Kterak Řekové zvítězili u Marathonu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kterak Řekové zvítězili u Marathonu
Autor: Jan Havelka
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 21–28.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Bitva u Marathonu

Dvě léta sbírala se bouře, kterou Řekům hrozil Dariův hněv; roku 490. před narozením Páně konečně propukla.

Ze všech končin veliké říše Perské svoláváni jsou ozbrojenci do Kilikie maloasijské, odkud po moři přepraveni býti měli přímo na západ; nebo vládce Persův vyhnouti se hodlal nebezpečným vodám thráckým, které před nedávném loďstvu jeho byly tak osudnými.

Vůdcovství výpravy Darius nesvěřil již Mardoniovi: ten v nemilosti byl veliké. Tenkráte hlavním vůdcem ustanoven jest velenadaný Artafernes, satrapy Sardského syn a bratrovec králův. Poněvadž však muž ten věkem nebyl dospělý dosti, přidán mu starší rádce a zkušenější, totiž medský vojevůdce Datis. Taktéž Artaferna doprovázel Hippias. bývalý tyran Athenský, který, vypuzen byv před dvacíti lety z vlasti své, v říši Perské našel útulek. Darius často radíval se s ním o věcech řeckých. Nyní doufal Hippias, že odměnou za vlastizrádné služby samovláda v Athenách bude mu navrácena pomocí perskou.

Lodí válečných u břehu kilikijského shromážděno bylo 600, a rovněž veliký byl počet korábů nákladních. Na tyto mimo špíži a obyčejné potřeby válečné podle rozkazu královského naložili Persové také množství řetězů na upoutání Řeků zjímaných, jakož i těžký balvan mramorový, jímž na hellenské půdě označeno býti mělo místo, kde by zástupy perské slavně zvítězily.

Konečně posedalo vojsko na koráby přichystané. Bylo ho celkem 100.000 mužů pěších a 10.000 jezdců, nečítajíc plavců, veslařův a jiného mužstva služebného. Na povel Artafernův rozepjaty jsou plachty, a vesla spuštěna do zelených vln; za ohlušující vřavy válečné loďstvo hnulo se na západ a rychlým letem plulo po hladině mořské, plulo jako velikánský, bělavý mrak bouřný, z něhož bleskem vyšlehoval odlesk nesčíslné zbraně.

Aby se vyplnila hrozba Dariova, že ani jedno město řecké neujde pomsty, Artafernes doraziv s loďstvem do moře Aegejského, perskému jhu podrobovati se jal všecky ostrovy řecké. Naxos nejdříve zasažen pochodní válečnou. Ostrované přemnozí, neodváživše se ani obrany, prchali do neschůdných hor, tak že se nepřátelé bez boje téměř zmocnili města Naxu, chrámy a domy obrátili v prach a popel a nešetříce ani žen ani dětí, schytané obyvatelstvo buď pobili buď odvlekli do otroctví. Zpráva o vyvrácení Naxu tou měrou poděsila Řeky obývající na ostatních ostrovech Kykladských, že nečekali ani, až by Peršané k městům jejich připluli, nýbrž chvatem skrze posly Artafernovi oznámili, že se podrobují jeho pánu dobrovolně. Avšak nežli přijati jsou na milosť, musili dáti zastavence a kde který koráb připojiti k perskému loďstvu.

Takto bez obtíží všelikých Artafernes veplul do průlivu Euripu, který ostrov Euboeji odděluje od středního Řecka. Dříve, nežli se kdo nadál, loďstvo nepřátelské zakotvilo se před euboejským městem Eretrijí, jehož obyvatelé roku 500. před Kristem povstalým Řekům maloasijským taktéž s pěti koráby byli přispěli na pomoc. Eretrijští věděli, co jich čeká, a že ničím nevymohou aniž nevyprosí čestného míru na Artafernovi, pročež udatně chystali se mečem obhajovati rodného města. Ale nejsouce svorni při díle tak důležitém podlehli brzo. Po šestidenním hrdinském odporu zradou padla Eretria v ruce Persů, kteří poplenivše město vypálili je a pobořili až do základů. Ti, kdož z Eretrijských zbyli na živě, vesměs jsou spoutáni a učiněni otroky.

