ořechy, jenž stářím již skoro všechny zoubky ztratil, vstal také a dělal utěšené poklony krásným květinkám, které radostí zotavivše se s ostatními kvítky do kola vesele skákaly.

Tu najednou něco se stolku spadlo. Boženka pozorovala, že to Mikulášova metlička, která se stolku mezi květinky skočila, jakoby k nim náležela. Metlička byla skutečně hezounká, měla na levém raménku panenku voskovou s kloboučkem na hlavě, s takovým šírákem jako pan radní v letě nosíval. Metlička o třech červených nožičkách skočila do prostřed kruhu květinek tančících a dadouc se do mazurky dupala a hřmotila nožkama. Tancovala mazurku sama, neboť květinky neuměly tancovati mazurku a jsouce tílka lehkého dupati nemohly.

Vosková panenka na metličce pojednou zrůstala vysoce a široce a vykukujíc z květin papírových, nimiž obklopena byla, vykřikla: „Jak jen můžete něco takového dětem povídati! To je bláznovství!“ a podobala se docela panu radnímu v šíráku, a vyhlížela tak žlutá a omrzelá jako pan radní.

Květinky papírové však tloukly ji na tenké nožky, a ona se scvrkla a byla opět malilinkou voskovou panenkou.

Kratochvílné to bylo podívání! Boženka se nemohla smíchu zdržeti a hlasitě se smála.

Metlička tančila dále a dále, a pan radní volky nevolky musil tančiti s ní. Nic nebylo naplat, že zrůstal do vysoka a se roztahoval, anebo se scvrknul na malinkou panenku ze žlutého vosku s velikým černým šírákem, musil tančiti. Konečně prosily za něho ostatní květinky, zvláště pak ty, co v postélce ležely, a metlička uprošená nechala ho konečně na pokoji. Tu ozval se klepot hlasitý ze šuplíku, v němž Boženčina panenka, její Dorotka, s ostatními hračkami ležela. Louskáček běžel až na pokraj stolku, položil se jak široký tak dlouhý na břicho a dovedl toho, že šuplík vytáhl. Dorotka vyskočila a celá udivená vykřikla. „Tady je ples! Proč pak mi nikdo o tom nepověděl?“

„Chceš-li pak se mnou do kola?“ ptal se jí louskáček.

„Nu, tys pravé motovidlo!“ dala mu za odpověď metlička, zády se k němu obrátivši. Pak si sedla na šuplík a čekala, aby ji některý kvítek k tanci vzal. Ale žádný tanečník k ní nepřicházel; i dala se do kašlání: hm, hm, hm! ale ještě nikdo nepřicházel. Louskáček však měl sólo a tancoval furianta velmi dobře.

Dorotka, proto že si jí žádná květinka nevšímala, spustila se se šuplíku na zem — bác! a velký hřmot nastal, a všechny květinky běžíce k ní, tázaly se jí, jestliže si neublížila? Měly s ní útrpnost, zvláště květinky v postélce ležící; ale Dorotka žádné pohromy nevzala. Květinky malé Boženky poděkovaly se slušně Dorotce, že v její postélce ležeti směly a měly ji od té doby velmi rády; vzaly ji do kola a tančily s ní při měsíčku uprostřed světnice. I ostatní květinky udělaly kolem ní kolo — a Dorotka jsouc upokojena, pravila, aby jen dále v její postélce léhaly, že ona ráda v šuplíku líhá, a že jí tam nic nevadí.

Květinky však jí odpověděly: „Tisíceré díky! My tak dlouho žíti nebudeme; zejtra již nás nebude! Ale, řekni malé Božence, aby nás v zahradě pochovala tam, kde kanárek byl pochován. Budoucí leto ze země opět vyrosteme, mnohem hezčí než jsme nyní.“

„Nikoliv, nikoliv! Nemusíte umříti!“ pravila Dorotka líbajíc květinky; a v tu chvíli otevřely se dvéře velké síně, a zástup nejkrásnějších květin tancujících tam vešel. Boženka ani pochopiti nemohla, odkud přicházely, byly zajisté květiny z královského zámku. Napřed kráčely dvě přespanilé růže se zlatými korunkami na hlavě — král a královna — za nimi šly levkoje a karafiáty, pozdravujíce v pravo i v levo. Také měly B sebou sbor hudebníkův — máky a pivoňky pískaly na hrachové lusky, až se celé od hlavy do paty červenaly. Modré zvonky a konvalinky zněly tak, jakoby měly na hlavičkách rolničky; byla to hudba podivná! Polom kráčelo množství jiných květin, modré fialky, žluté bukvice, sedmikrásky a nezabudky; a jdouce vesele v řadách tančily. Zastavivše se, pozdravovaly se květinky polibením, a rozkoš byla na ně se dívati. Na konec plesu dávaly sobě dobrou noc, a Boženka vlezla do postélky, usnula a zdálo se jí o tom všem, co byla viděla.

Ráno jakmile se probudila a vstala, pospíchala k svému stolku, aby se přesvědčila, jsou-li květinky ještě tam; odhrnula opony u postélky — a hle, všechny její květinky pospolu tam ležely celé uvadlé, ba mnohem uvadlejší, než byly včera. Dorotka ležela v šuplíku, kam ji Boženka položila a byla celá nevyspalá.

„Což nevíš, co mi vyříditi máš?* pravila Boženka k panence, ale tato vyvalila na ni oči a mlčela.

„Jak jsi nespůsobná!“ pravila Boženka, „a předce tebe tak hezky provedly!“ Na to vzala papírovou škatulku, na kteréž hezcí ptáčkové vymalováni byli, otevřela ji a vložila do ni mrtvá kvítka. „To je vaše rakvička!“ povzdychla tiše, „a jakmile přijdou k nám bratranec a sestřenice, pochováme vás v zahradě, abyste budoucí leto ze země opět vyrostly mnohem hezčí než jste letos.“

Bratranci a sestřenice její, veselý Jaroslávek a Vladimírek, a upřímná Lidunka přišli. Jaroslávek přinesl s sebou dvé nových luků od otce darovaných, aby je Božence ukázal; a Lidunka dvé pěkných koníčkův a jeden z nich pro Boženku. Boženka jim hned vypravovala o svých květinkách, že již skonaly, a dítky se umluvily, že je slavně pochovají. Jaroslávek a Vladimírek majíce luk na rameně, kráčeli napřed, za nimi šly Boženka a Lidunka, nesoucí v novém košíčku malovanou škatulku, v níž mrtvé květinky uloženy byly. V zahradě vykopaly jamku — hrobek pro květinky. Boženka a Lidunka daly ještě jednou květinkám políbení, potom vložily škatulku do jámky, a Jaroslávek s Vladimírkem pustili šípy z luků přes hrobeček, jejž na to dítky vyhrabanou zemí zasypaly.