Kousek českého ráje

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Kousek českého ráje
Autor: František Ekert
Zdroj: BARTOŠ, František. Česká čítanka pro druhou třídu škol středních. Brno: Winiker, 1883. s. 161–164.
Licence: PD old 70

Širou, požehnanou rovinou proplétá se mohutné Labe k révoplodnému Mělníku. Přináší luzné pohádky z říše Krakonošovy, vzpomínky na ladná česká města, jichž obraz v hladině jeho se zrcadlí, obrázky z českých rájů, jež po obou březích jeho vykouzleny jsou. Jaký to kus české země, českého života, české historie, o nichž vlny řeky té šepotají pověsti rozdivné! Líbaly pobřeží Králové Dvora, pokochaly se tam obrazem věkovité věže, v níž objeven byl šťastnou rukou nejkrásnější poklad písemnictva našeho. Pozdravily starou věnnou Jaroměř a pevný Josefov, kde v náruč svou pojaly družku s temen Krkonošských, Metuji. U staroslavného Hradce Králové slyšely zkazky o královské vdově Rejčce a uchvátily k další pouti novou družku Orlici, se kterou plynuly utěšeným krajem k Pardubicům, posvěceným památkou apoštolského velepastýře Arnošta, odtud spěchaly k vlasteneckému Přelouči, minuly malebný Týnec, pozdravily průmyslový Kolín a věkovitý jeho chrám. U staré Libice poslouchaly zvěstí o sv. Vojtěchu, jehož kolébka stála tam, kde čisťounká Cidlina v proud Labský se vlévá; s novou družicí tou vlny veletoku českého dál se braly cestou vroubenou košatými stromy ke kolébce velikého krále Jiříka, k Poděbradům, jejichž zámek daleko do širého kraje se bělá, a k Nimburku, jehožto šedý chrám o bývalé slávě města toho dumá. Ještě jedna družka milá přidala se ke proudu Labskému, křištálová Jizera, a sotva vlny její rozhovořily se o tom, co v krajích českých viděly a slyšely, zaslechly na posvátném břehu Staré Boleslavě a lepého Brandýsa nové zvěsti o sv. Václavu a obrazu Matky Boží, k němuž lid český již po devět věků putuje. S družkami svými plyne mohutné Labe podél Kostelce a, jako by se ani dočekati nemohlo své toužebné Vltavy, dává se na rovině Mělnické v náhlý skok.

Než postůj, ty milé naše Labe, chytni ještě jeden obrázek, jenž ve hladině tvé se obráží!

Na rameni řeky, jež od hlavního proudu na krátko odbočuje, z přítmí hustého stromoví vypíná se příkré skalisko korunované starou vážnou baštou. Pod ní bělá se úhledný zámeček jednou stranou hledě k řece a na druhé obepjat jsa utěšenými sady, před ním rozkládá se rozsáhlý dvůr s hospodářskými staveními. Odtud táhne se po levém břehu řeky řada skromných českých chaloupek, z nichž jen několik úhlednějších statků vyniká. Čelem měří všecky k severu, pod zápražími jejich šumí řeka, v níž hejna hus a kachen sobě libují, vodní ptáci vylétají z vrbin a olšin, a v korunách mohutných lip a habrů na břehu ozývají se zástupové opeřených pěvců. Skromné to chatky vesnické, — a přece by mnohý palác v městě mohl jim záviděti té čisté hladiny bystré řeky, v níž se shlížejí, té bujné zeleni, do níž hledí, toho osvěžujícího vzduchu, jenž tu vane, a těch melodických zpěvů, jež od jara do zimy v korunách stromů se tu rozléhají. Na konci skromné vísky, tam, kde Labe mírným obloukem k severozápadu se obrací, rozkládá se mezi košatými lipami hřbitov, prostřed něho stojí kostelíček, před branou hřbitovní nízká kamenná zvonice a za ní ještě několik chaloupek. Toť kolébka jednoho z nejslavnějších panských rodů českých a hrob největšího dějepisce našeho, otce národa, Palackého — Lobkovice.