Záhubu Eretrije, tak mocné druhdy, Artafernes ohlásiti kázal Athenským a pohroziti zároveň, že určen jim osud podobný, že i na ně otrocká pouta již jsou uchystána. Přál si snad vrchní velitel perský, aby hrozby té se zalekli Atheňané a Dariovi se pokořili z vůle vlastní. Ale Athenští vlasť svou milovali příliš vroucně, aby samochtíce připravovali jí porobu.

Nicméně podivno jest, že se obyvatelé Athen dosti pozdě chystali k obranné válce, ačkoli nebylo jich tajno, že nákladná výprava perská po přednosti platila rodné jejich zemi. Teprve když se Artafernes s vojskem svým od zbořené Eretrije přepravoval na druhou stranu Euripu, teprve když nepřehledné řady ozbrojenců perských z korábů vystupovali na východní attické pobřeží blíže Marathonu, a zděšené obyvatelstvo okolní prchajíc odtud v Athenách hledalo přístřeší a ochrany, teprve tehdy Athenští na obranu se připravovali o překot.

A poněvadž nemohli nepozorovati, že málo jich proti nepříteli tak mocnému, na kvap do Sparty vyslali Feidippida, by oznámil Spartánům hroznou záhubu Eretrije a prosil jich za pomoc. Ačkoliv bylo mu uraziti více než 200 kilometrů cesty, posel rychlonohý doběhl do Sparty za dva dni a dojemnými slovy králům a eforům na srdce kladl, aby nedopustili, by Atheny, jsouce nejstarším městem Řecka veškerého, barbary perskými byly zničeny. Spartáni s upřímnou ochotou slíbili pomoc vydatnou; než zároveň vzkázali občanům athenským, že odvěká zvyklosť náboženská nedovoluje jim měsíce toho, kterému říkali Karnejos, dříve vytáhnouti do pole, než světla měsíčního nastane úplněk.

Když Feidippides pátého dne po odchodu svém zase domů se vrátil, byli Athenští zvěstí jeho málo potěšeni, nebo do úplňku nejbližšího zbývalo ještě deset dní. Nežli tyto vypršely, mohl osud Athen býti naplněn. A od jinud, mimo Spartu, pomoci očekávati bylo marno; vždyť všecka ostatní města řecká poslům Dariovým prsti a vody byla podala na znamení, že se Perskému vládci pokořují.

I nezbývalo Athenským, nežli důvěřovati ve vlastní toliko sílu a udatnosť. Na štěstí bylo tehdy v Athenách mužů několik, kteří statečností občanskou a vzornou láskou k vlasti pojistili si památku nehynoucí na věky. Mezi muži těmito vynikal zvláště udatný Miltiades. Ten žil dříve na velikých statcích rodinných v Chiersonesu a teprve před dvěma lety se ženou a dětmi do Athen se byl utekl před zlobou perskou. Kdysi, ač na krátko jen, byl Miltiades ve službě Peršanův; odtud důkladně také znal i ctnosti i vady jejich, jakož i perský způsob bojování. Pročež rada jeho v tísni této Atheňanům byla neocenitelnou. A Miltiades ujal se též vlasti ohrožené se vší silou a rázností velikého ducha svého.

Než přese všecko úsilí Athenských nebylo lze sehnati více branců nežli 10.000 mužů, kterým po tisíci velelo 10 stratégův a to tak, že zároveň každý z nich střídavě jeden den celému vojsku byl velitelem. Aby se přesila Persů nezdála býti tak náramnou, poprvé tehdy Atheňané ozbrojili otroky, celkem taktéž asi 10.000 mužů.

