Koncil

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Koncil
Autor: Otokar Mokrý
Zdroj: Literární premie Umělecké Besedy v Praze na rok 1888. Praha : nákladem Umělecké Besedy, 1888. S. 28–29.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

V Maggiore chrámu otců shromáždění
dnes v radu valnou poprvé se schází,
Tridentem víří slavné zvonů znění
a kadidla dým k obloze se plazí.
„Gaudete omnes“ chorál mnohohlasý
z úst kněží sborem zvučí při oltáři:
„Jásejte! — vzešel blankytavou září
ovčinci Krista toužený den spásy,
Svatého Ducha milosť nevystihlá,
kde biskupové v křesel baldachýnu
se noří temnou dogmat ve hlubinu.

Dovršil Pán již krutých strastí míru,
jež církve boží samospasné prahy
třísnily vlnou kalnou v bouřném víru;
ponížil v trnož církve mrzké vrahy,
již v zápas dali s ní se v hrdopýše;
je schromil jako nad Jáboku strání
Jakoba, když s ním anděl s nebes výše
zápolil ve tmách trudně do svítání;
sežehl v propasť rudým bleskem víry
ty nepoddajné pekel bohatýry;
jak Farao i s rouhavými voji,
stonuli vlastních bludů ve příboji!

Ta bílá labuť, jež si hnízdo klaté
ve žhavých škvárech nad Bodmanem svila,
teď sklání křídlo pyšně rozepjaté,
jímž slunko pravdy boží zaclonila;
teď vysílena teskně v Eisenachu
poslední píseň ke skonu si hude[1]
a péro zlaté, jež ve krve nachu
tajemně psalo písmo žhavorudé
na starých dveřích Wittenberka chrámu,
a odtud až ke stolci Petra v Římě
sáhalo hrozně v chmurných vidin klamu:
teď povrženo na smetišti dříme!

Kde v humně božím hluchá pleva byla,
rozváta nyní v širé světa kraje;
od zrna koukol mrzký oddělila
nebeská ruka rozsévače z ráje:
teď na otcích, by s myslí křepkou, zmladlou,
sekeru břitkou rázem přiložili
na všaký kmen, jenž trčí větví svadlou
v zahradě boží, plné nové síly;
co známku jasnou církve samospasné
na čele hněvně skaboněném nemá:
ať ve tmách pekla jak bludička shasne,
prokleto budiž — hnusné anathema!“

*

Chorálů plesy, intrád slavné znění
ve zvuky varhan hluboké se mísí; — —
v apsidu tmavém zmírá šumné pění,
kde pokryt prachem Umučený visí,
po boku lotrů spjatý v dřeva kříži…
Hluboké oko po prostoru mhavém
bolestně těká, kryto slzným hávem; —
k zbodaným nohám Kristus mlčky shlíží,
kde v desce z plechu, črtán zlatou runou,
guirlandou růží trnů pod korunou
tajemný nápis temnotou se třpytí:
já jediný jsem cesta, pravda, žití!…


  1. Brzy po zahájení Tridentského koncilu zemřel Martin Luther.