V chaloupce narodil se Palacký jako Jungmann a jiní patriarchové nového našeho života národního, z chaloupek vyvedl s nimi opovrženou popelku, řeč a národnosť naši českou. Tam pod tou starou hlídkou zámeckou přemýšlel a pracoval nad hladinou Labe, a když dopracoval, položil ustaranou hlavu svou mezi českými chaloupkami, na vesnickém hřbitově lobkovském k věčnému odpočinku.

Tam za Neratovici, nedaleko nádraží Turnovsko-Kralupské dráhy, kyne nám z borového háje kostelíček a svou červenou střechou a vížkou daleko do kraje pohlíží. Jest nám, jakoby něco vyprávěti chtěl — a vypravuje pověsť starodávnou ze života sv. Vojtěcha. Kdysi ubíral se apoštolskou cestou odtamtud ze Zálabí, dal se na blízkém Štěpánském přívoze u vsi Libiše převézti přes Labe a odpočinul po namáhavém putování na balvaně v háji. Tu však přihnali se za ním zlí převozníci a vesly svými ukrutně jej tloukli. Odtud světec ten zobrazován bývá s veslem. V kostelíčku u Neratovic posud stojí zčernalý ten balvan, na němž sv. Vojtěch odpočíval, a na oltáříku spatřuje se sv. biskup ten uprostřed mezi ostatními sv. patrony národa českého. Každým jarem bývá v neděli po svátku sv. Vojtěcha v háji kolem kostelíka toho velice živo. Tisícové přicházejí tam z širé roviny Polabské slavit pouti sv. Vojtěšské. Lesík hemží se poutníky a ozývá zbožnými písněmi jejich. Pod košatou lipou před chrámečkem stavívá se kazatelnička, s níž zaznívá slovo Boží ku poctě sv. Vojtěcha a ostatních patronů českých, potom konává se ve svatyni slavná mše sv. V týž den slavívá se též sv. Jirská pouť na temeni staroslavného Řípu, jejž odtud jasně viděti. Stojíť tam románský, nyní obnovený kostelík sv. Jiří, vystavěný na památku slavného vítězství českého Soběslava I. nad německým Lotharem u Chlumce r. 1126. Čechové zvítězili tehdy pod práporem sv. Vojtěcha, jejž vzavše z kostela Vrbčanského v Kouřimsku upevnili na kopí sv. Václava. Dalekohledem snadno lze od Neratovic rozeznati, kterak témě Řípu oživeno jest davy lidu — snad tam ti poutníci sv. Jirští na vzájem dívají se sem, na poutníky sv. Vojtěšské.

Uprostřed mezi kostelem sv. Jiří na Řípě a chrámkem sv. Vojtěcha na Labi, tam, kde Labe s Vltavou se snoubí, vévodí na vysokém ostrohu Mělník, kolébka sv. Ludmily; smělá jeho věž zámecká jakoby kynula poutníkům tam i zde a vzkazovala pozdrav a požehnání od matky národa českého, sv. Ludmily. Však ani sv. Václav není odtud daleko: tam na obzoru východním kyne nám Stará Boleslav, obraz matky Boží na vysokém štítě poutnického chrámu leskne se zlatem, a před ním strmí věž kollegiátního kostela, kde sv. Václav mučedlnickou krev prolil a na čas pohřben byl. Kousek českého ráje! Tamo Říp se svými dumami o praotci Čechu a s pomníkem statečnosti našich předků ve věku XII., zde révonosný Mělník osloněný památkou sv. Ludmily a otce vlasti Karla IV., tam v právo nejstarší poutní místo v Čechách zkropené krví sv. Václava, zde chrámeček s balvanem sv. Vojtěcha, a za lesíkem vyčnívá šedá bašta zámku lobkovského. Širokým pruhem vine se tudy veletok český Labe. V dálce povznášejí modravá temena svá vážní velikáni českého středohoří, Košťál, Klepy, Sedlo, a nejvýše z nich poetická Milešovka, zdá se, že zvědavě pohlížejí sem, aby se napatřily toho obrazu rajského. A ten skřivánek, jenž z háje u kaple sv. Vojtěcha se povznesl a nad hlavami poutníků perutěmi v jarním vzduchu třepetá, vzdává Bohu díky za ten obraz, jejž s hůry vidí, za ten kousek českého ráje.