Avšak různé byly o tom názory, jakým způsobem by Peršanům se měli brániti. Miltiades radil, aby se nečekalo, až by nepřítel město obklíčil, nýbrž aby Athenští se zbraní vytáhli do nížiny Marathonské a tam se pokusili rozhodné bitvy. Jiní zase byli toho mínění, aby se za hradbami městskými vyčkalo až do příchodu Persův, ano vojsko athenské, nečetným jsouc příliš, s přesilou nepřátelskou nijak nemůže se měřiti v širém poli. Aby se v této věci stalo dohodnutí jednotné, polemarch Kallimachos na poradu svolal všecky stratégy. Avšak ani stratégové nemohli se usjednotiti: pět z nich radilo vyčkati, pět hlasovalo pro boj v širém poli. Šlo tedy o to, kterak polemarch, jenž poradě předsedal, hlasem svým rozhodne. Tu Miltiades stranou popošel s Kallimachem a jemu pravil: „Ve tvých rukou nyní spočívá osud vlasti milé. Nikdy Atheny nebyly v nebezpečenství tak velikém. Přidáš-li se, Kallimachu, k radě mé, zachráníme Athenám svobodu a slávu odvěkou; jinak město naše upadne ve zkázu i porobu.“ Kallimachos nerozpakuje se dlouho přidal se na stranu Miltiadovu a takto většinou hlasů rozhodnuto, aby athenské vojsko vyhledalo nepřítele na rovině Marathonské. Pochod nastoupen neprodleně.

Od Athen k Marathonu jest cesty na 30 kilometrů, jež zástupové hellenští urazili za den. Jakmile překročili přes pohoří Pentelikus, volný rozhled otevřel se jim do roviny přepamátné, která, asi 4 kilometry jsouc široká, vůči Marathonu na 8 kilometrův od severu k jihu se rozkládá podél východního pobřeží attického. Persové již se byli položili táborem. Daleko široko po rovině bělaly se jejich stany nádherné a řady ozbrojenců sbírajících se ve válečné šiky sahaly až k samému moři, kdež u břehu ohromné loďstvo nepřátelské bylo zakotveno.

Proti takové moci ovšem Atheňanů bylo hrstka malá; ale proto rekové hellenští nepozbývali mysli. Co se jim nedostávalo na počtu bojovníků, nahraditi hodlali bystrou rozvahou a udatností.

Aby válečná síla athenská byla jednotnější, domluvou svou Aristides přiměl stratégy ostatní, že střídající se moc velitelskou nad vojskem celým dobrovolně odevzdali všickni Miltiadovi samému, do jehož důmyslu, do jehož schopností neobyčejných jediné bylo se nadíti vítězství.

Miltiades rozestavil vojsko na svahu nevysokého návrší, asi půl hodiny cesty od ležení nepřátelského. Návrší mělo vojsku krýti záda. Po obou stranách táboru učiněny jsou rozsáhlé záseky. Takto nemožno bylo jízdě nepřátelské od boků zaskočiti Helleny.

Aby obelstil Peršany, Miltiades odchýlil se od obyčejného zvyku válečného naprosto a vřadil nejspolehlivější šiky na obou křídlech, kdežto střední voj, kterým po pravidle bývá jádro vojska nejsilnější, poměrně byl sláb a záležel namnoze z ozbrojených otrokův.

Právě když obhájcové volnosti řecké k boji se seřaďovali, z nenadání přichvátalo 1000 chrabrých Platejců, kteří jediní z Hellenů všech hrdinám athenským odhodlali se pomáhati proti nepříteli společnému. Takto, nečítáme-li otroků, bylo Řeků 11.000 mužů, proti nimž stála Persů síla desateronásobná; 110.000 pěších a jezdcův. Řekové jízdy neměli žádné.

Poněvadž se válečná moc nepřátelská po valné části skládala z lehkooděnců, kteří z daleka šípy svými velikou škodu způsobiti mohli Řekům těžkooděným a mimo meče a štíty ozbrojeným jen ještě oštěpy pádnými, uznamenal opatrný Miltiades, že s největším bude prospěchem, když se Hellenové co nejrychleji srazí s nepřítelem v boji těsném, nežli by od lukostřelců perských zhouba nastala mezi nimi a nežli by jízdectvo nepřátelské řady své náležitě mohlo rozvinouti. Proto ustanovil se na tom, že nevyčká útoku se strany Peršanů, nýbrž že neočekávaně útok na nepřátely podnikne sám. Avšak, ačkoliv hořel touhou po boji, přece vyčkal dne, kdy podle pravidla zákonitého střídavé velitelství vrchní došlo na něho; chtěltě vojsku veškerému v boji rozhodném veleti právem a podle zákona, nikoli však z dobré toliko vůle stratégův ostatních.

Bylo dne 12. měsíce září roku 490. před narozením Krista Pána, když hrdinský Miltiades rozkázal počíti slavnou bitvu marathonskou.

Peršané zatím zvolna k boji příštímu činili přípravy a ničeho se nenadáli méně, nežli že by Řekové opustili výhodné své postavení a sami se odvážili útoku. Proto ani zrakům svým nevěřili, když husté řady řecké na ránu rychlým krokem s návrší sestupovaly a octnuvše se na samé rovině, letem se hnaly k jejich táboru.

Konečně rekové řečtí doběhli, a útok jejich na nepřítele byl strašný. Třeskotem za válečného ryku vrazily oštěpy hellenské do perských šikův a břitké meče Atheňanův a Platejců zle řádily mezi Asijci polekanými. Ovšem Peršanů bylo příliš mnoho, muž za mužem těsně stáli při sobě; jeden náraz útočný nemohl roztříštiti řad jejich docela. Ba Persové, vzpamatovavše se z prvního překvapení a zanechavše pouhé obrany, sami útočiti počali na Řeky a vrhli se hlavní mocí svou na slabý střední voj hellenský. Tam veleli výteční dva stratégové, Aristides a Themistokles; ale přese všecku chrabrost nebylo jim lze dlouho odolati veliké síle nepřátelské. Střed vojska řeckého nadobro od Peršanů jest proražen, po čemž vítězové jali se vražditi otroky za těžkooděnci athenskými rozestavené.

Než bystrozraký Miltiades jiného průběhu boje ani neočekával. Kdežto střední voj perský za domnělým vítězstvím neopatrně postupoval ku předu, poboční voje řecké oběma křídlům perským připravily dokonalou porážku. Ale když křídla nepřátelská na útěk se dala, Miltiades nepronásledoval jich, nýbrž sešikovav řady bojovníků hellenských, na novo útokem hnáti velel proti perskému středu, který takto neočekávaně napaden jest s obou boků svých. Té chvíle Miltiades a chrabří jeho druhové konali pravé divy udatnosti. Jako by blesky byly raněny, klesaly celé řady nepřátel překvapených pod lesklými meči řeckými; krev potokem tekla.

Nadarmo Artafernes snažil se rozrušené řady perské svolati opět a jízdou bitvu rozhodnouti ve prospěch svůj; nežli ještě jezdcové perští zasáhli v boj, všecko vojsko pěší před řeckou udatností již ustupovalo, až pak za zděšeného volání a bědování úprkem z bitvy utíkalo ne k táboru blízkému, nýbrž přímo ke korábům, na nichž jediné kde kdo se doufal zachrániti. A v patách za prchajícími Persy nelítostně hnali se vítězní Atheňané a Platejci. Tu teprve záhuba Peršanů byla veliká. Mnoho těch, kdož uhnouti se chtěli zbrani řecké, do močálů zabloudilo a tam zahynulo bídně, jiní zase druh vadíce druhu v útěku zasaženi jsou meči hellenskými a oštěpy.

Stejnou skoro dobou s prchajícími Persy přihnali se Řekové ku břehu mořskému, kdež se boj rozzuřil na novo. Mnoho Persů tu padlo v seči zoufalé, mnoho jich též utonulo ve vlnách, když se na koráby drali chvatem úzkostlivým.

Ve zmatku odtud povstalém Řekové snažili se ukořistiti co možná nejvíce lodí nepřátelských; jiné zase koráby zničiti hleděli ohněm na ně vrhaným. I v tomto boji o loďstvo vykonáno jest se strany Řeků hrdinství přemnohé a dotud nevídané. Kynaegeiros, bratr slavného básníka řeckého Aeschyla, také byl z těch, kdož usilovali zmocniti se korábů perských. Brodě se mělčinou mořskou poblíž břehu vší silou zadržoval prchající loď nepřátelskou a druhy své svolával na pomoc. V tom sekyrou uťata jest mu pravice; než udatný mladík lodi nepustil, pevně zachytiv ji rukou levou; a když i tu mu nepřátelé uťali, zuby zakousl se v bok lodní, aby mu kořist přece neušla, kteréžto úsilí rekovné ovšem ukázalo se býti marným.

Brzo potom boj utichl docela. Persové na koráby posedavše, v největším nepořádku odpluli daleko na moře a zmizeli znenáhla zrakům těch, již stáli na břehu.

Vítězové hellenští úspěchem svým byli jako omráčeni; nebo nikdo z nich nebyl očekával tak stkvělého vítězství. Když boj šťastně byl rozhodnut, Atheňan jeden, ačkoliv sečí unaven jsa náramně, na cestu se vydal neprodleně, aby první do Athen donesl zprávu radostnou. Uháněl rychlým během a nikde nepopřívaje si odpočinku, sotva ducha popadaje, dochvátal konečně na náměstí athenské. „Radujte se, naši zvítězili!“ promluvil k lidu, jenž se k němu sbíhal; ale více již nemohl říci. Mrtev povalil se na zemi.

Nečítajíc korábů zkažených a vypálených, kteréž utonuly vesměs, Řekové ukořistili sedm velikých lodí. Ležení své Persové prchající vítězům zanechali všecko, se všemi stany, zásobami a obozy. A taktéž perské koňstvo veškero zůstalo v moci marathonských rekův.

Ale nemálo zarazili se vítězní Hellenové, když stráže jejich, vůkol rozestavené na výšinách, oznamovaly Miltiadovi. že loďstvo nepřátelské zatáčí k mysu Suniu, strmícímu na jižním konci Attiky; nebo takto bylo zřejmo, že úmyslem jest Artafernovým, přepadnouti Atheny, jež této chvíle všeho vojska byly prázdny. Snad Hyppias ošemetný Artafernovi radil k úskoku takovému a maje v Athenách přece ještě přívržence některé, doufal, že té chvíle nejspíše města se zmocní a cizí pomocí samovládu zase strhne na sebe. Tak jednou ranou zase zmařeno býti mohlo všecko ovoce slavného vítězství marathonského.

Miltiades nebyl však na rozpacích, co činiti. Zanechav Aristida s malou četou ozbrojenců na místě, aby ošetřovali raněných a bohaté kořisti hlídali, s ostatním vojskem přes všecku unavenosť neprodleně nastoupil pochod zpáteční. Chvatným krokem vítězové hrdinští zlezli Pentelikus a rychle blížili se k Athenám. Právě dorazili, když na moři nedaleko Faleronského přístavu bělati se počaly plachty loďstva perského.

Uviděv na hradbách athenských lesknouti se přílbic a zbraní množství veliké, uznamenal Artafernes všecek rozvzteklený, že se mu zamýšlený úskok nepodařil, a obrátil se ihned zase na širé moře. Brzo potom, spokojiv se kořistí odvezenou s Naxu a s jatci eretrijskými, odplul do Asije. Hippias takto zbaven jest vší naděje v opětnou tyrannidu v Athenách a proto všecek jsa sklíčen umřel cestou na ostrově Lemnu. Jiná pověsť dí, že zrádce ten vlasti své padl hned v marathonské seči.

Den po slavné bitvě k večeru na bojiště dostavilo se 2000 Spartánů. Pomoc jejich arci došla pozdě, a udatní Lacedaemoňané sami litovali hořce, že nebylo jim popřáno účastniti se boje tak čestného. Upřímně však radovali se s Athenskými a velebili jejich vítězství veliké. S hrdostí vlasteneckou Aristides Spartánům ukazoval hojnou kořisť a množství porubaných nepřátel, jichž bylo padlo 6400. Než také svých hrdinů oplakávali Řekové 192, mezi nimi šlechetného polemarcha Kallimacha a Stesilaje stratéga.

Padlí rekové athenští a platejští pohřbeni jsou na bojišti s poctami velikými, a jména jejich na věčnou památku vyryta na desíti sloupech. Vedle hrobů jejich zbudován jest hlavně na poctu Miltiadovu nádherný pomník, vytesaný z bílého mramoru, a to z téhož balvanu, jejž Asijci si byli dovezli, který však s ostatní kořistí taktéž padl v ruce vítězů. Rovněž čestně pochováni jsou athenští otroci v boji padlí, kdežto mrtvoly Persů zabitých v tichosti zahrabány jsou na místě odlehlém.

Posud ještě na rovině Marathonské viděti nevysoké mohyly, pod nimiž odpočívají proslavení hrdinové řečtí, Miltiada chrabrého druhové věrní, kteří za svobodu milé vlasti tuto vycedili svou krev.